Mnozí pozemšťané, kteří v noci vzhlížejí nahoru k hvězdnému nebi mají často přání, aby mohli pronikat nekonečným prostorem a spěchat k oněm v dálce svítícím světům, které naše noci tak skvěle zkrásňují. K oněm slunečním soustavám se svými domnělými planetami, aby se dozvěděli, zda na oněch světech také žijí lidské bytosti podobně jako u nás a zda také stojí pod zákony vegetabilního a intelektuálního života, které povolaly člověka na Zemi do života. Tisíce nových otázek se vnucuje člověku, který se jednou pokusil řešit tuto hlavní otázku, jejíž konečné zodpovězení v pozemském životě, který nás tělesně připoutal k naší planetě, nikdy nemůže být dobře zodpovězeno. Podaří se někdy člověku najít prostředky a cesty, aby procestoval světový prostor v těle? Jak daleko to také ještě technika přivede, zdá se, že zemská oblast postaví každému přání odvážného letu na tělesné cestě nepřekonatelné překážky. Umění inženýra a fyzika ochromne při velitelském zadržení matky Země, že své děti, které se chtějí vymknout z jejího klínu, přitáhne.
Jinak je to s duchem, který nevznikl z jejího klína, toho nemůže poutat, tomu nemůže zavolat: Přikazuji ti, abys zůstal uvnitř hranic mé říše. Boží Syn, zrozený z podstaty všeho, proniká vše, svou věčnou vlast, ze které vzešel a která mu také, když se jednou ze Svého hmotného vězení vymkl, zjevuje všechna tajemství.
V nejvnitřnější podstatě jsme Duch, Boží děti z pravěčného Božího Ducha. Zrcadlovým obrazem svého bytí vyrozumíváme podstatu věčného Tvůrce světů, před jehož vládou sice v úctě zůstáváme, avšak netřeseme se v bázni před Jeho všemocí. Neboť se rozpalujeme /rozněcujeme/ v lásce, čím více poznáváme, jak dobře je učiněno vše, co plyne z Jeho ústřední vůle. Pociťujeme, že toto Vše nám není nikdy nepřátelské, když se sami nastavíme zpozdile proti Němu. Že je nám přátelské, k službám, přináší spásu, když člověk uznává hlubokou pravdu prazákona všeho života: Tvůrce a tvor nejsou oddělené bytosti, nýbrž mají představovat jedno manželství, které uzrává svými nejbohatšími plody ve stálém zdokonalování.
I můj duch uznává tento úmysl uskutečňování světového plánu a tak se osměluji pronikati do tajemství jeho chodu – bádat v jeho malé části. Osvobozuji se z pout pozemského těla a vyšvihuji se nahoru do věčného prostoru, hluboko pod svět, místo zemských utrpení a radostí nechávám za sebou.
Vystupuji nahoru do ovzduší, prozářených sluncem. Nade mnou se klene hluboká modř, která se ponenáhlu zhušťuje v neproniknutelnou čerň, čím více pronikám ovzduším Země. Teď jsem ji nechal pod sebou a vznáším se volně v nekonečném prostoru. Pod sebou vidím vznášet se mocnou Zeměkouli, jejíž objem se vždy víc zmenšuje, čím výše se blížím k cíli mně neznámému. Slunce už neprohřívá klid prostoru, ale přece ještě daruje své světlo, neboť neunikám zemskému stínu, který se jako dlouhý kužel ztrácí do nekonečnosti.
V tomto věčném klidu a pustině se třese lidská duše, neboť zde pociťuje vládu neviditelného Božství, Jehož vůle nutí všechna lesknoucí se souhvězdí k pohybu podle zákonů, které podle Své vlastní moci dokonalosti ustanovilo. I já jim podléhám – já, jemuž je dopřáno jako od pozemského osvobozenému duchu nahlížet na všechnu tuto vznešenost, obdivovat se dílům Věčného.
Stoupám stále výš. Vpravo ode mne se zdá, že ke mně přichází svět jako lesknoucí se kotouč, který se ponenáhlu zvětšuje a v červenavé záři odráží světlo slunce. Vím, že je to planeta Mars, která se vpravo ode mne ukazuje mým pohledům a je tak blízko, jak ji sotva kdy vidělo oko nějakého hvězdáře. Teď klesá i ona pod mé nohy, neboť letím stále výš vstříc souhvězdí, které je nad mou hlavou. Pod sebou zpozoruji kotouč Země, ještě zřetelně mohu poznávat skvrny, které tvoří její moře, pevniny se vyznačují jasně. Poznávám Evropu, vypadá jako poloostrov mohutné Asie, Afriku a na okraji pevniny se vynořuje Amerika.
Vždy výš stoupám, což umožňuje mně nevysvětlitelná síla. A nyní, se zvětšuje viditelně planeta, která se vznáší nad mou hlavou a ke které jsem silně přitahován. Co je to? Ukazuje se mi obraz Země? Ve vzpomínce jsem měl zřetelně obrysy zemských krajin a teď vidím obraz toho v podobném tvaru? Je to úmysl tvořící ruky Tvůrce, která dala vzniknout oné planetě, která se stále více odhaluje mým pohledům? Mohu zřetelně rozeznávat dva oddělené mohutné zemské díly, jsou podobné jako Amerika Severní a Jižní, jen jim chybí soutěska Panamy a moře se bez zábran rozlévá mezi oběma. Na levém okraji se vynořují další pevniny. Obracím se k nim a čím dále následuje obrácení – zdánlivě, aby se dosáhlo druhé strany souhvězdí – vidím teď, že se tento tvar podobá souvislosti pevniny Asie s Evropou.Síla přitažlivosti mě vede ke straně planety, ještě neviditelné, k té, která je odvrácena od Slunce a leží v temnotě svého stínu. Vždy víc se blížím k jejímu povrchu,ohromná klenba koule zaujímá už celý obzor. Brzy budu moci poznat, co skrývá její povrch. Ještě je vzdálena lidskému pohledu.
Jaké je to souhvězdí, ke kterému spěchám? Po dráze Marsu, kterou jsem prořízl, následuje přece pásmo asteroidů, které ve velkém počtu prolétávají oním prostorem, po nich dráha Jupiteru. V těchto místech se po léta hledala a nenašla planeta, dokud síla dalekohledu neobjevila nejprve čtyři ovšem malé světy. Ale Jupiter to není. Musel bych spatřit i jeho měsíce, avšak zdá se, že tato planeta nemá žádnou družici jako Země. Je to jeden z největších oněch asteroidů, které ve velkém počtu prolétávají oním prostorem?
Zdá se mi příliš mohutná ve své hmotě, také oko nenalézá v prostoru nikoho ze společníků, kteří přece tuto dráhu s ní sdílejí?. Kdo jsi, neznámý světe, kterému spěchám vstříc, který nyní ke mně přišel tak blízko, že mohu rozeznávat barevná odstupňování lesů, planin, jezer, moří a řek. Odhal mi svůj původ, své jméno.
Tu to škubne mou duší: „Vidíš někdejší velký, krásný svět ze kterého trosky jako dnešní asteroidy bzučí prostorem. Tyto asteroidy vidíš sestaveny v původní celek. Někdejší planeta ve své kráse opět povstala před tvýma udivenýma očima, neboť máš o ní podat zprávu. Žádné lidské oči ji před tebou neviděly. Máš nahlédnout, co se na ní stálo před tisíciletími, máš dát svědectví o velkém Světovém Duchu, Který dal dopustit, co nechtěl překazit kvůli velkému cíli, jehož se mělo dosáhnout“.
Letím stále blíže, tu mě obklopuje hluboká temnota, černá hluboká noc. Jsem ponořen do stínu planety a s ohromnou rychlostí spěchám teď k cíli své cesty. Dýchám vzduch jako na horských výšinách, mraky se ode mě oddělují. Tmavé horské vrcholy mně jdou vstříc s hrozbou, jako by chtěly odepřít (zakázat) vstup na půdu a prozradit její tajemství – ale přece mi nic nemůže zabránit.
Můj let se zpomaluje přes hory, jícny kouřících a oheň chrlících sopek, hřmění vln přílivu bije do mých uší, zelené louky se táhnou na mírně zvlněných horách, mdle osvícených leskem nádherného hvězdného světa a prvním třpytem nyní nadcházejícího jitra. Na jedné takové výšině, obklopené vlnícími se mlhami, které ještě zahalují výhled na níže ležící krajinu, končí má zázračná cesta od Země k oné vzdálené planetě. Stojím na území Mallony, kdysi roztříštěného světa naší sluneční soustavy.
