1.8 Ona je anděl ?!
Ohlížel jsem se po svém průvodci, který seděl v koutě jako hromádka neštěstí a pomohl jsem mu vstát. Poradil jsem mu, aby toto místo opustil, jakmile bude schopen chůze. Oněm mužům by mohlo napadnout vrátit se a dělat nám nepříjemnosti. Se značným vypětím jsem jej vzal, zvedl a dopravil na bezpečné místo venku na temné rovině, kde jsme sice byli bez přístřeší, ale zato jsme nebyli v nebezpečí, že budeme zavřeni. Pak jsem se snažil zmírnit jeho utrpení, jak jsem se tomu učil v domě naděje.
Po nějakém čase byl ubohý mladík schopen mluvit a vyprávěl, jak se dostal do temné země. Zřejmě se nedávno rozloučil s pozemským životem, byl zastřelen manželem, jehož manželce věnoval nedovolené pozornosti.
Usmiřujícím momentem v historii tohoto ubohého ducha bylo, že necítil ani pomstychtivost, jen lítost a stud vůči onomu muži, který jej zbavil života. Poznání, že žena, pro jejíž lásku k oné události došlo, toho nebyla hodna, mu otevřelo oči nad vlastní zpustlostí. Byla tvrdá a sobecká a tak vzdálená pravé lásce, že celé její snažení mělo za cíl bavit se a hrát roli ve společnosti. Jen nevrlost a nudu přinášela nešťastnému muži, stejně jako i oběti žárlivosti.
Mladý muž, jehož budu jmenovat Raoul, vyprávěl: Když jsem věděl, že jsem zemřel, a přesto se mohl vrátit znovu na zemi, bylo mou první myšlenkou jít k ní a dle možnosti ji potěšit. Neboť jí aspoň dát pocítit, že milovaný mrtvý žije a myslí na ni i po smrti. Ale v jaké náladě jsem ji našel!
Ani smutek po mně, ani starost o mne, jen na sebe myslela a přála si, aby mne nikdy nebyla potkala. Nejraději by mne vymazala z paměti, aby začala nový život s jiným, společensky výše postaveným.
Tu jsem prohlédl a viděl, že jsem její lásku nikdy neměl. Zlákalo ji moje bohatství a šlechtictví. Tím doufala dosáhnout vlivnějšího postavení ve společnosti, nebo se zbavit sokyně. Jen z chladné vypočítavosti byla nevěrná a já jsem byl jen ubohý, slepý blázen, který svojí pošetilost zaplatil životem.
Pro ni jsem byl jen nepříjemnou vzpomínkou na skandál, kterému byla vystavena. Ve své zatrpklosti jsem tedy prchl ze země. Nemohl jsem věřit žádné věrnosti a moje divoké myšlenky a přání mne stáhly sem na toto temné místo - k jeho obyvatelům. Mezi nimi jsem našel svoje pozemské přátelé, kteří mi lichotili. Mezi nimi jsem vyplýtval svoji sílu a ztratil svoji duši.
"A nyní, nešťastný příteli," odvětil jsem, "nechceš nastoupit cestu pokání, která tě povede do lepších krajů, kde najdeš znovu své ztracené lidství a své vyšší Já?"
"Žel, je pozdě, můj příteli."
"Ujišťuji tě, že i pro duchy v nejzoufalejších stavech je tu naděje. I já jsem zažil zármutek a trpkost. Přesto jsem nikdy naději neztratil, protože ta, kterou jsem miloval, byla čistá jako anděl. Vlévala mi lásku a naději. Pro ni pracuji a budím v druhých naději, která mi byla dána. Pojď, nech se vésti, doprovodím tě do lepší země."
"A kdo jsi ty, můj příteli s krásnými slovy a ještě krásnějšími činy, které mne mají vrátit životu? Bylo mi řečeno, že zde není možno zemřít. Můžeme trpět až k bodu smrti, můžeme její muka vychutnat, ale smrt sama nás nezastihne, neboť se nacházíme za ní. Nemáme zde před sebou věčnost utrpení? Řekni mi, kdo jsi! Jak jsi sem přišel, jak mi můžeš svá slova naděje říkat s takovou důvěrou? Mohl bych věřit, že jsi anděl, který mi byl poslán ku pomoci, ale k tomu se mi přece jen příliš podobáš."
Tu jsem mu vyprávěl svoji životní historii, líčil jsem mu , jak jsem se vypracoval a jak totéž musí dělat on. Také jsem mu řekl, že pevně doufám, že budu jednou žít s mojí nejmilejší na zemi, kde už nebudeme odloučeni.
"A ty věříš," pravil, "že celý svůj život na zemi stráví osamělá, aby se jednou v nebi mohla s tebou sejít? Příteli, obelháváš sám sebe, žádná žena, ani stará a ošklivá, nebude kvůli tobě žít sama. Snad nějaký čas, nepřijde-li druhý, aby se o ni ucházel. Ale věř, není-li dokonalý anděl, časem se utěší. Nejsou-li tvé naděje lépe odůvodněny, mohu tě jen politovat."
Přiznám se, že mne jeho slova pohněvala, byla ozvěnou pochyb, které mne často trápily a působily jako studená sprcha na mé nadšení. K zmírnění pochyb vlastních i jeho jsem horlivě řekl:
"Když tě vezmu s sebou na zem a najdeme moji milou v zármutku v myšlenkách na mne, uvěříš, že tě nevydávám žádnému klamu? Přiznáš potom, že ve svých zkušenostech s ženským světem i v jiném ohledu se můžeš ještě mnoho učit?"
"Můj milý příteli, prosím za odpuštění, jestliže ti má pochybnost způsobila bolest. Obdivuji tvou velkou důvěru. V každém případě pojďme a navštívíme ji."
Vzal jsem jej za ruku. Pomocí mého energického chtění, abychom se brzy ocitli u mé milé, zvedli jsme se a proletěli prostor skoro rychlostí myšlenek. V několika okamžicích jsme se nacházeli v pokoji, kde dlela. Ona i její strážný duch byli mému oku viditelní. Obrysy prostoru a vybavení jsem rozeznával neurčitě, zatím co můj přítel Raoul viděl pouze postavu mé milé, odpočívající na židli.
V záři jasu duchovního těla, obklopena měkkým svitem své aury, vypadala jako světice. Toto duchovní světlo je pro většinu pozemských lidí nepostřehnutelné.
Pro nás duchy se jeví každý, jehož život je čistý a dobrý, v podobném světle, kdežto zlí jsou obklopeni tmavým oblakem.
"Bože," zvolal Raoul a klesl před ní na kolena, "ona je anděl! Ty jsi mne přivedl k světici, to není pozemská žena!"
Zavolal jsem ji jménem a ona slyšela můj hlas. Smutek zmizel z jejího obličeje, zářila radostí a řekla tiše:
"Jsi opravdu zde, můj nejmilejší? Toužila jsem po tom, abys přišel. Celá moje mysl je obrácena k tobě. Můžeš se mne dotknout?" Natáhla ruku a na okamžik spočinula její ruka v mojí. Ale i tentokrát ji krátký dotek poděsil, jakoby ji ovanul ledový vítr.
Hleď, miláčku, přivedl jsem nešťastného přítele, který touží po tvé přímluvě. Chtěl bych jej přesvědčit, že je na zemi láska věrných žen, které mohou být požehnáním, chceme-li být toho hodni."
Všemu nerozuměla, ale její duch pochopil smysl a s úsměvem pravila:
"Ano, jsem ti stále věrná, můj milý, jako ty mně a jednoho dne budeme velmi šťastni."
Raoul, který před ní dosud klečel, se pokusil dotknout jejích rukou, ale neviditelná ochranná stěna jej zadržela, jako to bývalo u mne. Musel svého úmyslu zanechat a pravil:
"Je-li tvé srdce tak plné lásky a soucitu, daruj něco z toho i mně, který jsem opravdu nešťastný a tvé přímluvy potřebný. Pomodli se proto, ať i mně je pomoženo. Pak se mohu oddat naději, že i pro mne je lepší život."
Moje milovaná pochopila slova nešťastníka, rychle poklekla vedle křesla a pronesla jednoduchou modlitbu o pomoc a útěchu pro nás všechny. Raoul tím byl tak dojat, že se úplně zhroutil. Musel jsem jej vzít za ruku a dopravit zpět do země duchů, ale nikoliv do oblasti, jež je prosta veškeré naděje.
Od té doby jsme krátký čas pracovali spolu v temné krajině, kde dříve bydlel, a on den ze dne nabýval naděje. Od přírody živý a veselý, byl dítětem své země (Francie), plný veselé a půvabné lehkomyslnosti, kterou ani hrozný pobyt na tomto ponurém místě nepotlačil. Byli jsme dobrými přáteli, ale společná činnost dlouho netrvala. Pak jsme se častěji potkali a pracovali spolu jako kamarádi z různých pluků. které náhody války jednou svedou dohromady a pak je opět rozdělí.
