1.5 Pracující bratři naděje,
jak byli nazýváni, byli opatřeni malinkým, hvězdě podobným světlem, jehož paprsky ozářily temnotu cel, když do nich vstoupili a přinesli světlo naděje. Já jsem zpočátku tak trpěl, že jsem skoro stále netečně ležel ve své cele. Když jsem čekal, až třpytivá jiskra opět přijde dlouhou chodbou k mým dveřím, přemýšlel jsem, jak dlouho trvá , podle pozemského času, než se zase objeví. Tento stav sklíčenosti však u mne dlouho netrval. Vedlo se mi lépe než ubohým duchům, kteří mimo jiné vášně byli zatíženi i pitím.
Můj duch byl jasný a má touha po zdokonalení příliš silná, abych mohl zůstat dlouho nečinným. Jakmile jsem se mohl hýbat, vyprosil jsem si svolení konat něco užitečného, i když nevýznamného. Měl jsem hodně magnetické síly, a proto jsem měl tedy pomoci nešťastnému mladému muži, který při každém pohybu naříkal a vzdychal. Ubohý člověk!
Bylo mu teprve 30 let, když opustil pozemské tělo, ale ve svém krátkém životě dokázal vyplýtvat tolik své síly, že se tím zabil. Jeho duch nyní strašlivě trpěl následkem zneužívání těla, takže jsem často nemohl snést pohled na toto utrpení. Můj úkol byl v tom, že jsem mu mohl uklidňujícími tahy přinést ulehčení. Po určité době přišel pokročilejší duch a přivedl jej do stavu bezvědomí, v němž jeho utrpení časem zcela ustalo.
Během této doby jsem sám mnoho duševně i tělesně trpěl, neboť v nízkých sférách cítí duch i tělesné bolesti. Jak pokračuje, dostává jeho utrpení více duchovní povahu. Éterický obal vyšších duchů je vůči tělesným bolestem necitelný.
S přibývající silou také mně moje žádosti působily často takovou trýzeň, že jsem byl v pokušení učinit to, co činili mnozí ubozí duchové - vrátit se k zemi a hledat možnosti, jak je uspokojit hmotnými těly na zemi.
Moje utrpení bylo veliké, neboť síla, na niž jsem byl tak pyšný a jíž jsem tak špatně užíval, přinesla mi víc utrpení, než těm, kteří byli na zemi slabí. Jako se svaly atleta začnou po přemnožení stahovat a působí mu bolest, tak zneužívaná síla mi začala nevyhnutelným zpětným působením na mé duchovní tělo způsobovat intenzivní bolest.
Mnozí z obyvatel domu naděje podlehli pokušení a sestoupili na zem, odkud se po krátké době navrátili vyčerpáni a klesli pod svůj dřívější vývojový stupeň. Každý byl volný a mohl podle libosti jít, nebo zůstat.
Všichni se mohli vrátit, jakmile si to přáli. Brány domova naděje nebyly nikomu uzavřeny, ať byl jakkoliv nevděčný a nehoden. Často jsem obdivoval nekonečnou trpělivost, která nám byla při našich slabostech a hříších prokazována. Mohli jsme jen politovat tyto nešťastníky, kteří tak byli úplnými otroky svých nízkých vášní, až konečně přesyceni a vyčerpáni jako onen mladý muž, kterého jsem ošetřoval, se již nemohli ani pohnout.
Já bych byl pokušení také podlehl, kdyby ve mně nebudila lepší pohnutky myšlenka na mou čistou lásku a naděje, které mi dávala. Proto jsem tyto ubohé bloudící duše, jimž taková opora nebyla dána, nemohl odsuzovat.
Často jsem chodil na zem, ale jen tam, kde dlela moje milá. Její láska mne odváděla ode všech pokušení a přiváděla k ní, do čistého ovzduší její bytosti. I když jsem se k ní nemohl přiblížit, stával jsem opodál a díval se, jak sedí, pracuje, čte nebo spí. Byla si mé přítomnosti matně vědoma. Šeptala mé jméno, nebo se ke mně obrátila s oním sladce smutným úsměvem, jenž mi byl ve vzpomínce útěchou, kterou mi skýtal.
I když byla statečná a plna naděje, tento zápas byl pro ni příliš těžký a její vzezření bylo stále křehčí. Přestála tehdy mnoho zkoušek, nepříjemností v rodině, pochybností a obavy ze styku s duchovním světem.
Občas se ptala sama sebe, zda to, co prožívá, není klam nebo sen, z něhož se probudí a shledá, že není spojení mezi mrtvými, že není cesty, po níž by mne mohla dosáhnout. Pak i mne opanovalo její tupé zoufalství. Neschopen jí dokázat svoji přítomnost, stále jsem vedle ní prosil, aby jí někdo pověděl, že tu jsem.
Jedné noci, když po dlouhém pláči usnula a mně bylo v zármutku také do pláče, dotkl se kdosi mého ramene. Spatřil jsem strážného anděla mé milované a on se mne otázal, budu-li se ovládat a klidně chovat, když mi dovolí mou milou ve spánku políbit. Potěšen jsem horlivě slíbil.
Její strážný duch mne vzal za ruku a společně jsme prošli průhledným ledovým valem, který byl pro mne neprostupný. Můj průvodce se nad ní sklonil a učinil několik zvláštních pohybů rukou, pak vzal moji ruku do své a dovolil, abych se jí lehce dotekl. Vzal ji za ruku, která se podvědomě sevřela, a záblesk živé radosti přelétl její tvář. Zářící duch se sám usmál a řekl: "Polib ji nyní."
Sehnul jsem se nad ní a dal jsem jí první polibek v životě. Ona se probudila a zářivý duch mne rychle odtáhl. Rozhlédla se a měkce se zeptala:
"Sním, nebo to byl opravdu můj milý?" "Ano," odpověděl jsem, a zdálo se, že slyšela, neboť se usmála a vyslovila sama k sobě moje jméno.
Dlouhou dobu potom mi nebylo dovoleno se mé milé dotknout, ale často jsem byl u ní a radost ze setkání zněla dlouhé hodiny v našich srdcích. Neušlo mi, že můj polibek byl pro ni reálný a stal se kotvou naděje, že jí budu moci časem dát své doteky pocítit a přímo s ní hovořit.
