1.7 Mlhavé údolí sobectví
Byla-li moje práce na jednom místě skončena, vrátil jsem se do země pološera, kde jsem se nastěhoval do jiné budovy, která náležela Bratrstvu. Byla podobná předešlé, ale nebyla tak tmavá, ponurá a jednotvárná. V malém pokoji, jaký byl každému z nás přikázán, byly různé předměty, jimiž jsme byli z vděčnosti za služby obdarováni. Také jsem například ve svém pokoji přechovával velký poklad - obraz mé milované.
Byl to spíše obraz v zrcadle, zdálo se, že se usmívá, jako by si její duch byl vědom mého pohledu. Chtěl-li jsem živě vidět, čím se právě zaměstnává, změnil se obraz a ukázal mi její současnou činnost.
Mít takový obraz v majetku bylo mými druhy pokládáno za velikou výsadu. Bylo mi řečeno, že je to jednak působení její lásky a věrných myšlenek na mne a jednak ohodnocení mých snah po zdokonalení. Později mi bylo vysvětleno, jak byl tento živý obraz ze světla astrální úrovně vržen do mého pokoje do rámu, ale tento pochod zde nemohu popisovat. Jiný dar mé milované bylo bílé poupě růže, které v malé váze nikdy neuvadlo, ale zůstalo stále svěží a vonné jako symbol věrné lásky jeho dárkyně.
Na zemi jsem velmi miloval květiny a protože jsem žádnou neviděl od doby, kdy jimi milovaná zdobila můj hrob, byla moje touha po nich velmi živá. Na místě mého pobytu nebylo ani trávy, natož keře nebo stromy. Suchá, tvrdá půda našeho sobectví nedala vzejít ničemu kvetoucímu ani zelenému.
Když se mi podařilo napsat krátké zprávy rukou mé milé, sdělil jsem jí při jedné návštěvě, že kromě jejího obrazu nemám v pokoji nic, na čem by se mé srdce a mé oko potěšilo. Prosila, aby mi byl darován jeden z jejích květů. Její prosba byla nyní vyplněna, když mi jeden přítel přinesl do pokoje zmíněnou bílou růži. Vy, kteří necháváte odkvétat květy bez povšimnutí, neumíte si představit, jakou radost mi toto poupě způsobilo. Při vzestupu z jedné úrovně do druhé jsem je vždy vzal s sebou a ani v budoucnu se jej nevzdám.
Ze země pološera jsem podnikl mnoho cest. I když to byly krajiny mnohotvárné a zajímavé, nesly všechny pečeť chladu a bezútěšnosti. Jedno místo tvořilo velké údolí. Šedé skály, holé studené kopce je obklopovaly a šero leželo nad ním. Ani zde nebylo vidět lístku nebo stébla trávy, ani pokřivený keř, ani odstínění v barvě nebo ve světle. Nic než bezútěšné šedé skály.
Duše tohoto údolí žily jen pro sebe, milovaly jen sebe, jejich srdce byla uzavřena teplu obětavé lásky. Svého bytí využily jen k uspokojování svých žádostí a nyní kolem sebe viděly jen šeď svého sobectví a tvrdého života. Bylo tu množství nešťastníků, kteří tu bloudili neustále tak v sebe ponoření, že ztratili schopnost vidět druhé.
Takové duše si zůstanou vzájemně neviditelnými tak dlouho, pokud se v nich neutvoří myšlenka a přání vykonat nějaké dobro pro někoho jiného. Pak teprve si uvědomí své okolí. Ve snaze ulehčit osud svým druhům pomáhají pak sami sobě, až konečně jejich zakrnělé city zesílí a mohou opustit mlhavé údolí sobectví.
Za tímto údolím jsem dospěl k širokému, suchému a písčitému pruhu země, který byl tu a tam porostlý sporou zelení. Jeho obyvatelé dělali chabé pokusy se zakládáním zahrad kolem svého obydlí. Místy byla tato obydlí hustě pohromadě a tvořila menší nebo větší města. Všechna měla ošklivé, bezútěšné vzezření, jehož příčinou byla duchovní chudoba obyvatel.
I toto byla země sobectví a žádosti, ale méně jednotvárná než předešlá. Její obyvatelé vyhledávali do jisté míry styk se sousedy. Někteří sem přišli z šedého údolí, jiní přímo z pozemského života. Byly to ubohé duše, které bojovaly a zápasily, aby se dostaly výš. Kde se tato snaha projeví a vyvine námaha k přemáhání sobectví, počnou ze suché půdy kolem domu vyrážet něžná stébla trávy a malé výhonky různých dřevin.
Jak však ubohé byly chatrče v této zemi, rozedrané, sešlé a jejich obyvatelé bídní jak potulní žebráci. A přece mnozí z nich patřili k nejbohatším světa a jako vynikající osobnosti užívali největšího přepychu.
Jelikož bohatství užívali jen k uspokojení vlastních potřeb a druhým ponechali jen ubohé drobty ze svého bohatství a bohatého stolu, byli zde v zemi pološera rovni žebrákům - chudým na duchovní statky. Tyto je třeba získávat jak králům, tak žebrákům již v pozemském bytí. Kdo bez nich přejde do záhrobí, ať na zemi patřil k největším nebo k nejnižším, musí se usadit na tomto místě, kde jsou všichni stejně duchovně chudí.
Podle postavení, které zaujímali v pozemském životě, reptali a stěžovali si zde mnozí z duchů, že se s nimi špatně zachází, když byli dopraveni na taková místa. Vytýkali to ostatním, jako by ne sami, ale druzí nesli vinu na jejich umístění. Přednášejí tisíce žalob a omluv každému, kdo je ochoten vyslechnout jejich historii. Jiní by chtěli dokončit svoje pozemské plány. Nebo se snaží přesvědčit posluchače, že našli způsob (ovšem na úkor někoho jiného), jak možno skončit nudu tohoto života. Vymýšlejí a zvažují plány, které chtějí provést, a snaží se zhatit plány druhých. Tak probíhá nudné bytí v této zemi nepokojů.
Všem, kteří mně byli ochotni naslouchat, jsem dodal odvahy, naděje a užitečné rady, aby našli správnou cestu z této země, a šel jsem dále do země lakomců.
Tato země je přenechána úplně sama sobě. Neboť pro opravdové lakomce nemá nikdo sympatie kromě těch, kteří sami trpí sžírající vášní hromadění peněz.
Zdejší temní duchové byli hrbatí a měli prsty podobné drápům. Zabývali se tím, že hledali v černé zemi rozptýlená zrnka zlata a tu a tam byla jejich námaha odměněna. Když našli kousek zlata, schovali jej do maličkého sáčku na prsou, aby tento náramný majetek odpočíval co nejblíže jejich srdci. Zpravidla to byla osamělá plachá stvoření a šli si navzájem z cesty, aby snad nebyli okradeni o své poklady. V této zemi pro mne nebylo práce, jediný muž mi naslouchal krátký okamžik, než se znovu dal do hledání zlata v zemi. Když jsem odcházel, sledoval mne nedůvěřivě svými pohledy. Obával se, že bych mohl vyzradit, kolik zlata již nashromáždil. Ostatní byli tak ponořeni do hledání zlata, že mou přítomnost ani nezpozorovali. Tak jsem tuto chladnou zemi brzy opustil.
Obrátil jsem se směrem dolů a došel do téměř úplně tmavé oblasti. Vypadala, jako by se nacházela pod zemí, neboť charakter jejích obyvatel byl horší než v jiných krajinách země.
Zde byly podobné poměry jako v zemi neklidu, jen zdejší obyvatelé byli ještě sešlejší. Nebyla tu ani stopa po zemědělství a nebe nad hlavami bylo černé jako noc. Světla bylo jen tolik, aby obyvatelé rozeznali sebe a své nejbližší okolí.
Zatím co v zemi neklidu panovaly šarvátky, nespokojenost a žárlivost, byly zde prudké bitky a rozhořčené boje. Bylo to místo pobytu hráčů, pijanů, podvodníků z obchodního světa, zlodějů a různé sebranky. Našel se zde sprostý zloděj i jeho vzdělaný protějšek, který se pohyboval ve vyšších sférách pozemského života. Na tomto místě se nacházeli všichni, které zločinné a zhýralé sklony přivedly k sobectví a citové zvrhlosti. Viděl jsem mnohé, kteří byli schopni vyššího stupně duchovního života, kdyby neustálý styk se zmíněným druhem lidí v pozemském bytí se jim nestal osudným. Po smrti byli přitahováni dřívějšími společenskými svazky, až klesli do této tmavé úrovně.
K této poslední třídě duchů jsem byl poslán, neboť byla naděje, že by se ještě u nich mohlo najít něco citu pro dobro. Hlas volajícího na poušti měl být od nich slyšen a měl je odvézt do lepší země. Obydlí této země byla roztroušena na velkých plochách. Všechno mělo odporný vzhled nečistoty, špíny a rozpadu. Rovnala se budovám v některých zlodějských čtvrtích našich velkoměst, kde se kdysi přepychové paláce staly útočištěm nejhorší neřesti a zločinu. Tu a tam jsem našel opuštěné pruhy země, kde bylo jen málo roztroušených chatrčí. Jindy zase byly shluky domů jako ve velkoměstech země, kde byli obyvatelé hustě natlačeni a skýtali nevlídný a ponurý pohled. Všude bylo vidět špínu, neřád a bídu, vpravdě bezútěšný stav, způsobený duchovními výrony neřestných obyvatel tohoto kraje. Ani stopy něčeho čistého nebo krásného, na čem by mohlo oko spočinout. Mezi těmito nešťastníky jsem putoval se svým malým světlem. Podobalo se svítícímu bodu, který se pohyboval v temnotě. Kolem mne se však šířil měkký jas a byl hvězdou naděje pro všechny, kteří právě nebyli zaslepeni sobectvím a vášněmi.
Občas jsem takové nešťastníky našel opřené o zeď nebo dřepící v koutě ubohého pokojíku. Měli-li dost sil, aby se vzpřímili a slyšeli má slova, pak se jali hledat cestu k dobrému, k vyšším sférám. Některé se mi podařilo pohnout k tomu, aby mi pomáhali v mé snaze prospět dalším. Zpravidla však tito nejubožejší byli schopni myslet jen na svoji bídu a po něčem vyšším jen matně toužit. Zdá se to málo, ale byl to první krok vpřed, za nímž jistě následoval krok druhý, totiž myšlenka, jak je možno pomoci druhým.
Jednoho dne jsem přišel na své pouti touto zemí do velkého města uprostřed rozsáhlé smutné roviny. Zem byla černá a suchá jako nános popele a strusky v blízkosti železáren. Nacházel jsem se právě mezi troskami několika rozpadlých chatrčí, které tvořily přechod od nešťastného města k bezútěšné rovině, když jsem zaslechl ohromný lomoz a hádku, která vycházela z jedné chatrče. Zvědavost mne přivedla, abych se podíval, o co se jedná a nepotřebuje-li někdo mé ochrany.
Budova, do níž jsem vstoupil, se více podobala chlévu než domu. V místnosti stál hrubý stůl, okolo něhož sedělo asi tucet mužů na malých stoličkách. Jací muži! Byli urážkou lidského pokolení a podobni spíš orangutanům. Jejich hrubé, ohyzdné obličeje připomínaly fyziognomii vlků, vepřů a dravých ptáků.
Nejsem schopen popsat tyto tváře, znetvořená těla a pokroucené údy. V rozedraných oblecích, podobných pozemským, skýtali groteskní pohled.
Někteří měli kroje minulých století, jiní byli oděni podle nejnovější módy. Všichni byli roztrhaní, hrubí, špinaví, vlasy měli nečesané a jejich oči plály hned ohněm vášně, hned před sebe civěli v temném zoufalství nebo zlomyslnosti.
Tehdy jsem myslel, že se nacházím v nejhlubší propasti pekla. Později jsem přišel do oblasti ještě mnohem temnější a hrůznější.
Duchové, které jsem našel ve zmíněné budově, se hádali o pytlík peněz, který ležel na stole. Jeden z nich peníze našel a dal je jako sázku, aby o ně celá společnost hrála. Spor povstal tím, že každý chtěl pytlík pro sebe bez ohledu na právo druhého. Otázka práva se stala otázkou moci a proto si zuřivě vyhrožovali. Nálezce peněz, lépe řečeno duchovního protějšku našich pozemských peněz, byl mladý muž poměrně dobrého vzezření. Kdyby neměl stopy vášní tak hluboko vryty do obličeje, byl by se nehodil do této zvrhlé společnosti. Tvrdil, že peníze jsou jeho majetkem a i když je vsadil, aby se o ně čestně hrálo, nestrpí, aby mu je někdo násilím vzal.
Usoudil jsem, že tu nemám co dělat. Když jsem toto zpustlé místo opustil, slyšel jsem za sebou rozhořčený řev protestů. Sotva jsem poodešel a nacházel se u jiného opuštěného domu, vyrazila celá divá cháska z chatrče a hnala se za mladým mužem s pytlíkem peněz. Navzájem se odstrkovali a nejpřednější z nich ubožáka bil, kopal a snažil se mu vytrhnout pytlík. Když se na něj všichni vrhli, dal jim mladý muž peníze a běžel ke mně. V tom okamžiku povstal strašlivý řev.
Chystali se prchajícího chytit a ztrestat pro podvod, neboť v pytlíku byly kameny místo peněz. Proměnily se jako zlato víl v pohádce, nikoliv ve zlaté listy, ale tvrdé kameny.
Nešťastník se na mne právě přivěsil a hlasitě prosil, abych ho chránil před těmito ďábly, když se celá banda v pronásledování své oběti na nás vrhla.
Rychlostí blesku jsem skočil do prázdné budovy, táhna nešťastníka sebou, a zavřel jsem dveře. Ach, jak řvali, bouchali a zuřili při pokusech dostat se dovnitř a jak jsem napínal všechny síly ducha i těla, abych je zadržel!
Tehdy jsem nevěděl, že mi pomáhaly neviditelné moci, až konečně výtržníci uznali, že nemohou dveřmi pohnout. Na to zklamaně odtáhli, aby jinde hledali důvod k novému sporu.
