2.3 Záchranná výprava
Když jsem se vracel z této pamětihodné návštěvy, šel můj otec se mnou a zůstali jsme dlouho pospolu. Při tom mi sdělil, že je tu záměr podniknout záchrannou výpravu do úrovně, která leží hlouběji než všechny říše, které jsem dosud navštívil a je ve skutečnosti peklem podle církevního názvu.
Jak dlouho výprava potrvá, nám nebylo známo, věděli jsme jen, že máme splnit určitý úkol a jako invazní vojsko musíme vytrvat, až bude náš cíl dosažen.
Můj vůdce od východu mi radil, abych se k této společnosti od východu připojil. Také můj otec si přál, abych vytáhl do boje za Pravdu, Světlo a naději. Kdo chce ony zlé moci úspěšně potřít, musí být odolný vůči nástrahám hlubokých oblastí. Dále nesmí náležet k vyšším úrovním, chce-li oněm nešťastníkům přinést viditelnou pomoc.
Duchy, kteří jsou pokročilejší než bratři naděje v tomto prvním kruhu druhé úrovně, by potřební pomoci neviděli ani neslyšeli. I my se musíme při překročení této nejnižší úrovně zahalit poněkud hmotnějšími obaly, abychom byli pro ně viditelní, což vyššímu duchu není možné.
Pomocníci z čistých oblastí, kteří výpravu doprovázeli a chránili, byli neviditelní nám i těm, jemž jsme přišli pomoci.
Účastníci výpravy byli podle schopností na stejném stupni jako já. Všichni jsme cítili, že z osobního pozorování nízkých podmínek, do nichž by nás naše vášně přivedly, se můžeme mnoho naučit.
Zároveň budeme moci zachránit mnohé ubohé kajícné duše z temných míst a dopravit tam, kde jsem já sám bydlel po přechodu z pozemského života a kde bylo připraveno mnoho příbytků pro přijetí těchto duchů. Tato výprava byla vedena osobnostmi, které samy byly zachráněny z říše pekel, a proto byly nejvhodnější k tomu, aby ubohým duchům přispěly na pomoc.
Podobné expedice byly vysílány do temných oblastí i od jiných Bratrstev ze země úsvitu. Všechny tyto podniky tvoří část záchranného díla, které ve jménu věčného Otce neustále probíhá k dobru hříšníků, neboť Bůh nezatratí žádné ze svých dětí k věčným mukám.
Výprava měla podléhat vůdci, který sám byl zachráněn z temných sfér a znal jejich nebezpečí. Cestou jsme měli projít zemské pásmo a nízké oblasti, které jsme ještě neznali, proto slíbil můj východní vůdce, že mi pošle jednoho svého žáka, který mne doprovodí k nejnižší oblasti a seznámí mne s tajemstvím astrální úrovně, kterou jsme měli projít.
Hassein, tak se žák jmenoval, zkoumal ona tajemství přírody, která na zemi patří k tzv. magii a jsou pokládána za zlo, zatímco špatné je jen zneužívání těchto sil.
Lepší duchovní vědění by bylo službou lidem, aby dovedli vzdorovat mnohému zlu a zlým silám, které člověku při jeho politováníhodné nevědomosti často velmi škodí. Tento žák byl, jako též Ahrinziman, v pozemském životě Peršan. Oba náleželi k filozofické škole založené Zoroastrem.
"V duchovním světě," pravil Ahrinziman, "je mnoho škol různého směru, v nichž se učí věčným Pravdám přírody. V některých okrajových bodech se od sebe odlišují. Rozdílného názoru jsou především druh působení těchto velkých Pravd na vývoj duše. Také v závěrech se liší, když chtějí své určité vědění rozšířit na oblasti, o nichž ještě nemají jasnou představu a znalost.
Je chybou myslet, že na onom světě nad naší planetou existuje absolutní vědění, které může vysvětlit všechna tajemství stvoření, jako je otázka smyslu našeho bytí, existence zla ve spojení s dobrem, původ duše z Boha a podobně.
Vlny věčné Pravdy neustále proudí z velkých duchovních center Vesmíru a jsou předávány zemi řetězem duchovních inteligencí. Duch však může zlomky Pravdy předávat jen v tom rozsahu, jaký mu dovolí pochopit jeho současný stupeň vývoje. Pozemšťan může přijmout jen tolik vědění, kolik mu dovolí jeho duševní schopnosti v dané chvíli.
Ani duchové onoho světa, ani poutníci země nejsou vševědoucí. První mohou předávat jen to, co jejich současné školy a jejich pokročilí zástupci označují jako své učení. Dále nemohou jít a nad to sami nic nevědí.
Ti, kteří tvrdí, že mají pravé a jediné vysvětlení velkých tajemství, mohou předávat jen to, co je pokročilejší duchové naučili. Tito nejsou oprávněnější mluvit v absolutním smyslu jako ani nejpokročilejší učitelé kterékoliv jiné školy.
Na základě autority vůdce nejpokročilejší inteligence tvrdím, že je nemožné dát na poslední otázky konečnou odpověď, nebo chtít vysvětlit věci, které jsou nad síly nejvyšších duchů a tedy překračují chápání pozemských sfér.
Vysvětlení těchto věcí by předpokládalo znalost Vesmíru, který nemá hranic, a také znalost povahy Nejvyššího, o němž žádnému duchu není známo nic, než jedině to, že existuje velká Pravda, neomezená, nevyzpytatelná a neznámá, jež je nazývána souhrnným pojmem Bůh.
Cokoliv by lidé chtěli dokazovat a vysvětlovat, mohou tak činit jen v rámci svého současného vědění. Vně toho jsou zase hranice, kterých nemůže nikdo dosáhnout. Jak může někdo chtít ukázat poslední konec toho, co žádný konec nemá?
Nebo jak je někomu možno zkoumat obrovské hlubiny nekonečného ducha, který je nevyzpytatelný? Duch je stejnou měrou věčný a nepochopitelný jako život sám, je nekonečný a vše pronikající. Bůh je ve všem, nade vším, ale nikdo nezná Jeho podstatu. Lidský rozum se musí, naplněn bázní v pocitu své nicotnosti, zastavit právě na prahu toho, kam chtěl vniknout. Jediné, co může učinit, je uskromnit se a přemýšlet, zda příští stupeň na který chce vystoupit , je jistý.
Ani nejvznešenější duchové nemohou pojmout vše najednou. Může pozemský člověk se svým omezeným rozumem doufat, že mu vše může být vysvětleno tam, kde nejpokročilejší inteligence duchovního světa při svém hledání Pravdy bezmocně váznou?
