1.3 Jsi zde, můj milý příteli?
Nevím, jak dlouho trval tento stav, připadalo mi to jako velmi, velmi dlouhá doba. Seděl jsem tu ponořen do beznaděje, až jsem zase uslyšel milý, něžný hlas milované. Cítil jsem se puzen vstát a následovat hlas, který mne dovede k ní. Když jsem se přichystal k chůzi, natáhlo se vlákno, které mne tak pevně drželo, a prodlužovalo se, až jsem jeho odpor skoro necítil. Byl jsem tažen stále dál, až jsem se konečně ocitl v pokoji, který jsem poznal přes temnotu panující kolem mne.
Byl to domov mé milované, kde jsem strávil tolik šťastných hodin, kdy jsem ještě od ní nebyl vzdálen, oddělen touto strašlivou propastí. Seděla u malého stolku, před sebou měla arch papíru a v ruce tužku. Volajíc mne jménem, pravila:
"Nejmilejší příteli, vracejí-li se kdy mrtví, přijď a pokus se napsat mým prostřednictvím několik slov, snad jen "ano" nebo "ne" jako odpověď na moji otázku."
Poprvé od mé smrti jsem viděl slabý úsměv na jejích rtech a záblesk naděje v očích, které bolestí posmutněly. Milá smutná tvář byla bledá a já jsem cítil vroucnost lásky, kterou mi darovala a na kterou jsem měl nyní nárok méně než kdykoliv předtím.
Pak jsem viděl vedle sebe tři postavy. Byli to tři duchové, ale mně nepodobní. Byli světlí a zářiví, takže jsem pohled na ně nesnesl. Oči mne pálily jako oheň. Jeden byl velký muž, úctyhodného vzezření. Skláněl se nad ní, aby ji ochránil, jakoby to asi dělal strážný anděl.
Vedle ní stáli dva hezcí mladí muži. V nich jsem náhle poznal její bratry, o nichž mi často vyprávěla a kteří zemřeli, když jim kynulo mládí se všemi svými radostmi.
Lekl jsem se, když jsem ucítil, že mne viděla a snažil jsem se skrýt svůj znetvořený obličej a postavu černým pláštěm, který jsem měl na sobě.
Pak se probudila má pýcha a já jsem pravil: "Nevolala mne sama? Přišel jsem a ona má rozhodnout o mé budoucnosti. Je to snad tak jisté, že žádné utrpení, ani nejhlubší lítost, ani největší čin, ani nejtvrdší práce neusmíří moji vinu? Není po smrti opravdu žádné naděje?"
A hlas, který jsem dříve slyšel u svého hrobu mi odpověděl:
"Synu, není na zemi naděje pro všechny, kteří hřeší? Neodpouští i člověk hříšníku, který mu ublížil, když lituje a prosí o odpuštění? Měl by být Bůh méně milostivý, méně spravedlivý? Cítíš opravdovou lítost? Hledej ve svém srdci, máš-li starost o sebe nebo o ty, které jsi rozhněval."
Když mluvil, viděl jsem, že nelituji upřímně. Jen jsem trpěl, miloval jsem a žádal. Pak znovu promluvila moje milovaná a prosila mne, jsem-li tu a slyším-li ji, abych se pokusil psát její rukou, aby věděla, zda žiji a myslím na ni.
Srdce jakoby mi stoupalo v hrdle a dusilo mne. Přiblížil jsem se k ní, abych se pokusil pohnout její rukou nebo aspoň se jí dotknout.
Ale velký duch vstoupil mezi nás a já jsem musel ustoupit. Pak pravil:
"Pověz mi, co chceš říci, napíši to její rukou. Chci to učinit pro ni a pro lásku, kterou k tobě chová."
Při těchto slovech proběhlo mnou radostné vzrušení. Chtěl jsem políbit jeho ruku, byl bych se však spálil jeho ohnivou září. Proto jsem se jen poklonil. Myslel jsem, že je to anděl.
Moje milá se znovu ptala: "Jsi zde, můj příteli?"
Odpověděl jsem "ano" a viděl, jak duch položil na ni svoji ruku. Na to její ruka napsala slovo "ano," pomalu a nejistě, jako když se dítě učí psát. Ach, jak šťastně se usmála!
Znovu se mne tázala a jako předtím napsala její ruka moji odpověď. Zeptala se mne, může-li pro mne něco udělat? Mám-li nějaké přání, které by mi mohla vyplnit.
"Ne, nyní nikoliv," pravil jsem. Měl bych nyní odejít a neobtěžovat ji svojí přítomností. Má se snažit na mne zapomenout.
Moje srdce bylo zraněno a naplněno hořkostí. Jak příjemně se dotklo mojí duše, když pravila:
"Nemluv takto ke mně, chtěla bych být stále tvojí nejvěrnější a nejmilejší přítelkyní jako v minulosti. Od té doby, co jsi zemřel, bylo mou jedinou touhou, abych tě našla a mohla s tebou mluvit."
Zavolal jsem: "To bylo i moje nejvnitřnější přání!"
Na to se zeptala, přijdu-li opět a já jsem slíbil. Neboť kam bych pro ni nešel! Zářící duch pak řekl, že je to dost pro tento večer. Dal to napsat její rukou a vyzval ji, aby si odpočinula.
Cítil jsem se zase přitahován k hrobu a svému pozemskému tělu, nikoliv však již v oné ubohé beznaději. Měl jsem v srdci jiskru naděje, že ji opět spatřím a budu s ní zase mluvit.
Tu jsem zjistil, že nejsem sám, oba duchové, její bratři, mne následovali. Nebudu psát vše co mi pravili, stačí vědět, že mi vysvětlili, jak velký je odstup mezi jejich sestrou a mnou a ptali se mne, chci-li svojí přítomností zastiňovat celý její mladý život. Když ji nyní opustím, zapomene časem a jen občas vzpomene na milého přítele. Miluji-li ji opravdu, nebudu si jistě přát, aby celý její mladý život byl osamělý a bezútěšný.
Odpověděl jsem, že ji miluji a že myšlenka, že by ji někdo jiný mohl milovat jako já, je mi nesnesitelná.
Pak mluvili o mé minulosti a ptali se, mám-li odvahu myslet na to, spojit se s jejím čistým životem i když jen duševní cestou, jak jsem doufal. Jak jsem mohl očekávat, že jí budu po její smrti náležet! Ona patří do čisté úrovně, do níž vystoupit je pro mne dlouhý čas beznadějné. Nebylo by pro ni lepší a ode mne v lásce ušlechtilejší, kdybych ji opustil, aby na mne mohla zapomenout a nalézt štěstí, které je jí v tomto životě souzeno?
Váhavě jsem namítl, že mne přece miluje - ano, miluje tě tvůj obraz ve svém srdci, který si její nevinnost zidealizovala. Myslíš, že by tě ještě milovala, kdyby znala celou tvou minulost? Nemusela by se od tebe odvrátit? Řekni jí pravdu, nech ji volit mezi tebou a její volností a dosvědčíš věrnější lásku, než když ji klameš a snažíš se ji připoutat. Miluješ-li ji opravdu, mysli na ni a na její štěstí, ne jen na sebe.
Naděje ve mně odumřela. Zahanben sklonil jsem hlavu k zemi, pochopil jsem, jak jsem pro ni hrubý a nezralý. Jako v zrcadle jsem se viděl, jak by se její život mohl ještě utvářet, uvolněný od mého života. Mohla být šťastna jen s někým důstojnějším, já bych ji svojí láskou stáhl dolů do bídy. Poprvé v životě jsem stavěl štěstí někoho jiného nad své vlastní.
Tolik jsem ji miloval a chtěl jsem, aby byla šťastná, proto jsem oběma řekl:
"Asi to tak má být. Řekněte jí pravdu a dovolte, aby mi řekla milé slovo na rozloučenou. Pak odejdu a nebudu již zatemňovat její život mým stínem."
Tak jsem se k ní vrátil a viděl jsem jak spí, vyčerpaná starostí o mne. Prosil jsem, aby mi dovolili ji políbit, poprvé a naposled. Odepřeli mi to, neboť můj dotek by přetrhl vlákno, které ji ještě poutá k životu.
Vzbudili ji a nechali psát mé sdělení. Já jsem naslouchal, jak svými slovy, která se jako ostny vyrývala do mé duše, ničí provždy moji poslední naději. Psala jako ve snu, až byla celá potupná historie mého života vylíčena a já jsem měl jen dodat, že vše mezi námi skončilo a ona je volná od mé hříšné přítomnosti a mojí sobecké lásky.
Rozloučil jsem se s ní. Jako by kapky krve padaly z mého srdce, tak působila tato slova na mne a jako led dopadaly na její duši. Pak jsem se obrátil a opustil ji - jak, nevím. Ale šel jsem a cítil jsem, že pouto, které mne drželo u mého hrobu se přetrhlo. Byl jsem úplně volný, abych mohl ve své bezútěšnosti osaměle putovat, kam se mi zachce.
Co se potom stalo?
Ach, slzy vděčnosti se mi derou do očí. Když se to pokouším líčit, skoro se hroutím: Neboť od té, již jsme pokládali za tak slabou, že za ni musím skoro rozhodovat, byl jsem všemocí lásky, jíž nikdo neodolá, zavolán zpět.
Pravila, že se mne nemůže vzdát, dokud ji miluji. Nechť je tvá minulost jakákoliv, klesneš-li do nejhlubšího pekla, nepřestanu tě milovat a snažit se tě následovat. Budu uplatňovat právo lásky, budu při tobě stát, těšit tě povzbuzovat, až ti Bůh ve své milosti odpustí a tebe pozdvihne.
Zhroutil jsem se a plakal, jak jen pyšný muž se ztvrdlým srdcem plakat umí, až něžný dotek milé ruky zastavil slzy. Tak jsem se vrátil ke své lásce a poklekl vedle ní. Dotknout jsem se jí nesměl.
Ale krásný duch, který ji chránil, jí naznačil, že její modlitba byla vyslyšena a že mne má vést zpět ke Světlu.
Nyní jsem ji opustil. Když jsem se vzdaloval, skláněl se nad ní světlý anděl, aby ji chránil. Těšil tu, která byla opět mým světlým andělem. Odcházel jsem a chystal jsem se putovat. až mne její hlas zavolá.
Příštího rána, po krátkém spánku, hnána neklidem, šla navštívit jednoho dobrého člověka ve snaze objevit způsob, jak by se mohla sama se mnou stýkat. Našla jej vedena těmi, kteří nad ní bděli. Od něho se dozvěděla, že jí bude možno po nepřetržitých pokusech dostávat zprávy od domněle mrtvého.
To jsem se dozvěděl teprve později. Tehdy jsem cítil jen její vyzvání, abych přišel. Poslušen volání ocitl jsem se brzy v malém pokoji, jak jsem nejasně rozeznával. Pro mne bylo ještě všechno temné s výjimkou míst, kde světlo mé nejmilejší slabě zjasňovalo okolí.
Nalézal jsem se u dobrého muže, k němuž přišla a k němuž mne její hlas přivolal. Vyprávěla mu, co se minulé noci událo, jak mne miluje a že by ráda obětovala život, aby mi pomohla.
Onen muž k ní mluvil tak milá slova, že mu z celého srdce děkuji, tolik mi dodal naděje. Upozornil moji milovanou, že pouta pozemského těla jsou smrtí přerušena, že jsem volný, abych ji miloval, a ona smí činit totéž.
Její láska mi dodá více útěchy a naděje než cokoliv jiného a ulehčí mi cestu k pokání. Moje láska k ní je pravdivá a čistá a její láska ke mně je silnější než smrt, jejíž překážky přemohla.
Tento muž mi dal příležitost s ní mluvit a vysvětlit jí mnohé, co jsem minulé noci nemohl říci, kdy moje srdce bylo raněno a plné pýchy.
Jeho prostřednictvím jsem jí mohl říci to, co mohlo moji minulost omluvit, že přes zlo, které jsem spáchal, jsem ji miloval láskou, kterou bych necítil pro nikoho jiného. Uklidnil ji a posílil a já jsem mu za to byl vděčen.
S nadějemi v srdci jsme jej opustili a já jsem ji doprovázel domů. Mohl jsem ji sledovat, nikoliv však se k ní úplně přiblížit. Zpozoroval jsem, že oba její bratři zřídili novou překážku, neviditelnou zeď kolem ní. Proto jsem se rozhodl vrátit k dobrému muži, zda by mi mohl pomoci.
Mé přání mne vedlo zpět, brzo jsem se nacházel zase u něj. Náhle si uvědomil mou přítomnost a - jak pozoruhodné - rozuměl mnohému, co jsem řekl. Pochopil smysl toho, co jsem chtěl říci a řekl mi mnohé, co se týkalo jenom mne. Ujistil mne, že se vše obrátí k dobrému, budu-li trpělivý.
Duchovní přehrada, kterou zřídili kolem mé milé její příbuzní, může být kdykoliv prolomena, žádná zeď není schopna oddělit mne od její lásky. Mám se nyní snažit pochopit duchovní věci a pracovat, abych se dostal kupředu. Tím se odstup mezi ní a mnou bude zmenšovat, až konečně docela zmizí.
Potěšen jsem svého přítele opustil a putoval dále, kam? To nevím. Počal jsem si matně uvědomovat, že v mé přítomnosti se potulují v temnotě jiné mně podobné bytosti, i když jsem je sotva rozeznal. Cítil jsem se tak opuštěn, že jsem se zase chtěl vrátit ke svému hrobu., jedinému místu, jež mi bylo dosud důvěrné.
Tato myšlenka mne tam dovedla. Květiny, které moje milá přinesla, byly zvadlé. Dva dny nebyla na mém hrobě, od doby, kdy se mnou mluvila, zapomněla na tělo, odpočívající v zemi. Bylo to dobře pro ni i pro mne, že nyní myslela jen na žijícího ducha.
Ale i tyto zvadlé květiny hovořily o její lásce. Pokusil jsem se zvednout bílou růži, ale nepodařilo se mi jí ani pohnout. Ruka projela, jako by to byl jenom obraz v zrcadle. U hrobu stál mramorový kříž a na něm jsem spatřil jména obou bratří milované. Poznal jsem, co pro mne v lásce učinila, uložila mé tělo vedle těch, kteří jí byli nejdražší. Slzy dojetí padaly jako rosa na mé srdce a odplavily jeho hořkost.
Cítil jsem se tak osamělý, že jsem šel zase mezi putující stíny. Jen některé se na mne podívaly, snad mne také sotva viděly.
Náhle šly kolem mne tři tmavé postavy, dvě ženy a jeden muž, pak se obrátili a sledovali mne. Muž se dotkl mého ramene a pravil: "Proč jsi zde? Jistě tu nejsi dlouho, jinak bys tak nepospíchal. Zde není spěch, všichni víme, že máme k putování celou věčnost před sebou."
Zasmál se hrubým a studeným tónem, který mne poděsil.
Jedna žena mne vzala za levou, druhá za pravou paži a pravily: "Pojď s námi, ukážeme ti, jak můžeš užívat života, i když jsi mrtev. I když nemáme tělo, kterým bychom se potěšili, můžeme si je na krátký čas vypůjčit od smrtelných. Pojď, ukážeme ti, že pro nás ještě všechny radosti neskončily."
Ve své opuštěnosti jsem byl rád, že mohu s někým mluvit. I když byli všichni krajně odpuzující, ženy více než muž, byl jsem nakloněn přijmout jejich doprovod a vyčkat, co se bude dít.
Obrátil jsem se, abych se k nim přidal, když jsem ve veliké dálce, jako na černém nebi, zpozoroval osvětlený obraz postavy mé čistě milované. Její oči byly zavřené jako při mé první vizi a ruce napřaženy ke mně. Její hlas zněl jako volání z nebe:
"Dej pozor! Nechoď s nimi, nejsou dobří a jejich cesta může vést jen ke zničení."
Pak zmizela a já jako bych se probudil ze sna, setřásl jsem tři postavy a znovu spěchal do tmy. Nevím jak dlouho a jak daleko jsem putoval. Snažil jsem se zbavit vzpomínek, které mne obtěžovaly. Zdálo se mi, že je tu k mému putování celý vesmír.
Konečně jsem usedl, abych si odpočinul. Po chvíli jsem spatřil v temnotě kmitat světlo. Šel jsem k němu a uviděl velký proud světla vycházet z pokoje, který jsem mohl rozeznat. Moje oči byly oslněny a bolely, jako bych se na zemi díval do poledního slunce.
Nemohl jsem světlo snést a chtěl jsem odejít, když jakýsi hlas promluvil:
"Zadrž, unavený poutníku. Zde jsou pro tebe připravena laskavá srdce a pomocné ruce. Chceš-li vidět svou milou, pojď dovnitř, neboť je zde a můžeš s ní mluvit."
Pak jsem cítil, ale neviděl, jak mi jakási ruka přehodila plášť přes hlavu, aby mne ochránila před světlem, a dovedla mne do místnosti, kde jsem se posadil na židli. V tomto pokoji panoval takový mír, že jsem si myslel, že jsem našel cestu do nebe.
Za chvíli jsem se rozhlédl a spatřil dvě vznešené ženy, které mi připadaly jako andělé. Opravdu jsem myslel, že jsem se přiblížil nebi. Když mé oči poněkud přivykly, viděl jsem vedle krásných, dobrých žen ke své radosti moji milou, smutnou, ale něžnou, usmívající se k místu, kde jsem seděl. Věděl jsem, že mne nevidí, ale jedna z žen mne jí popsala klidným hlasem. Byla tím uspokojena a vyprávěla těmto ženám, jakou měla pozoruhodnou zkušenost, která jí připadá jako sen.
Pokusil jsem se volat, že jsem tu, že ještě žiji, že ji miluji, ale nemohl jsem se pohnout. Jakási moc, kterou jsem tupě cítil, mne zdržovala. Potom mluvily ony laskavé ženy a já jsem poznal, že to nebyli andělé. Obě byly ještě v pozemském těle, moje milá je mohla vidět a mluvila s nimi. Mluvily o naději, která je pro mně podobné hříšníky. Hlas, který mne vyzval ke vstupu se mne zeptal, přeji-li si, aby jedna z žen napsala můj vzkaz.
"Ano, tisíckrát ano!" volal jsem.
Poté duch vybídl paní, aby psala. Řekl jsem své milované, že žiji a miluji ji. Prosil jsem, aby na mne myslela, neboť potřebuji její lásku a pomoc, abych vydržel, pro ni neviditelný. Odpověděla mi slovy, které nemohu napsat, jsou mi posvátná a budou navždy uložena v mém srdci.
Doba po této rozmluvě byla pro mne jakoby hlubokým spánkem.
Když jsem onu místnost opustil a urazil kousek cesty, byl jsem tak vyčerpán, že jsem klesl k zemi v bezesném bezvědomí. Nezáleželo na tom, kde ležím, když vše okolo mne bylo temné.
Nevím, jak dlouho jsem spal. Neměl jsem jinou možnost počítat čas, než mírou utrpení a bídy, jímž jsem musel projít. Probudil jsem se poněkud osvěžen, všechny moje smysly mi připadaly bystřejší. Mohl jsem se rychleji pohybovat, moje údy byly volnější. Pocítil jsem touhu po jídle, což mi bylo dosud neznámé. Konečně jsem objevil něco, co vyhlíželo jako tvrdý, suchý chléb. Bylo to jen několik kůrek, ale s chutí jsem je snědl a cítil jsem se spokojen.
Zde bych chtěl vsunout poznatek, že duchové požívají duchovní díl vaší stravy a že cítí hlad a žízeň jako vy na zemi, i když naše jídlo a nápoj nejsou viditelné vašima očima právě tak, jako naše těla. Když jsem se zpočátku s odporem odvrátil od oněch suchých kůrek, uvědomil jsem si, že nemám možnost sehnat si něco jiného. Byl jsem roven žebráku a měl jsem se tedy spokojit s žebráckou stravou.
Moje myšlenky se zase obrátily k mé milované a vedly mne znovu do místnosti, kde jsem naposled viděl obě ženy. Tentokrát jsem mohl hned vejít a byl jsem přijat dvěma mužskými duchy, které jsem viděl jen slabě, jako by visel mezi námi závoj, přes nějž jsem viděl oba duchy, obě ženy a moji milovanou.
Vyzvali mne, abych jí opět poslal vzkaz. Přál jsem si sám napsat svoje slova, ale k mému zklamání to nešlo. Musel jsem se té myšlenky vzdát a nechat psát onu paní za sebe. Pak jsem chvíli odpočíval a pozoroval obličej mé drahé jako za dřívějších šťastných dnů.
