4.3 Nový domov
Již nebylo mým určením zůstat v zemi soumraku. Můj nový domov se nacházel na oblasti jitřní země - kam mne dopravili moji přátelé. Ležela za klidným jezerem, za nímž se vynořovalo světlo svítajícího dne, které se v zemi svítání nikdy nerozjasnilo, ale v jitřní zemi se jeho krása plně uplatnila. Tato země ležela v opačném směru od řetězu hor, za níž se nacházely roviny lítosti.
V jitřní zemi jsem našel svůj vlastní domeček, který jsem si sám zasloužil. Mít vlastní domeček, bylo mým velkým přáním a proto mi tato jednoduchá chaloupka byla tak drahá.
Bylo to míruplné místo, obklopené zelenými kopci, které se kupředu otevíraly a dovolovaly výhled na vlnité zelené a zlaté nivy. V okolí mého domova nebyly ani stromy, ani keře nebo květiny, na nichž by se mohlo oko potěšit, neboť moje práce zatím nevydala žádné květy.
Přece však tu byl rozkošně popínavý mimi lén, (?) který se ovíjel kolem malé předsíně a vysílal vůni květů do mého pokoje. Byl to dar mé milované a znamenal duchovní růst jejich čistých, láskyplných myšlenek, kterými obklopila můj domov, aby mi stále připomínal její trvalou lásku a věrnost.
V mém domečku byly dvě malé místnosti. Jedna sloužila ke studiu a přijímání přátel a druhá jako ložnice, kde jsem mohl odpočívat, když jsem se unaven vracel z práce na zemské úrovni. V ní se též nacházel růžemi orámovaný obraz mé milované a všechny mé malé poklady. Modré nebe zářilo čistým světlem a měkký zelený trávník mi byl po dlouhém putování v temnotě tak drahocenný, že mne přemohl cit vděčnosti.
Milá ruka a něžný hlas mne probudily ze snění. Tím více, když jsem pocítil, že mne požádal, abych s ním šel na zem, ukázat mé milované ve vizi tento domov.
Když vzpomínám na tento svůj první domov v duchovní říši, naplňuje mne myšlenka pýchou, že jsem si ho sám vysloužil. Můj nynější dům je lepší, lepší a krásnější, ale nikdy jsem nepocítil větší štěstí, než v hodině, kdy mi byl tento domov předán jako moje vlastnictví.
Nechci líčit všechna díla, která jsem tehdy konal na zemské úrovni. Následující příklad má za všechny ostatní osvětlit druh činnosti.
Čas plyne pro duchy jako pro smrtelníky a přináší stále nové změny a nový pokrok. Když jsem se naučil pomáhat druhým, měl jsem úkol, který mi připadal hrozně tvrdý, totiž dokonale odpustit svým nepřátelům a zlo jim odplácet dobrem.
Vzdát se přání, aby toho, kdo mne hluboce urazil, zasáhl spravedlivý trest, jsem musel těžce vybojovat. A ještě těžší bylo, činit mu dobro z vlastního popudu.
Když jsem pracoval na zemské úrovni, šel jsem často k nepříteli a nepozorován jsem stál vedle něho, moje vzpomínka však vyvolala jen vzpomínku na mne. A myšlenky mého nepřítele byly právě tak trpké jako moje. Vždy jsem si u něho uvědomoval události našeho oboustranného života ve střídavých obrazech. V jasnějším světle svého duchovního vědění jsem se přitom pozoroval, kde byly mé chyby a kde chyby mého nepřítele. Z těchto návštěv jsem se vracel přemožen lítostí a mukou do své malé chaloupky. Také jsem nebyl schopen cítit vůči druhému něco jiného než rozhořčení a rozmrzelost, neboť jeho život byl spojen s mým neštěstím.
Když jsem jednou zase stál vedle tohoto smrtelníka, uvědomil jsem si nový pocit - něco jako hnutí soucitu. Také on byl v mysli stísněn, také on pocítil lítost při vzpomínce na naši minulost.
Probudilo se v něm přání jiného cítění vůči mně. Tak jsme pozvolna získali příznivější mínění jeden o druhém. Zlepšení našeho duchovního cítění bylo nevelké, ale přece znamenalo první zmírnění a změknutí tvrdé zdi nenávisti, která se mezi námi tyčila. Potom se mi naskytla příležitost prokázat mu dobro, právě tak jako kdysi jsem měl možnost mu uškodit. Konečně jsem byl schopen přemoci rozhořčení a byla to moje ruka, která mu poskytla pomoc.
Můj nepřítel nevěděl nic o mé přítomnosti, ani o mém zásahu v jeho prospěch. Ale tlumeně cítil, že nenávist mezi námi odumřela a že bude lépe pochovat naši starou při. Tak konečně došlo k vzájemnému odpuštění, jež uvolnilo svazky, které naše pozemské životy tak dlouho k sobě poutaly.
Jako v případě Benedeta se spolu ještě jednou potkáme, až smrt přestřihne niť jeho pozemského života, aby si každý z nás mohl od druhého vyprosit odpuštění. Teprve pak budou s konečnou platností přerušena všechna temná spojení mezi námi a každý přejde do úrovně jemu určené.
Veliké a trvalé je působení naší lásky na duši. Lpí na ní dlouho, ale viděl jsem mnoho duchů, kteří žel, nebyli svázáni vzájemnou láskou, ale spoutáni vzájemnou nenávistí.
