3.6 Temné Benátky
Když jsem se vzpamatoval z překvapení nad poskytnutou pomocí, byl u mne Treufreund a nikdo menší než sám můj východní vůdce. Nacházeli jsme se v otevřené krajině. Můj vůdce prováděl nade mnou magnetické tahy, neboť jsem byl zápasem zcela rozbit a vyčerpán.
Můj vládce ke mně mluvil nejlaskavějším způsobem a sdělil mi, že tuto zkoušku připustil, aby poznání pravé povahy onoho muže mi v budoucnu bylo dobrou ochranou proti jeho záludnostem a útokům.
"Tak dlouho," pravil, "dokud jsi s pýchou a úctou myslel na tohoto muže jako na svého předka, mohla tě jeho moc ovlivňovat. Nyní tvůj vlastní pocit odporu bude působit jako odpuzující síla a jeho vliv bude zadržovat.
Tvá vůle je právě tak silná jako jeho. Kdybys to byl věděl, nebyl bys potřeboval jiné ochrany. Při posledním setkání jsi si nechal své smysly omámit a tím byla tvá vůle onou temnou bytostí ochromena dříve, než jsi zpozoroval.
Kdybych tě nebyl osvobodil, byl by tě na čas podrobil své vůli a vážně by ti uškodil.
Střez se tedy, ztratit v této sféře ještě jednou sebeovládání! Vláda nad tebou samým je tvůj největší majetek, který ti nemůže být nikým odňat, nedáš-li k tomu sám svolení kolísající vůlí. Nyní tě opustím, abych mohl dále v duchu sledovat tvou pouť. Buď dobré mysli, odměnu dostaneš od té, kterou miluješ a která k tobě také vysílá něžné myšlenky.
Zmizel tak tajemně, jak přišel. Treufreund a já jsme vyčkávali, co nás asi dále potká. Přemýšlel jsem o tom právě, když k nám přispěchali dva duchové a tázali se, jsme-li členy Bratrstva naděje. Je-li tomu tak, mají jednomu z nás předat zprávu od milého přítele na zemi. Jsou prý tím pověřeni jedním z našich vidoucích. Zpočátku jsem byl potěšen. Pomyslel jsem na svého miláčka a doufal, že byli posláni od ní, neboť neměli tak temný zevnějšek jako zdejší duchové. Jejich obleky se ve zvláštním modrošedém světle, které je halilo skoro jako mrak, jevily jako slušné a jejich obličeje nebylo možno rozeznat. Když se mi to podařilo, polekaně jsem odstoupil. Vlající závoj šedomodré gázy mezi námi byl chvílemi tak temný, že jsem v nich poznal dva odporné duchy. Treufreund mi proto pro výstrahu tajně stiskl ruku a tak jsem se jich opatrně zeptal, jak zní jejich zpráva.
"Ve jménu proroka," začal jeden, "máme ti říci, že tvá milovaná je velmi nemocná. Prosí, aby ses bez prodlení vrátil na zem a navštívit ji, jinak její duch přejde do říše, kam ji nemůžeš následovat. Máme ti ukázat nejkratší cestu k ní."
Přestože mi tato slova zpočátku způsobila úzkost, řekl jsem: "Jak je to dlouho co jste ji opustili?" horlivě jsem se zeptal. Necelé dva dny. Máme tě k ní přivést. Tvůj východní vůdce je u ní a poslal nás."
Nyní jsem věděl, že lžou, neboť můj východní vůdce nás právě opustil a nezmínil se o tom, že moje milovaná je chorá. Nevyslovil jsem to, on však pravil: "Je to pravda."
"Dej mi tajné znamení našeho Bratrstva, bez něhož nemohu s vámi jít."
Mlha se skoro rozpustila a stále zřetelněji jsem mohl vidět temné tvary těla. Tiše se mezi sebou domlouvali a když neodpověděl, pokračoval jsem: Poslal-li tě vůdce vašeho Bratrstva, jistě budeš umět dát znamení našeho řádu."
"Ano, jistě, určitě mohu, zde je: naděje trvá věčně" a usmíval se s nejopravdovějším výrazem. "Dobře," pravil jsem "a teď ještě konec."
"Konec, potřebuješ ještě víc?" stál tu překvapen. Druhý do něho strčil a cosi mu pošeptal, načež on pak dodal:
"Naděje trvá věčně a pravda je - ehm- ehm - co? můj příteli?" "Nezbytná," pravil druhý.
Vlídně jsem na ně pohlédl a povídám," jak jste moudří, přátelé, jistě mi nyní můžete ukázat také symbol?"
"Symbol? U čerta! Neznáme žádný symbol, který bychom ti měli dát."
"Ne? Pak jej musím já ukázat vám. Zvedli ruce, aby mne uchopili. Přitom jsem postřehl, že jeden z nich má scvrklou ruku a hned jsem věděl komu mám za tento úklad děkovat. Když se na mne vrhli, ustoupil jsem a udělal svaté znamení Pravdy, které je totéž ve všech dobách a v celém vesmíru. Při pohledu na toto znamení se vrhli k zemi, jako bych je srazil a omámil. Zde jsme je přenechali osudu. Když jsem se vzdálil, zeptal jsem se Treufreunda, co si nyní tito dva počnou.
Odpověděl: "Za chvíli se zotaví. Způsobil jsi jim otřes a na chvíli zbavil vědomí, ale brzy budou zase za námi s novým čertovstvím. Kdybys šel s nimi, byli by tě zavedli do bažin a tam by tě nechali poloutopeného, nebo by ti způsobili ještě vážnější škodu. Musíš být pamětliv, že ve vlastní úrovni získají nad tebou velkou moc, svěříš-li se v jakémkoliv směru jejich vedení."
Treufreund navrhl, abychom navštívili další město v této pozoruhodné zemi a vyhledal muže, jehož osud by byl také mým, kdyby mne láska a její vytrvalost nebyla podepřela. Naše životní dráhy se v mnohém lišily, ale byly tu shodné momenty, hlavně v našem založení. Pro tuto okolnost bylo pro mne prospěšné poznání jeho životní historie a naopak později jsem mu mohl být zase já užitečný.
"Je to nyní více než deset let," pravil Treufreund, "co tento muž opustil zemi. Teprve nedávno se v něm vynořila touha po pokroku. Při své dřívější návštěvě jsem jej nalezl na tomto místě. Mohl jsem mu přispět ku pomoci a konečně jej přivést k našemu Bratrstvu. Oznámili mi, že zakrátko tuto úroveň opustí, aby ji vyměnil za vyšší."
Souhlasil jsem s navrhovanou cestou. Po krátkém, rychlém letu jsme se dostali nad rozsáhlou lagunu, na jejímž temném dně bylo vybudováno velké město. Věže a paláce trčely z vody a vrhaly na ni svůj obraz jako na černý mramor, popsaný temně červenými čarami, které vypadaly jako stružky krve.
I nad tímto městem visel temný mrak, místy osvětlený olovnatě šedými nebo ohnivě rudými výpary. Zřejmě jsme se právě chystali vstoupit do Benátek těchto nízkých sfér. Když jsem toto tušení vyslovil Treufreund odpověděl:
"Ano, je to tak, zde najdeš mnoho slavných mužů, jejichž jména jsou zapsána v dějinách krvavými písmeny."
Vstoupili jsme do města a prohlíželi si jeho nejhlavnější kanály a náměstí. Ano, zde byly znetvořeniny všech těch nádherných náměstí, která nám tužka umělců učinila tak známými. V kanálech to šumělo, jakoby se z obrovských jatek vylévaly proudy tmavé krve. Vlny podrývaly mramorové stupně paláců a zanechávaly špinavé skvrny. Vzduch byl hustý červenými výpary. I z kamenů budov a dláždění jakoby prosakovala a kapala krev. Hluboko ve zčervenalých vodách jsem viděl kostry nesčíslných tisíců, kteří byli úkladně zavražděni a v temných vodách našli svůj hrob.
Ve vězeních, jimiž bylo město podminováno, bylo velké množství duchů, zavržených a zavřených jako šelmy. Ve žhnoucích očích a pohybech lezoucích postav se zračila divokost tygra a mstivá zloba spoutaných tyranů.
To byli duchové, pro něž uvěznění bylo nutné, neboť byli divočejší než šelmy. Dlouhé řady úředních osob města se svými sluhy, pyšní šlechtici s doprovodem vojáků, námořníků a otroků, obchodníci a kněží, prostí občané a rybáři, muži a ženy všech tříd a všech dob, procházeli kolem nás. Skoro všichni byli znetvořeni a oškliví. Když táhli okolo, zdálo se mi, že ze spodních vězení se dlážděním natahovaly kostnaté strašidelné ruce a chtěly je stáhnout do své bídy. Mnozí měli uštvaný výraz v obličeji, jakoby by jim na šíji seděla těžká starost.
Daleko venku, ve vodách laguny, pluly strašidelné galéry obsazené otroky. Tito byli přikováni na veslařské lavice, ale mezi nimi nebyla žádná bezmocná oběť politické nebo soukromé pomsty. Byli to duchové krutých dozorců káznic a zručných intrikánů, kteří mnohým lidem připravili smrt za živa.
Venku, na otevřeném moři, jsem spatřil větší lodě a v blízkosti rozpadlých přístavů duchovní protějšky vozů, které sloužily pirátským loupežím v adriatickém moři. Byly obsazeny duchy pirátů, kteří kdysi pěstovali ke svému potěšení loupeže, války a rabování. Nyní trávili čas tím, že se navzájem napadali nebo potírali.
Po vodních cestách ve městě pluly strašidelné gondoly. Vozily duchy, kteří podléhali obchodováním a zábavám minulého života. V těchto Benátkách, i v jiných městech této úrovně, panoval život podobný pozemskému, jen mu chybělo všechno dobré a pravdivé, všichni praví vlastenci a nezištní občané. Jen zlí zůstali, aby se navzájem okrádali a vystupovali v rukou Prozřetelnosti, jako nástroje proti zločinným spoluviníkům.
Na zídce jednoho menšího mostu jsme našli sedícího muže v obleku Bratří naděje v temné říze, jakou jsem i já nosil na začátku svého putování. Ruce měl na hrudi zkřížené a tvář zakrytou kloboukem tak, že nebylo vidět obličej. Hned jsem věděl, že je to muž, jemuž platí náš příchod. Zároveň jsem v něm poznal slavného benátského malíře s nímž jsem se v mládí stýkal.
Později jsme se již nesetkali. Nevěděl jsem, že opustil zemi, až jsem jej našel sedícího na mostě tohoto pekelného města. Toto shledání mnou otřáslo, když jsem si vzpomněl na dny našeho mládí a pomyslel si, co mu život musel přinést, aby z něj učinil to, čím byl nyní.
Neviděl nás a Treufreund navrhl, abychom ustoupili stranou, než mi poví osud tohoto ducha. Pak se mu teprve přiblížíme a promluvíme s ním.
Pověst o tomto muži - jehož chci nazývat Benedetto, neboť bude lépe, když jeho pozemské jméno zůstane zapomenuto - se rychle šířila a při prodeji svých obrazů byl velmi úspěšný. Jeho nejbohatší příznivci byli Angličané a Američané, kteří navštěvovali Benátky. V domě jednoho z nich potkal Benedetto paní, která pak měla mít na celý jeho život zhoubný vliv. Byl mladý, hezký, statný a pocházel ze staré, ale chudé rodiny. Měl přístup do nejlepší benátské společnosti. Dáma, u níž Benedetto ztratil srdce, byla z vyšší společenské vrstvy.
Benedetto si ve svém mladicky romantickém blouznění myslel, že se ona spokojí s tím, že se stane ženou snaživého umělce, který nevlastní nic jiného, než talent a rostoucí pověst. Bylo jí dvacet, když se poprvé setkali. Vybavena všemi půvaby, povzbuzovala Benedetta každým způsobem a ubohý mladík věřil, že její láska je právě tak opravdová jako jeho. Ale při vášnivé touze po obdivu a lásce byla vypočítavého charakteru, ctižádostivá, povrchní a neschopna pochopit pravou lásku a opětovat ji. Cítila se polichocena jeho obdivem a byla pyšná, že dobyla hezkého a nadaného muže, ale byla jí daleká myšlenka něco pro něho obětovat. I když se mu zdála být nejněžnější, bylo jejím přáním stát se ženou benátského šlechtice, jímž sice pohrdala, ale toužila po jeho bohatství a společenském postavení.
Konec Benedettova snu přišel příliš rychle. Odvážil se položit své srdce i budoucnost k nohám své zbožňované, když ji vyznal lásku své duše.
Ona to chladně přijala a vysvětlila mu, že nemůže žít bez peněz a postavení. Konečně se s ním rozloučila s lhostejností, která ho učinila skoro šíleným. Opustil Benátky a odešel do Paříže, kde se vrhl do všech rozptýlení tohoto veselého města, aby na svoji nešťastnou vášeň zapomněl. Několik let se ti dva nepotkali.
Ještě jednou přivedl osud Benedetta do Benátek - vyléčeného, jak doufal. Mezi tím se stal slavným malířem. Ona dáma se opravdu vdala za zmíněného šlechtice a jako kráska ovládala společnost, obklopena množstvím obdivovatelů, které uvést u manžela nepokládala vždy za nutné.
Benedetto byl rozhodnut přistoupit k ní s chladnou lhostejností, ale tento úmysl se neshodoval s její vůlí. Kdysi jejím otrokem, pak má jím provždy zůstat - bylo její rozhodnutí. Ještě jednou se pokusila o jeho lásku a jeho srdce bylo, žel, ochotno odpustit, když mu cituplným tónem řekla, jak velmi lituje cesty, kterou se dala.
Tak se Benedetto stal jejím tajným milencem a nějaký čas žil v opojení štěstím. Ale jen krátce. Dáma milovala nové úspěchy, nové otroky, kteří ji pochlebovali. Benedetto se svojí žárlivostí a oddaností se jí stal nudným a jeho přítomnost obtížná. Mimo to se objevil jiný ctitel, jemuž hraběnka dala přednost. Hrozil, prosil, přísahal, že se zastřelí. Po prudkém výstupu Benedetto odešel domů.
Příští den mu bylo tlumočeno sluhou, že hraběnka odmítá jej znovu vidět. To bylo příliš pro jeho ohnivou povahu. Ovládl jej hořký stud za to, že byl odhozen jako staré železo. Odešel do ateliéru a střelil si kulku do hlavy.
Když jeho duch přišel k vědomí, stalo se to za doprovodu všech hrůz za živa pohřbeného, který se probudí v rakvi. Jeho pozemské tělo bylo zničeno, ale duše se od něho nemohla odloučit, dokud ji neuvolní úplný rozpad těla. Odporné částečky tlejícího těla ji zavalovaly, pouta mezi tělem a duší nebyla uvolněna.
Jak hrozný osud, představíme-li si, do jakého strašlivého stavu uvrhne duši nepromyšlený krok z omrzelosti života.
Kdyby lidé na zemi chtěli prokázat sebevrahovi opravdu dobrou službu, nepohřbí jeho tělo, nýbrž spálí, aby duše tímto rychlým pochodem byla dřív ze svého vězení uvolněna.
Duše sebevrahova není připravena opustit pozemské tělo. Je jako nezralý plod, který nesnadno a předčasně spadne se stromu. Silný otřes ji vyhání, přesto však zůstává spoutána, dokud nezmizí spojovací článek.
Časem Benedetto upadl do bezvědomí a na chvíli ztratil uvědoměni si svého hrozného postavení. Po probuzení vždy pozoroval, že tělo pozvolna ztrácelo svoje spojení s duchovním a rozpadlo se v prach. Ale pokud to trvalo, musel ve všech svých nervech vytrpět muka pomalého rozvolňování.
Náhlé zničení pozemského těla ohněm by bylo pro něj znamenalo prudký náraz, ale ušetřilo by mu dlouhé utrpení pomalého rozkladu.
Konečně se spojení s hmotným tělem uvolnilo a duchovní tělo mohlo vystoupit z hrobu a zdržovat se nad ním. Byl by ještě připoután, ale nikoliv uvězněn. Konečně se i poslední pouto přetrhlo a mohl se vydat na pouť pozemskou sférou. Jeho schopnost vidět, slyšet a cítit byla zpočátku velmi slabá, ale pozvolna se jeho smysly vyvinuly a on si uvědomoval své okolí. S posílením se mu vrátily i vášně a touhy pozemského života. Zároveň byl i poučen, jak je může uspokojit. A znovu se snažil, jak v pozemském životě zapomenout v opojení smyslnými požitky na strádání a trpkost. Ale tentokrát marně.
Jeho paměť byla živá a minulost jej trýznila. V jeho duši byla žízeň po pomstě - po možnosti nechat ji trpět tak, jak nechala ona jej. Síla myšlenek jej konečně dovedla tam, kde se ona nalézala.
Našel ji, jako kdysi, obklopenou malým dvorem veselých ctitelů. Stále byla ženou bez srdce, jíž se jeho osud nedotkl. Šílel myšlenkou na strašné utrpení, které mu způsobila láska k této ženě. Konečně se všechny jeho myšlenky soustředily na to, aby našel cestu, jak ji zbavit všeho, co si cenila výše než lásku a čest a dokonce výše než život svých obětí.
Podařilo se mu to dosáhnout. Duchové mají moc, o které se smrtelníkovi ani nesní.
Stupeň po stupni klesala ze své pyšné výše, ztratila bohatství, potom čest. Zbavená záře ukázala se v pravé podobě jako svůdkyně, která si s mužskými dušemi zahrávala bez ohledu na čest svého muže a na svoji vlastní pověst, dokud mohla své pletichy schovávat před očima světa a přes mrtvolu každé nové oběti, dojít k většímu bohatství a moci.
Navzdory vlastní bídě nacházel Benedetto útěchu v myšlence, že to byla jeho ruka, která ji stáhla dolů a odkryla její zištnost. Udivena se ptala, proč všechny události směřovaly k jednomu cíli - k jejímu zničení. Ptala se jak je možné, že její nejpečlivější plány byly zkřiveny, že její žárlivě střežená tajemství vyšla na světlo.
Konečně žila v neustálé úzkosti, co přinese nový den, jako by zde pracovala neviditelná moc, jejíž vládě nemůže uniknout.
Tu pomyslela na Benedetta a jeho poslední hrozby, že se sám pošle do pekla a jí stáhne sebou. Tehdy myslela, že ji chce odpravit a ulehčilo se jí, když slyšela, že se zastřelil. Nyní na něj musela stále myslet, otřásla jí hrůza, že by mohl vstát z hrobu a vyhledat ji.
Během celé této doby stál neviditelný Benedettův duch vedle ní a šeptal jí do uší, že je to pomsta, která ji konečně zasáhla. Mluvil o minulosti a své lásce, která se proměnila v palčivou nenávist. Tato nenávist jej sžírala jako pekelný oheň, jehož plameny uchvátí i její duši a také ji doženou k zoufalství.
Její duše cítila jeho obtížnou přítomnost, i když její tělesné oči nic nepozorovaly. Zbytečně chodila mezi lidi, aby mu unikla. Strašidlo jí bylo stále po boku. Den ze dne ji toto něco bylo stále zřetelnější, nebylo možno se toho zbavit.
Jednoho večera jej konečně spatřila v matně šedém pološeru s divě hrozícíma očima a vášnivou nenávistí v očích. Tento otřes byl pro ni příliš silný pro její předrážděné nervy a ona padla mrtva k zemi.
Nyní Benedetto věděl, že cíle dosáhl a zabil ji a že mu na čele hoří Kainovo znamení vraždy. Tu ho uchvátilo zděšení před sebou samým, čin, který spáchal, jej naplnil odporem. Měl v úmyslu stáhnout jejího ducha dolů a věčně jej trýznit, aby nenašel klidu ani za hrobem.
Nenašel klidu ani když byla za hrobem. Nyní bylo jeho jedinou snahou, utéci před sebou a svým hrozným činem, neboť všechno dobré v tomto muži ještě neodumřelo. Úder, který zabil hraběnku, mu ukázal pravou povahu jeho pocitu pomsty.
Tu prchl ze země a jeho cesta vedla stále níž do tohoto pekelného města, prvého bydliště zločinců, jakým on se také stal.
"Tu jsem jej našel," pravil Treufreund," zde jsem mohl kajícímu se muži přispět ku pomoci a ukázat mu, jak může své bezpráví napravit. Očekává příchod ženy, kterou miloval a pak nenáviděl, aby ji odpustil a sám poprosil o odpuštění.
Ona byla též vtažena do této úrovně, neboť její život byl pln provinění. Zde v protějšku města, v němž se odehrávala jejich pozemská láska, se zase setkají. Očekává ji na tomto mostě, kde se v minulosti často scházeli."
"Přijde brzo?"
"Ano, velmi brzo. Pak skončí jeho pobyt v této sféře a přejde do bližší, vyšší úrovně, kde jeho vzrušený duch najde konečně čas na klid, než se vydá namáhavým krokem po kamenité cestě ke Světlu."
"Oba společně opustí tuto sféru?"
"Ó , ne, ona též dostane veškerou pomoc k pokroku, ale jejich cesty se daleko rozcházejí. Mezi nimi neexistovalo žádné příbuzenství, jen vášeň, pýcha a zraněná sebeláska. Zde se rozejdou, aby se nikdy více nesetkali."
Nyní jsme se přiblížili k Benedettovi. Zaklepal jsem mu na rameno. On se otočil, ale hned mne nepoznal. Připomněl jsem se mu a tedy pravil: "Jak mne velmi těší, že můžeme své dřívější přátelství obnovit a pokračovat v něm ve vyšších sférách, kde se doufám brzy sejdeme. Krátce jsem mu pověděl, že i já jsem zhřešil a trpěl, ale nyní kráčím svojí cestou vzhůru.
Naše shledání jej zřejmě velmi potěšilo. Potřásl mi rukou s velkým pohnutím, když jsme se loučili. Pak jsme odešli a zanechali jej na mostě, kde očekával poslední setkání s tou, jež mu byla kdysi drahou a nyní pro něj znamenala jen bolestnou vzpomínku.
Nacházeli jsme se na cestě z Benátek do roviny, kterou jsem poznal jako duchovní stranu Lombardie, když náhle vzbudil mou pozornost hlas, naříkavě volající o pomoc. Obrátil jsem se doprava a viděl dva duchy ležící na zemi. Jeden mi naznačoval, abych se přiblížil.
V domnění, že někdo potřebuje moji pomoc, opustil jsem průvodce a šel se podívat, co se děje. Duch ke mně vztáhnul ruku a mumlal, abych mu pomohl. Když jsem se sehnul, popadl mne, k mému překvapení, za nohy a snažil se mne kousnout do ruky. Druhý se náhle zvedl, aby mi, jako vlk, skočil na hrdlo.
S jistou námahou a přiznám se s jistou dávkou hněvu jsem je setřásl a učinil krok zpět. Náhle jsem klopýtl a při pohybu stranou jsem pozoroval, že se za mnou otevřela hluboká jáma, do níž bych při dalším pohybu musel spadnout.
Vzpomněl jsem si nyní na dané pokyny, nepopustit uzdu nízkým vášním a nepostavit se na stejný stupeň s těmito tvory.
Krátký výbuch zlosti mne zamrzel a rozhodl jsem se zůstat příště chladným a klidným. Znovu jsem se obrátil k oběma duchům a zpozoroval, že ten, jehož jsem měl za zraněného lezl po zemi ke mně a druhý byl jako divoké zvíře připraven ke skoku.
Klidně jsem na ně upřel své oči, ale vnitřně jsem jim celou silou své vůle zakázal, aby se mi přiblížili. Na to se váleli po zemi a cenili zuby jako vlci avšak přiblížit se nemohli. V tomto stavu jsem je opustil a svůj zážitek jsem spěchal vyprávět Treufreundovi.
Smál se a pravil:
"Mohl jsem ti říci, kdo jsou ti dva, Franchezzo. Ale cítil jsem, že nebude na škodu, když sám poznáš, jak cennou obrannou může být tvá vlastní síla vůle a rozhodnost. Ty máš již od přírody silnou vůli. Dokud ji nepoužiješ k tomu, abys omezoval práva druhých, je to cenná vlastnost. Při své práci v duchovním světě poznáš, že tvá vůle je mocná páka, kterou můžeš působit nejen na své okolí, ale i na bezduchou hmotu.
Tito dva duchové pravděpodobně ještě občas zkříží tvoji cestu. Myslím, že jim můžeš ukázat a jako nyní ukážeš, kdo je jejich mistrem, rozkazující osobností. Pak se budou obávat, přijít s tebou do styku. Dokud budeš pracovat zde na zemské úrovni, budou vždy připraveni, dle možnosti hatit tvoje plány."
