4.2 Země lítosti
Nyní jsem delší čas odpočíval v klidu ve stavu polospánku a polobdění, kdy duch je příliš unaven, aby myslel a přece je si vědom toho, co se kolem něho děje. Z tohoto stavu, trvajícího několik týdnů, jsem se probudil, až když jsem se plně zotavil z jinorodých následků výpravy do temných sfér.
Mojí první myšlenkou bylo navštívit moji milovanou a zjistit, uvědomí-li si můj příchod. Nechci prodlévat u líčení našeho shledání - chci ukázat, že smrtí nutně nekončí náklonnost k těm, které jsme opustili.
Nyní se mi mnohem lépe podařilo stýkat se s mojí milovanou prostřednictvím jejích mediálních sil a nepotřebovali jsme tedy k dorozumívání třetí osoby. Cítil jsem se ve svém působení povznesen a obšťastňován vědomím, že mne vedla její věrná láska a že byla přesvědčena o mém pokračujícím životě.
Moje pozorování, pracovní pole, bylo v tuto dobu zase na zemské úrovni. Měl jsem práci v městech, jejichž duchovní protějšek jsem navštívil v pekle. Můj úkol pozůstával v ovlivňování mysli tamnějších smrtelníků a duchů pocitem, který jsem v oněch temných sférách prožil.
Věděl jsem, že mohu jen nepatrně vyvolat pocit strachu před příští odplatou spáchaných činů, ale i to mohlo posloužit, aby se ten nebo onen zalekl před přílišným uspokojováním smyslných žádostí.
Mimo to jsem v těchto městech našel mezi duchy připoutanými k zemi mnoho těch, jimž jsem pomohl zkušeností a silou, již jsem získal na své cestě.
Na zemské úrovni je stále mnoho práce. Ať jsou tam pracovníci jakkoliv početní, je jich vždy zapotřebí, neboť v každé minutě se lidé loučí se životem a všichni zde potřebují duchovní pomoc.
Po několika měsících jsem opět pocítil neklidnou touhu po dalším pokroku. Chtěl jsem dosáhnout víc, abych se přiblížil úrovni, do níž po smrti přejde moje milovaná. Byl jsem trápen stálou úzkostí, že by mohla opustit zemi dříve, než se dostanu k jejímu duchovnímu stupni a budu od ní zase oddělen.
To mne stále hnalo, abych sám sebe překonával a činilo nespokojeným s dosavadním pokrokem. Věděl jsem, že jsem tvrdě pracoval na svém zušlechtění a zázračně rychle kráčel kupředu. Přesto mne však mučila žárlivost a podezíravost, následky mého založení a pozemských zkušeností.
Byly doby, kdy jsem dokonce začal pochybovat o stálosti mé milované. Přes mnohé důkazy její lásky jsem se obával, že během mé nepřítomnosti by mohl jiný muž získat její lásku. Pro toto nedůstojné přání, stále na ni dozírat, jsem byl v nebezpečí, že se znovu připoutám k zemi.
Nemyslete si, že duch ve chvíli svého odloučení změní své přání a myšlenky - jak málo znáte podmínky života na druhé straně hrobu. Jak hrozivě pomalu měníme směr myšlenek, který jsme pěstovali v pozemském bytí, jak dlouho na nás lpí po přechodu do duchovního prostředí.
Tehdy jsem měl ještě skoro tentýž charakter jako na zemi. Jen zvolna jsem se učil poznávat, kde bylo moje myšlení nesprávné a plné předsudků. Toto poznávání je úkol, jehož řešení je v úradcích mnohem vyšších sfér, než kterých jsem tehdy dosáhl.
I ve stavu úzkosti pochybnosti jsem nad těmito pohnutkami pociťoval hanbu a lítost a věděl jsem, jak byly neopodstatněné, přesto jsem se od nich nemohl uvolnit.. Zkušenosti mého pozemského bytí mne naučily nedůvěře a toho jsem se nemohl zbavit.
Když jsem trpěl tímto sebetrýzněním, přišel Ahrinziman a řekl mi, jak se mohu osvobodit od těchto stínů minulosti.
"Nedaleko odtud se nachází "Země lítosti," kdybys ji navštívil, bylo by ti to velmi užitečné. Když budeš procházet její kopce a údolí a přemáhat její těžkosti, objeví se ti před tvýma očima pravá povaha tvého pozemského života a jeho chyby, což by se ukázalo jako významný prostředek pro pokrok tvé duše.
Taková cesta bude ale plná hořkosti a strádání. Uvidíš tam činy své minulosti v celé nahotě, jednání, za než jsi částečně učinil pokání, ale neposuzuješ je ještě tak, jak to činní vyšší inteligence.
Málokdo z těch, kteří sem přijdou z pozemského života, zná pravé důvody svých jednání. Některým to trvá léta i staletí, než k tomu poznání dospějí, omlouvají a ospravedlňují totiž své špatné činy, před svým svědomím. Země o níž mluvím, je velmi cenná pro jejich osvícení. Cestu však musí podniknout dobrovolně a potom zkrátí pokrok o celá léta.
V oné zemi jsou uchovány životní osudy lidí v obrazech, které se zrcadlí v zázračné duchovní atmosféře a objasňují důvody pro chybné činy.
Ukazují jemnější příčiny, které působily v našich srdcích a utvářely život každého z nás. Byla by to odvážná a přímá zkouška, jíž bys musel projít, trpká zkušenost pro tvoji povahu.
Ale je to silný lék, který by tvou duši osvobodil od nemocí pozemského života, které na ní ještě ulpívají.
"Ukaž mi, kde je ta země a já tam půjdu," odpověděl jsem.
Ahrinziman mne dovedl na vrchol tmavé hory, která byla vidět z okna mého pokoje. Odtud jsem mohl přehlédnout širokou rovinu, ohraničenou dalším těsným řetězem hor a Ahrinziman pravil"
"Na druhé straně těchto vzdálených hor leží pozoruhodná země, o níž mluvím, země, jíž musí projít většina duchů, jejichž život dává podnět k starosti a lítosti. Ti, jejichž chyby byly malé a pozůstávaly z každodenních starostí, jež jsou nám všem lidem společné, tam nepůjdou, pro ty jsou jiné prostředky, jimiž jim může být objasněn pramen jejich omylů.
Tato země je zvlášť užitečná pro lidi s velkými schopnostmi a silnou vůlí, kteří snadno pochopí a dobrovolně přiznají, v čem chybili a tím kráčí kupředu. Na slabé, chybující duchy by tato oblast působila příliš silně jako prudká dráždidla. Rychlým a živým poznáním svých hříchů, cítili by se zdeptáni a zbaveni odvahy.
Takoví duchové musí být vedeni pomalu krok za krokem. Ty jsi silného srdce a plný odvahy a budeš stoupat tím rychleji, čím dříve poznáš povahu pout, která vázala tvou duši."
"Bude třeba dlouhé doby pro tuto cestu?"
"Ne, bude krátká - dva nebo tři týdny podle pozemského času. Vidím, že stín, který tvůj zamýšlený odjezd vrhá je těsně sledován obrazem tvého vracejícího se ducha. Tím je naznačeno, že obě události nejsou od sebe odděleny velkým časovým údobím.
V duchovním světě, kde nepočítáme čas na dny a hodiny, posuzujeme dobu, kterou potřebuje nějaká událost než se dostaví, podle vzdálenosti, v níž se jeví našemu duchovnímu zření. Z okolností, zde stín, který blížící se události vrhá, se dotýká země nebo je od ní vzdálen, se pokouším odhadnout dobu dle pozemských pojmů. Ale ani nejmoudřejší z nás nejsou vždy schopni určit čas s plnou přesností. Právě tak není možno těm, kteří se stýkají s přáteli na zemi, určit přesně datum příštích událostí, neboť mnohé okolnosti mohou časový údaj posunout. Některá událost se jeví velmi blízká, ale nemusí se blížit stále stejnou rychlostí, může se zpozdit nebo může být úplně odvedena silou větší než ta, která ji dala do pohybu."
Poděkoval jsem vůdci za jeho radu a rozloučili jsme se. Velmi mi záleželo na rychlém pokroku a proto jsem svoji novou cestu nastoupil zakrátko po této rozmluvě. Neprobíhala tak rychle jako moje dřívější putování, neboť jsem na sebe vzal plnou tíhu svých spáchaných hříchů, ta mne tlačila k zemi a nutila k pomalým, namáhavým pohybům.
Podoben poutníkům, měl jsem na sobě hrubý šedý oděv, nohy bosé a hlavu nepokrytou. V duchovním světě se přizpůsobujeme okolí a oděv stavu mysli a mně bylo jako bych tehdy nesl pytel a sypal si na hlavu prach a popel.
Když jsem konečně měl temné, vzdálené hory za sebou, byla přede mnou široká poušť, pokrytá neplodným pískem mého neplodného života. Ani strom, ani keř, ani zelený lístek tu nebyl, žádná občerstvující voda tu netekla, aby budila naděje na štěstí. Nebylo tu stínu, kde by unavené údy našly odpočinek. Život těch, kteří na této rovině hledali klid, postrádali čisté a nesobecké city a ono sebezapření, které je schopno proměnit poušť v kvetoucí růžové pole a na cestách vykouzlit osvěžující vodu.
Sestoupil jsem do smutné pustiny a sledoval úzkou pěšinu, která se zdála vést k horám na druhé straně. Břímě bylo příliš těžké a měl jsem touho je odložit, ale marně, nemohl jsem se ho ani na chvíli zbavit.
Na horkém písku jsem si poranil nohy a každý krok mi působil trýzeň. Když jsem tak pomalu kráčel kupředu, zjevovali se mi druhové a události dřívějších dnů v obrazech jako fata morgána.
Jako při rychlé jízdě splývá jedna krajina za druhou, tak zde přecházelo jedno do druhého a skýtalo nové scény. Mezi obrazy se pohybovali přátelé a známí. Dávno zapomenuté nelaskavé myšlenky a slova, která jsem k nim mluvil, táhly kolem mne žalujíce, krutá slova, jimiž jsem zraňoval okolí, obrazně vystupovaly přede mnou.
Tisíc nesčetných myšlenek a sobeckých činů mé minulosti se náhle přede mnou vynořilo, obraz za obrazem - až jsem se zhroutil, přemožen svojí vinou. Svoji pýchu jsem rozehnal do všech stran, sklonil se do prachu a plakal hořké slzy studu a utrpení.
A zatím co moje slzy padaly na suchý písek, vypučely kolem mne malé květy jako hvězdy a každý kvítek choval v nitru kapku rosy. Tak se stalo místo, kde jsem klesl opravdivě zkrušen, malou oázou krásy ve smutné poušti.
Něco malých kvítků jsem si natrhal na památku a skryl je na hrudi, načež jsem se zvedl a šel dále. K mému překvapení nebylo již obrazy vidět, místo toho jsem před sebou zpozoroval paní, která nesla dítě. Zřejmě bylo na její síly těžké a naříkala únavou a bázní.
Přispěchal jsem a nabídl se, že dítě ponesu, neboť mne dojal úzkostlivý obličej a unavená hlavička.
Paní se na mne zadívala a pak položila dítě do mých rukou.
Vyprávěla mi, že je to její dítě, pro něž neměla na zemi lásky. "Vlastně jsem žádné dítě nechtěla. Když přišlo nudilo mě a já jsem je zanedbávala.
Když bylo větší a připadalo mi nevychované a mrzuté, bila jsem je, zavírala do temné místnosti a zacházela s ním tvrdě a bez lásky. Konečně zemřelo ve stáří pěti let. Já jsem zakrátko podlehla nemoci. Od mého vstupu do duchovní říše mne dítě pronásleduje. Konečně mi poradili, abych podnikla tuto cestu a dítě vzala sebou, nemohu-li se od jeho společnosti oprostit."
"Ne, nezamilovala jsem si je, jsem asi jedna z žen, které se nemají stát matkami, chybí jim mateřský cit. Nemiluji toto dítě, ale je mi nyní líto, že jsem k němu nebyla vlídnější.
Také uznávám, že domnělá povinnost vychovávat dítě přísně a bez lásky, byla jen omluva mé vlastní tvrdosti a nechuti, kterou mi starost o dítě působila. Je mi jasno, že jsem tím činila bezpráví, ale nemohu říci, že bych cítila k tomuto dítěti lásku."
"Chceš je u sebe podržet na své celé cestě?"
Pocítil jsem takový soucit s tím malým nemilovaným tvorem, že jsem jej srdečně políbil. Položilo mi malé rámě okolo krku a usmálo se v polospánku tak vděčně, že se to muselo dotknout srdce té ženy. Její výraz opravdu změkl a poněkud laskavěji odpověděla:"
"Myslím, že je mám nést ještě jen krátký kus cesty. Pak bude dopraveno do úrovně, kde je mnoho dětí o něž se rodiče nestarali a o něž pečují duchové, kteří mají děti rádi."
"To rád slyším," pravil jsem. Šli jsme ještě chvíli spolu, až jsme došli k malé skupině skla, u níž se nacházela vodní tůň. Vedle ní jsme se položili k odpočinku. Hned jsem usnul a když jsem procitl, paní s dítětem tu již nebyla.
Zvedl jsem se, abych nastoupil další cestu. Zakrátko jsem došel k úpatí hor, které vytvořila moje pýcha a ctižádostivost. Úzká pěšinka byla tvrdá, kamenitá a příkrá. Někdy se zdálo, že se nedají přelézt. Zatím co jsem slézal, uvědomil jsem si svoji účast na jejím vytvoření. Vznikly z atomů, které k nim dodala moje pýcha. Málokdo zná tajemství svého vlastního srdce.
Myslíme, že panuje ušlechtilá ctižádost tam, kde to vpravdě je jen pouhé sebevyvyšování v boji o postavení a místo na světě.
Zpětný pohled na moji minulost mne naplnil studem. Kde se jedna velká skála tyčila nad druhou, jsem poznal symboly kamenů úrazů, které jsem kladl do cesty svým slabším bratřím.
Zatoužil jsem po tom, abych svoje pozemské žití mohl prožít ještě jednou, abych měl příležitost povzbuzovat tam, kde jsem kdysi zavrhoval a pomáhal tam, kde jsem kdysi utlačoval.
Býval jsem sám k sobě tvrdý, že jsem svými vlastními výkony nebyl nikdy spokojen. Proto jsem věřil, že jsem oprávněn klást tytéž vysoké požadavky na všechno a na všechny, kteří se zabývali mým krásným uměním. Každodenní průměrnost mi nebyla sympatická a neměl jsem chuť ji podporovat.
Tehdy mi nebylo známo, že tyto slabé síly se rovnají zárodkům, které sice na zemi nedosáhnou pozoruhodného významu, ale rozvinou se ve velkém a dokonalém květu. Když jsem slavil první úspěchy, byl jsem naplněn ctižádostivými sny.
Zklamání v pozdějších létech mne naučilo čemusi jako soucitu se zápolením druhých, ale necítil jsem pravou sympatii pro jejich boj o existenci. Nyní jsem poznal, že to byl nedostatek soucitu, který vytvořil tyto skály, tak typické pro moji domýšlivost.
Při tomto objevu se mne zmocnil zármutek a lítost. Rozhlížel jsem se, zda tu není v blízkosti někdo slabší, jemuž jsem na jeho cestě pomocí a jemuž by pomoc nepřišla příliš pozdě. Tu jsem uviděl na tvrdé stezce nade mnou mladého muže, jehož síly byly skoro vyčerpány pokusem slézti tyto skály, vytvořené rodinnou pýchou a touhou po bohatství.
Právě chtěl vystoupit na výčnělek skály, ale byl tak unaven, že mu hrozilo zřícení každým okamžikem. Brzo jsem dosáhl místa, kde se nacházel a s velkou námahou se mi podařilo vytáhnout jej na vrchol skály. Tím více jsem byl připraven mu přispěchat ku pomoci, čím hlubší lítost jsem cítil při myšlence, kolik slabších duší jsem v minulosti utlačoval.
Když jsme si na vrcholu lehli k odpočinku, zpozoroval jsem, jak jsem rozdrásán ostrými kameny, přes něž jsem klopýtal. Také jsem shledal, že při námaze výstupu odpadlo ode mne břemeno sobecké pýchy.
A když jsem dříve bázlivou, ale snaživou duši utlačoval, chtěl jsem je nyní povzbuzovat. Svítalo ve mně poznání, že nikdo nesmí svým méně nadaným bratrem pohrdat nebo ničit jeho naděje proto, že se jeho pokročilejšímu duchu zdají bezvýznamné.
Dlouho jsem seděl na oné bezvýznamné hoře a přemýšlel o těchto věcech, zatím co mladý muž šel beze mne dále. Konečně jsem se zvedl a vydal na cestu k hluboké propasti, přes níž vedl zchátralý most a příchod k němu byl uzavřen vysokou branou. Před ní čekalo mnoho duchů a pokoušeli se ji různým způsobem otevřít.
Někteří násilím, jiní ji chtěli přelézt, opět jiní mysleli, že objeví tajný uzávěr. Při mém příchodu odstoupilo šest nebo sedm duchů, kteří se ještě u brány namáhali, zvědavi co si počnu. Brána byla tak vysoká a hladká, že nikdo nemohl přelézt, tak důkladná, že ji nebylo možno vypáčit a tak pevně uzavřená, že ji nešlo ani otevřít.
Zoufale jsem přemýšlel, co mám počít, když jsem v blízkosti zahlédl ubohou ženu, hořce plačící nad svým neúspěchem. Je tu již dlouhou dobu a marně se pokouší otevřít bránu. Učinil jsem, co jsem mohl, abych ji dodal naděje, tu se pevná brána propadla před našima očima a my jsme prošli. Za mnou se zas tak náhle vynořila, jak zmizela.
Ženu již nebylo nikde vidět, zato stál u mostu starý sehnutý muž. Zatímco jsem ještě žasl nad podivnou branou, jakýsi hlas mi pravil:
"Toto je brána láskyplných myšlenek a činů. Duchové na druhé straně musí ještě čekat, až jejich dobré myšlenky a činy pro druhé budou dost těžké, aby stlačily bránu. Pak se pro ně samočinně otevře, jako pro tebe, který se skutečně snažíš druhým pomáhat."
Pokročil jsem k mostu, kde bezmocně stál starý muž a tápal holí po cestě. V obavě, že by snad mohl přehlédnout vadné místo na mostě a propadnout se, nabídl jsem mu pomoc.
On potřásl hlavou a pravil:
"Ne, ne, mladý muži, most je příliš bídný a neunese tvoji a moji váhu najednou. Jdi jen dál a nech mne dělat co mohu."
"Ne, ty jsi starý a slabý, a když tě opustím, zřítíš se pravděpodobně na vadném místě. Já jsem silný a nějaké východisko již najdu ."
Aniž bych čekal na odpověď, naložil jsem si jej na záda a vyzval jej, aby se mne držel za ramena. Tak jsem se chystal přejít most. Čerta! Jakou měl tento starý muž váhu! a most? Praskal, vzdychal a prohýbal se pod naší vahou. Myslel jsem, že se oba zřítíme do propasti.
Starý muž mne zapřisáhl, abych jej nenechal spadnout. Vlekl jsem jej dále tak, že jsem se přidržoval rukama a lezl po čtyřech, až jsme se dostali k nebezpečnému místu. Uprostřed mostu zela široká díra a jen ulomené konce dvou dlouhých trámů skýtaly možnost přidržení. Sám bych se byl snad přes otvor přehoupl, ale něco jiného to bylo s tímto starým, těžkým mužem, který se mne pevně držel a překážel pohybu.
Blesklo mi hlavou, že jsem jej měl nechat osudu, ale hned mi to připadalo kruté a sebral jsem všechnu odvahu, abych podnikl aspoň jeden pokus. Starý muž těžce vzdychal, když viděl, jak to vypadá.
"Měl jsi mne raději nechat tam. Jsem bezmocným a ty se připravíš o všechny své výhody. Nech mne zde a jdi dále sám."
Zvuk jeho hlasu byl tak sklíčený, že bych ho nemohl opustit a rozhodl jsem se učinit pro oba zoufalý pokus. Vyzval jsem jej, aby se mne pevně držel a chytil jsem se jednou rukou zlomené klády. Velkým skokem jsem se přehoupl přes propast takovou silou, že se mně zdálo, že letíme a došli jsme šťastně na druhou stranu.
Když jsem se ohlédl, abych viděl, jaké nebezpečí nás minulo, vykřikl jsem překvapením, neboť v mostě žádná díra nebyla. Most byl v pořádku a vedle mne nestál starý a slabý muž, nýbrž Ahrinziman, smějící se mému údivu.
Položil mi ruku na rameno a pravil:
"Franchezzo, můj synu, to byla jen malá zkouška, byl-li bys dost nesobecký, aby sis naložil břímě těžkého muže, jsou-li tvé vyhlídky na záchranu tak malé. Přenechám tě nyní poslední zkoušce, abys potom sám mohl posoudit povahu svých pochybností. Žij blaze, nech je ti souzen úspěch!"
Odvrátil jsem se a náhle zmizel. Vzchopil jsem se, abych dále putoval hlubokým údolím, které se rozprostíralo přede mnou.
Údolí se rozprostíralo mezi dvěma příkrými kopci a jmenovalo se "Údolí mlžných fantómů." Vysoké sloupy šedých výparů poletovaly ve vzduchu a lezly po horských stěnách, přitom se měnily v tajemné útvary a obletovaly mne při mém putování.
Čím hlouběji jsem vnikal do rokle, tím byly tyto postavy hustší a zřetelnější a skoro vypadaly jako živé bytosti. Věděl jsem, že to jsou jenom myšlenkové formy mého pozemského života, ale v této hmatatelné formě se podobaly strašidelným duchům z mé minulosti, které se proti mně žalobně zvedali. Podezření, pochybnosti a všechny zlé myšlenky, které jsem choval, byly kolem mne shromážděny, hrozivé a strašlivé, posmívaly se mi pro moji minulost, syčeli mi do uší a srážely se mi nad hlavou jako vlny velké temnoty.
Čím spořejší byl kdysi život na takové myšlenky, tím více mi jimi byla zatarasována cesta, až jsem byl jimi úplně obklíčen. To tedy byly moje myšlenky, to bylo duchovní ztělesnění mého chování vůči druhým.
Jako hrůzní, mlžní , temní duchové, podezřívaví a klamající - předstupovali nyní ke mně a ukazovali mi, co jsem byl v hloubi svého srdce.
Měl jsem tak málo víry v dobro svých bližních a tak nepatrnou důvěru k nim. Byl jsem tehdy hořce klamán a proto jsem překotně řekl:
"Všichni muži a ženy jsou lháři.“ Vysmíval jsem se bláznovstvím okolo mne v přesvědčení, že vždy a všude je to stejné, jen hořkost a zklamání.
Tak vystupovaly tyto myšlenky jedna za druhou. Pokoušel jsem se je přemoci, ale zdálo se, že nade mnou zvítězí a udusí mne tím, že mne zahalí do velkých plynných záhybů svých strašidelných forem. Marně jsem se snažil od nich uvolnit. Hromadily se okolo mne a uzavřely mě přesně tak, jak to učinilo moje podezření a moje pochybnosti. Uchvátilo mne zděšení a já jsem s těmito útvary bojoval, jako by to byly živé bytosti, které se rozhodly mne zničit.
Náhle jsem zpozoroval, že se přede mnou rozevřela široká trhlina, k níž mne fantómy hnaly, propast, do níž jsem musel klesnout, neosvobodím-li se od těchto strašidel. Zápasil jsem a bojoval s nimi jako blázen, ale přesto mne uzavřely o krok po kroku mě sunuli k temné propasti.
Tu jsem ve své duševní úzkosti volal o pomoc. Rukama jsem uchopil nejbližší fantóm a mrštil jím od sebe. Mohutný oblak pochybností se rozplynul, jako by jej rozehnal vítr. Nato jsem vyčerpán klesl k zemi.
Zatím co mne opouštělo vědomí, měl jsem milý sen, v němž ke mně přišla moje milovaná a rozehnala ohavné myšlenkové formy, klečela vedle mne a položila mou hlavu na svou hruď jako matka své dítě. Ještě jsem cítil, jak mne její paže objaly - pak sen zmizel a já upadl do hlubokého spánku.
Když jsem opět nabyl vědomí, ležel jsem ještě v údolí, ale mlha zmizela a čas mých trpkých pochyb a podezření byl pryč. Odpočíval jsem na lůžku z měkkého zeleného trávníku u východu z rokle. Přede mnou se rozprostírala louka, kterou klidně protékala křišťálová voda. Sledoval jsem zákruty potoka a dospěl jsem k nádhernému háji. Mezi kmeny stromů bylo vidět rybník, na jehož povrchu plavaly lekníny. Uprostřed háje tryskal pramen, jehož voda padala dolů jako sprška diamantů. Stromy svými větvemi tvořily loubí, jímž bylo vidět modré nebe.
Přikročil jsem abych se občerstvil z pramene. Tu přišla krásná nymfa v zelené závojovité římse s korunou leknínů na hlavě, aby mi pomohla. Její povinností bylo pečovat o unavené poutníky a občerstvit je. Pravila mi:
"Na zemi jsem žila v lese, i zde jsem našla domov obklopený lesy, které tak miluji!"
Opatřila mne jídlem a nápojem a když jsem si trochu odpočinul, ukázala mi širokou pěšinu, která vedla lesem k zotavovně, kde jsem mohl nějaký čas odpočívat. Se srdcem plným díků jsem se rozloučil s touto přírodní bytostí a brzy došel k velké budově, zcela porostlé břečťanem a zimolezem. Měla mnoho oken a dokořán otevřené dveře, které zvaly ke vstupu. Před ní byla kovaná zahradní brána se zpodobněnými ptáky s květy. Když jsem před ní stál, otevřely se vrata jako zázrakem a já jsem kráčel k budově. Různí duchové v bílých oděvech mi přišli vstříc, aby mne uvítali.
Uvedli mne do pěkného pokoje, z jehož oken jsem viděl travnatou plochu a líbezné stromy a vyzvali mne, abych odpočíval. Po probuzení jsem zpozoroval, že můj poutnický šat zmizel a na jeho místě ležel světlešedý oblek, jenž měl nyní čistě bílý trojnásobný lem.
Byl jsem tím vysoce potěšen, neboť jsem cítil, že bílá barva byla znamením pokroku. Bílá znamená v duchovnu čistotu a blaženost.
Byl jsem uveden do vlídného pokoje, kde bylo přítomno mnoho duchů a všichni byli stejně oděni jako já. Mezi nimi jsem ke své radosti poznal paní s dítětem, jíž jsem na rovině lítosti a slz přispěl na pomoc.
Něžně pozorovala dítě, pozdravila mne vlídně a děkovala mi. Malé se mi vyhouplo na koleno a usadilo se tam.
Předložili nám bohaté pohoštění ovocem, pečivem a vínem. Když jsme se občerstvili a vyslovili Bohu dík za jeho dary, popřál nám všem předsedající bratr Boží požehnání. Pak jsme se navzájem rozloučili se srdcem plným díků a vyrazili k návratu domů.
