4.4 Třetí sféra
Od doby, kdy jsem dosáhla druhé sféry v duchovní oblasti, bylo nebe stále oblačné. Pluly po něm rozkošné světlé mráčky, které se proměňovaly v tisíceré formy a braly na sebe jemné barevné stínování.
Jiní duchové mi vyprávěli, že v jejich prostoru není ani mráčku, jen veselá jasná obloha. Jistě to v jejich krajině tak vypadá, neboť v duchovním světě tvoří naše myšlenky a přání naše okolí. Miluji oblaka a proto jsou na našem nebi, abych se potěšil.
Nějaký čas poté, co jsem se nastěhoval do svého malého domu v jitřní zemi, vstoupilo mezi mne a mé oblačné obrazy vidění, které bylo na obzoru zřetelně plastické. Představovalo nádhernou éterickou bránu z tepaného zlata, která tvořila vchod k jakési krásné zemi. Jasný proud protékal rovinou mezi mnou a branou a zelené stromy rozkládaly větve na jeho březích. Toto vidění se opakovalo, až jednou při mém pohledu na ně nepozorovaně ke mně vystoupil můj otec. Dotkl se mého ramene a pravil:
"Franchezzo, tato brána tě vyzývá, aby ses přiblížil a prohlédl si ji. Je to vchod k nejvyššímu kruhu druhé sféry a za ním tě čeká nový domov. Teď bude lépe, když tuto chýši opustíš a podíváš se, zda tě zázraky nové země uchvátí. Jak vidíš, jsem ve třetí sféře, která je nad tebou. Čím mi budeš blíž, tím lépe tě budu moci navštěvovat."
Tímto sdělením jsem byl nesmírně překvapen, zdálo se mně neuvěřitelné, že bych tak brzo byl schopen projít branou. Přesto jsem poslechl radu svého otce, rozloučil se vděčně se svým malým domovem a vypravil se na cestu do nové země.
V zemi duchů, kde země nemá tvar koule, nemizí předměty na obzoru tak, že v dáli jako by zem a nebe splývaly. Nebe je zde vidět jako široká obrovská plocha. Vyšší oblasti sféry se jeví jako ploché roviny, které leží na horských výšinách na obzoru. Když jsme těchto hor dosáhli, je před naším zrakem rozprostřena nová země, která leží výše, než kde se právě nalézáme.
Tak je možno hledět dolů na země, které leží za námi, jako na řadu teras, z nichž každá vede k nižší a méně krásné, až konečně je vidět pozemskou úroveň obklopující zemi.
Na druhé straně této úrovně je pro ty, jejichž vidění je dobře vyvinuto, jiná řada terasovitých zemí, které vedou k peklu. Tak jsou pospojovány oblasti s oblastmi a sféry se sférami. Za každou sférou se nachází dělící stěna magnetických vln, která nepropustí duchy nižší sféry, dokud se jejich vývoj nevyrovná se záchvěvy vyšší sféry.
Na své cestě ke zlaté bráně jsem prošel několika oblastmi této druhé strany, jichž krajiny a krásy mne sváděly, abych se zdržel. Ale byl jsem velmi žádostiv vidět novou zemi, která byla cílem mých nadějí. Mimo to jsem viděl, že budu moci tyto kraje kdykoliv pozorovat na své cestě k zemi, neboť duch může kdykoliv zamířit své kroky zpět.
Konečně jsem dosáhl vrcholu poslední řady kopců mezi mnou a zlatou branou. Přede mnou se rozkládala rozkošná země. Stromy pohybovaly větvemi, všude kvetly květiny a jasný proud, na jehož druhém břehu se nacházely zlaté brány, tekl u mých nohou. S radostným srdcem jsem se vrhl do nádherného proudu, abych se dostal na druhou stranu.
Když jsem se potápěl a plaval, zavřely se jeho osvěžující vody nad mojí hlavou. Když jsem vyplaval na druhém břehu, byl jsem zcela promočen, ale v okamžiku byl můj oděv zase suchý. A co bylo pozoruhodnější, můj šedý oblek s třemi bílými pruhy se změnil v zářivě bílý se zlatým pásem a zlatým pruhy. U krku a zápěstí bílý se zlatým pásem, uzavřený zlatými sponami a šátek byl z nejjemnějšího mušelínu.
Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Pak jsem se s tlukoucím srdcem přiblížil k nádherným branám. Když jsem se ji dotkl rukou, samy se otevřely. Prošel jsem jimi na širokou cestu vroubenou stromy, kvetoucími keři a krásnými rostlinami. Květiny se podobaly květinám na zemi, ale byly mnohem krásnější a vonnější. Slovy je není možno popsat. U mých nohou se rozprostíral měkký trávník a nad hlavou jasné a čisté nebe. Mezi stromy tolik světla, kolik jsme na zemi nikdy neviděli.
Před sebou jsem viděl modré a rudé kopce a zrcadlo krásného jezera, v jehož středu vystupovaly z vody malé ostrůvky porostlé skupinami stromů s bohatým listovím. Tu a tam klouzal po jezeru malý člun s blaženými duchy, oblečenými v zářivé oděvy různých barev. Vše bylo podobné zemi a mému milovanému jihu a přece jiné, zušlechtěné a neposkvrněné omylem a hříchem.
Když jsem kráčel cestou květinami vroubenou, přicházela mi vstříc skupina duchů a zdravila mne. Byl to můj otec, moje matka bratr a sestra a mnoho milých přátel z našeho mládí.
Měli červené, bílé a zelené závoje a mávali mi jimi. Když jsem se blížil, posypali cestu květy a na uvítanou zpívali krásné písně naší země. Byl jsem přemožen pohnutím, bylo to pro mne příliš mnoho štěstí.
Uprostřed tohoto divadla se moje myšlenky obrátily k té, která mi ze všech milých byla nejdražší a pomyslel jsem si: "škoda, že tu není, neboť její lásce, víc než čemukoliv jinému, vděčím za tuto hodinu."
Jakmile se ve mně tato myšlenka vynořila, pocítil jsem náhle jejího ducha vedle mne. Polo spící, polo při vědomí byla na okamžik uvolněna ze svého těla a donesena sem na rukou svého nejvyššího strážného ducha. Její oděv byl z duchovního světa bílý, jako oblek nevěsty, třpytící se drahokamy. Přitiskl jsem ji na své srdce a při mém doteku se její duše probudila a pohlédla na mne s úsměvem.
Představil jsem ji přátelům jako milovanou nevěstu. Ještě se na všechny usmívala, když přišel její vůdce a přehodil přes ni velký bílý plášť. Nato ji vzal zase na své paže, kde usnula jako unavené dítě, když ji odnášel zpět k jejímu pozemskému tělu. Jen nakrátko je opustila, aby se zúčastnila této slavnosti nejvyšší radosti a korunovala ji svou přítomností.
Ach, jak těžká mi byla myšlenka, že u mne nemůže zůstat, ale doba jejího pozemského bytí ještě neskončila. Pak ke mně přišli přátelé a něžně mě objímali.
Moje matka, kterou jsem od dětství neviděl, pokryla můj obličej polibky, jako bych ještě byl malý chlapec, jehož musela před léty opustit.
Společnost mne vedla k rozkošnému obydlí. Bylo skoro zakryto v jasmínu a růžích, které obepínaly jeho zdi a bílé sloupy a na jedné straně tvořily koberce květů. Jak nádherný domov, o co krásnější než ten, který jsem opustil!
Pokoje - bylo jich sedm - byly prostorné a každý se shodoval s jednou zvláštností mé povahy nebo vkusu.
Můj domov se nacházel na vrcholu vyvýšeniny, s níž bylo možno přehlédnout jezero, ležící několik stop níže. Jeho klidné vody vířily, dík magnetickému proudění, a sousední kopce se zrcadlily v jeho hlubině. Na druhé straně jezera se rozkládalo široké údolí. Jak se díváme s vrcholu hory na nižší kopce, které oddělují temné údolí a rovinu dále, tak jsem hleděl od svého nového domova na panoráma nižších sfér a oblastí, kterými jsem prošel až dolů k zemské úrovni a zemi, která se jevila jako hvězda hluboko pode mnou.
Od té doby jsem tu často sedával a zatím co přede mnou táhly v dlouhé řadě scény z mého života, stále z nich vystupoval obraz té, která byla mojí vůdčí hvězdou.
Místnost, z níž jsem měl výhled na zem, byl můj hudební pokoj. V něm byly různé nástroje. Květiny zdobily zdi a na oknech visely měkké drapérie. Okna nepotřebovala skel, která by zadržovala něžný vánek této divuplné země. Na jedné zdi visel obraz mé milované, orámovaný sněhobílými růžemi, které byly pro mne jejím symbolem.
Také se zde nacházely všechny moje poklady, které jsem nashromáždil v tamních dnech, kdy mne ještě obklopoval stín noci. Množství rozkošných květin plnilo pokoj vůní. Výbava se podobala pozemské, byla jen světlejší, půvabnější a krásnější.
Další místnost byla vybavena malbami, sochami a tropickými květinami. Spíše se podobala zimní zahradě než pokoji. Ještě tu byla malá jeskyně s vodotryskem, jehož vody za třpytivého jiskření vyluzovaly něžnou melodii.
Poblíž jeskyně visel obraz, který představoval scény z mého pozemského života. Obrazy mne blažily a ve své vzpomínce neskrývaly žádný osten. Dále tu bylo mnoho obrazů mých přátel a scén z duchovního světa.
Vyhlídka z tohoto pokoje byla jiná. Skýtala pohled na země, které se pode mnou rozprostíraly. Jejich věže a hory se jevily v matné mlze, tu průhledné, brzo duhové, pak zlatavě modré nebo bílé páry. Vychutnávat jednu a pak další vyhlídku byla příjemná změna, pohled od minulosti k budoucnosti, která ležela přede mnou ještě zahalená. V tomto salónu obrazů bylo vše, co může oko potěšit a tělo osvěžit, neboť naše těla potřebují občas klid tak, jako na hmotné zemi. Těšíme se ze zotavení na měkkém loži, které jsem si vlastní prací vysloužil.
Vedle se nacházel pokoj k přijímání návštěv. Zde byly, opět jako v nižších sférách, stoly s výborným ovocem, pečivem a jiné pokrmy připravené k jídlu, podobně jako na zemi, ale méně hmotné. Ani jiskřivé víno nechybělo. V dalším pokoji byla knihovna, která obsahovala knihy o mém životě a o životě těch, které jsem obdivoval a miloval. I knihy o různých předmětech zde byly. Jejich zvláštností bylo, že jejich obsah nebyl tištěný, ale zobrazen. Při podrobném studiu předávaly myšlenky spisovatele přesvědčivějším způsobem, než by se to dělo slovy. Též tu byla příležitost přejímat vysoké myšlenky básníků a duchů horních úrovní.
Jako všude v domě byly i v mé ložnici květiny. Miloval jsem je, neboť ke mně hovořily o mnoha věcech a budily ve mně vždy čisté myšlenky. Dům obklopovala terasa a zahrada sahala skoro až k jezeru.
Stranou od domu se nalézal kout, chráněný stromy a obrostlý kvetoucími keři s kapradinami, který se brzy stal mým nejmilejším místem. Zem byla pokryta kobercem z jemného zeleného mechu, jaký se na zemi nenajde. Všude kolem kvetly květiny. Často jsem sedával na lávce a hleděl dolů na zemi a představoval si, kde asi je domov mé milé. Její myšlenky mne dosáhly přes milióny mil vzdálený prostor tak, jako moje myšlenky dolétly až k ní. Magnetický svazek naší lásky žádná moc nerozdělí.
Když jsem si vše prohlédl a obdivoval, vedli mne přátelé zpět do domu. Zasedli jsme, abychom oslavili uvítání, které mi jejich láska připravila. Jak radostný svátek to byl. Vesele jsme si popřáli blaho a štěstí a přání posílili ušlechtilým vínem, které nezanechá opojení. ani lítost.
Výborné byly i plody a malé zákusky, za něž jsem děkoval lásce někoho z nich. Cítil jsem se jako v překrásném snu, z něhož se určitě musím probudit. Konečně mne přátelé opustili, až na matku a otce. Jimi jsem byl veden do horních místností domu. Byly tři. Dvě byly určeny pro další návštěvy. Třetí místnost byla moje ložnice, kam jsem se mohl odebrat, když jsem si chtěl odpočinout a netoužil po jiné společnosti, než jedině po společnosti svých vlastních myšlenek.
Když jsme tam vstoupili, vzbudilo můj oděv hlavně lože. Povlak byl ze sněhobílé nejjemnější tkaniny, fialově a zlatě olemované. U nohou postele se nacházely dvě figury andělů, tesané z oslnivě bílého alabastru. Byly značné velikosti, hlavy a roztažená křídla se skoro dotýkaly stropu. Jejich postoj byl půvabný, nohy se sotva dotýkaly země a jejich předklon s polorozepjatými křídly vyvolával dojem, že právě přišli z nebeské sféry.
Byla to mužská a ženská postava. Muž měl na hlavě přilbu, v jedné ruce držel meč a ve druhé korunu. Jeho tvary nesly pečeť zralé mužské krásy a grácie. Jeho tvář dokonalých pravidelných rysů a plnosti měla výraz královského majestátu. Ženská postava byla menší a něžnější. Její obličej byl plný vznešené čistoty a krásy, velké oči měly něžný výraz, vlnité vlasy spadaly na ramena, která zpola zakrývaly. Jedna ruka držela harfu se sedmi strunami a druhá ležela na rameni mužského anděla, jakoby se opírala o jeho sílu. Na rozkošné hlavě skloněné poněkud dopředu spočívala koruna z bílých lilií. Výraz tváře byl neobyčejně líbezný a mateřsky něžný. Postoj obou představoval nejnádhernější ztělesnění nebeské krásy.
Konečně jsem se obrátil k otci s otázkou, jak přišly tyto líbezné figury do mého pokoje a proč jsou zobrazeny s křídly, když přece andělé ve skutečnosti nemají křídla, která by jim rostla z těla.
"Můj synu," odpověděl. "Tyto něžné bytosti jsou dar od tvé matky a ode mne. Byli bychom rádi, kdyby sis na nás vzpomněl, až budeš odpočívat pod jejich perutěmi. Mají obrazně představovat ochranu, kterou ti stále poskytujeme.
Figury mají křídla, neboť tyto jsou symbolem andělských sfér. Nevyrůstají z ramen, jak je nalézáme zobrazeny v dílech pozemských umělců. Křídla vyjadřují schopnost andělských bytostí vznést se na duchovních perutích do nebe.
Lesklá křídla a meč znamenají boj - přilba boj ducha proti omylům a temnotě, meč zápas, který musí člověk svádět s vlastní nízkou povahou. Koruna představuje nádheru ctností a sebeovládání.
Harfa v ruce ženy ukazuje, že ona je andělem sféry hudby, koruna s lilií označují čistotu s láskou. Její ruka na rameni muže naznačuje, že přijímá sílu z něho a jeho silnější povahy, zatím co postoj a výraz, jak se nad ložem sklání znamenají něžnou lásku a ženskou mateřskou ochranu. Ona je menší než muž, neboť v tobě jsou mužské prvky silněji zastoupeny než ženské.
Mužský anděl zpodobňuje moc a ochranu, ženský čistotu a lásku. Dohromady představují věčnou dvojnou duální povahu duše a nedokonalost jedné poloviny bez druhé. Jsou tedy symbolickým zpodobněním dvojice strážných andělů tvé duše, jejichž perutě jsou stále rozprostřeny nad tebou."
Musím se přiznat, že byly doby, kdy jsem se v tomto krásném domově cítil osamělým, neměl jsem nikoho, kdo by ho se mnou užíval, vždy jsem cítil dvojnásobnou radost, když ho se mnou někdo sdílel. Družka, po níž jsem především toužil, žila ještě na zemi a věděl jsem, že se se mnou ještě dlouhá léta nebude moci spojit. Treufreund bydlel v úrovni nade mnou ve vlastním domě a Assein byl daleko před námi oběma.
Občas jsem viděl tyto přátelé a také otce i matku, ale nebyl tu dobrý kamarád, s nímž bych mohl sdílet život.
Byl jsem často na zemi u své milované, ale nemohl jsem se tam ve svém pokročilém stavu zdržet tak dlouho, jak bych si přál. Pobyt v dolní sféře působil na mého ducha tísnivě, jako bych byl nucen žít v husté mlze, nebo v uhelných dolech. Musel jsem se častěji vrátit, abych se zotavil.
Často jsem seděl ve svých krásných pokojích a vzdychal. "Ach, kéž bych měl s kým promluvit, s nějakou stejně smýšlející duší, s níž bych mohl sdílet všechny své myšlenky."
Nečekaná návštěva Teufreunda mne naplnila největší radostí a těšil jsem se na zprávu, kterou mi přinese.
"Přišel jsem v zájmu jednoho přítele, který právě dosáhl této sféry, ale zatím si nevysloužil svůj vlastní domov a proto hledá zámožnějšího přítel, než je sám. Nemá zde příbuzné a tak jsem si myslel, že by ti jeho společnost mohla být příjemná."
"Bude mi velkou radostí, sdílet domov s tím přítelem."
Treufreund se zasmál: "Je to i tvůj přítel, znáš jej, je to Benedetto."
"Benedetto?" zvolal jsem překvapen a potěšen. "Pak je mi dvojnásob vítán, co nejdříve jej přiveď!"
"Již je zde, nechtěl dříve vstoupit, pokud si nebyl jist, že jej uvítáš s radostí."
"Je mi velmi vítán. Pojďme hned a přivedeme ho."
Vyšli jsme ze dveří a stál tam. Vyhlížel zcela jinak, než jak jsem jej naposled viděl ve strašlivém městě nízké sféry, sehnutý a skleslý, nyní veselý v čistě bílém oděvu. V jeho tváři byly ještě stopy smutku, ale v očích se zračil mír a naděje.
Uchopil jsem jeho ruku a objal ho. Oba jsme mnoho zhřešili a trpěli a nyní jsme se v radosti sešli a hned se stali bratry. Tak se stalo, že můj domov již nebyl osamělý. Když jeden se vracel z práce, byl tu druhý, aby jej pozdravil a sdílel s ním starost i radost a rozmlouval s ním o úspěchu i nezdaru.
