3.3 Inkvizitoři a mučitelé
Přede mnou se táhla úzká pěšina, po níž jsem se vydal, neboť jsem si byl jist, že mne přivede tam, kde je třeba mé pomoci. Po krátkém putování jsem došel k úpatí černého řetězu hor, kde se nacházel vchod do obrovské jeskyně. Ohavní plazi se kroutili na stěnách a lezli mi k nohám. Velké houby a ošklivé sliznaté pnoucí se rostliny visely od stropu jako protrhaná lana a celou zem pokrývala tmavá bažina stojaté vody. Chtěl jsem toto místo opustit, ale dolehl ke mně hlas, který prosil, abych neodcházel. Po krátkém putování jsem před sebou spatřil červené světlo na konci chodby, která vedla dovnitř.
Světlo vycházelo z ohně a temné postavy se pohybovaly sem a tam jako strašidla. Za okamžik jsem stál na druhém konci chodby.
Přede mnou byl prostor podobný vězení, jenž měl skalnatý strop, hned zakrytý, hned osvětlený hustým kouřem nebo jasnými plameny, které vycházely z velkého ohně uprostřed jeskyně. Okolo ohně tančila skupina démonických postav, které mohly dobře sloužit za modely čertů. Za ječivého chechtotu píchaly dlouhými kopími do ohně a za divokého tance bodaly i samy sebe.
V koutě dřepělo tucet ubohých duchů. Proti těmto podnikaly občas zuřivé výpady, jako by je chtěly uchopit a hodit do ohně. Vždycky však za vzteklého řevu couvly.
Zpozoroval jsem, že jsem pro tyto postavy neviditelný, proto jsem se odvážil přistoupit. Ke svému úděsu jsem spatřil, že oheň sestává z živých těl mužů a žen. Kroutili se v plamenech a byli pícháni kopími odporných démonů. Byl jsem tímto zjevem tak vylekán, že jsem vykřikl, zda je to skutečnost či strašlivý přízrak tohoto hrozného místa. A tajemný hlas, který ke mně na svých poutích často mluvil, mi odpověděl:
"Můj synu, to jsou živé duše, které v pozemském životě bez slitování odsoudily stovky bližních k této hrozné smrti. Jejich krutosti zapálily tyto žhavé plameny vášně a nenávisti v hrudi jejich četných obětí.
V duchovním světě se ohnivé zárodky proměnily ve žhavé plameny, které mají utiskovatele pohltit. Tyto ohně jsou udržovány neslýchanými hrůzami těch, které pohlcují. Není zde muk ani utrpení, které by nebylo stonásobně protrpěno mnohými bezmocnými oběťmi těchto duchů.
Když tito duchové vyjdou z plamenů, poprvé se v nich probudí přestálé utrpení v soucit. Pak jim bude podána pomocná ruka a možnost pokroku tím, že dostanou příležitost k činům milosrdenství a v témže poměru, v jakém byla jejich jednání v minulosti krutá a bezcitná.
Nelekej se, že existuje takováto odplata. Srdce těchto duchů byla tak tvrdá a krutá, že jen prožité bolesti je mohou pohnout k soucitu s druhými. I když skončilo jejich pozemské bytí, bylo jejich jedinou snahou, bezmocné nechat dále trpět, až hořká nenávist, kterou vzbudili, vzrostla v proud, který je vrhl do propasti.
Tyto plameny nejsou ve skutečnosti hmotné, i když se tvým i jejich očím tak zdají. V záhrobních světech jsou myšlenky zformovanou skutečností a zuřivá nenávist, nebo sžíravá vášeň, se jeví jako živoucí oheň.
Nyní budeš sledovat jednoho z duchů a uvidíš, že to, co se ti jeví jako krutá spravedlnost, není nic jiného, než skryté milosrdenství. Vášně pohltí samy sebe a duše mohou přejít do temnoty nejblíže vyšší oblasti."
Když hlas dozněl, odumřely plameny a až na matné modravé světlo, které naplňovalo jeskyni, bylo vše temné. Postavy duchů se zvedly z popela a opouštěly jeskyni. Sledoval jsem je, až se jeden z duchů oddělil od ostatních a kráčel okolo mne do ulic města, které bylo nablízku. Dělalo dojem starého španělského města ve východní Indii nebo jižní Americe. Indiáni, Španělé a muži jiných národností se pohybovali na jeho ulicích.
Sledoval jsem ducha několika ulicemi, až jsme přišli k veliké budově, která vypadala jako jezuitský klášter náležející řádu, který pomáhal zemi kolonizovat a vnucovat nešťastným domorodcům římskokatolické náboženství v době, kdy náboženské pronásledování platilo u mnohých vyznání jako důkaz náboženské horlivosti.
Zastavil jsem se, abych tohoto ducha pozoroval a mezi tím se přede mnou rozvíjel běh jeho života. Objevil se mi jako vedoucí řádu, který působil jako soudce. Přiváděli před něj ubohé Indiány a kacíře a on je po stovkách odsuzoval k mučení a smrti ohněm, když nechtěli přijmout jeho učení. Potlačoval všechny, kteří nebyli dost mocní, aby se mu postavili na odpor a nutil je k vydání zlata a drahokamů. Když se mu někdo bránil, dal jej bez soudu uvrhnout do vězení, mučit a upálit.
Četl jsem v jeho srdci neukojitelnou žízeň po bohatství a moci a velikou zálibu v pohledu na utrpení svých obětí. Pohled do nejvnitřnější duše mi řekl, že jeho náboženství byla jen pohodlná záminka k vykořisťování a uspokojování panovačné vášně.
Pak jsem viděl tržiště tohoto města vzplanout stovkami ohňů, až bylo jako tavící pec. Množství bezmocných domorodců svázaných na rukou i nohou, bylo vrháno do plamenů.
Jejich hrůzyplné, bolestné výkřiky stoupaly k nebi, zatímco krutý muž a jeho spoluviníci odříkávali falešné modlitby a zvedali svatý kříž, znesvěcený rukama poskvrněnýma krutostí, neřestí a chamtivostí.
Tyto hnusné činy se páchaly ve jménu Toho, jenž učil lásce a dobrotě a přišel zvěstovat, že Bůh je dokonalá láska. Tento muž si říkal sluha Kristův, a při tom neměl jiskry soucitu s jedinou nešťastnou obětí. Tímto divadlem chtěl zastrašit ostatní kmeny, aby přinesly více zlata jeho hrabivosti.
Pak mi mé vidění ukázalo onoho muže po návratu do Španělska, kde jako mocný církevní kníže hýřil svým špatně získaným bohatstvím. Od nevědomého národa byl uctíván jako světec, který odjel přes moře do západního světa, aby tam kázal evangelium lásky a míru a zatím byla jeho cesta poznamenaná plameny ohně a krví.
Pak jsem jej spatřil mrtvého, kdy mniši a kněží sloužili mše, aby jeho duše vešla do nebe. Namísto toho byl v řetězech tažen stále hlouběji do pekla, které si během svého života ukoval. Tam jej očekávaly jeho mnohé oběti, které tam přivedla žízeň po pomstě a hlad po odplatě za přestálá muka.
Viděl jsem tohoto muže v pekle, obklopeného jeho oběťmi a prázdnými obaly těch, kteří byli příliš dobří a čistí, než aby si žádali pomstu na svém vrahu. Bylo to jako v mrazivé zemi s mužem v ledové kleci.
Také v pekle měl tento muž jediný pocit zlosti, že jeho moc na zemi skončila, a jedinou myšlenku, jak by se spojil se stejně krutými duchy, aby mohl dále holdovat své vášni trýznit a mučit. Kdyby mu bylo možno odsoudit své oběti podruhé, byl by to učinil. V jeho srdci nebylo soucitu ani lítosti, jen zloba, že se stal bezmocným.
Kdyby měl pro druhého jedinou láskyplnou myšlenku, byla by tím povstala ochranná hradba mezi ním a pomstychtivými duchy a byl by našel pomoc. Jeho krutost se stala takovou vášní, že stále zapalovala duchovní plameny k novému životu, až se konečně vlastní prudkostí vyčerpaly a zhasly.
Bytosti, které jsem viděl, byly poslední a nejzuřivější oběti, u nichž touha po pomstě ještě nebyla ukojena. Ostatní duchové, kteří dřepěli v koutě, už neměli touhu ho trápit, ale nemohli si odepřít potěšení z pohledu na utrpení jeho a jeho spoluviníků.
Nyní jsem zpozoroval, že se u tohoto muže pozvolna začala probouzet lítost. Vracel se do města, aby své bratry jezuity varoval a pokusil se je odvést z nesprávné cesty. Čas, který od jeho pozemské smrti uplynul, si dosud neuvědomoval. Také nepoznal, že město je pouze jemnohmotný obraz místa, kde žil na zemi. Bylo mi řečeno, že časem bude opět poslán na zem, aby tam působil jako sloužící duch a učil pozemšťany soucitu a milosrdenství - ctnostem, jichž se mu v minulém životě nedostávalo.
Zatím ale musí v tomto tmavém místě zůstat a osvobodit duše těch, které sem svými zločiny přitáhl. Opustil jsem tohoto muže u dveří budovy, jež byla jemnohmotným protějškem jeho pozemského obydlí, a sám jsem dále putoval městem.
Jako římské město, tak i toto bylo zohyzděno a jeho krásy ztemněly zločiny, jichž bylo tichým svědkem. Vzduch byl naplněn temnými fantómy, kteří plačíce a naříkajíce vlekli těžké řetězy. Místo jako by bylo vystavěno na živoucích hrobech a pokryto červenými výpary z krve a slz. Podobalo se obrovskému vězení, jehož stěny tvořily činy násilí, loupeží a ukrutností.
Když jsem tak kráčel, zdál se mi při bdělém stavu sen. Viděl jsem město na zemi, jak vypadalo předtím, než bílý muž, tj. Evropan, vstoupil na jeho půdu. Žil tam mírumilovný, jednoduchý přírodní národ, který se živil plody a obilím a trávil své bytí v dětské nevinnosti. Nejvyššího uctíval pod svým vlastním jménem v Duchu a v Pravdě. Prostá víra a snášenlivost pocházely z inspirace, kterou jim vnukl Veliký Duch, který je univerzální a nikoliv majetkem zvláštního vyznání církve. Pak jsem viděl přijít bílé muže, žádostivě žíznící po zlatě a jejich majetku.
Bezelstný národ je přivítal jako bratry a ve své nevinnosti jim ukázal své poklady - zlato, stříbro, drahé kameny. Zrada poznamenala cestu bílých. Zabíjeli a mučili domorodce a nutili je do práce v dolech jako otroky, kde po tisíci umírali. Sliby nebyly bílým mužem dodrženy a v kdysi mírné a šťastné zemi tekly proudy krve a slz.
Pak jsem viděl v dálce, ve Španělsku, několik dobrých, poctivých mužů, jejichž duše byly čisté. Domnívali se, že jen oni mají pravou víru, kterou jedině může být člověk spasen a žít věčně. Opravdu věřili, že Bůh daroval toto světlo malému kousku země. Ostatní pak ponechal v temnotě a tím je zasvětil zániku. Tito dobří lidé se obávali o blaho těch, kteří podle jejich mínění žili v omylu falešného náboženství, a vydali se přes oceán do vzdálené, neznámé země. Chtěli chudému, prostému národu, který svým vlastním vyznáním byl dobrý, ušlechtilý a duchovně přístupný, předat vlastní náboženský systém.
Viděl jsem, jak tito dobří lidé, nevědomí kněží, přistáli na cizím břehu a všude mezi domorodci pracovali. Šířili svoji víru a původní víru vymýtili a zničili všechny její stopy. Byli to dobří lidé, kteří hleděli pozvednout nejen duchovní blaho, ale i pozemský osud domorodců. Tak vznikly misie, kostely, školy.
Pak jsem viděl mnoho mužů, kněze i jiné, kteří sem přišli ze Španělska. Nepřišli šířit pravdy svého náboženství, ale se žádostí zlata této nové země a všeho, co mohlo sloužit jejich chamtivosti. Jejich život ve vlasti byl naplněn špatnými činy a proto byli nuceni uprchnout před následky svých zločinů. Hordy mužů se smísily s těmi, jejichž pohnutky byly čisté, odstranili je ve jménu svaté církve Kristovy a uchvátili moc nad nešťastnými domorodci.
Jako poslední článek řetězu otroctví a utlačování vtáhla do země inkvizice, která ubohý národ učinila tak závislým, že téměř zmizel s povrchu země. Všude bylo vidět žízeň po zlatě, která všechny spalovala jako pekelný oheň.
Všichni byli slepí ke krásám země a hluší pro každou jinou myšlenku, než jak se obohatit poklady. Následkem této šílené vášně po bohatství povstal v té době v pekle věrný jemnohmotný poklad tohoto pozemského města. Atom po atomu, kámen ke kameni se vybudovalo a vytvořilo s městem na zemi magnetické spojení, které postupně stáhlo dolů každého jeho bezbožného obyvatele.
Opravdu si všichni lidé určují své místo pobytu na onom světě svým životem na zemi. Tak se v pekle sešli pohromadě všichni tito mniši, kněží, jemné dámy, vojáci i obchodníci i nešťastní domorodci pro vášně a nenávist, hořký pocit bezpráví bez odplaty a žízeň po pomstě.
U dveří objemné budovy, která svými zamřížovanými okny dělala dojem vězení, jsem zůstal stát, zadržen hlasem, který ke mně doléhal. Veden tajemným hlasem svého neviditelného vůdce jsem vstoupil a došel k vězeňské cele.
Tam jsem nalezl množství duchů, obklopujících muže, přikovaného ke zdi železným kruhem okolo těla. Jeho divoce sršící oči, rozcuchané vlasy a rozedrané šaty dokazovaly, že tu musí být už hodně dlouho. Vpadlé tváře a kosti potažené koží budily dojem, že umírá hladem. Ale není smrti, není podobného vysvobození z utrpení.
Vedle něho stál muž se zkříženýma rukama a skloněnou hlavou, strhaným obličejem a na kost vyhublým tělem, pokrytým ranami. Tento budil ještě větší soucit, i když byl bez pout.
Kolem těchto dvou tančili a řvali jiní duchové - hrubá, divoká a sešlá společnost. Většinou to byli Indiáni, méně bylo Španělů a jeden nebo dva byli asi Angličané. Všichni byli zaměstnáni tím, že po spoutaném muži házeli ostré nože, které ho ale nikdy nezasáhly. Za nadávek a proklínání jej bili pěstmi do obličeje, aniž by se ho, kupodivu, opravdu dotkli. Celou dobu byl muž připoután k zemi a neschopen pohybu. Druhý stál u toho mlčky a pozoroval jej.
Pozoroval jsem scénu a při tom mi byla předvedena minulost těchto dvou mužů. Viděl jsem toho, který byl připoután ke zdi, v krásném paláci a poznal jsem v něm jednoho ze soudců, kteří byli vysíláni ze Španělska. Měl předsedat soudním řízením, která však byla prostředkem , jak vydírat z domorodců zlato a potlačovat všechny, kteří se mocným stavěli na odpor.
Ten druhý byl obchodník a obýval s krásnou ženou a malým dítětem nádhernou vilu. Jeho žena upoutala pozornost soudce, který k ní vzplanul nečistou vášní.
Protože se trvale bránila naléhání, nechal soudce pod smyšlenou záminkou manžela zatknout inkvizicí a uvrhnout do vězení. Pak unesl ubohou ženu a zacházel s ní tak hanebně, že zemřela. Ubohé dítě bylo na soudcův rozkaz zardoušeno.
Mezi tím ležel tento nešťastný muž ve vězení. Neznal osud své ženy a dítěte ani obvinění, pro něž byl zatčen. Skoupá strava a hrůzy vězení vyčerpaly jeho síly a jeho zoufalství vzrůstalo. Konečně byl předvolán k radě inkvizice. Obvinili jej z kacířství a spiknutí proti koruně. Mučili jej, aby jej donutili k doznání a prozrazení spoluviníků. Ubožák trval na tom, že je nevinen, a proto byl vrácen do žaláře, aby tam očekával pomalou smrt.
Tak zemřel onen nešťastník, aniž by se se svou ženou setkal. Tato ubohá, zneuctěná duše přešla se svým dítětem ihned do nejvyšších sfér. Byla tak dobrá a šlechetná, že i svému vrahovi odpustila. Mezi ní a manželem, jehož něžně milovala, vytvořily překážku jeho pomstychtivé myšlenky.
Když ponížený manžel zemřel, nemohla jeho duše opustit zemi. Byla k ní poutána nenávistí k nepříteli. Bezpráví, které sám protrpěl, byl by mohl odpustit, ale osud ženy a dítěte byl příliš krutý. Manželova nenávist, tím vyvolaná, byla dokonce silnější než láska k ženě. Ve dne v noci se jeho duch držel soudce, slídě po příležitosti k pomstě, která se konečně našla. Čerti z pekla, tj. zlu propadlé lidské duše, kteří i mne jednou pokoušeli, se k němu přitočili. Poučili ho, jak může vést dýku rukou pozemšťana do srdce soudce a po smrti stáhnout jeho duši k sobě do pekla.
Léta trvajícím čekáním v opuštěnosti vězení a záhrobního světa vzrostla jeho touha po pomstě tak mocně, že ubohé ženě, přes opakované pokusy, nebylo možno se mu přiblížit a obměkčit jeho srdce lepšími myšlenkami. Její ušlechtilá duše byla zadržena hradbou zla, které ubožáka obklopovalo. On sám nedoufal, že ji někdy znovu spatří. Věřil, že je v nebi a že je pro něho navždy ztracena. Jako stoupenec římskokatolické církve byl zatížen jejími omezenými názory. Po smrti mu byly odepřeny církevní obřady, proto předpokládal, že je navždy ztracen. Není proto divu, že tento ubohý duch spojil všechny své myšlenky v touze po pomstě a po tom, jak by svému nepříteli způsobil stejné utrpení, jak musel sám prožít.
Tak se stalo, že jednomu člověku vnukl myšlenku, aby soudce zabil, a jeho ruka vedla ruku člověka se smrtící jistotou. Soudce, zasažen do falší naplněného, krutého srdce, se zhroutil.
Jeho pozemské tělo zemřelo, nesmrtelná duše žila a probudila se v pekle, přikována k vězeňské zdi jako kdysi soudcova oběť.
Soudce působil bezpráví i jiným způsobem a odsuzoval k mučednické smrti, aby upokojil svoji zlobu nebo aby se obohatil. Všechny jeho oběti se shromáždily a proměnily jeho probuzení opravdu v peklo. Ale silná vůle tohoto muže byla tak nepřemožitelná, že žádný úder se ho nedotkl, žádná zbraň ho nezasáhla.
Tak proti sobě stáli všechna ta léta oba nepřátelé na smrt a vysílali na sebe nenávist a opovržení. Jiní duchové přicházeli a vymýšleli stále nové prostředky, jak mučit upoutaného muže, ale jeho silná vůle je držela na uzdě.
Daleko, ve vyšší úrovni truchlila ubohá žena a doufala, že přijde čas, kdy její láska a neutuchající modlitba dostihnou duši jejího muže a obměkčí ji, aby se vzdala zlého úmyslu a upustila od pomsty.
Do tohoto vězení mne přivedla její modlitba. Její duše mne prosila, abych nešťastnému choti donesl zprávu, že žije v myšlenkách na něho a chová naději, že její láska jej přivede nahoru, aby byli konečně spolu v míru a blaženosti. Pod silným dojmem tohoto vidění jsem přistoupil k temnému muži, který byl již touhou po pomstě unaven a toužil po milované ženě.
Dotkl jsem se jeho ramene a pravil: "Můj příteli, vím proč jsi zde a znám strastiplnou historii tvého utrpení. Ta, kterou miluješ, mne poslala, abych ti řekl, že na tebe čeká nahoře v nádherné zemi. Je zarmoucena tvojí nepřítomností a tím, že pomsta je ti sladší než její láska. Prosila mne, abych tě upozornil, že ty sám se vážeš na tomto hrůzném místě."
Duch se při mém oslovení napřímil, uchopil mne za paži a hleděl mi dlouho a vážně do očí, jako by z nich chtěl vyčíst, mluvím-li pravdu. Pak s povzdechem ustoupil a pravil:
"Kdo jsi a proč jsi přišel? Nejsi jistě z těch, kteří na toto místo patří. Tvoje slova vzbuzují naději. Ale je naděje pro duši v pekle?"
"I zde je naděje. Naděje je věčná a Bůh ve své milosti ji nikomu neodepře. Byl jsem poslán, abych tobě i jiným, kteří se trápí pro minulost, přinesl naději. Chceš-li jít se mnou, mohu ti ukázat, jak dosáhneš lepší země."
Váhal a v jeho srdci se odehrával prudký zápas. Věděl, že jen jeho přítomnost dělá z jeho nepřítele vězně. Jakmile odejde, bude druhý volný a bude moci putovat temnou zemí. Bylo mu zatěžko nechat jej odejít. Znovu jsem k němu mluvil o ženě a dítěti a muž, držený zde žádostí po pomstě, se zhroutil.
Když myslel na své milé, skryl tvář do dlaní a plakal hořké slzy. Uchopil jsem ho za paži a bez odporu vyvedl z vězení do města. Tam již očekávali milí duchovní přátelé, kterým jsem ubohého muže předal, aby jej dopravili do krásnější země, kde by mohl občas spatřit svoji ženu, než se vypracuje do její úrovně a vytvoří s ní svazek v dokonalé blaženosti.
Cítil jsem, že moje práce ve městě je skončena. Nevrátil jsem se tam, ale vydal jsem se hledat nové uplatnění. Uprostřed temné roviny jsem narazil na osamělou chatrč, kde jsem nalezl muže, ležícího na otepích špinavé slámy. Nebyl schopen se hnout a zdálo se, že bojuje se smrtí.
Vyprávěl mi, že zradil nemocného kamaráda a vydal jej na smrt, když jej byl předtím obral o zlato, pro které oba nasadili život. Nyní, když sám zemřel, nachází se ve stejně bezmocném stavu.
Zeptal jsem se ho, nechce-li vstát a přispět ku pomoci druhým, aby si odpykal vraždu přítele. Mínil, že onemocněl ze špatného obydlí, že je slabý, ale neví, proč by se měl pro jiné plahočit. Raději prý vyhledá peníze, které zahrabal a rozdá je. Přitom jeho vychytralé oči zasvítily, jakoby chtěl vyslídit, zda bych se snad nepokusil jeho peníze najít.
Radil jsem mu, aby raději vyhledal zavražděného přítele a uzavřel s ním mír.
O tom nechtěl ani slyšet a rozhněvaně pravil, že jej nemrzí, že zabil přítele, nýbrž to, že musí být zde.
Můj pokus vysvětlit mu, jak by mohl svůj stav zlepšit a odčinit bezpráví, zůstal bez úspěchu.
Měl jedinou myšlenku - zase někoho zabít a oloupit. Tak jsem ho nechal ležet a když jsem vycházel, zvedl se a mrštil po mně kamenem.
"Co se stane s tímto mužem?" v duchu jsem se zeptal. Odpověď zněla:
"Přišel sem nedávno po násilné smrti ze země. Jeho duch je slabý, ale brzo zesílí. Pak se spojí s jinými loupežníky v bandu, která bude postrachem tohoto místa. Po mnoha létech, snad staletích, se v něm probudí přání po nápravě a začne dělat velmi pomalu pokroky, protože tak chudobně vyvinutá zpustlá duše potřebuje mnoho času, aby své schopnosti rozvinula."
Když jsem po jistý čas putoval pustou, bezútěšnou krajinou, pocítil jsem únavu. Bylo mi těžko u srdce a já jsem se posadil, abych přemýšlel o svých zážitcích v této hrozné úrovni. Poznání tolika zla, tolika utrpení, mne zkrušilo. Strašlivá temnota a těžké mraky tísnily mou duši, která milovala světlo a slunce. Pak mi byla dlouhá chvíle.
Ach, jak jsem toužil po zprávách od té, již jsem zanechal na zemi. Ani slovo jsem nedostal od svých přátel, ani známku života od své milované. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem již na tomto místě, kde nade vším vládla věčná, mlčící noc.
Vroucně jsem se modlil, aby se mé milé na zemi dobře vedlo a aby nás potěšilo shledání, až uplyne čas mé zkušené.
Tu se okolo mne rozlila měkká záře, která jako by vycházela z třpytivé hvězdy. Světlo sílilo a z něho se vyvinul nádherný obraz, v jehož středu jsem spatřil svoji milovanou. Její oči se dívaly do mých, její ústa se usmívala a rty se otevřely, jako by chtěly vyslovit mé jméno. Pak položila na rty špičku prstů a půvabně mi poslala polibek. Radostně jsem vyskočil, abych se jí přiblížil, ale vidění zmizelo a já jsem byl opět sám. Ona krásná tvář mne však potěšila a dodala odvahu jít dál a jiným přinášet naději.
Zvedl jsem se tedy a putoval dále. Zakrátko mne dohonila skupina duchů odporného zevnějšku. Měli roztrhané černé pláště a obličeje zakryté černými maskami jako strašidelní pocestní lupiči. Obyvatelé této úrovně byli v duchovním vývoji tak nízko, že neviděli nikoho z vyšší sféry, pokud s nimi nepřišel v přímý styk.
Zvědavě jsem ustoupil stranou a zpovzdálí je sledoval. Náhle se k nám blížil jiný houf temných duchů, kteří nesli pytle s poklady. Hned byli prvními napadeni a i když neměli zbraně, bojovali zuby a drápy jako divá zvěř. Nehty jejich prstů byly jako pazoury dravého zvířete nebo supa. Skočili si na krk a rvali se. Jako tygři nebo vlci se škrábali a kousali až z nich polovina bezmocně ležela na zemi a ostatní odešli s pokladem, který sestával z kusů kamení. Když se všichni, kteří se mohli pohybovat, vzdálili, přiblížil jsem se k ubožákům, kteří naříkajíce leželi na zemi.
Pomoc tu však neměla žádný smysl. Ranění se mne snažili přemoci a roztrhat. Podobali se víc divokým zvířatům než lidem, těla měli sehnutá, ruce dlouhé jako opice, prsty tvrdé a nehty jako drápy. Zpola chodili a zpola lezli po čtyřech.
Obličeje nebylo možno nazvat lidskými. Ti, co tu leželi, vrčeli a cenili zuby jako vlci a vypadali jako bestie.
Vzpomněl jsem si na zvláštní zkazky o lidech, kteří se proměnili ve zvířata. Tito duchové byli pravděpodobně takovými tvory. Jejich hrůzně jiskřící oči měly potměšilý výraz, který byl lidský. Také pohyby byly lidské. Měli hrubou řeč, vyráželi ze sebe nářky a proklínání, což zvířata nemají.
"Jsou zde i jejich duše?" zeptal jsem se a zase jsem dostal odpověď:
"Ano, ale tak sešlé a utlačené, že se sotva po nich najde stopa. Zárodky duše tu však jsou. Tito muži byli španělskými námořními lupiči, zloději a otrokáři. Jsou tak zdivočelí, že skoro všechny stopy lidství podlehly zvířeckosti. Mají instinkty divokých zvířat a bojují jako ona."
"Je tu pro ně naděje? Mohu některým pomoci?" ptal jsem se.
"I pro ně je ještě naděje, i když pro většinu z nich bude k užitku teprve v průběhu věků. Ale je jich zde několik, jimž je možno pomoci."
Otočil jsem se. U mých nohou ležel muž, který se ke mně připlazil s velkým úsilím a nyní byl úplně vyčerpán. Vypadal méně hrozně než jeho druzi. V jeho zrůdném obličeji byly stopy vlídnějšího vzezření. Naklonil jsem se nad ním a on tiše pronesl:
"Vodu! Vodu za každou cenu! Dej mi vodu, sžírá mne živoucí oheň!"
Neměl jsem vodu, ani jsem nevěděl, kde ji mám vzít. Dal jsem mu několik kapek esence, kterou jsem si donesl ze země soumraku. Účinek byl zázračný, byl to pro něj životní elixír. Napřímil se a pravil:
"Ty musíš být mágem! Nápoj mne občerstvil a uhasil oheň, který ve mně léta hořel. Byl jsem mučen palčivou žízní od doby, kdy jsem přišel do pekla."
Vzal jsem jej stranou a začal provádět tahy přes jeho tělo. Tím zmizely jeho bolesti a uklidnil se. Přemýšlel jsem, co bych ještě mohl udělat, když tu uchopil moji ruku a vášnivě ji políbil.
"Příteli, jak ti mám poděkovat, jak tě mohu nazvat, tebe, který jsi přišel, abys mi přinesl útěchu po létech utrpení?"
"Jsi-li mi tak vděčný, nechtěl by sis sám vydobýt vděčnost druhých tím, že jim pomůžeš? Mohu ti ukázat jak to můžeš udělat?"
"Ano, ó ano! Rád, jen vezmeš-li mne sebou, dobrý příteli!"
"Dobře tedy, pomohu ti a můžeš-li, co nejdříve opustíme toto místo a uvidíme, co je tu na práci." A dále jsme šli společně.
Můj společník mi vyprávěl, že byl námořním lupičem a otrokářem. Sloužil jako kormidelník a v jednom boji byl na lodi zabit. Když se probudil, nacházel se on i ostatní piráti na tomto tmavém místě. Nevěděl, jak byl jeho zdejší pobyt dlouhý, připadalo mu to jako věčnost. On i ti druzí táhli stále v houfu a bojovali. Když nenašli jinou bandu, aby ji přepadli, potýkali se mezi sebou. Boj byl jediné vzrušení, které si na tomto místě mohli opatřit. Nebylo tu nápoje, který by uhasil palčivou žízeň, která všechny spalovala. To, co pili, stupňovalo žízeň tisíckrát a teklo do hrdla jako živý oheň.
Pravil jsem mu: "Nikdy nemůžeš zemřít. Čím jsi trpěl, bylo prokletí zlých činů, které jsi spáchal před příchodem do záhrobního světa. Tvoje pokusy zabít se, nebo nechat se zabít, nemají žádný význam. Tak není možno ujít utrpení."
"Jsme jako smečka hladových vlků," pravil, "když tu nebyl nikdo, koho bychom napadli, bojovali jsme do vyčerpání mezi sebou. Pak jsme leželi, naříkali a trpěli, až jsme se vzchopili a začali boj znovu. Já jsem toužil po úniku z tohoto stavu a konečně jsem se o to nepřetržitě modlil. Cítil jsem, že bych vykonal cokoliv, kdyby mi Bůh odpustil a dal mi novou možnost.
Když jsem tě viděl nablízku, myslel jsem si, že jsi anděl, který mi byl seslán, ale ty nemáš křídla. Avšak obrazy nedávají správnou představu o tomto místě a klamou, proč by neměly být nesprávné v jiném ohledu?"
Na tomto místě jsem se musel zasmát, tak se mé srdce těšilo z toho, že jsem mohl být užitečný. Vyprávěl jsem mu, kdo jsem, a co mne sem přivedlo. Odpověděl mi, že je tu mnoho příležitostí, přeji-li si někomu pomoci. Nablízku jsou prý strašné bažiny, kde je zakleto množství nešťastných duchů. Může mne k nim dovést a být mi nápomocen. Zřejmě měl starost, aby mne neztratil z očí, abych nezmizel a nezanechal jej samotného.
Tento muž se projevoval tak vděčně, že jsem se cítil k němu přitahován a též se těšil z jeho společnosti, neboť většina zdejších obyvatel byli odpuzující tvorové a já jsem se cítil osamělý a zkrušený v této smutné zemi.
V temnotě a husté mlze nebylo možno nikam dohlédnout. Než jsme se však nadáli, dosáhli jsme země močálů. Její blízkost oznámil vlhký nezdravý vzduch, který nám vál do obličeje.
Před námi se rozprostíralo velké jezero černého zapáchajícího bahna, pokrytého vrstvou černého oleje. V něm se váleli ohromní plazi se vzdutými křídly a vystouplýma očima. Nad ním se třepotali velcí netopýři s lidskými obličeji podobni vampýrům a z hnilobného povrchu vystupovaly sloupy výparů a tvořily strašidelné mračné útvary, které se stále měnily v nové ošklivé formy. Brzo se kouřové mraky shlukly v postavy s hrozícími pažemi, s třesoucími se, kývajícími a brebtajícími hlavami, jako by měly cit a řeč, brzy se rozplynuly v mlhu, aby utvořily nové ošklivé odstrašující útvary.
Na břehu tohoto špinavého jezera lezli nesčetní sliznatí tvorové hnusného vzezření a ohromné velikosti, leželi na zádech nebo se vrhali do odporné vody. Zděsil jsem se a chtěl jsem se právě zeptat, zda se v tom špinavém slizu mohou opravdu zdržovat ztracené duše.
Vtom se z temnoty prodral k mému sluchu sbor bolestných nářků a volání o pomoc, plné smutku a beznaděje. Moje oči nyní přivykly temnotě a tu a tam rozeznávaly namáhající se postavy, trčící až po ramena v blátě.
Volal jsem na ně, že stojím u břehu, aby zkusili, mohou-li se ke mně přiblížit. Nevěnovali mně však pozornost a můj společník mínil, že jsou, vyjma bezprostředního okolí, slepí a hluší. On sám se nějaký čas nacházel v bahnitém jezeře, ale časem se z něho sám vypracoval.
Pochopil jsem, že většina z nich toho bez cizí pomoci nebyla schopna, mnozí z nich tápali v jezeře dlouhá léta. Znovu jsme slyšeli ono dojímavé volání. Jednou se ozvalo tak blízko, že jsem se chtěl vrhnout do bahna a pokusit se nešťastného ducha vytáhnout, ale jezero bylo tak hnusné, že jsem se před touto myšlenkou zděšením otřásl. Zoufalý výkřik však znovu dostihl mé ucho a já jsem cítil, že se toho musím odvážit. Snažil jsem se svůj hnus všemi silami potlačit a vstoupil jsem tedy dovnitř. Muže jsem brzy dosáhl a obrovské mlhavé útvary nad jeho hlavou při mém přiblížení zmizely. Stál po krk v bahně a zdálo se, že klesá stále hlouběji. Zdálo se mi nemožné vytáhnout ho sám a volal jsem na přátelského ducha na pomoc, ale nebylo ho nikde vidět.
Myslel jsem, že mne vlákal do pasti a opustil. Chtěl jsem se dostat ven, ale nešťastný duch prosil tak naléhavě, abych ho neopouštěl, že jsem s napětím všech sil podnikl druhý pokus. Podařilo se mi vymanit jeho nohy z objetí rostlin a vléci několik metrů. Nesl jsem jej, nebo táhl, až jsme dostali na břeh, kde nešťastník klesl v bezvědomí. I já jsem byl vyčerpán a chtěl jsem si odpočinout. Mezi tím jsem se ohlížel po svém příteli, který byl dříve námořním pirátem, a spatřil jsem jej nedaleko v jezeře, kde se zřejmě s někým pachtil. Vynaložil tak přehnané úsilí a počínal si tak hlasitě, že bojácnou duši polekal. Ubohá duše jej prosila, aby nebyl tak energický a dopřál jí času, aby ho mohla následovat. Šel jsem jim vstříc, pomohl jim na břeh a položil zachráněného vedle prvního.
Bývalý pirátský duch byl potěšen svým úspěchem a byl na to velmi pyšný. Byl ochoten pokračovat v záchranném díle, a proto jsem jej poslal pro dalšího volajícího, zatímco jsem chtěl oba zachráněné ošetřit. Znovu jsem však slyšel bolestný nářek, ale zprvu jsem nikoho neviděl. Pak nad bažinou zasvítilo malinké světýlko jako bludička a já jsem postřehl, že se tam něco hýbá a volá o pomoc. Tak jsem, i když nerad, vstoupil znovu do bažiny. Když jsem dosáhl muže, zpozoroval jsem, že má s sebou ženu, která mu dodává odvahu. S velikou námahou jsem je oba vytáhl na břeh, kam dospěl i pirátský duch se svým zachráněným.
Tentokrát jsme na břehu sliznatého jezera museli skýtat zvláštní obraz! Později jsem se dověděl, že jezero je duchovní výtvor špatných myšlenek a nečistých přání, jimž holdovali lidé v pozemském bytí. Duchové v něm se nacházející hýřili v pozemském životě v nízkých neřestech a pokračovali ve vychutnávání těchto radostí i po smrti pomocí mediality pozemských mužů a žen, takže konečně i zemská úroveň byla pro ně příliš dobrá. Pak působením přitažlivé síly stejnorodosti klesli do tohoto hnilobného odkalu, až hnus před sebou samými přivodil jejich vyléčení.
Duch, jehož jsem zachránil, byl kdysi jedním z nejslavnějších mužů na dvoře Karla II. Po smrti se dlouho potuloval v pozemské úrovni. Klesal však stále hlouběji, až se dostal až k tomuto jezeru, kde mu plevel jeho pýchy spoutal nohy tak, že se nemohl vyprostit.
Další muž byl slavný dramatik za vlády Jiřího I. a onen muž a žena náleželi ke dvoru Ludvíka IV. Pirátem zachránění měli přibližně stejný osud.
Zprvu jsem nevěděl, jak bych se měl zbavit špíny z onoho strašného jezera. Náhle jsem však spatřil, jak blízko nás vytryskl jasný proud čisté vody, v němž jsme brzy smyli všechny stopy nečistoty.
Nato jsem všechny zachráněné poučil, jak nyní mohou poskytovat pomoc a v této temné zemi přispět druhým ku pomoci a chystal jsem se znovu na cestu. Někdejší pirát se ode mne nechtěl odloučit a tak jsme společně putovali dále.
Kdybych se chtěl zmínit o všem, co nás na našem putování potkalo, zabralo by moje vyprávění celé svazky. Proto v krátkosti přejdu přes dobu mnoha týdnů, podle pozemských pojmů, a vylíčím příchod k velkému řetězu hor, jejichž mrazivé vrcholy se zvedaly k nočnímu nebi. S výsledky snahy, abychom byli užiteční zdejšímu obyvatelstvu, jsme byli zklamáni.
Tu a tam jsme našli někoho, kdo byl ochoten nás vyslechnout a dát si pomoci. Ale většinou se naše pokusy setkaly s posměchem, někteří nás dokonce napadli a dalo nám práci, abychom se ubránili.
Poslední pokus jsme podnikli u ženy a muže, kteří se hádali ve dveřích bídné chatrče. Byli vysoce odpudivého vzezření. Muž ženu tak hrubě bil, že jsem mezi ně vstoupil, abych ho zadržel. Na to se oba obrátili proti mně. Ženský duch se snažil vyškrábat mi oči a byl jsem rád, že mi pirátský duch přispěchal na pomoc. Při tomto spojeném přepadu se mně totiž zlostí vylila žluč, čímž jsem se na okamžik dostal na jejich stupeň a musel se obejít bez ochrany, která by mi jinak byla při mém vyšším stupni vývoje poskytnuta.
Tito dva se provinili krutou a surovou vraždou starého muže, jejího manžela, pro peníze. Byli za tento zločin oběšeni. Oboustranná vina mezi nimi utvořila tak silné pouto, že sem byli staženi společně a přes hořkou vzájemnou nenávist se nebyli schopni od sebe vzdálit. Každý z nich hledal v druhém příčinu pobytu na tomto místě.
Horlivost, se kterou se navzájem obviňovali, přispěla k tomu, že byli oba pověšeni. Teď se zdálo, že žijí jen proto, aby se navzájem uráželi. Neznám hroznější trest, než být spoután nenáviděnou osobou. Při současném duševním stavu obou nebylo možno jim pomoci.
Krátce po tom, co jsme tento pár opustili, došli jsme k úpatí velkých, temných hor. Za mdlého světla podivné fosforeskující záře jsme mohli kopec poněkud prozkoumat. Nebyly zde pěšiny a kopce byly příkré. Stoupali jsme tedy, jak to šlo. Zde jsem si uvědomil, že částečným přijetím zdejších životních podmínek jsem ztratil schopnost vznášet se a létat silou vůle. To byla výhoda těch, kteří již dosáhli země svítání. Po namáhavém výstupu na jeden z nižších kopců jsme šli po hřebenu, který byl slabě osvětlen zvláštní fosforeskující září. Stranou jsme zpozorovali ohromné, hluboké trhliny ve skále, temné propasti a černé jámy.
Z některých k nám doléhaly bolestné výkřiky, nářek a modlitby o pomoc. Mrazilo mne při myšlence, že se duchové mohou zdržovat v tak bědných hlubinách a bolelo mne, že jim nemohu pomoci.
Můj společník, který všechny mé záchranné pokusy horlivě podporoval, navrhoval vyrobit lano z trávy a plevele, který tu rostl v trhlinách jinak holých skal. Na něm by se mohl spustit dolů, protože je ve šplhání zběhlý. Snad takovým způsobem bychom mohli některé duchy vysvobodit.
Dali jsme se hned do díla a zhotovili lano, které mohlo unést váhu mého přítele. Váha je v duchovním, jako ve hmotném, srovnávací pojem a hutnost nízkých úrovní dává předmětům větší pevnost a váhu než mají v pokročilejší duchovní sféře.
Smysly vašeho těla by nepostřehly ani postavu ani váhu mého pirátského přítele, ale jen zcela malý vývoj duchovních schopností by vám umožnil jej vidět.
Duch nejblíže vyššího stupně by vám však byl neviditelný. Nedopouštím se tedy omylu, mluvím-li o váze mého přítele. Byl stejným zatížením pro lano z duchovní trávy a plevele, jako byl pozemský člověk pro lano z hmotného materiálu.
Připevnil jsem jeden konec lana na skálu a duch sestupoval dolů s jistotou, kterou získal ve svém povolání námořníka. Dole otočil lano kolem těla nešťastníka, kterého našel naříkajícího a ležícího na zemi.
Pak jsem vytáhl lano s tělem ducha a když byl v bezpečí, dopravil jsem týmž způsobem nahoru svého přítele. Postarali jsme se o zachráněného podle svých sil a šli dále, abychom stejně pomohli ještě několika dalším. Když jsme vytáhli ty, které jsme našli, událo se něco pozoruhodného. Fosforeskující světlo zhaslo a nechalo nás v naprosté temnotě., zatímco tajemný hlas, přicházející ze vzduchu, pravil:
"Nyní jděte dále, vaše práce je zde skončena. Ti, které jste zachránili, se zapletli do vlastních smyček a spadli do jámy, kterou kopali jiným. Zůstali v ní, až lítost a touha po odpykání přivolala zachránce, aby je vysvobodili z vězení, které si sami vybudovali. V těchto horách je mnoho zajatých duchů, kterým ještě nesmí být pomoženo. Kdyby byli volní, byli by nebezpečím pro ostatní.
Zlo, které kolem sebe rozsévali, činí další vězení nutným. Vězení jsou jejich vlastní výtvory. Tyto velké hory běd jsou produktem jejich lidského bytí na zemi a tyto propasti jsou duchovními obrazy zoufalství, k němuž dohnali v pozemském životě své oběti. Až jejich srdce změknou a budou toužit po svobodě, aby konali dobro na místě zla, jejich vězení se otevřou. Pak se probudí ze smrti za živa, do níž se dostali vlastními hroznými ukrutnostmi."
Hlas zmlkl a my jsme sami hledali v temnotě cestu dolů po úbočí hory, až jsme dosáhli rovné země. Strašlivá tajemná údolí věčné noci, tyčící se hory sobectví a násilnictví tak zchladily mé srdce, že jsem byl opravdu rád, že mne zde žádná další povinnost nezdržuje.
Nyní jsme na svém putování dorazili k obrovskému lesu, jehož fantastické stromy se podobaly příšerám. Bezlisté větve se vztahovaly jako živé paže, aby nešťastného poutníka uchopily a zadržely. Stočené hadovité kořeny na zemi mu hrozily pádem. Kmeny byly černé a holé, jakoby ožehnuté ničivým dechem ohně. Z kůry tekl hustý sliz a jako lepidlo zadržel každou ruku, která s ním přišla do styku. Vlající vlákna zvláštního mechu, pokrývající větve jako plášť, hrozila každému, kdo by chtěl tímto strašlivým lesem proniknout, že jej zahalí a svedou z cesty. Z tohoto strašného lesa se draly tlumené výkřiky o pomoc vyčerpaných nebo polozadušených lidí. Tu a tam jsme spatřili v objetí těchto podivných zjevů uvězněné duše, které se namáhaly uvolnit, ale nebyly schopny ani jediného kroku.
S údivem jsem se ptal, jak máme těmto duchům pomoci.
Někteří byli připoutáni na nohou obtočeným kořenem, který je držel jako ve svěráku. Jiný měl ruku přilepenou na kmeni stromu. Opět jiný byl chycen ve vousech mechu a větvemi přidržován za hlavu a ramena.
Divoká zvířata se o ně otírala a supi nad nimi tloukli křídly, ale nemohli se jich dotknout.
"Kdo jsou tito muži a ženy?" ptal jsem se.
"To jsou ti, kteří měli potěšení z utrpení druhých. Házeli své bližní dravé zvěři, nechali je trhat na kusy a pásli se na bolesti svých obětí. Lidé, kteří pro radost z krutosti mučili a zabíjeli slabší a bezmocné. Pro tyto duchy doba vysvobození přijde teprve tehdy, až pochopí učení o slitování s druhým a budou si přát druhé chránit před utrpením i za cenu vlastní oběti.
Pak jim budou pouta uvolněna a budou moci odejít, aby prací činili pokání. Do té doby jim nikdo nemůže pomoci. Jen vlastním ušlechtilým přáním a snahou budou osvobozeni.
Projdeš-li dějiny vaší země a pomyslíš, jak lidé všech dob a všech zemí tyranizovali, utlačovali a mučili, nebudeš se divit, že tento ohromný les je tak hustě osídlen. Bylo rozhodnuto ukázat ti toto strašné místo k vlastnímu poučení.
U žádné z těchto bytostí, které vidíš a lituješ, není proměna tak daleko, abys jí mohl pomoci. Budeš poslán do jiného kraje, kde budeš mít příležitost konat dobro."
Opustili jsme les bezútěšnosti a ještě jsme nedošli daleko, když jsem spatřil, ke své velké radosti, přicházet mého přítele Hasseina. Pamětliv však varování Ahrinzimana, dal jsem smluvené znamení a obdržel jsem jeho znamení jako odpověď. Přišel se zprávami od mého otce a mojí milované, kteří mi poslali srdečná slova lásky a povzbuzení. Hassein mi sdělil, že nyní budu poslán mezi množství duchů, jejichž zlé sklony jsou ještě překonány chytrostí a důvtipem při vymýšlení zlých činů.
"Jsou to ti, kteří byli kdysi vůdci a duchovními knížaty, ale svých darů zneužili a přinesli lidstvu prokletí místo požehnání. V každém ohledu se musíš střežit před jejich návrhy, jimiž tě budou chtít svádět, a před jejich zradami. Mezi nimi je několik duchů, jimž jsi poslán ku pomoci. Tvůj cit a okolnosti ti označí ty, jimž bude tvá pomoc užitečná. Stále buď pamětliv, že ke každému, kdo ti nemůže dát smluvené znamení, musíš přistupovat s krajní nedůvěrou. Nyní vstoupíš do nepřátelské oblasti. Poznáš, že tvůj úkol je jejím obyvatelům znám a budou ti všelicos předstírat. Chraň se před falešnými sliby! Čím více se budou zdát vlídnější, tím méně jim důvěřuj!"
Slíbil jsem Hasseinovi, že si jeho výstrahu vezmu k srdci. K tomu ještě připojil, že se musím rozloučit se svým věrným průvodcem - pirátem, neboť na onom novém místě by byla ohrožena jeho bezpečnost. Slíbil, že jej svěří péči ducha, aby tuto temnou úroveň mohl rychle opustit. Hasseinovi jsem předal nadějeplné zprávy pro svou milovanou a svého otce a rozešli jsme se. Potěšen jsem se vydal na cestu označeným směrem.
