3.7 I v pekle je naděje
Před námi se rozvinula rovina vlnitých linií, po níž pochodovaly velké masy temných duchů. Na radu Treufreunda jsme vystoupili na malou vyvýšeninu, abychom mohli tyto pohyby sledovat.
Treufreund pravil:
"Nyní budeme svědky jedné z bitev, vybojovaných nepřátelskými bojovými silami temných duchů, kteří se na zemi těšili z válek, rabovali a prolévali krev. Zde v temnotě, která je výsledkem jejich krutosti a chorobné ctižádosti na zemi, pokračují dále v této činnosti tím, že mezi sebou bojují o panství v říších pekla.
Hleď, jak sbírají síly k přepadení a pozoruj obratnost pohybů vojsk. Mocní duchové mužů, kteří se na zemi věnovali vedení vojska, řídí zde nešťastné bytosti, které nemohou jejich kouzlu odolat. Nutí slabší duchy, aby bojovali pod jejich vlajkou.
Poznáš, že tito mocní velitelé bojují horší boj, nesmrtelný, neboť smrt nemůže toto střetnutí ukončit. Boj neustále obnovují, takže zdánlivě potrvá věčně, až konečně jeden, nebo druhý vůdce, pocítí rozmrzelost a zatouží po vyšších vítězstvích duše, než kterého může dosáhnout bitvami nad ubohými bytostmi, kde vítězství propůjčuje jen právo utlačovat a mučit poraženého.
Tytéž pudy a nadání, obrácené v ctižádostivosti a touze po krutosti a vládě vedou k tomu jedinému cíli: jakmile budou očištěny, učiní z těchto duchů mocné pomocníky tam, kde jsou nyní ničitelé. Stejná síla vůle pak urychlí pokrok stejnou měrou, jak jej nyní brzdí. Kdy tento pokrok nastane, záleží u každého od procitnutí dřímající lásky k dobru, spravedlnosti a pravdě.
Zárodky ducha jsou zakryty množstvím zla, ale u každého přijde čas, kdy se vyšší povaha probudí a roztroušené zárodky dobra přivede k růstu. Následek toho je lítost a potom žeň dobrých skutků."
Přehlédli jsme širokou rovinu a zpozorovali, že obě mocná vojska vypochodovala a nyní stála proti sobě v bitevní sestavě. Tu a tam jsme viděli silné duchy, z nichž každý vedl svoji řadu, nebo oddíl, jako v pozemském vojsku. Na křídle nepřátelských sil se nacházely dvě majestátní bytosti, které mohly sloužit vzor Luciferovi, tak silný dojem moci a inteligence na mne učinily. Každý byl statný a krásný v obličeji i postavě - královského majestátu, přes ponížení, kterého se jim v pekle dostalo. Ale byla to krása divokého tygra, který vyčkává nepřítele, aby jej roztrhal na kusy. Jejich výraz byl temný a odpuzující, oči krutě žhoucí a falešný úsměv ukazoval ostré zuby šelmy. Lest hada byla v jejich pohledu a žádost supa v jejich úsměvu. Oba jeli ve vozech tažených duchy zchátralých lidí, které poháněli jako tažná zvířata a kteří byli v davu šlapáni jako dobytek.
Z obou stran shromážděných vojsk se ozvala divoká hudba, která zněla jako výkřiky bolesti ztracených duší a hučení mocného orkánu. Náhle vyrazili a vpadli do sebe, přičemž někteří létali vzduchem, jiní se pohybovali po zemi, tlačíce se, strkali do sebe a dupali jako stádo divokých zvířat. Všude naplňovaly vzduch jejich kletby jako zuřivý řev a dělaly peklo ještě hnusnějším.
Tyto duchovní armády smrti podnikaly útoky a protiútoky, jedni i druzí pochodovali, tak, jak to dělali v bitvách na zemi. Nebojovali jako lidé, ale jako démoni, neboť neměli jiných zbraní, než divá zvěř - zuby a kopyta.
Je-li bitva s pozemskými zbraněmi hrozná, byla tato hrozná dvojnásob, neboť se bojovalo jako vlk a tygr, zatímco oba mocní vůdcové hnali davy kupředu a postavili se do čela, byla-li během boje ta nebo ona strana vržena zpět.
Oba tito temní královští duchové nade všemi vyčnívali. Každý z nich myslel jen na zničení druhého, oba se zvedli nad bojující masy a upřeli na sebe pohled smrtelné nenávisti. V temných oděvech, které za nimi vládly jako křídla, létali vzduchem, zápasili a bojovali o nadvládu.
Jako dva orli spolu zápasili ve vzduchu, zatím co pod nimi množství havranů bojovalo o červa. Odvrátil jsem se od havranů a pozoroval orly, jak beze zbraní, jen rukama a mocnou vůlí bojovali v houštině jako divá zvěř.
Nevydali žádného zvuku, jen se uchvacovali smrtícím hmatem a cloumali sebou ve vzduchu sem a tam. Chvíli byl nahoře jeden, chvíli druhý. Zuřivé pohledy se křížily jako ohnivé šípy, horkým dechem si navzájem spalovali obličej. Prsty se popadli za hrdlo a každý se snažil zuby uchopit protivníka. Svíjeli se tak, jako by to byl pro oba smrtelný zápas.
Konečně jeden zeslábl. Druhý jej snesl k zemi, aby jej shodil z příkrého svahu do jedné z trhlin ve skále, které se táhly okolo bitevního pole. Byla to hrůzná temná propast, do níž chtěl poraženého svrhnout a držet jej v zajetí. Přemožený se ale nechtěl vzdát a visel vší silou na druhém, aby jej strhl sebou. Ale marně, síly jej opustily. Když dostihli černé pukliny, vítěz se mocným úsilím osvobodil a druhého svrhl do strašné hlubiny.
Zděšen jsem se odvrátil a zpozoroval, že boj na rovině zuří neméně vášnivě dál. Vojska bojovala a armáda vítězného velitele odrazila a přemohla bojové síly poraženého a rozprášila je do všech stran. Kamarády boje neschopné nechali ležet na poli a zajatce vzali vítězové sebou. Jaký osud je čeká, jsem snadno mohl uhodnout.
Naplněn hnusem a odporem nad těmito surovostmi, byl bych rád toto místo opustil, ale Treufreund mi zaklepal na rameno a pravil:
"Nyní přišel čas pro naše díla, příteli. Sestoupíme a uvidíme, můžeme-li někomu pomoci. Mezi poraženými najdeme takové, kterým se válka a její hrůzy hnusí právě tak, jako tobě a kteří budou naší pomocí velmi potěšeni."
Sestoupili jsme tedy, rovina se podobala bitevnímu poli začátkem noci, na němž zůstali jen ranění a mrtví. Ostatní se rozprchli jako hejno zlých ptáků, kteří hledají čerstvou mršinu. Stál jsem mezi svíjejícími se a naříkajícími bytostmi a nevěděl, kde začít se svojí pomocí.
Bylo to tisíckrát horší, než na bitevním poli na zemi. Tam byl aspoň mír a smrtelný spánek, aby zmírnil utrpení a naděje na pomoc pro ty, kteří ještě žili. V tomto děsném pekle se zdálo, že není naděje, není smrti, která by vykoupila trpící.
Není jitra, které by svítalo po noci bídy. Až se vzchopí - nezačne tento příšerný život znovu, nebude stále obklopen těmito zuřivými lidskými bestiemi?
Sehnul jsem se a snažil se nadzvednout hlavu nešťastného, který ležel u mých nohou žalobně naříkaje. Jeho tělo bylo rozmačkáno v neforemnou hmotu. Přitom v mém uchu zazněl tajemný hlas:
"I v pekle je naděje, k čemu bys byl jinak zde? Nejtemnější hodina je vždy před svítáním. Pro tyto poražené a padlé přišla nyní hodina proměny.
Touha po lepších podmínkách, zděšení před zlem v jejich okolí, je v konání zlých činů pekla oslabilo. Zaváhali, když měli útočit s bezcitnou silou nelítostných bytostí. Proto byli poraženi, ale jejich bezmocnost jim otevře brány k lepším podmínkám.
Nenaříkej nad nimi, ale snaž se jejich utrpení zmírnit, aby upadli do smrtelného spánku této sféry a probudili se ve vyšší úrovni k novému životu."
"A co se má stát s mocným duchem, který byl svržen do propasti ?" zeptal jsem se.
"I jemu bude v pravý čas pomoženo, nyní k tomu však není jeho duše ještě zralá. Do té doby je veškerá námaha marná."
Hlas umlkl. Treunfreund mi ukázal, jak mám ony unavené duchy uspat a upozornil mne na četné body, které na tomto poli svítily jako hvězdy.
Pocházely od našich řádových bratří, kteří se sem jako my cítili přitahováni na své cestě lásky a soucitu. Zakrátko na to, kdy všichni svíjející se a naříkající duchové upadli do bezvědomí, uviděl jsem cosi jedinečného a zázračného. Nad každou tichou postavou se zvedl slabý, mlhavý obláček, jak jsem to již jednou pozoroval. Obláčky se pozvolna zhušťovaly a vzaly na sebe postavu vysvobozené duše.
Tyto pak byly odnášeny zástupem éterických duchů, kteří se shromáždili nad našimi hlavami, až poslední odešel a dílo bylo dokonáno.
