1.4 Bratrstvo kajícníků
Moje pozorování bylo přerušeno jedním z přítomných mužských duchů - pokud jsem mohl rozeznat, vážným mladým mužem. Mluvil ke mně klidným, vlídným hlasem a řekl mi, chci-li psát svá slova s milou přímo, bude dobře, připojím-li se k bratrstvu kajícníků.
V bratrstvu budu sledovat cestu k dobru a mnoho se naučím. Poučením bratří budu nejen schopen ovlivnit ducha své lásky, ale získám i vytoužené právo být s ní občas během jejího pozemského bytí. Tato cesta pokání je velmi tvrdá, stupňů k cíli je mnoho, námaha a utrpení je veliké. Ale cesta vede do krásné a šťastné země, v níž budu prožívat blaženost, kterou si nyní nemohu ani vysnít.
Ujistil mne, že se mé znetvořené tělo, které jsem úzkostlivě skrýval před zraky své milované, změní souhlasně s vývojem mého ducha. Bude zase krásné a pohled na ně ji nebude rmoutit. Kdybych zůstal nyní na zemi, byl bych pravděpodobně přitahován na místa svých dřívějších tzv. radostí. V takovém ovzduší duchovního zneuctění bych brzy ztratil sílu dlít v blízkosti své milé.
Ti, kdo nad ní bdí, byli by z ohledu na ni nuceni vyloučit mne z její blízkosti. Přidám-li se však k bratrstvu naděje a práce, budu tak posílen a poučen, že po jistém čase se budu moci bez nebezpečí opět vrátit k zemi. Do té doby získám dostatek síly, abych odolal pokušení.
Naslouchal jsem slovům vlídného ducha s obdivem a rostoucí touhou dozvědět se o tomto bratrstvu více a prosil jsem jej, aby mne k němu dovedl. Slíbil mi to a vysvětlil mi, že je třeba jen mé vlastní vůle, abych se tam ocitl.
"Kdybys chtěl kdykoliv odejít," pravil duch, "můžeš to ihned učinit. V duchovním světě jsou všichni volní. Všichni mohou jít tam, kam je vedou jejich přání a touhy. Budeš-li se snažit oddat se čistším a vyšším touhám, budou ti dány do rukou možnosti, abys je uskutečnil. Obdržíš tolik podpory a síly, kolik ke svému předsevzetí potřebuješ.
Jsi jedním z těch, kteří nikdy nepoznali sílu modlitby.
Naše modlitba bude vždy vyslyšena, lhostejno, jsme-li si toho vědomi, nebo nikoli. Všechna tvoje přání dobrá nebo zlá, jsou rovna modlitbám a přivolávají k tobě dobré nebo špatné síly, aby je vyplnily.
Byl jsem vyčerpán a duch mi radil, abych se se svojí milou na čas rozloučil. Získám tím sílu a také ona potřebuje klid. Její duševní síly byly vyčerpány pokusy a psaním a byla by velmi oslabena, kdyby si tři měsíce neodpočinula. Tento čas by byl pro mne nutný, abych se naučil to nejjednodušší, jak dosáhnout vlivu na moji lásku.
Ach, jak těžké bude pro nás oba dáti si tento slib! Ale šla dobrým příkladem a mně nezbylo nic jiného, než ji následovat. Chtěl jsem být silný a trpělivý jako ona a složil jsem slib. Vzpomene-li na mne Bůh, jehož jsem tak dlouho zapomínal, chci dát celý život a všechny síly k tomu, abych spáchané bezpráví odčinil.
Tak jsem na nějaký čas opustil pevnou zemi pro duchovní svět, z něhož jsem dosud málo viděl, v němž jsem měl ale mnoho protrpět a prožít.
Když jsem opouštěl pokoj se svým průvodcem, ještě jednou jsem své nejmilejší pokynul rukou na rozloučenou a prosil všechny dobré anděly a Boha, k němuž jsem se neodvážil modlit se za sebe, aby jí žehnali a provždy ji chránili. Poslední, co jsem viděl, byly její oči, které mne sledovaly s výrazem lásky a naděje. Vzpomínka na tento pohled mne sílila v mnohé těžké a bolestné hodině.
V duchovním světě je mnoho podivuhodných míst, mnohý divuplný pohled a mnoho společností k podpoře kajících se duší. Nic jsem ale neviděl ojedinělejšího než zotavovnu, vedenou Bratrstvem naděje, k níž jsem byl přiveden.
Při tehdejší slabosti všech mých duševních schopností nebylo mi možno věci rozlišovat a říci, čemu se toto místo podobalo. Byl jsem skoro slepý, hluchý a němý.
Byl-li jsem ve společnosti jiných duší, sotva jsem je viděl a slyšel a nemohl jsem se s nimi ani dorozumět. Viděl jsem jen tolik, jako bych byl v temné místnosti se slabým svitem v němž jsem mohl jen tušit, kam jdu. Na zemi jsem to tak necítil, i když i tam bylo vše zahaleno v temnotu, ale tam jsem viděl a slyšel natolik, abych si uvědomil své okolí. Následkem vzestupu do této nepatrné výše nad Zemi povstal u mne pocit nepřítomnosti všeho. Zdálo se mi, že existují jen nejhrubší obaly mého ducha.
Miloval jsem slunce a období temnoty bylo pro mne příliš hrůzné, než abych si je chtěl znovu vyvolávat v paměti. Pocházel jsem ze slunné země, kde jsou barvy bohaté a pestré, nebe jasné, květy a krajiny nádherné. Nevýslovně jsem miloval světlo, teplo a hudbu. Zde, jako všude po mé smrti, jsem našel jen tmu, chlad a děsivé temno, které mne obklopovalo jako plášť, od něhož jsem se nemohl osvobodit. Tato strašlivá temnota mne tížila ze všeho nejvíce.
Na zemi jsem byl domýšlivý a pyšný. Krev pyšné šlechty mého národa kolovala v mých žilách. Přes moji matku jsem byl spřízněn s těmi, jejichž ctižádostivost a libovůle řídila království. A nyní? Nejnižší, nejubožejší žebrák na ulici mého rodného města byl šťastnější než já, neboť měl slunce a čerstvý vzduch, ale já se podobal vězni v kobce.
Kdyby mne nebyla povzbuzovala myšlenka na mého světlého anděla, byl bych upadl do nejhlubšího zoufalství. Když jsem si připomenul její něžný úsměv a dobrá slova, oživla má odvaha a snažil jsem se být silný a trpělivý. Toho všeho bylo k mému pokroku zapotřebí, neboť nyní pro mne nastalo období utrpení a zápasů, které bych marně líčil.
Místo, kde jsem se nacházel, jsem nyní mohl pozorovat v jednotlivostech. Ve svých temných obrysech se podobalo obrovskému vězení. Později jsem zpozoroval, že to byla veliká budova z tmavošedého kamene, který byl pro mé oko hmotný jako pozemský kámen. Stavba s mnoha dlouhými chodbami sestávala z několika prostorných sálů, ke kterým přiléhaly nesčetné malé cely se sporým osvětlením a nejnutnějším vybavením.
Každý duch zde měl jen to, co si zasloužil svým pozemským životem. Někteří měli jen lůžko, na němž leželi a trpěli. Neboť zde všichni trpěli.
Byl to dům utrpení a zároveň naděje.
Všichni obyvatelé tu toužili nahoru ke Světlu, pro každého začal čas doufání. Každý položil nohu na nejnižší stupeň žebříčku naděje, po němž měl časem vystoupit do ráje.
V mé malé cele se nacházela postel, stůl a židle, jinak nic. Trávil jsem čas odpočíváním a přemýšlením. Nebo jsem se sešel s ostatními, kteří byli jako já dosti brzy silní, aby se mohli zúčastnit přednášek, pořádaných pro nás ve velkém sále.
Přednášky byly oděny do formy vyprávění, ale vždy prozrazovaly úmysl předvést každému z nás jeho chybu a provinění.
Dali si velkou námahu, aby nám z hlediska nezúčastněného diváka vysvětlili dosah všech našich jednání a ukázali, kde jsme v poživačnosti chybovali a uvrhli jinou duši do zkázy. Byla nám ukázána obrácená strana všeho, co jsme páchali jen proto, že to tak druzí dělali, nebo v přesvědčení, že na to jako lidé máme právo. A to těmi, kteří v jistém stupni byli našimi oběťmi, nebo tam, kde jsme přímo nebyli zodpovědni za jejich případ, oběťmi sociálního systému, který byl udržován, aby uspokojil naše sobecké vášně.
Vy, kteří znáte zkaženost velkých měst na Zemi, budete schopni vytušit, že před těmito líčeními naší vlastní slabé osobnosti zhasl všechen společenský lesk našeho pozemského života. Zahanbeni jsme se museli vrátit do svých cel, abychom přemýšleli o své minulosti i o tom, jak můžeme chyby odpykat.
Velkým ulehčením nám bylo, že nám s našimi chybami a jejich následky byla zároveň ukázána cesta, jak je napravit. Poučili nás, že se musíme snažit zachraňovat druhé před zlem, jemuž jsme padli za oběť, a tím odčinit vlastní hříchy.
Tímto vyučováním jsme měli být připravováni pro další stupeň vývoje, v němž jsme měli být posláni k zemi, abychom neviděni a nepoznáni pomáhali smrtelníkům, kteří zápasí s pozemským pokušením.
Když jsme nebyli na přednášce, mohli jsme jít, kam jsme chtěli, ovšem jen ti, kteří byli dost silní, aby se mohli volně pohybovat. Ti, kdo na zemi zanechali své drahé přátelé, navštěvovali je, aby je nepozorováni mohli aspoň vidět. Byli jsme stále varováni, abychom u pozemských neprodlévali, neboť by mnohým z nás bylo zatěžko odolat.
Nejsilnější z nás, kteří k tomu měli schopnost, byli vyzváni, aby ty slabší z nás magnetizovali, a to ony, kteří se plýtváním svých životních sil tak úplně vyčerpali, že museli jen ležet ve svých celách. Magnetizování jim přineslo trochu úlevy.
Zde musím vylíčit toto zázračné léčení, jehož se v tomto domě naděje používalo. Někteří pokročilejší duchové, jejichž přání a vlohy z nich udělaly přirozené lékaře a léčitele, ošetřovali nejubožejší z trpících.
Svého magnetismu používali ve spojení s jinými silami a tím strádání těchto duší dočasně mírnili. Když se v nich za čas staré utrpení znovu probudilo, získaly duše mezi tím na síle, aby je snesly. Konečně se bolest natolik zmenšila, díky pokračujícímu vývoji jejich duchovního těla, že byli schopni magnetizovat druhé.
Není mi možno přesně popsat toto místo a jeho obyvatele. I když se velmi podobalo pozemské nemocnici, nedají se mnohé detaily porovnat s ničím, co máte na zemi.
Vše zde bylo temné, protože nešťastníci, kteří zde pobývali, neměli záře, kterou šťastní duchové své okolí osvětlují. Neboť stav ducha přináší do svého okolí světlo nebo temnotu.
Pocit temnoty, skoro úplná slepota oněch ubohých duší byla vyvolána tím, že jejich duchovní smysly nebyly v pozemském životě vyvinuty. Své okolí nevnímali právě tak, jako slepci na Zemi.
Přišly-li tyto ubohé duše do ovzduší Země, které byly jejich stupni vývoje přiměřenější, nacházely se ještě stále v jisté temnotě. Přesto měly schopnost vidět bytosti sobě rovné, pokud s nimi přišly do přímého styku, a také smrtelníky, kteří byli na nízkém stupni vývoje. Duchovně výše vyvinutí pozemšťané nebo pokročilí duchové jsou pro ně neviditelní.
