3 ŘÍŠE PEKLA
3.1 První kroky
Duch, který byl přidělen jako průvodce pro naši výpravu, se kdysi zdržoval v této úrovni, a proto byl vhodný pro tuto funkci v této říši hrůzy. Řekl mi, že se zakrátko musíme rozdělit a každý půjde vlastní cestou - v případě potřeby však můžeme přivolat jeden druhého ku pomoci.
Když jsme se blížili k velké, ohněm a kouřem naplněné nížině, upozornil mne můj průvodce na překvapující hustotu kouře. Ze zkušenosti jsem znal hutnost všeho, co nás v zemi duchů obklopovalo a co bylo pro smrtelné oko neviditelné.
Ale tyto husté mraky kouře a jazyky plamenů se neshodovaly s mými představami pekla. Tmavé, pusté kraje jsem již viděl, plameny a oheň však nikdy a v hmatatelné formě jsem je nepokládal za možné. Pekelný oheň byl pro mne jen obrazný výraz pro označení duševního stavu. Muka pekelná pro mne existovala pouze v představě, nikoliv však ve skutečnosti. Tyto myšlenky jsem sdělil svému průvodci a on odvětil:
"Oba výklady jsou v určitém smyslu správné. Tento kouř a plameny jsou způsobeny duchovními výrony nešťastných tvorů, kteří bydlí v těchto plamenných hradbách. Tobě se zdají hmotné, ale pro smrtelníky by byly neviditelné, kdyby tato místa mohli nějakým zázrakem navštívit. Plameny neobsahují žádné pozemské látky, hmotné jsou proto, že všechny pozemské i duchovní věci jsou obaleny hmotou určitého druhu. Množství stupňů hustoty je neomezené.
Duchovní stavby a těla by bez povrchu z jemné hmoty nebyly viditelné, i tyto plameny, hrubé vyzařování zpustlých duchů, se zdají být tvým očím hustší a pevnější, než zdejším obyvatelům."
Duchovní jméno mého průvodce bylo Treufreund, (věrný přítel). Bylo mu propůjčeno za věrnost k příteli, který jeho věrnosti zneužil a zradil ho. On zrádci odpustil a přispěchal mu na pomoc, když jej překvapila hanba a potupa.
Tento vznešený duch nebyl na zemi mravného charakteru a po smrti přešel do nízkých úrovní zemské úrovně. Z říše pekla se brzy pozvedl a nyní náležel k Bratrstvu druhé sféry, k němuž jsem byl nedávno přijat.
Blížili jsme se ke kráteru obrovské sopky, bylo to jako deset tisíc Vesuvů spojených v jeden. Nebe nad námi bylo černé jako noc a bez matného světla plamenů bychom byli v úplné tmě. Zpozoroval jsem, že celou oblast obklopovala ohnivá hradba a kdo chtěl ven nebo dovnitř, musel jí projít.
"Hleď, Franchezzo," poučil mne Treufreund, "nyní projdeme touto ohnivou hradbou. Neznepokojuj se. Pokud budeš odvážný a použiješ síly své vůle, abys částečky ohně odpuzoval, nepřijdou s tebou do styku.
Jako kdysi vlny Rudého moře před Židy se oheň rozdělí a propustí nás bez úhony. Kdyby se o to pokusil někdo bojácný se slabou vůlí, moc plamenů by jej zahnala. Tyto plameny jsou hnány ven vzteklými a mocnými bytostmi, které tu vládnou, pomocí silného proudu vůle. Věří, že se tím uchrání před vnikáním vyšších duchů. Pro nás a naše duchovní těla jsou tyto plameny a zdi této země stejně propustné jako pevný materiál pozemských zdí. Zdejší zdi jsou dost hmotné, aby věznily duchy, obývající tuto zemi.
Čím vznešenější duch, tím je méně vázán hmotou. Tím je ale také menší schopnost na ni působit. Zároveň jsou naše vyšší duchovní síly jakoby zakryty, neboť se musíme přizpůsobit zdejším poměrům, abychom sem mohli vstoupit a byli zdejším obyvatelům viditelní. Tím jsme také přístupni i jejich svodům a oni se budou všemožně snažit ovlivnit to, co v sobě ještě neseme z nízké povahy. Proto musíme mít neustále na mysli, aby nízké nezískalo převahu."
Přítel mne vzal za ruku a za použití vší síly vůle jsme bez úrazu prošli ohnivou hradbou.
Přiznám se, že se mne zmocnil pocit strachu, když jsme vnikli do ohně, ale soustředil jsem všechny síly vůle a hradbou jsme proletěli. Plameny utvořily ohnivý oblouk a jím jsme proletěli jako tunelem. Podle mé nynější představy byla hradba asi půl míle široká.
Když jsme se vynořili z moře plamenů, byla okolo nás noc. Kdybychom nestáli na pevné půdě, byl by se nás zmocnil pocit, že se nacházíme v bezedné propasti zoufalství. Nad námi bylo nebe plné černého kouře. Těžká atmosféra jako tmavá mlha uzavírala rozhled všemi směry. Dozvěděl jsem se však, že je to celá obrovská, strašlivá a rozsáhlá úroveň.
Na některých místech byla velká, strmá pohoří z černých skalisek, jinde rozlehlé smutné pouště bez života, další místa byla pokryta mocnými močály s černým bahnem. Močály byly obydleny škodlivými červy, bahenními zvířaty a velkými netopýry. Také tu byly husté černé lesy, jejichž obrovské ošklivé stromy byly vybaveny skoro lidskými vlastnostmi, které uchopily a držely každého, kdo se k nim přiblížil. V této strašlivé sféře jsem navštívil mnoho hrůzných krajin, ale nikdo nebude schopen je popsat v celé ošklivosti a ohavnosti.
Když jsme se zastavili a snažili se orientovat, zvyklo si pozvolna mé oko na temnotu. Zřetelně jsem rozeznával předměty ve své blízkosti. Před námi byla cesta, která byla hojně používaná, soudě podle mnohých stop. Černá plocha, na níž jsme stáli, byla pokryta prachem a popelem - toť symbol pomíjejícnosti špatně prožitého pozemského života, jehož zničené naděje a nesplněná přání byla roztroušena jako prach a popel.
Sledovali jsme tuto cestu a došli k velké bráně z černého kamene, navrstveného na sebe v mohutných blocích. Před vchodem visel velký závěs, jehož látku jsem zpočátku pokládal za gáz. Když jsem přistoupil blíž, se zděšením jsem zjistil, že je utkán z vlasů duchů a že na něm visí oči jako šňůry perel. A co bylo nejpříšernější: oči měly život a zdálo se, že nás úpěnlivě pozorují a sledují, jakoby chtěly uhodnout naši přítomnost.
"Mají ty oči opravdu život?" zeptal jsem se.
"Myslíš-li duševní život, tak ne. Ale mají astrální život a podrží jej tak dlouho, dokud duše, jimž byly tyto oči vyrvány, sídlí v duchovních tělech. Toto je jedna z pekelných bran. Hlídač má mánii zdobit je očima svých obětí. Na tomto místě jsou jen takoví, kteří se v pozemském životě dopouštěli krutosti a neznali zákon slitování a spravedlnosti. Tím se vydali v nebezpečí, že se stanou obětí bytostí nikoliv snad krutějších, ale se silnější vůlí a větší inteligencí.
Toto je město krutosti. Zde vládne ten, kdo se umí ukrutnostem nejlépe oddávat. Nešťastní duchové, jimž tyto oči patří, jsou se svými duchovními zárodky uvězněni ve svých zhanobených tělech a putují časem touto bezútěšnou zemí. Nebo pracují bez nejmenší schopnosti vidění jako otroci, bez pomoci, pro své duchovní utiskovatele. Při tom existuje magnetické spojení mezi majiteli a jejich očima, které je udržuje při životě do okamžiku, kdy duše svůj nynější obal odloží a vystoupí k vyššímu bytí."
Zatímco jsem tuto příšernou bránu pozoroval, byl závěs s živoucíma očima odtažen stranou a vyšly dvě zvláštní tmavé postavy, půl člověka a půl zvířete. Využili jsme příležitosti, abychom vstoupili hlídačem nepozorováni. Byla to obrovská odpuzující kreatura s pokřivenými údy. Nejhorší vlkodlak z bájí nedá člověku přibližnou představu o jeho vzezření. Se strašlivým chechtotem a nadávkami vyskočil za třesoucími se duchy, kteří rychle prošli branou a prchali. Ani hlídač, ani oba duchové nás nezpozorovali.
"Jsou tito tvorové bez duše? Žili kdysi na zemi?"
"Ano, jistě, ale byli příslušníky divokého kmene, který je krutý a stojí jen málo nad zvířaty. Proto jsou zde. Pravděpodobně bude pro ně možnost pokroku ve vtělení do poněkud vyšší formy života. Zdejší zkušenosti, které budou mít asi krátké trvání, jim dají vytušit, že kdesi panuje odvetná spravedlnost. Budou proto schopni vytvořit si z mlhavých vzpomínek na mocné bytosti, které vládnou na tomto místě, pojem jednoho Boha."
"Ty tedy věříš na učení o znovuvtělení?"
"U všech druhů je znovuvtělení nutností pro jejich pokrok. Všechny duše, které se vtělí do planetárního života, mají duchovní vůdce, které v jejich moudrosti pokládají za nejlepší. Tito strážní duchové mají různé výchovné metody, neboť není předepsána pro všechny jednotná cesta.
Každá duchovní škola, která má na zemi shodnou obdobu ve zkaleném, často nepochopeném učení, má k dispozici dokonalý systém v nebeských sférách, kde se též nacházejí nejvyšší učitelé. Od nich se dostane jejich učení prostřednictvím duchů nižších úrovní k zemi. Cíl všech škol je tentýž, jen každý systém má jinou cestu. Ať je duši cokoliv určeno, strážní duchové nad ní bdí od dětství a mládí, kdy dospěje k individuálnímu vědomí, až po složitém vývoji dosáhne téhož duchovního a morálního stupně jako jejich duchovní vůdce a může se pak stát ochranným duchem novorozené duše.
Též bylo řečeno, že duchovní zárodek je zpočátku jen semeno, podobné v síle a velikosti obyčejnému semeni. Ve skutečnosti je to jiskra božské esence, která v sobě skrývá vše, čím v budoucnu má být dokonalá lidská duše.
Ve své bytosti je nesmrtelná. Jako semeno může vyrůst jen v půdě, tak i duchovní jiskra musí přijít do styku s hmotou, nejprve nízkou a pak s vyšší formou. Každé zvíře má jako svoji podstatu duševní semeno. Lidský duch je jiný než zvířecí duše a je tedy nejvyšší ze všech vyvíjejících se bytostí. Každý druh se musí vyvíjet zkušenostmi ve sférách, jak za sebou následují k nejvyššímu možnému stupni.
Některé školy věří, že duše kráčí rychleji kupředu, když se stále znovu vrací do hmotného života, aby se stále v nové formě znovuzrodila a znovuprožívala a sílila zkušenostmi, nebo aby měla příležitost odpykat si hříchy z dřívější inkarnace.
Přívrženci této školy jsou skutečně přiváděni zpět do pozemského života a musí řešit úkoly v opakovaných formách bytí.
Některé jiné školy tvrdí, že v duchovních sférách jsou také užitečné a prospěšné prostředky k výchově i duší. Mnoho duší je k obohacení zkušenostmi posíláno do nízkých sfér. Tam, ve vzpomínce, prožívají minulé pozemské bytí a ze spáchaných chyb se pak musí kát.
Všechny duše musí být jednotlivě vychovány podle vhodné metody, neboť se od sebe liší v charakteru a individualitě. Jinak by povstala monotónní jednotvárnost a znemožnila by půvabnou odlišnost složitých forem a vztahů. Proto jsem byl vždy varován, abychom pro skupiny duchů, s nimiž přijdeme do styku, nepoužívali stejné všeobecné formy pravidel.
Při své nynější návštěvě uvidíme jen mizivý zlomek této obrovské úrovně zlých duchů. Přesto urazíme mnohem větší prostor, než kdybychom cestovali kolem naší planety. V duchovním světě se druží, podle vesmírného zákona přitažlivosti stejnorodého, stejné ke stejnému. Duše různých druhů se cítí od sebe odpuzovány, nikdy se nestýkají a nepřekročí okruh, který je vyhrazen jejich druhu. My na své pouti navštěvujeme jen ty, s nimiž máme, na základě národnosti nebo temperamentu třeba jen slabý styčný bod."
