20) Rozdíl mezi Synem Božím a Synem Člověka

Bude asi hodně lidí, kteří tyto pojmy už slyšeli, kteří ale vůbec v nich nemají jasno. Anebo se domýšlejí, že v nich jasno mají, jako mnoho líných stoupenců v církvích.

 

Zásadní blud a omyl, který se táhne už od doby Ježíše, spočívá v tom, že se tyto pojmy sloučily do jedné osoby. Tento omyl zapsali Ježíšovi učedníci ve svých evangeliích, protože to sami nepochopili a takto se to šíří dodnes. Ježíš nikdy o sobě nemluvil jako o Synu Člověka. Ježíš byl a je pouze Syn Boží. Když mluvil o Synu Člověka a jeho příchodu, tak hovořil vždy ve třetí osobě například: ...ale až přijde Syn Člověka...

 

Ve věčném bezbytostném Bohu jest Láska i Jeho Vůle. Láska v Bohu se jmenuje Ježíš a Vůle Boží se jmenuje Imanuel. V tom je vše. Jedná se o tyto dva pojmy, které mohou mít potom dále další označení, jako například, že Láska Boží Ježíš se zve Synem Božím. Proč je tedy Vůle Boží zvaná Synem Člověka, když má svůj původ stejný jako Ježíš v Bohu samotném?

 

Bůh sám je věčný i jeho bezprostřední vyzařování je věčné a tvoří okruh Božské sféry. Když chtěl Bůh rozšířit své záření dále a nechat vzniknout stvoření, tak oddělil část své tvořící Vůle, která nese jméno Imanuel a postavil ji svými slovy "Budiž Světlo" na konec svého věčného záření. Tato oddělená část Imanuele počala svítit do míst, kde do té doby nic nebylo a tak vzniklo stvoření, ze kterého pocházíme i my lidé.

 

Tady se objevuje další pojem, který je mnohým znám a sice Parsifal. Je to trochu složitější na vysvětlení, tak jen ve zkratce. Parsifal je v podstatě Imanuel, ale jedná se už o jeho část, která byla zahalena duchovnem, aby se udržela ve stvoření. Řečeno technicky, jde o obrovský transformátor Boží energie, ze kterého vzniklo stvoření. Na vrcholu stvoření je tedy jednak Imanuel, ten zůstal na konci věčné Božské říše a o stupeň níže už ve stvoření (duchovnu) je Parsifal. V obou případech jde o Vůli Boží ze které vzniklo stvoření... On je Alfou Omegou stvoření.

 

Proto nese Imanuel označení Syn Člověka, protože jeho království je ve stvoření lidí (je to Syn Boží pro člověka), kdežto Ježíš Syn Boží kraluje ve sféře nad stvořením, ve věčné Božské sféře. On (Imanuel) je také označován jako Duch Pravdy, Svatý Duch, Přímluvce, Utěšitel, jak jej Ježíš nazval, že přijde a uvede nás do veškeré Pravdy. Syn Člověka byl tedy zahalen duchovnem, aby se ve stvoření udržel, tím duchovnem ze kterého pocházejí i lidé a také proto to opravňuje k názvu Syn Člověka. Tyto pojmy nejsou lidské pojmy, nesmí se chápat běžně v malém pozemském smyslu. Byly dány z věčnosti.

 

Také je pochopitelné, že když budeme naslouchat Slovu Božímu, tak že ponese formu podle toho, kdo nám ho zvěstuje. Proto Ježíš jako Láska z Boha více hovořil o lásce. Když ale budeme naslouchat Imanueli, který jest Vůli Boží, Spravedlnosti, Mečem Božím, tak samozřejmě ucítíme přísnou čistotu.

 

 

Toto vysvětlení také ukazuje z čeho vzniklo stvoření. Bylo to z vyzařování Boží vůle (Imanuele). Je to tedy přesný opak toho, co se domýšlí církev. Čteme přece v Katechismu katolické církve na straně 88: 

 

"Co by na tom bylo bylo zvláštního, kdyby Bůh vytvořil svět z nějaké předem existující hmoty?" 

 

Jak jsem se už zmínil v první části: 1) Evangelium podle Matouše (1. část):  Církevní nadutá samolibá cháska by v takového "obyčejného" Boha nemohla věřit, protože co by na tom bylo zvláštního? Zahynou jako dech ve větru, protože bez pokory není možné obstát před Bohem.

 

 

***

 

Viz také slova samotného Syna Člověka k této problematice Ježíše a Imanuele:

 

Matouš například nevidí ani rozdíl mezi zvěstováním Izaiáše, které sám uvádí, a zvěstováním anděla. S dětskou nevinností obě zvěstování smíchává dohromady, protože on si to »tak myslí«, a vůbec se nestará o to, zda je to také správné. Přitom si ani nevšiml, že jména, která zde uvádí, jsou rozdílná.

Izaiáš zvěstoval »Imanuele«, anděl však »Ježíše«! Ten, koho porodila Maria, tedy není Imanuel, a proto ani ten, koho zvěstoval Izaiáš!

Izaiáš zvěstoval »Imanuele«, Syna Člověka, anděl však »Ježíše«, Syna Božího! Jsou to zřetelně dvě různá zvěstování, vyžadující dvě různá splnění, která musí uskutečnit dvě různé osoby. Smísení obou těchto dějů není možné. Lidé mohou zastávat opačný názor, jen když úmyslně chtějí a opomíjí všechna základní fakta.

Matouš přitom neměl zlý úmysl, pouze zcela bezstarostně písemně zaznamenal svůj prostý názor. Že obojí spojil dohromady, mohlo se mu snadno stát, protože lidé tehdy více než dnes čekali na splnění toho, co zaslíbili staří proroci, a žili naplněni touhou po tom. Netušil, jaké neštěstí ještě většího neporozumění z toho vznikne.

-----

Učedníci mnohé nechápali, což si i sám Ježíš stýskal nad tím: 

Jan 16:12 "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli."

Marek 9:32 "Oni však tomu slovu nerozuměli a báli se ho zeptat."

Vidíme, že učedníci mnohé nechápali a dokonce se báli zeptat Ježíše na mnohé čemu nerozuměli. A dnes chce z toho církev dělat nedotknutelné slovo Boží, z těchto výroků nevyzrálých obyčejných lidí.

Oni Židé prostě čekali na svého mesiáše na Syna Člověka, Imanuele. To je ten na kterého měli čekat. Protože ale lidstvo kleslo tak hluboko, že hrozilo vážné nebezpečí, tak došlo k malé změně, tedy ani ne tak ke změně, jako k vsuvce. Prostě jako akt nouze poslal narychlo Bůh ještě v tomto mezidobí Ježíše, aby vytvořil spojení se Světlem a zamezil tak rychlému pádu do temnot. A tím nastal zmatek mezi lidmi, kteří nebyli duchovně zralí. Protože židé měli čekat na Syna Člověka (Imanuele), tak jedni se domýšleli, že Ježíš už je oním mesiášem no a ti druzí Ježíše odmítali, jako mesiáše. Proto jeho výroky o Synu Člověka a Synu Božím spojovali do jedné osoby, do osoby Ježíše, tedy ti, kteří se domýšleli, že se zaslíbení už naplnilo.

Takže znovu, ve skutečnosti jsou dva. Boží vůle ze které stvoření vzniklo je Syn Člověka, Imanuel. Naproti tomu máme část Boží Lásky a ta se zve Ježíš, Syn Boží. Původně měl přijít jen Syn Člověka, ale jako akt nouze byl ještě před tím poslán Ježíš a to mnoho lidí zmátlo. Onen Syn Člověka, Imanuel měl původně přijít jen v oblacích (duchovně) a vykonat soud a pak nastolit Boží vládu, království Boží a měl vládnout na věky, jak Židé očekávají. Tady došlo na závěr Ježíšova působení ke změně. Na samotnou Ježíšovou přímluvu dovolil Bůh, aby se onen Syn Člověka, Duch Pravdy, Přímluvce, jak ho Ježíš nazývá, nakonec ještě i inkarnoval do pozemského těla a sepsal své Poselství pro ty, kteří budou chtít slyšet:

​Jan 14:26 "Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl."

Jan 16:13-14 "Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne." 

 

Toto je další změna v proroctvích, kterou se snaží církve zatajit, pozměnit, zfalšovat. Poslední Boží milost a církev ji lidstvu odňala, když její zaslíbení pokřivila a zfalšovala. Jasně je tam řečeno, že někdo přijde a bude mluvit... a ne že se bude jednat o vylítí nějaké síly, jak si dnes církve chtějí namlouvat. Tento církevní blud vyvrací ovšem sám apoštol Pavel (jak vysvětlil Syn Člověka):

...„Když však přijde on, Duch Pravdy, uvede vás ve všelikou Pravdu. A když on přijde, bude trestati svět pro hříchy a spravedlnost! A přinese soud. Já však jdu k Otci a vy mne již neuzříte. Od Otce jsem vyšel a přišel na svět. Opět opouštím svět a jdu k Otci!“

Tato slova předčítají se v kostelích bez porozumění. Neboť Synem Božím bylo řečeno zcela jasně, že přijde někdo jiný než On, aby zvěstoval Pravdu a přinesl soud! Duch Pravdy, který je zářícím křížem. A přece učí církev i zde falešně a proti těmto jasným slovům.

Vzdor tomu, že i Pavel napsal kdysi Korintským:

„Naše vědění jest nedokonalé. Když však přijde dokonalost, zmizí nedokonalost!“

V tom ukazuje apoštol, že je třeba teprve očekávati příchod toho, který zvěstuje úplnou Pravdu. Že zaslíbení Syna Božího nelze vztahovati na známé vylití síly Ducha Svatého, které v době, kdy Pavel psal tato slova, bylo již minulostí.

Pavel tím dosvědčil, že apoštolové nepovažovali vylití Ducha Svatého za splnění vyslání Utěšitele, Ducha Pravdy, jak se dnes o svatodušních svátcích snaží církve podivným způsobem vykládati věřícím, poněvadž se jim tyto věci jinak nehodí do výstavby jejich víry. Tvořily by mezeru, která by musela přivoditi povážlivý otřes této falešné stavby.

To však nebude jim nic platno, neboť čas poznání toho všeho nadešel a všechno falešné se zřítí!

==

Ono totiž Syn Člověka, Imanuel, Duch Pravdy vylévá i sílu do stvoření. Jedná se o něco podobného jako je srdce v lidském těle a jeho údery. Podobně je to i ve velkém na vrcholu stvoření. Tam jednou za rok přibližně o letnicích je velký úder srdce stvoření a Duch svatý, Imanuel vylévá sílu na celé stvoření, aby mohlo dále trvat a rozvíjet se. Takže máme v souvislosti s Duchem Pravdy dvojí událost, jednak vylévá sílu a jednak se může i normálně inkarnovat, jak zaslíbil jeho příchod Ježíš. Církve tyto dva děje vůbec nerozlišují a vše smíchaly do jednoho děje a tím vzaly lidem poslední milost Boží.

Představené církví stihne strašlivá odplata, ani jeden z nich neuvidí království nebeské, za svou odpornou rouhavou domýšlivost a s tím spojené falšování a křivení Pravdy. Na každém knězi a vůbec všech církevních představitelích visí statisíce jemnohmotných vláken a na nich visí připoutání ti, které dotyční svedli. Nemohou na onom světě stoupat nahoru do duchovních říší, dokud všechny takto svedené do jednoho opět neosvobodí. S velkou pravděpodobnosti to už ale nestihnou, protože čas se krátí a budou tedy stržení do rozkladu spolu se zavrženými.