3.2 Záchrana od císařova trůnu
Kráčeli jsme širokou silnicí z černého mramoru, po jejíž jedné straně zely hluboké jícny. Pro těžké mraky výparů nad nimi nebylo možno do nich pohlédnout. Na cestě jsme potkali množství temných duchů. Někteří nesli na zádech těžké břemeno, jiní lezli po čtyřech jako zvířata. Také jsme viděli velké skupiny otroků, kteří nesli železné jho na šíji a byli spoutáni řetězy. Přicházeli od druhé vnitřní brány. Tato tvořila zřejmě vchod k velkému opevněnému městu, jehož temné budovy se před námi vynořily v těžké černé mlze.
Ulice, stavební sloh a vzezření obyvatel dělalo dojem, jako bychom vstoupili do starého města římského císařství. Navzdory krásné architektuře a nádherným budovám, jejichž obrysy byly pro nás jen nezřetelné, bylo to vše špinavé a odpuzující. Druhá brána byla pěknější než první a ježto byla otevřena, nepozorovaně jsme do ní vstoupili zároveň s proudem duchů.
"Uvidíš, že zdejší život se neliší od shonu, který panoval v pozemském městě, jehož obraz tu vidíš, v době vrcholu jeho moci," vysvětloval Treufreund. Atomy, z nichž tyto budovy a toto město sestávají, jsou z jeho tehdejšího fyzického bytí a sem dolů byly staženy přitažlivou silou, aby zde vytvořily vhodné obydlí pro obyvatele na zemi zesnulé. Na modernějším vzhledu mnoha budov a obyvatel můžeš pozorovat, jak tímto procesem, který stále probíhá, se město zvětšovalo.
Většina duchů chce zde v objetí vášně žít nadále v dřívějším pozemském prostředí, jen se diví, proč jsou všichni tak temní a nečistí. Podobně má toto duchovní město předobraz ve vyšších sférách, kam bylo přitahováno vše, co v něm bylo krásné a ušlechtilé. Tam se usadili dobří a čestní duchové. Neboť v životě města, stejně jako lidí, směřují duchovní vyzařování nahoru nebo dolů podle toho, je-li v nich obsaženo dobro nebo zlo.
A protože zlé činy, spáchané v tomto městě, zdaleka převažují ty dobré, je město v této úrovni větší a hustěji obydlené něž ono v horních sférách. Až v budoucnosti budou zdejší duchové pokročilejší, bude nebeský protějšek tohoto města dokončen a bohatě obydlen a toto město se rozpadne v prach a zmizí z této sféry."
Nyní jsme se nacházeli v úzké uličce, která musela být věrným protějškem někdejšího pozemského vzoru. Odtud jsme přišli na velké náměstí, obklopené nádhernými paláci. Před námi se zdvihala zvlášť impozantní stavba. Široké mramorové schodiště vedlo k masivnímu portálu, který jsme si mohli, v tmavé mlhavé atmosféře, podrobně prohlédnout. Celek byl proveden v nádherném slohu, ale připadalo mi, že vše je postříkáno krví a pokryto houbovitým sliznatým porostem. Visel hadovitě v ošklivých závitech ze sloupů a hlavic.
Černé bahnité bláto se dralo trhlinami mramorového dláždění, jako by město spočívalo na špinavé bažině. Ze země vystupovaly jedovaté plyny a tvořily kolem nás fantastické, příšerné kouřové útvary jako ohromné obrazy spáchaných zločinů.
Po náměstí lezli temní duchové a byli silnějšími poháněni biči a kopími ke dveřím paláce, dovnitř i ven. Jaká strašná zlořečení a kletby tu byly vykřikovány! Bylo to shromáždění ztracených duší v říších pekla, nad nimiž visely černé mohutné mraky starostí, utrpení a zločinů.
Moje myšlenky klouzaly daleko zpět k zemi ke dnům římského císařství. Viděl jsem jako v zrcadle město v záři moci a s tvrdou tyranií a zločinností. Viděl jsem, jak zde dole povstalo řízením osudu toto místo odplaty a pro všechny muže a ženy, kteří svoji krásu poskvrnili hříchem a neřestí. Tak se pozvolna, před mýma očima, toto pekelné město stalo vězením pro zlé duchy této bezbožné doby.
Stoupali jsme po stupních mramorového schodiště a prošli vysokým průchodem do vnějšího dvora císařského paláce. Nikdo nepozoroval naši přítomnost. Prošli jsme několika sály a zastavili se u dveří přijímacího pokoje. Můj průvodce pravil:
"Nemohu s tebou vstoupit, příteli, neboť jsem temného ducha, který tu vládne, nedávno navštívil. Moje přítomnost by vzbudila podezření a zmařila by cíl tvé návštěvy.
Máš osvobodit nešťastného ducha, jehož modlitby, plné lítosti, dosáhly vyšších sfér a tvým posláním a pomocí mají být vyslyšeny. Najdeš ho bez obtíží, jeho touha po pomoci nás sem doslova přitáhla a tebe k němu přivede ještě blíže.
Musím se nyní od tebe na čas odloučit, mám vyřídit vlastní práci, ale brzy se zase shledáme. Máš-li odvážné srdce a silnou vůli a dodržíš-li pravidla chování, která ti byla dána, nemůže tě postihnout žádný úraz. Žij blaze, příteli, a věz, že i já potřebuji všechny své síly."
Rozloučil jsem se s přítelem a vstoupil sám do přijímacího pokoje. Byl napěchován duchy, muži i ženami, a vyznačoval se surovým leskem dnů císařství. Pro mne však neslo všechno známky špinavého hnusu, který byl již z venku nápadný. Ženy i muži, bezpochyby kdysi pyšní patricijové, se zdáli trpět chorobou podobnou malomocenství a byl na ně strašlivý pohled. Podlahy byly pokryty kalužemi krve, na zdech, místo ozdob, visely ohavné myšlenkové formy. Kdysi nádherné, nyní zničené obleky pyšných duchů, byly nasáklé chorobou těchto porušených těl.
Na vysokém trůně seděl císař, odporný a odstrašující příklad zpustlého lidství, kterého obklopoval dav lidských duchů.
V jeho obličeji byla vtisknuta taková krutost a neřest, že tahy ostatních byly vedle něho bezvýznamné. Přesto jsem musel obdivovat jeho mocný vliv, který vycházel z jeho vůle. Pocit královské moci, vědomí, že i v pekle panuje, jakoby právem živily jeho pýchu a vladařskou vášeň i v tomto hrůzyplném prostředí.
Přes mnohá staletí od smrti si císař nebyl vědom svého postavení a svého pravého já. Když jsem jej pozoroval, měl jsem na okamžik vidění, v němž mi jeho osoba byla předvedena tak, jak se dosud jeví jeho vlastním očím. Viděl jsem statného muže s ostře řezanými rysy a očima supa. Měl krásné tělo a schopnost učarovat. Vše, co bylo hrubé a odpuzující, skrývala tehdy pozemská schrána, nebylo to zjevné jako nyní v celé nahotě ducha.
Viděl jsem dvůr a dvořany, jací byli v pozemském bytí a poznal jsem, že každý z nich je ve vlastních očích stejný jako tehdy. Všichni si stejně neuvědomovali změnu vlastní osoby, ale změnu u druhých každý z nich pozoroval.
V tomto stavu vědomí se nacházeli všichni s výjimkou jednoho muže, který dřepěl v koutě a pláštěm si zakrýval znetvořený obličej. Byl si zřejmě vědom svého morálního stavu i svého okolí. V jeho duši vyvstala touha po nápravě. I když se mu její splnění zdálo být beznadějným, přece vroucně toužil po cestě, byť tvrdé a trnité, která by jej vyvedla z této pekelné moci a dala mu naději na život mimo hrůzy tohoto místa.
Poznal jsem, že je to muž, jehož se týkalo mé poslání. Nevěděl jsem zatím, jak mu mám pomoci. Jen jsem cítil, že moc, která mne sem přivedla, mi ukáže i nadále cestu.
Když jsem tu stál a pozoroval okolí, uvědomili si moji přítomnost. Na obličeji panovníka se objevila zlost a spustil na mne hrubým hlasem plným zlosti a zuřivosti:
Kdo jsem a jak jsem se mohl k němu odvážit. Odpověděl jsem: "Jsem cizinec a jsem překvapen, že jsem v duchovním světě našel takové místo."
Duch vybuchl v divoký chechtot a řval, že mi brzy vysvětlí i jiné věci v duchovním světě. Pak pokračoval: "Že jsi ale cizinec a cizince zde zdravíme královsky, zveme tě, aby ses posadil s námi a pojedl."
Ukázal mi volné místo u dlouhého stolu, u něhož sedělo mnoho duchů. Podle mnohých věcí, které pokrývaly stůl se dalo soudit, že se jedná o hostinu, jaká byla zvykem ve dnech jeho pozemské nádhery. Všechno se zdálo být skutečné, ale já jsem byl upozorněn, že to vše je více méně iluzorní a tato jídla nikdy neukojí hrozný hlad, který tito prostopášníci pociťují, a víno vysuší hrdlo jako ohnivý nápoj a žízeň se ještě tisíckrát zvýší. Napomenuli mne, abych v této říši nic nejedl ani nepil, ani se na případné pozvání neposadil. Tím bych své vyšší síly podřídil nadvládě smyslů a klesl bych na úroveň temných bytostí a tím bych upadl do jejich moci. Moje odpověď proto zněla:
"Umím ocenit důvody, které tě vedou k tvému pozvání, ale musím odmítnout, neboť si nepřeji jíst ani pít."
Po tomto odmítnutí střílely jeho oči po mně blesky živého ohně a přes čelo mu přelétl hluboký stín nevrlosti. Přesto se snažil o vlídnost a pokynul mi, abych se přiblížil. Mezi tím se muž, k jehož pomoci jsem byl vyslán, po mém příchodu a oslovení císaře probral z trapného snění a udiven mojí smělostí se tlačil ke mně v obavě o moji bezpečnost. Myslel, že jsem nešťastný nový příchozí, který dosud nezná nástrahy tohoto místa. Jeho obava o mne a jistý soucit utvořily mezi námi pouto.
Učinil jsem několik kroků k císařskému trůnu, když se ke mně těsně přiblížil a tiše pravil:
"Nenech se od něho oklamat. Obrať se a prchni z tohoto místa dokud je čas. Já od tebe na chvíli odvedu jejich pozornost."
Poděkoval jsem mu a pravil: "Před nikým neprchám ať je to kdokoliv a budu ve střehu, abych nepadl do léčky."
Náš krátký rozhovor byl císařem zpozorován. Stal se netrpělivým, tloukl mečem do země a křičel: "Přistup blíže cizinče, nemáš způsoby, že necháš císaře čekat! Podívej se na můj trůn, na chvíli na něj zasedni a vyzkoušej, jak se budeš cítit na místě císaře!"
Podíval jsem se na trůn. Byl opatřen nebesy, za ním stály dvě velké bronzové figury. Každá měla šest dlouhých paží, které tvořily opěradlo a boky. Nebesa spočívala na hlavách figur. Neměl jsem chuť se tam posadit, protože dosavadní majitel mi byl příliš odporný, abych se chtěl k němu přiblížit. Ale i kdybych chtěl židli ze zvědavosti prozkoumat, bylo by mně určitě zadrželo vidění, které jsem dostal. Židle náhle oživla a nešťastný duch, který se mým očím zjevil, byl uchopen pažemi a strašlivým objetím rozdrcen na beztvarou masu.
Poznal jsem, že to byl osud všech, které císař vyzval, aby zkoušeli pohodlí jeho křesla.
Vidění trvalo jen okamžik, načež jsem se císaři uklonil a pravil: "Nemám chuť zaujmout vaše postavení a musím znovu odmítnout vaši poctu."
Tu propukla bouře vzteku, poručil strážím, aby mne uchopili, vtiskli do křesla a jídlo a pití mi vlili do hrdla, až se udávím. Vrhli se na mne a muž, jehož jsem přišel zachránit, se mezi ně vrhl, aby mne ochránil. Ve chvíli jsme byli obklopeni zuřivým davem duchů.
Přiznám se - v tomto okamžiku se mi chvělo srdce a odvaha počala klesat. Zlomyslně hleděli jako smečka vypuštěných divokých zvířat. Ale jen okamžik jsem váhal, boj vzbudil všechny moje válečné schopnosti, z nichž jsem ještě vlastnil dobrý díl. Použil jsem všechnu sílu vůle, abych odehnal duchy a všechny dobré moci jsem volal ku přispění, zatím co jsem uchopil pevnou rukou ducha, který mi chtěl pomoci.
Krok za krokem jsem couval ke dveřím. Celý dav nás za divokého řevu a nadávek sledoval, ale nebyli schopni se nás dotknout, dokud jsem svoji vůli napínal, abych je zadržel. Konečně jsme prošli dveřmi, které se pevně zavřely a oddělily nás od pronásledovatelů. Na to jsme byli zvednuti pevnými pažemi a odneseni na bezpečné místo.
Můj vysvobozený duch se nacházel v bezvědomí. Čtyři vznešení duchové dělali nad jeho postavou magnetické tahy. Zde jsem zažil nejzázračnější vidění. Z temně znetvořeného těla, které leželo ve smrtelném spánku, vystoupila mlhavá pára, která se zhušťovala, až dostala podobu ducha - byla to duše očistěná od temné schránky.
Viděl jsem, jak nebeští duchové vzali bezvědomou duši na ruce, jako by nesli dítě, a vznesli se vzhůru, až zmizeli mému zraku. Po mém boku stál jiný zářící anděl, který pravil:
"Buď dobré mysli, synu země naděje, neboť mnohým v této temné říši máš pomoci a veliká je radost andělů v nebi nad hříšníky, kteří činí pokání." Pak zmizel a já jsem byl zase sám na pusté pláni pekla.
