1.6 Posedlost
Konečně pro mne přišel čas, kdy jsem mohl dům naděje opustit posílen získaným poučením, abych na zemi a ve spodních sférách, kam mne to přitahovalo v mém pozemském bytí, odpykával své hříchy.
V osmi nebo devíti měsících od své smrti jsem opět získal sílu, takže jsem se mohl ve velké oblasti volně a bez překážek pohybovat. Moje smysly se natolik vyvinuly, že jsem zřetelně viděl, slyšel a mohl mluvit. Obklopovalo mne matné světlo, jako jitřní svítání. Zpočátku mi toto tmavé světlo bylo vítané, ale po nějakém čase mi připadalo jednotvárné a skličující a toužil jsem po jasném denním světle.
Oblasti v třetím kruhu země se nazývají: "Země pološera." Sem přicházejí duše, které pro svůj sobecký a smyslný život nemohly dosáhnout vyššího stupně vývoje.
Obyvatele této oblasti pološera stojí ještě o stupeň výš než přízraky země, které jsou vázány, připoutány na své dřívější bydliště.
Moje práce na zemi začala na oněch navštěvovaných místech, které svět jmenuje domy radosti a potěšení, i když žádné potěšení není tak pomíjející a nevede tak jistě k zvrhlosti. Zde jsem měl příležitost ocenit zkušenosti získané pobytem v domě naděje. Co bylo pro mne dřív těžkým pokušením, nyní mne již nedráždilo. Znal jsem příliš dobře uspokojení, které toto potěšení přináší, i cenu, za niž je možno je získat, než abych při dozoru nad smrtelníkem, jak mi bylo často uloženo, propadl pokušení použít pro sebe jeho tělo.
Málokterý smrtelník pochopí, že duše mají možnost na čas úplně obsadit tělo muže nebo ženy, přičemž se zdá, jakoby tělo náleželo nikoliv vtělenému, ale oné duši.
Mnohé případy tzv. periodického šílenství mají původ ve vlivu špatných nízkých duchů, jejichž jednání je usnadněno slabou vůlí postižených osob a kteří dostanou pozemské tělo vtěleného ducha, to zn. pozemského člověka, úplně do své moci. (Posedlost).
Starým národům byly tyto věci dávno známy a byly jinými odvětvími duchovních věd studovány, zatím co dnes se považujeme za osvícené a příliš moudré. Tato zrnka pravdy všech dob byla by však hodna podrobnějšího studia a především očištění od nánosů, které na ně navršily pozdější generace.
Zaměstnání, jemuž jsem se nyní věnoval, bude čtenáři připadat právě tak cizí, jako zpočátku mně. Velké "Bratrstvo naděje" bylo jedním z nesčetných sdružení různých směrů, které existují v duchovním světě k podpoře slabých a potřebných duší.
Tato bratrstva jsou činná ve všech sférách. Jejich členové pracují jak v nejnižších, tak v nejvyšších oblastech sluneční soustavy. Jsou to obrovská řetězovitá sečlánkování duchů, kde nejnižší a nejmenší článek je vždy podporován, posilován, řízen a chráněn těmi, kteří stojí nad ním.
Je-li bratrstvu sděleno, že je třeba podpory a pomoci zápasícímu smrtelníku nebo nešťastné duši, je vyslán ku pomoci jeden z bratří, který je pokládán za nejvhodnějšího.
Je zvolen bratr, který se ve svém pozemském životě nacházel v podobném stavu a všechny hořké následky svého hříchu protrpěl.
Často bylo muži nebo ženě na zemi pomoženo, když vysílali v zápase s pokušením vřelou prosbu o pomoc a sílu. To platilo pro každého z nás jako modlitba. Takové volání pozemského člověka najde odezvu u všech duchů, kteří byli dříve také pozemští obyvatelé země. Stává se také, že duch, jemuž blaho bojujícího člověka na zemi leží na srdci, se na nás obrátí s prosbou o pomoc. Naší povinností je potom následovat volání a potřebného ochránit a ovlivnit, až přemůže pokušení. V takovém případě se musíme se smrtelníkem tak úzce spojit, že s ním dočasně sdílíme život a myšlení.
V tomto dvojím životě často velmi mnoho trpíme, neboť vedle svých starostí o takového člověka, jehož myšlenky jsou nám všem známy, prožíváme i stavy jeho úzkosti.
Tím znovu prožíváme svoji vlastní minulost a znovu prociťujeme starost, lítost a trpkost dřívější doby. Ten, kdo je pod naším vedením, cítí strastiplný stav naší mysli, byť nikoliv v tak vysokém stupni.
Kde je náš vliv dokonalejší a smrtelník velmi citlivý, domnívá se, že činy, které jsme kdysi spáchali my sami, provedl on sám buď v dřívějším, již zapomenutém bytí, nebo v nějakém živém snu, na nějž se nemůže už přece rozpomenout.
Toto zastínění smrtelníka duchem probíhá různým způsobem. Kdo se sám vydává bláhově takovému vlivu buď špatným chováním v životě nebo zvědavým a lehkomyslným hledáním tajemství, která jsou příliš hluboká pro jeho slabého ducha - zažije ke své škodě toto:
Nízcí duchové země a z hluboko pod ní ležících oblastí získají nad ním tak velkou moc, že se stane jen loutkou v jejich rukou a jeho tělo mohou dle libosti používat.
Mnozí muži a ženy slabé vůle, kteří by ve zdravém prostředí vedli dobrý a čistý život, zapletou se v nepříznivém okolí do různých hříchů, za něž jsou jenom částečně odpovědni. Za takové hříchy jsou voláni k zodpovědnosti nejen pozemští hříšníci, ale i duchové, kteří jich zneužili. Strašlivý trest čeká zlé duchy, kteří člověka přivedli k pokušení a pak si jeho tělem posloužili. Tím, že sami zhřešili a jinou duši strhli sebou, klesnou do hlubin, odkud se ani za staletí nevysvobodí.
Mým úkolem bylo často na lidi v pozemském těle dohlížet a ovlivňovat je. Buď jsem jim měl vtisknout jen pocit strašných následků zamýšleného chybného kroku a kde toto ovlivnění nebylo možné, musel jsem je alespoň chránit před vlivem duchovních svůdců.
Proti těmto jsem měl používat své větší síly vůle, abych je zatlačil tak daleko, že již s mými chráněnci nemohli přijít do styku. Jestliže tito lidé již připustili, aby je nízcí lidé ovlivnili, bylo oněm zlým duchům po mém zásahu alespoň ztíženo přenášet na ně své myšlenky.
Tehdy jsem myslel, že zodpovědnost za bezpečnost těch, k jejichž ochraně jsem byl povolán, spočívá jedině na mně. Nevěděl jsem, že tvořím jen poslední článek dlouhé řady duchů, kteří všichni pomáhali ve stejný čas. V této řadě vždy stál jeden duch o stupeň výše než druhý.
Každý musel nižšího posilovat a pomoci mu, kdyby nebyl schopen pro svůj úkol. Co jsem činil, mělo také být poučením. Byla to příležitost cvičit se v sebezapření odpíráním si vlastního pohodlí.
Můj stav lidského ducha dával mi možnost postavit proti duchovním svůdcům hmotnější sílu vůle, než by bylo možno vyšším éterickým duchům.
Sám připoután k zemi, mohl jsem se smrtelníky navázat užší styk než pokročilý duch. Mým úkolem bylo lidem, na něž jsem dozíral, představami ve snu nebo stále opakovanými myšlenkami ve bdění vštípit své vlastní zkušenosti, dát jim pocítit hrozné utrpení lítosti a strachu, všechen hnus, který jsem cítil před sebou a nyní znovu prožívám v trpkém duševním utrpení. Tyto city byly mnou na jejich vědomí tak dlouho přenášeny, až byli zřejmě zneklidněni představami možných následků svých hříšných myšlenek.
U této zvláštní části zážitků se nechci dále zdržovat, zde, mezi duchy v záhrobí je všeobecně známo. Jen bych se chtěl zmínit, že jsem se ze svých poslání vracel s vědomím, že jsem mnohé zachránil, uchránil od léčky, do níž jsem kdysi padl a že jsem tím část svých hříchů odpykal.
Takovým posláním jsem byl častěji pověřován a vždy jsem se vrátil s úspěchem.
Jestliže jsem, podle úsudku druhých, dělal překvapivé pokroky a pokušením jsem vždy odolal, nebyl tento úspěch jen mojí zásluhou. Tu je třeba mnohem více připsat zázračné podpoře věrné lásky mého dobrého anděla, jejíž obraz jsem měl vždy ve chvílích nouze před očima.
Nebylo-li třeba někomu právě poskytnout pomoc, byl jsem vyslán, abych na zemi působil mezi nešťastnými dušemi, které, jako kdysi já, putují v temnotě.
K těm jsem přicházel jako člen Bratrstva neděje, opatřen malým světlem podobným hvězdě, duchovním odznakem řádu. Před jeho paprsky uhýbala tma okolo mne. Proto jsem mohl nešťastné duše vidět, jak po dvou nebo po třech lezli po zemi nebo seděli v bezmocném stavu kdesi v koutě, bez špetky naděje, než aby mohli mít ještě zájem o své okolí.
Tyto nešťastníky jsem měl upozornit, jak by mohli dospět do domova naděje, podobného mému. Nebo jsem jim měl ukázat, jak by si sami mohli pomoci tím, že pomohou druhým ve své blízkosti a zaslouží si tak vděčnost těch, kteří jsou v ještě horší beznaději.
Každé trpící duši musel být podán jiný lék, neboť každá měla jiné zkušenosti a hříchy každé z nich byly vyvolány jinými okolnostmi.
