Komentář k Novému zákonu
Lži a omyly katolické církve aneb slova na obranu Pravdy Ježíše Krista
napsal Pavel Krajíček
1) Evangelium podle Matouše
První část
Matouš 1 (Narození Ježíše Krista)
- 18 Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.
- 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.
- 20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.
- 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
- 22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:
- 23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.
Tady vidíme v této kapitole hned dva omyly. Církev se nám snaží namluvit, že ono početí z Ducha svatého znamená početí bez pohlavní aktu rozmnožovacího, jak je to podle dokonalé vůle Stvořitelé nutné. Sama církev cituje ve svém Katechismu na straně 116 z bible: Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali zákonu. (List Galatským 4:4)
Ano stojí tam podrobeného Zákonu, nikoli stojícího nad zákonem. Ježíš se podrobil všemu, čemu je pozemské tělo podrobeno. Normální těhotenství, porod, hlad, únava, smrt atd. Proč by tedy mělo být jiné jen plození? Pokud by byl Bůh takový kouzelník, jak si jej představují nezralí dětinští církevníci, tak se mohl Ježíš z čista jasná prostě objevit, nebo spadnout hotový z nebe, stejně jako potom po smrti (podle církevníků) se svým hmotným tělem odlétl do nebe.
Neposkvrněné početí je míněno ve smyslu duchovním, tedy početí v nejčistší lásce. Opakem je početí v hříšné smyslnosti. A pouze toto nejčistší početí, neposkvrněné chlípnými myšlenkami, přicházelo v úvahu při inkarnaci Božské duše.
Toto početí v nejčistší lásce bylo natolik vzácnou události, že stálo za to se o tom zmínit. Ovšem dalším předáváním to bylo překrouceno a přizpůsobeno církvemi ke svým účelům. Čteme přece v Katechismu katolické církve na straně 88:
"Co by na tom bylo bylo zvláštního, kdyby Bůh vytvořil svět z nějaké předem existující hmoty?" ... a na straně 101 čteme: "Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že jsi dal člověku tak velkou důstojnost?... Jaká je to tedy bytost, která byla stvořená s takovou vážnosti? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, jež má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření..." a je tam toho více co lechtá ješitnost těchto samolibců.
Pochopte jen správně ona první slova: Co by na tom bylo zvláštního? Víte co to znamená? Že by to nestálo za to v něco takového věřit, kdyby to nebylo zvláštní! Jde opět o největší pýchu a samolibost těchto líných církevníků. Stejně tak by nestálo za to věřit v Krista, kdyby jeho smrt byla obyčejná vražda... coby na tom bylo zvláštního?! V takového obyčejného Krista by líná samolibá cháska nemohla přece věřit, protože by to nelechtalo jejich ješitnost. Vše co nenese pečeť zbožňování člověka je těmito slizkými věřícími zavrženo, jako že ne od Boha přicházející. Právě na tuto chlípnou ješitnost, této duchovní spodiny, církev loví duše jako do pavučiny.
Vyžaduje to často velké přemáhání, máme-li s těmito věřícími hovořit. Většina těchto samolibců nikdy neuvidí království nebeské. V závěrečném očistném dění budou odmrštění od Boží vůle, kterou se nikdy vážně a pokorně nesnažili poznat, tím méně podle ní žít.
Nyní slovo samotného Ducha Pravdy:
"Probuďte se konečně ze svých snů a staňte se v sobě opravdovými! Právě dnes pravím vám ještě jednou, že podle zákonů ve stvoření není možno, aby pozemské tělo člověka mohlo býti zrozeno bez předchozího hrubohmotného plození. Právě tak není možno, aby hrubohmotné tělo po své pozemské smrti bylo povzneseno do jemnohmotné říše. Tím méně ovšem do bytostného nebo dokonce do duchovního! A poněvadž Ježíš musel se zrodit zde na zemi, podléhalo toto dění také hrubohmotnému Božímu zákonu předchozího plození.
Bůh musel by jednat proti svým vlastním zákonům, kdyby to s Kristem mělo býti tak, jak se to v podáních vypravuje. To však není možno, poněvadž Bůh je dokonalý od počátku, a proto je dokonalá i jeho vůle, která spočívá v prazákonech stvoření. Kdo se ještě odvažuje myslet jinak, ten pochybuje o této dokonalosti a tím také nakonec o Bohu! Neboť Bůh bez dokonalosti by nebyl Bohem. Tu není žádné výmluvy! Touto prostou jistotou nemůže lidský duch otřásti, i kdyby se proto musely zachvět základy mnohých dosavadních názorů. Zde jest jedině buď – anebo. Všechno nebo nic. Není tu možno postavit nějaký most, protože v Božství nemůže býti něco polovičatého a nehotového. Nemůže tak býti ani v tom, co se Boha dotýká!
Ježíš byl zplozen hrubohmotně, neboť jinak nebylo by pozemské zrození vůbec možno. Jeho otcem byl Říman, který miloval Marii a chtěl ji učinit svou ženou. Maria ho nevýslovně milovala. Poměry zdržely však Římana, který byl vojákem a setníkem Augustovým, po určitou dobu v cizině, takže Maria svěřila se ve svých starostech tesařskému mistru Josefovi, jehož ctila a jemuž důvěřovala. Josef pojal na to Marii za ženu. Duševní tíseň uvolnila Marii ještě před rozhovorem s Josefem duševně tak, že v okamžiku nejvyššího vnitřního boje prožila v sobě duchovně to, co je v bibli zaznamenáno jako zvěstování andělovo.
Maria trpěla, poněvadž nikdy nemohla úplně potlačit svou lásku ke Kreolovi, římskému setníku a otci Ježíše, jejího dítěte a musela vidět, že tím působí smutek Josefovi, který ji opravdu miloval.
A když zazářila nad Betlémem hvězda, hledal v tutéž dobu úplně již zoufalý Kreolus v městečku Nazaretě Marii, aby ji vzal jako svou ženu s sebou do Říma. Viděl hvězdu, která ho rozechvěla, ale nevěděl nic o tom, že svítí jeho dítěti.
Jen několika lidmi byla tehdy tato hvězda poznána jako splnění zaslíbení! Marií samotnou i Josefem, který, rozechvěn, zahalil svou tvář.
Tři králové nalezli cestu ke chlévu a odevzdali pozemské dary. Ale pak nechali opět dítě bez ochrany. Byli povoláni, aby tomuto dítěti urovnali cestu na zemi svými poklady a svou mocí, aby mu nebylo ublíženo při plnění jeho poslání. Nepochopili úplně své vznešené poslání, přes to, že byli osvíceni, aby dítě mohli nalézti.
Neklid hnal Marii pryč z Nazareta a Josef, který viděl její tiché utrpení a její touhu, vyplnil její přání, aby jí udělal radost. Předal vedení svého tesařského závodu svému nejstaršímu tovaryši a odcestoval s Marií a s dítětem do cizí země. Ve shonu práce a denních starostech vybledla zvolna u obou vzpomínka na zářící hvězdu, zvláště když Ježíš ve svých dětských letech nic nápadného neprojevoval, nýbrž byl právě tak přirozený jako jiné děti. Teprve když Josef, který vždy byl Ježíšovi nejlepším otcovským přítelem, umíral po svém návratu ve svém domově, uviděl ve svých posledních pozemských okamžicích nad Ježíšem, který jediný byl u jeho úmrtního lože, korunu a holubici. V tomto vytržení pronesl poslední slova: „Tak jsi to přece ty!“
Ježíš sám nevěděl o tom nic, pokud ho to netáhlo k Janovi, o němž slyšel, že u Jordánu křtí a káže moudré učení.
V tomto hrubohmotném úkonu křtu byl pevně zakotven začátek poslání ve hrubohmotnosti. Páska spadla. Od tohoto okamžiku byl si vědom toho, že má přinésti pozemskému lidstvu Slovo otcovo. – O svém pozemském otci neslyšel od Marie nikdy a nevěděl, že v jeho žilách koluje i římská krev.
Tak rozvine se před vámi celý život, takový, jaký skutečně byl, zbavený všech fantasií lidského mozku! S uzavřením kruhu dění bude v soudu prohlášeno všem vítězství Pravdy, která nebude již dlouho zahalována! Maria zápasila v sobě s pochybnostmi, které byly zesíleny mateřskou starostí o syna až k těžké cestě na Golgatu. Čistě lidsky a ne nadpozemsky. Teprve tam zasvitlo jí na konec poznání o jeho poslání a tím i víra." (celá kniha)
==
Druhý omyl v této kapitole:
- 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
- 22 To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:
- 23 ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.
Tento druhý omyl je opravdu vážný a bude mít pro mnohé, duchem líné, fatální následky. Důsledkem bude, že mnoho věřících půjde okolo poslední možnosti záchrany a nebudou jí dbát. Matouš tady smísil dohromady dvojí proroctví a učinil z něho jedno. Tento blud se táhne celým Novým zákonem. Nepochopení pojmů Syn Člověka a Syn Boží. Lidé je smíchali do jedné osoby, do osoby Ježíše. Je to ale omyl, Ježíš byl a je pouze Syn Boží. Syn Člověka je Imanuel, Vůle Boží. Viz k tomu samostatný článek Rozdíl mezi Synem Božím a Synem Člověka.
Osudová chyba, protože církevníci se tím domnívají, že proroctví se už naplnilo a tím pádem to druhé, zásadní už neočekávají a ne jen to, ale přímo zuřivě proti němu bojují. K tomu si mohu uspořit výklad, protože to dobře osvětlil Syn Člověka, takže si to jen ocitujeme:
Matouš například nevidí ani rozdíl mezi zvěstováním Izaiáše, které sám uvádí, a zvěstováním anděla. S dětskou nevinností obě zvěstování smíchává dohromady, protože on si to »tak myslí«, a vůbec se nestará o to, zda je to také správné. Přitom si ani nevšiml, že jména, která zde uvádí, jsou rozdílná.
Izaiáš zvěstoval »Imanuele«, anděl však »Ježíše«! Ten, koho porodila Maria, tedy není Imanuel, a proto ani ten, koho zvěstoval Izaiáš!
Izaiáš zvěstoval »Imanuele«, Syna Člověka, anděl však »Ježíše«, Syna Božího! Jsou to zřetelně dvě různá zvěstování, vyžadující dvě různá splnění, která musí uskutečnit dvě různé osoby. Smísení obou těchto dějů není možné. Lidé mohou zastávat opačný názor, jen když úmyslně chtějí a opomíjí všechna základní fakta.
Matouš přitom neměl zlý úmysl, pouze zcela bezstarostně písemně zaznamenal svůj prostý názor. Že obojí spojil dohromady, mohlo se mu snadno stát, protože lidé tehdy více než dnes čekali na splnění toho, co zaslíbili staří proroci, a žili naplněni touhou po tom. Netušil, jaké neštěstí ještě většího neporozumění z toho vznikne." celá přednáška: 19. Kristus řekl..!
==
Ještě o tom druhém proroctví budeme určitě hovořit např. v evangeliu Janově. Jan se tam jasně zmiňuje o příchodu Ducha Pravdy. Církev jeho příchod obrátila do grotesky, protože jinak by jim to nepasovalo do jejich dogmat.
Komický působí také některé komentáře rádoby vědoucích lidí, kteří se ověnčili sebeukájecími vizitkami jako např. Pudr, Hadr apod. Např. nějaký Doc. Jiří Mrázek, Th.D. píše ve svém ekumenickém komentáři k Matoušovi k onomu Imanueli a Ježíši: "Matouš zde vlastně dává jakousi hádanku, nutí čtenáře, aby o těchto o těchto odlišných jménech přemýšleli a našli, jakým způsobem jedno "naplňuje" to druhé."
Docent a takto omezený. Matouš dává hádanku? Matouš nedává žádnou hádanku, Matouše je prostě pomýlený. Pln nadšení se domýšlí, že se vyplnilo proroctví. Oni prostě mají zakázané kritické myšlení církevníci... nesmí ani na chvílí zapochybovat, že v bibli mohou být bludy, přesto že ji psali obyčejní lidé. Tak nám tady chytrý pan docent se snaží z očividného bludu vykutit logiku. Učedníci mnohé nechápali, což si i sám Ježíš stýskal nad tím:
Jan 16:12 "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli."
Marek 9:32 "Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat."
Vidíme, že učedníci mnohé nechápali a dokonce se báli zeptat Ježíše na mnohé čemu nerozuměli. A dnes chce z toho církev dělat nedotknutelné slovo Boží, z těchto výroků nevyzrálých obyčejných lidí.
Oni Židé prostě čekali na svého mesiáše na Syna Člověka, Imanuele. To je ten na kterého měli čekat. Protože ale lidstvo kleslo tak hluboko, že hrozilo vážné nebezpečí, tak došlo k malé změně, tedy ani ne tak ke změně, jako k vsuvce. Prostě jako akt nouze poslal narychlo Bůh ještě v tomto mezidobí Ježíše, aby vytvořil spojení se Světlem a zamezil tak rychlému pádu do temnot. A tím nastal zmatek mezi lidmi, kteří nebyli duchovně zralí. Protože Židé měli čekat na Syna Člověka (Imanuele), tak jedni se domýšleli, že Ježíš už je oním mesiášem no a ti druzí Ježíše odmítali, jako mesiáše. Proto jeho výroky o Synu Člověka a Synu Božím spojovali do jedné osoby, do osoby Ježíše, tedy ti, kteří se domýšleli, že se zaslíbení už naplnilo.
Takže znovu, ve skutečnosti jsou dva. Boží vůle ze které stvoření vzniklo je Syn Člověka, Imanuel. Naproti tomu máme část Boží Lásky a ta se zve Ježíš, Syn Boží. Původně měl přijít jen Syn Člověka, ale jako akt nouze byl ještě před tím poslán Ježíš a to mnoho lidí zmátlo. A k tomu je ještě další doplnění, to budeme ale řešit u Jana. Tak jen ve zkratce: Onen Syn Člověka, Imanuel měl původně přijít jen v oblacích (duchovně) a vykonat soud a pak nastolit Boží vládu, království Boží a měl vládnout na věky, jak Židé očekávají. Tady došlo na závěr Ježíšova působení ke změně. Na samotnou Ježíšovou přímluvu dovolil Bůh, aby se onen Syn Člověka, Duch Pravdy, Přímluvce, jak ho Ježíš nazývá, aby se ještě nakonec i inkarnoval do pozemského těla a sepsal své Poselství pro ty, kteří budou chtít slyšet:
Jan 14:26 "Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl."
Jan 16:13-14 "Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne."
Toto je další změna v proroctvích, kterou se snaží církve zatajit, pozměnit, zfalšovat. Poslední Boží milost a církev ji lidstvu odňala, když její zaslíbení pokřivila a zfalšovala. Jasně je tam řečeno, že někdo přijde a bude mluvit... a ne že se bude jednat o vylítí nějaké síly, jak si dnes církve chtějí namlouvat. Tento církevní blud vyvrací ovšem sám apoštol Pavel (jak vysvětlil Syn Člověka):
...„Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás ve všelikou Pravdu. A když on přijde, bude trestati svět pro hříchy a spravedlnost! A přinese soud. Já však jdu k Otci a vy mne již neuzříte. Od Otce jsem vyšel a přišel na svět. Opět opouštím svět a jdu k Otci!“
Tato slova předčítají se v kostelích bez porozumění. Neboť Synem Božím bylo řečeno zcela jasně, že přijde někdo jiný než On, aby zvěstoval Pravdu a přinesl soud! Duch Pravdy, který je zářícím křížem. A přece učí církev i zde falešně a proti těmto jasným slovům.
Vzdor tomu, že i Pavel napsal kdysi Korintským:
„Naše vědění jest nedokonalé. Když však přijde dokonalost, zmizí nedokonalost!“
V tom ukazuje apoštol, že je třeba teprve očekávati příchod toho, který zvěstuje úplnou Pravdu. Že zaslíbení Syna Božího nelze vztahovati na známé vylití síly Ducha Svatého, které v době, kdy Pavel psal tato slova, bylo již minulostí.
Pavel tím dosvědčil, že apoštolové nepovažovali vylití Ducha Svatého za splnění vyslání Utěšitele, Ducha Pravdy, jak se dnes o svatodušních svátcích snaží církve podivným způsobem vykládati věřícím, poněvadž se jim tyto věci jinak nehodí do výstavby jejich víry. Tvořily by mezeru, která by musela přivoditi povážlivý otřes této falešné stavby.
To však nebude jim nic platno, neboť čas poznání toho všeho nadešel a všechno falešné se zřítí!
==
Ono totiž Syn Člověka, Imanuel, Duch Pravdy vylévá i sílu do stvoření. Jedná se o něco podobného jako je srdce v lidském těle a jeho údery. Podobně je to i ve velkém na vrcholu stvoření. Tam jednou za rok přibližně o letnicích je velký úder srdce stvoření a Duch svatý, Imanuel vylévá sílu na celé stvoření, aby mohlo dále trvat a rozvíjet se. Takže máme v souvislosti s Duchem Pravdy dvojí událost, jednak vylévá sílu a jednak se může i normálně inkarnovat, jak zaslíbil jeho příchod Ježíš. Církve tyto dva děje vůbec nerozlišují a vše smíchaly do jednoho děje a tím vzaly lidem poslední milost Boží.
Představené církví stihne strašlivá odplata, ani jeden z nich neuvidí království nebeské, za svou odpornou rouhavou domýšlivost a s tím spojené falšování a křivení Pravdy. Na každém knězi a vůbec všech církevních představitelích visí statisíce jemnohmotných vláken a na nich visí připoutání ti, které dotyční svedli. Nemohou na onom světě stoupat nahoru do duchovních říší, dokud všechny takto svedené do jednoho opět neosvobodí. S velkou pravděpodobnosti to už ale nestihnou, protože čas se krátí a budou tedy stržení do rozkladu spolu se zavrženými.
