3.5 Černé zrcadlo
Na vnější hranici města jsme viděli nádherný palác, který mi byl podivuhodně znám a přece opět cizí. Již při putování městem jsem si vzpomněl na jeho pozemský protějšek a bylo mi jako v těžkém snu, v němž bych viděl krásné místo v hrozném rozkladu.
V mládí jsem často hleděl na tuto budovu a pýchou mne naplnila myšlenka, že pocházím z tohoto rodu, jemuž patřila budova a rozsáhlé pozemky. Zděsil jsem se, když jsem se s tím v tomto stavu znovu shledal. Krása zmizela, mramor pošpiněný a poskvrněný, terasa a sochy byly rozpadlé. Krásné průčelí bylo znetvořeno černými pavučinami - jako znamení zločinu, které se v těchto zdech odehrávaly - krásné zahrady byly jako morovým dechem proměněny ve smutnou pustinu. S těžkým srdcem jsem následoval svého přítele dovnitř.
Stoupali jsme širokým schodištěm a procházeli křišťálovými dveřmi, které se před námi otevíraly. Potkávali jsme mnoho temných duchů jak přicházeli a odcházeli. Všichni nás zdravili jako očekávané hosty. U posledních dveří mne Treufreund opustil a slíbil, že se opět sejdeme na jiném místě.
Když se otevřely poslední dveře, zasáhla mé oči jasná zář červeného světla. Myslel jsem, že někdo otevřel dveře do pece, tak horko a dusno tam bylo. Zpočátku se mi zdálo, že místnost je v plamenech. Pak záře pohasla a sálem proběhla vlna olověně šedé mlhy a ledový vítr na mne přenášel mrazivý chlad. Tyto pozoruhodné vlny horka a zimy byly způsobeny silným ohněm vášní a studeným sobeckým mrazem dvojí povahy muže, který tu vládl.
Jako zotročoval na zemi všechny lidi, kteří přišli do okruhu jeho moci, tak nyní ovládal duchovní bytosti svého okolí a sebevědomě jim poroučel, jako kdysi poddaným.
Viděl jsem jej sedět na trůně na konci sálu a v jeho blízkosti byly královské odznaky. Stěny byly ověšeny duchovní formou starých tapet. Ale jak vypadaly! Nejen, že byly roztrhány a vybledlé, jakoby myšlenky tohoto muže byly do nich vetkány a jejich hnilobou zničeny. Namísto obrazů loveckých scén, nymf a mořských bohů, ukazovaly stále se měnící panoráma uplynulého života tohoto muže, který byl promítnut v celé nahotě a ošklivosti na cáry kdysi nádherných drapérií.
Na velkých oknech visely duchovní obdoby kdysi krásných sametových záclon. Nyní dělaly dojem mrtvolných rubášů, neboť se v nich skrývaly strašidelné postavy a vyhlížely z nich jako hrozící duchové pomsty. To byly duchovní obrazy těch, které tento muž obětoval své ctižádostivosti a rozkoši. Stříbrné poháry, které vypadaly žhavé a drahocenné vázy zdobily stůl. Jako všude v této úrovni, se mi i zde naskytl pohled na slavnostní hostinu, vždy jako stejný přelud pozemské radosti a smyslného potěšení.
Při mém vstupu se vládce tohoto strašného místa zvedl a vlídnými slovy mne pozdravil. S hrůzou jsem v něm poznal ducha svého předka, na něhož jsme my, potomci byli pyšní a jehož obrazu jsem se , jak mi bylo řečeno, velmi podobal. Byl to bezpochyby tentýž muž s krásnými, pyšnými tahy obličeje. Ale jak hrozná byla jeho proměna. Znamení hanby a necti byla vtisknuta každé linií a zjevovala zkaženost i přes masku královského chování, kterým se snažil zakrýt svoji zrůdnost.
Také zde, v této úrovni, se všichni jeví takoví, jací jsou. Není moci, která by zakryla jen část jejich sprostoty. I v období velké smyslnosti byl tento muž nápadný svojí neřestí. A neznal soucitu ani milosrdenství. To vše jsem viděl v obrazech jeho okolí jako v zrcadle a byl jsem v obavách při myšlence, že by v našich charakterech mohly být shodné body. Děsila mne ješitná pých těch, kteří se chlubili příbuzenstvím s tímto mužem, neboť ve své době měl královskou moc.
Protože jsem náležel k jeho rodu, měl o mne tento muž zájem a oslovil mne. Přivítal mne a přál si, abych u něho bydlel. Tajemný svazek našeho pozemského příbuzenství mu umožňoval ovlivňovat můj život na zemi.
Mým pyšným přáním, podobat se velkým světa jako kdysi moji předkové, byl mnou přitahován a povzbuzoval mého pyšného ducha, který byl , v jistém smyslu, jeho příbuzný. On to byl, jak mi řekl, kdo mne přiměl k jednáním, za něž jsem se styděl a celý život bych za to dal, kdyby se to nebylo stalo. On chtěl, abych to ve světě daleko dotáhl, při čemž doufal, že prostřednictvím mé pomoci získá zase moc nad lidmi, což ho mělo odškodnit za zakletí na tomto místě temnoty.
"Fuj," zvolal, "toto je dům plný tlejících kostí a mrtvých kostlivců! Ale nyní, když jsi přišel, aby ses se mnou spojil, podnikneme něco, aby obyvatelé země dostali strach před námi a abychom je přinutili k poslušnosti. Zažil jsem s tebou mnoho zklamání, synu našeho ušlechtilého rodu a obával jsem se, že mi nakonec vyklouzneš. Již před léty jsem se pokoušel stáhnout tě dolů, ale můj úmysl byl vždy překažen neviditelnou mocí. Když jsem myslel, že tě mám bezpečně v rukou, setřásl jsi mne, až jsem byl bojem skoro unaven, ale snadno se nevzdávám. Když jsem nemohl být sám u tebe, poslal jsem ti někoho ze své družiny a tak jsi konečně tu a nemáš mne již opustit. Hleď, jaké nádherné radosti jsem ti připravil."
Uchopil mne za ruku - jeho pálila jako v horečce - a vedl mne k sedadlu vedle sebe. Váhaje, rozhodl jsem se usednout a vyčkat příštích věcí. V srdci jsem se modlil, abych byl uchráněn pokušení. Jídlo a pití mi nenabídl, zato nechal zaznít libé hudbě.
Jak dlouho jsem již postrádal útěchu tohoto nebeského umění, které vždy velmi působilo na mé city. Ozvala se divoká, smysly obluzující melodie, jakou zpívaly sirény, když lákaly své oběti. Brzy sílila a nato odumírala - dovedla omámit hlavu a srdce a přesto mne naplnila pocitem strachu a odporu.
Pak se před námi objevilo černé zrcadlo v němž bylo vidět obrazy z pozemského života - i můj vlastní obraz. Řídil jsem zde, podle promítaných obrazů, myšlení tisíců omamujícím kouzlem hudby a probouzel v nich nejnižší a nejsilnější vášně až posluchači očarovali sebe a svoji duši.
Na to se v zrcadle objevily národy a vojska, která byla vlivem mého předka naplněna ctižádostivými plány. Ovládal je jako despota - i o tom, pravil, mám se s ním dělit, o jeho moc.
Pak jsem viděl, jak ovládám vědu i literaturu a s její pomoci mohu ovlivňovat obrazotvornost píšících smrtelníků. Pod mým vlivem psali ty knihy, které se obracejí na rozum a smyslné žádosti lidí, až tito - svedeni falešným zdáním - by schvalovali pobuřující myšlenky a nejodpornější nauky.
Ukazoval mi obraz za obrazem, jak může být člověk na zemi ovlivněn duchem, disponujícím dostatečnou silou vůle, jako nástroj k uspokojení jeho žádosti po moci a smyslných požitcích. Mnohé z toho mi již dříve bylo známo, ale nepředstavil jsem si rozsah pohromy, kterou to může někomu způsobit, nezadrží-li jej vyšší moc. Takový duch zná vyšší moc jako neviditelnou sílu, která působí proti němu a hatí jeho úsilí při každé příležitosti - například když najde duchovně příbuzného člověka jako médium, pomocí něhož může pak působit, jako by oba byli jednou bytostí.
Z takového spojení povstane pak mnoho starostí a bídy. My pak máme před sebou obludy triumfálního zla, které hanobí lidské dějiny. Tyto zjevy jsou naštěstí stále vzácnější, čím více je lidstvo a duchovní svět očisťován učením andělů z nebeských sfér.
Nakonec se ukázala ženská postava takové krásy a svůdného půvabu, že jsem se na okamžik zvedl, abych se přesvědčil, je-li to skutečnost. V tom se mezi mne a zrcadlo položila jemná mlha, v níž bylo vidět postavu anděla s tváří mé milované. Vedle ní byla ona žena hrubá a nepříjemná. Chvilkové zaclonění mých smyslů zmizelo a v oné ženě jsem poznal všechny sirény, jejího stejného druhu, které duše mužů přitáhnou, zradí, rozzuří a stáhnou do pekla, zatímco samy jsou jen tvory bez duše.
Tento obraz v mých citech odvedl vlny magnetického éteru, které nám přinášely hudbu a obrazy a nechal je zmizet. Ještě jednou jsem byl sám se svým svůdcem, jehož hlas mi vřeštěl do uší. Maloval mi, jak bych mohl všech těchto radostí užívat, kdybych u něj zůstal a stal se jeho žákem.
Ale jeho slova našla hluché uši, jeho sliby se mne nedotkly. V mém srdci byl jen hnus a touha, zbavit se přítomnosti tohoto muže.
Zvedl jsem se a chtěl jsem odejít, ale nemohl jsem učinit ani krok. Neviditelný řetěz mne držel a za potupného smíchu řval na mne strašný muž s vítězným posměchem:
"Jdi jen, když odmítáš mou přízeň a sliby. Jdi a viz co tě čeká.
Nemohl jsem pohnout nohou, zmocnil se mne znepokojující pocit a dostavilo se omámení mozku a údů. Jako by mne zahalila mlha a sevřela do studeného objetí. Obrovské fantómy hrozného vzezření se ke mně blížily.
"Ó, hrůzo! To byly moje dřívější špatné činy. Moje vlastní zlé myšlenky a přání, které mi byly našeptány mužem vedle mne. Jak se v mém srdci usadily, vytvořily spojení, které mne nyní poutalo.
Při mé porážce se ozval divoký, krutý smích. Ukázal na ony hrozné postavy a nařídil mi, abych pozoroval, jaký jsem, pokládám-li se za příliš dobrého pro jeho společnost. V sále bylo stále temněji. Jako vlny za vlnou přibližovaly se zuřivé fantómy, byly stále černější a hroznější a vrhaly se na mne ze všech stran.
Pod mýma nohama se otevřelo sklepení podobné hrobce, kde se mi zdálo, že vidím rozžhavenou masu bojujících lidí. Můj strašný předek se rozplynul v nejdivnějších výrazech zlosti a pak propukl ve zlomyslný smích. Ukázal na hromadící se fantómy a poručil jim, aby mne svrhly do tmavé jámy.
Najednou zazářila nade mnou ve tmě hvězda, s níž mne dostihl světelný paprsek. Chopil jsem se ho oběma rukama jako lana a zatím co se kolem mne rozlilo světlo, byl jsem vytažen do výše z onoho temného místa a hrůzného paláce.
