2. RANNÍ ÚSVIT
2.1 Země svítání
Když jsem po spánku podobném smrti, přišel podruhé k vědomí, nacházel jsem se v jiném, mnohem příjemnějším prostředí. Zde panovalo denní světlo, a i když bylo ponuré, byla to pro mne obšťastňující změna oproti hroznému pološeru a temné noci, v níž jsem dosud žil.
Ležel jsem na malém lůžku s bílým peřím v milém. pokojíku podobném pozemskému. Velké okno naproti loži skýtalo mi pohled do dálky na kopce a hornatý kraj. Nebyly tam stromy ani keře ani květiny, jen plané roztroušené rostliny, ale i tato chudobná vegetace obšťastnila moje oko. Místo holé země v zemi pološera měli jsme zde koberec kapradí a trávy.
Tato země se jmenovala země svítání.
Osvětlení se skutečně rovnalo svítání před rozbřeskem dne, kdy slunce na obzoru vychází, aby svými paprsky ohřálo zemi. Nebe se barvilo do šedomodra a po něm pluly bílé obláčky. Zde byla změna: mraky a sluneční svit.
Výbava mého pokoje, i když nikterak přepychová, působila úpravně, připomínala mi vnitřek venkovského domu na zemi.
Nebylo tam nic nápadně krásného, ale vše přispívalo k útulnosti, na rozdíl od mých dřívějších obydlí, jež budila dojem vězení. Velké potěšení mi působily obrazy, které představovaly scény z mého pozemského života a budily ve mně příjemné vzpomínky. A jaká radost! - spatřil jsem zde všechny své poklady - zrcadlo, růži a dopis.
Upřel jsem pozornost na zrcadlo, abych viděl, co nyní dělá moje milá. Spala se šťastným úsměvem, jako by jí ve snu bylo sděleno, že mne něco dobrého potkalo. Pak jsem přistoupil k oknu a hleděl na dlouhé řady kopců, které se rozprostíraly přede mnou, bez stromů, porostlé jen trávou a kapradím. Dlouho jsem krajinu pozoroval. Byla tak zvláštní, holá a přece tak míruplná. Moje oči, odvyklé tomuto pohledu pobytem v nízkých oblastech, přijaly tento obraz radostně. Myšlenka, že jsem se probudil k novému životu, mne naplnila vřelou, nevýslovnou radostí a vděčností.
Konečně jsem se odvrátil od okna. Spatřil jsem cosi jako zrcadlo a podíval se do něj, abych zjistil, stala-li se se mnou nějaká změna. S výkřikem překvapení a radosti jsem ustoupil.
Bylo to možné? Byl to můj obličej? Znovu jsem se díval, byl jsem to opravdu já? Aj, zase jsem omládl! Vypadal jsem nyní jako 35 letý muž, jako ve svém nejlepším věku na zemi. V zemi pološera byl můj zevnějšek starý a bídný, takže jsem se vyhýbal pohledu na sebe. Vypadal jsem hůř, než bych mohl vypadat na zemi i kdybych měl sto let. Nyní jsem byl mlád.
Zvedl jsem ruku, byla pevná a svěží jako můj obličej. Podrobná prohlídka mne ještě více uspokojila, prohlídka mého já, neboť jsem byl mladý muž v rozkvětu sil, přece však ne tak, jak jsem kdysi byl. Ne! V mém obličeji byla vážnost, výraz, který značil přestálá utrpení. Věděl jsem, že již nikdy nepocítím onu bezstarostnou, překypující radost mládí, nemohl jsem se již státi tím, čím jsem kdysi byl.
Trpkost minulého života opět přede mnou vystoupila a zadržela moje veselé myšlenky. Lítost nad dřívějšími hříchy se vynořila a vrhla stín na radost tohoto probuzení.
Nikdy nemůžeme pozemský život vymazat beze stopy. I velmi pokročilí duchové nesou prý na sobě jizvy svých hříchů a starostí. Znamení, které pomalu mizí teprve v dlouhém období věčnosti.
Mně byla dopřána velká radost a zázračné splnění mých nadějí. Přesto vnikl ke mně stín minulosti a jeho černý plášť dolehl těžce na blaženost této hodiny.
Když jsem takto přemýšlel o své proměně, otevřely se dveře a jakýsi duch vklouzl dovnitř. Byl oděn jako já dlouhým oblekem tmavomodré barvy se žlutým lemem a měl na rukávu odznak našeho řádu. Důvodem jeho příchodu bylo pozvání ke slavnosti, která měla být pořádána na počest moji a ostatních, kteří přišli v poslední době z nižší oblasti.
"Vše je zde jednoduché," pravil, "i slavnosti. Ale sůl přátelství naší slavnosti okoření a víno lásky nás všechny občerství. Dnes jste našimi hosty a my vás očekáváme, abychom vás mohli přivítat jako čestné vítěze po těžkém zápase."
Na to mne vzal za ruku a vedl mne do prostoru haly s mnoha okny, které skýtaly široký rozhled na hory a veliké, tiché jezero. K slavnostnímu pohoštění byly zde prostřeny dlouhé stoly a kolem nich židle pro všechny z nás. Se mnou přišlo několik set bratří a asi tisíc jiných zde bylo již nějaký čas.
Tito srdečně zdravili nově příchozí. Tu a tam poznal některý starého přítele nebo někoho, kdo mu pomohl v nízkých sférách. Všichni očekávali příchod představeného bratrstva této oblasti, který byl nazván velmistrem.
Náhle se široké dveře na konci haly samy otevřely a jimi vstupoval průvod. Napřed kráčel statný vznešený duch v bohatém rouchu modré barvy, jakou vídáme na obrazech Panny Marie.
Roucho bylo bíle podšito a mělo žlutý lem, od ramen visela žlutá kapuce s bílým vnitřkem. Na rukávu měl vyšitý odznak "Bratrstva naděje."
Za tímto mužem přicházelo asi sto mladíků, oblečených modře a bíle, nesoucích v rukou vavřínové snítky.
Na horním konci sálu stálo nádherné křeslo s bílo-modro-žlutým baldachýnem, kde se velmistr usadil, když nás všechny pozdravil. Mladíci se posadili v půlkruhu za ním.
Po děkovné modlitbě k Všemohoucímu za nás všechny, se mistr k nám obrátil s těmito slovy:
"Moji bratři! Vy, kteří jste se shromáždili, abyste přivítali tyto poutníky, kteří v našem domě naděje mají nalézt nějaký čas klid a mír, přátelství a lásku - a vy, naši putující bratři, které chceme uctít jako vítěze ve velkém boji proti sobectví a hříchu - vám všem tlumočím náš srdečný pozdrav a prosím vás: Přijměte, jako členové našeho Bratrstva naděje, vnější znamení naší úcty, kterou vám nabízíme, neboť si ji poctivě zasloužíte. Vysoký pocit štěstí, který nyní zaplavuje vaši duši, nechť vás povzbudí, abyste v bratrské lásce podali ruce všem ustaraným a zápasícím, které jste zanechali v temnotě pozemského života nebo pozemských oblastí.
Jak budete sami slavit stále ušlechtilejší vítězství, tak se snažte také druhým dávat stále více z dokonalé lásky našeho velkého řádu, jehož nejslavnější mistři dlí v nejvyšších úrovních a jehož nejnižší členové žijí ještě jako bojující hříšníci v temné oblasti. V nepřetržitém řetězu se naše Bratrstvo rozprostírá z nebe až na zemi, dokud se na této planetě udržuje hmotný život. Musíte si stále připomínat, že jste články tohoto velkého řetězu, spolupracovníky andělů a bratry utlačovaných.
Vyzývám vás nyní, abyste po řadě přijali tyto nevadnoucí vavřínové snítky, které mají zdobit čela vítězů a chovali je jako čestné vyznamenání. Ve jménu Nejvyššího a Jeho andělů, ve jménu našeho Bratrstva korunuji každého z vás vavřínem a zasvěcuji vás všechny vznešeným pojmům světla, naděje a Pravdy."
Mnozí z nás byli přemoženi laskavými slovy a takovou poctou. Pak jsme my, nově příchozí, na znamení předstoupili a poklekli před velmistrem, který ozdobil naše hlavy.
Mladíci mu předávali své snítky a on nás vlastnoručně korunoval. Když poslední z nás obdržel korunu, zvedla se mezi shromážděnými bratry bouře radosti a nadšení. Zpíval se nádherný chvalozpěv, jehož nápěv i slova bych rád uvedl, tak byl krásný. Potom byl každý z nás uveden sloužícím bratrem na své místo a slavnostní hostina byla zahájena.
S podivem se zeptáte, jak se může slavnostní hostina odbývat v duchovním světě. Ale ani na zemi nesestává celé potěšení při podobných zážitcích jen z jídla a pití, každá oslava skýtá i duchovní požitek.
Věřte, že i duch pociťuje potřebu potravy a také jí, i když naše jídla nejsou tak hrubé podstaty jako pozemská. Masitá strava u nás není. Jen v nejnižších sférách si k zemi připoutaní duchové pořizují uspokojení svých zvířecích choutek pomocí těch, kteří jsou ještě v těle.
Naproti tomu jsou v této druhé úrovni nádherné plody, které jsou skoro průhledné a v ústech se rozplynou. Také je zde víno, jako jiskřící nektar, nepůsobí však otravu ani žádost po dalším. Není tu nic, co by uspokojilo hrubou chuť k jídlu, jen chutný zákusek a druh lehkého chleba. Z těchto jídel a tohoto nápoje sestávalo pohoštění a já jsem nejedl nic jiného, než vábné ovoce, které jsem zde viděl poprvé.
Byli jsme poučeni, že to jsou skutečné plody naší vlastní práce, které vyrostly z našich snah ve službě druhým na duchovní straně života.
Když slavnostní hostina skončila, bavili jsme se ještě nějaký čas a slavnost uzavřel velký děkovný sbor, jehož jsme se všichni zúčastnili.
Potom jsme se rozešli a mnozí odešli navštívit přátele na zem a dát jim dle možnosti zprávu o šťastné události, kterou jsme prožili. Mnozí z nás byli ještě oplakáváni jako ztracené duše, které zemřely v hříších. Bylo pro nás bolestné, když jsme těmto pozemským přátelům nemohli dát na vědomí, že nyní žijeme v radostné naději. Jiní bratři šli společně s nově nalezenými přáteli, aby si s nimi porozprávěli a já jsem spěchal přímo na zem, abych své milé přinesl radostnou zvěst o svém vzestupu. Slyšela můj šepot, usmívala se a odpověděla, že si byla jista, že to tak musí být. V tom okamžiku byla moje radost dokonalá a štěstí tohoto dne dosáhlo vrcholu.
