Pomalu se to červená na východě. Slunce vystupuje velebně nad obzor a zahání vlnící se mlhy, které zahalují a zastírají okolní hluboká údolí a vysoká pohoří. Je světleji, krajina jasnější, vždy víc se odhaluje vysokou horu obklopující krajina, na jejíž straně, k moři obrácené, smělý let skončil.
Živý vítr, vanoucí sem od moře, jehož plocha se kadeří lehkými pěnou korunovanými vlnami, roztrhává poslední příšerně mlhavé pruhy. Teď leží krajina jasně přede mnou v červeni nově se rozednívajícího jitra. Jak tak zcela Zemi podobná je tato krajina, jen vše působí ohromnějším a mohutnějším dojmem na duši.
Hora, z jejíhož vrcholu se dívám dolů, je porostlá vysokými stromy a keři, které nosí také naše Země. Je poslední v řadě velkolepého, avšak líbezného pohoří. K ní se řadí horský rozhled divoce rozervaného charakteru, který, jak se zdá, nebyl ještě tvořen vyhaslými sopečnými silami a asi také ještě jimi bude změněn. Jak daleko oči vidí, moře je zde uzavřeno vysoko vystupujícími mohutnými skalami, které jsou přílivu nepřekročitelným valem. Ten je nezbytně nutný, neboť, pozoruhodný pohled, v nedaleké vzdálenosti za přirozenou ochranou začíná krajina klesat a tvoří prohloubeninu (Einsenkung), která leží značně hlouběji než hladina moře. Běda krajině tam dole, kdyby se některá mohutná skalní zeď roztrhla: Vlny by se nezadržitelně vlévaly do oné prohlubně a vše rozrušujíce, by vás pohltily a spojily s mořem.
Tam vzadu na obzoru vidím vystupovat kouř, tu a tam šlehají plameny, za kterými následuje lehké podzemní hřmění. Musí tam být činné sopečné síly, které bojují s mořem, jež se zde vrývá hlubokým zálivem do krajiny a i tam se od ohniska oněch výbuchů dělí jen dále běžící, vysoko čnící skalní zdí.
Přál jsem si ohledat blíže toto místo. A viz, lehce jako pírko se zvedá mé tělo do vzduchu a směřuje k cíli mého přání. Teď znám hnací sílu, která mi umožňovala cestu od Země: Je to má vůle, která je silnější než odpor, který tvoří hmota.
Jak strašný pohled divoce zuřících a odpoutaných přírodních sil se zde nabízí. Podobný na Zemi není. Teď vidím, že jsem vstoupil na jiný, cizí svět. Je to pekelný jícen, který se zde ukazuje. Vezměte všechny sopky naší Země, nakupte je na jedno místo, tak máte obraz toho, co se zde ukazuje. Ne jen jediný jícen, ze kterého se vylévají masy lávy, plameny a dusivé výpary jsou zde. Ne, jak daleko oko vidí, řadí se kráter ke kráteru, činná dílna mohutných sil. Zde je opravdová říše Pluta a Vulkánu, zde jsou neomezenými vládci. Ale jejich nepřítel, bůh Neptun, pán veškeré vody se ukazuje v ohrozitelné blízkosti. Všechna krajina, sopečnými výbuchy tak divoce rozervaná, ukazuje současně pozoruhodnou stísněnost jak ji známe také na Zemi.
Kdyby nebylo skalní hráze, která ohraničuje moře, muselo by se nezadržitelně řítit do oněch ohnivých jícnů. Běda pak této krajině. Není k přehlédnutí, jak strašná pohroma by do ní vnikla.
Vznáším se podél skalního hřebenu touto krajinou hrůzy, z jejichž kráterů nepřetržitě vystupují plameny a ohnivé, často s ohlušujícím hřmotem v ovzduší praskající bomby.
Teď se dostávám, probíhaje ovzduším nesmírnou rychlostí, ke konci této hrůzostrašné krajiny. Vysoké hory padají příkře k moři, strmé holé skály podél pobřeží nabízejí nehostinný pobyt ubohému trosečníkovi, který snad zde zachránil svůj život. Tam zasahuje daleko do moře předhoří, za ním zátoka a viz, jako přátelská oáza v poušti se ukazuje na půdě této zátoky přátelský krajinný obraz. Zde se to zelená, pučí tu nádherné květiny, keře a stromy, udivenému pohledu se zjevuje malý ráj. Kolem je obklopen vysokými horami, příkře spadajícími do moře, sestup k pobřeží se zdá nemožný, ale k moři otevřený. Rajská zátoka je chráněna skalním náspem, který odporuje /láme/ sílám vln: přirozený přístav, ve kterém klidný povrch vody zrcadlí nebesky vysoké hory. Zde laskavá příroda stvořila místo míru, zajištěné před mohutnými silami ohně, které se někdy slyší, jak burácejí s temným hřměním. – za horami, jakož i před vodou, která nemůže přes skalní val zaplavit pobřeží svou stravující mocí, silou. V dalekém půlkruhu této zátoky, chráněné před bouří, se vyvinula bujná vegetace. Kolem jsou stromy, plně ověšené plody a zvou k požívání. Ze stěny tryská pramen a šplíchá dolů k moři. Uprostřed půlkruhu vytvořily skalní masy, sesuté kdysi zemětřesením, druh terasy, takže lze zde vystupovat až do třetiny příkře spadajícího pohoří. I zde větrající kámen stvořil plodnou zemskou říši, vše se zelená a kvete tam ve svítících barvách. Tento zdánlivě světem opuštěný kout nabízí v plnosti, co může laskavá matka příroda.
Mezitím nastal jasný den, slunce polévá teplými paprsky malý ráj.Zde je blaženě, zde sídlí mír.Zda tu jsou i lidé? Zdá se, že ne.Ale nepohybuje se něco na terase?
Zcela správně. Vidím tam mladého člověka. Nuzně oděn kůžemi, dělá dojem, jako bych viděl mladého Germána, jak kdysi mohli sídlit v lesích Německa. Zřícené balvany utvořily na terase jeskyni, která hustě obrostlá popínavými rostlinami, nabízí zvláštní pohled. Mohlo by se věřit, že vidíme skřítky /horskými duchy/ stvořený skalní palác před sebou, kterému kouzelné umění jeho obyvatel propůjčilo s pohádkovou květinovou nádherou ozdobený vchod. Kolem to voní a kvete. Hořící barvy květních kalichů potěšují oči před vchodem jeskyně, ve které teď mladý člověk zmizel. Z této jeskyně se nabízí nádherný pohled na moře a zátoku. Skutečně příbytek, který musí nadchnout každého přítele přírody.
Teď se v jeskyni pohybuje a pomalu vystupuje úctu vzbuzující postava zrak upřený na jinocha. Je to stařec s dlouhými vlasy a vousy. A jaké oko! Je to pohled člověka, který se oprostil od utrpení bytí /jsoucnosti, přítomnosti/, který žije jen v poznání svého Boha a může vystihnout /prozkoumávat/ hloubky tvorby. Tak mohli vypadat mocní proroci Izraele, kteří chodili, aniž se báli lidí a bez bázně oznamovali slovo a vůli JEHOVY.
Jednoduchý, celou postavu zahalující hrubý oděv – na bocích držený koženým pásem zahaluje svalovité tělo starce, který v žádném případě není starochem, aby se lehce opíral o mladíka po svém boku. Pomalu kráčejí oba vpřed, nyní jde starý sám vpředu, mladší zůstává uctivě vzadu. Starý vztahuje své ruce k nebi a pokleká. Jeho rty se pohybují v němé modlitbě. Zůstává bez pohnutí jako socha. I mladší pokleká a sklání hlavu na svou hruď, na níž má zkříženy paže. – Zvláštní místo, tiché šumění moře, které společně se hřměním velmi vzdálených sopečných výbuchů jen přerušují jeho ticho. Nehybné postavy obou, zdánlivě jediných obyvatelů této skalní jeskyně, polévané teplým, světlým, vždy výše stoupajícím sluncem, pohřížené v hluboké modlitbě, slouží svému Bohu: To je obraz mocného dojmu.Naplňuje mě tušení velkých věcí, které se odhalí.
Starý muž sklání hlavu hluboko k zemi. Jeho vzhůru vztýčené paže se kříží na jeho hrudi? Mumlá tiše slova a zdá se, že odpovídá osobě, kterou nemohu vidět. – Delší dobu trvá tento rozhovor s neviditelnou bytostí.
Teď starý povstává, jeho pohled hledá mladšího průvodce a ten k němu spěchá. “Muravale“, zní s jeho rtů, „Otec všeho mi dal vysvětlení o osudu, kterému jde Mallona vstříc, jestliže brzy lepší duch nepřeladí srdce oněch, kteří se nazývají pány světa. Byl bys ochoten splnit rozkazy Otce všeho, které mi dává?
Jinoch odpovídá: „Otče, vše, co mi říkáš učiním, neboť vím, že ode mne nežádáš nic, co by nespočívalo ve vůli Otce všeho.
Pojď, sedni si ke mně, říká starý a obrací se k jednomu plochému kusu skály, přírodní lavici u vchodu jeskyně, obepínané květinami.
Je pozoruhodné, že rozumím řeči těchto lidí, ačkoli mluví zcela cizí řečí /ichom/. Je takto pravdou, že svobodný duch je nezávislý na tvaru slova, jen do slov oděný k němu mluví a on rozumí dojmu, který slova vyvolala, rovněž, v kterém tvaru leží skryt. Nyní chápu, co znamená, že slovo je živé. Slovo je písmeny neb hláskami jen uzavřený pojem, který je nezávislý na svém mrtvém obalu, jako jsem nyní nezávislý na svém těle, které obaluje mého ducha.
“Muravale“, říká nyní starý jinochovi, „přišla hodina, ve které ti smím vysvětlit, proč nás Otec všeho nechal putovat do této krajiny, kterou nyní jen s tebou už obývám sedmnáct koloběhů. Po sedmnácté vystupovalo dnes slunce tam na ocasatém skalním břehu této zátoky z moře, jako by mu onen skalní oblouk kreslil dráhu po nebeském stanu. Jen jednou v každém roce lehce běží (klouže) pomalu po jeho kraji, aniž vrhá stín skály do zátoky. Co se stane, až se přiblíží osmnáctý rok?
Muravale, víš přece, že za oněmi horami bydlí lidé, před kterými prcháme. Nevědí nic o nás, avšak ukázal jsem ti, jak jsou tak zcela jiného smýšlení než my. Víš, co je hřích a že oni tam jen hříchu slouží. Kdysi jsem žil mezi nimi, uctíván a obklopen vším leskem, který si mohou dávat (dopřávat). Avšak nehledal jsem vnější třpyt. Nacházel jsem uspokojení jen v hledání vznešené pravdy, která nežije ve světském hluku, pro kterou v nás dobrý Bůh, Otec všeho jedině příbytek připravil.
Vidím, kam to musí vést, když ještě jednou tam za horami se bude kázat pravda oněm sebenádhernějším (selbstherrlichen), nastavovat jim zrcadlo, v němž se mohou sami poznávat. Kéž by se jejich srdce pohnula (byla dotčena) a jejich smýšlení se změnilo.
Muravale, můj synu, věz, že nyní ovládá zemi král Areval. Pomocí jeho vojevůdce Arvoda se mu podařilo zlomit poslední odpor, který se stavěl proti němu ve čtvrté a poslední části Mallony. Ovládá nyní Mallonu docela. Vlastní říši, neomezenou světovou říši. Avšak není nešťastný. Tlak, který musí od královských velmožů snášet poddaní, učinil z nich už dávno otroky, téměř zvířata. Nevypověditelnou pýchu, požitkářství, všechny radosti a rozkoše přítomnosti nacházíš u vysokých, nejnižší potupu a ponižování, hlad a bídu u nízkých. Jen vojsko panovníka, kterým udržuje svou moc, žije v radostech a plnosti: Válečníku je vše vlastní (má vše). Je opravdovým vládcem, mocipánem, který slouží králi, aby sloužil sobě.
Jak zcela jinak by to mohlo a mělo býti na našem krásném světě. Místo místa prokletí by byla Mallona jednou z nejvznešenějších radostí, kdyby se člověk nezvrhl, neznesvětil v sobě sebe. Místo aby se král Areval vrhl v náruč Otci všeho, vrhl se v náruč duchu temnoty. Naším úkolem má být odvážit se posledního pokusu – vyrvat ho z těchto pazourů. Otče všeho, budu poslouchat, dej nám cestu a prostředky.“ – Pozorně poslouchá jinoch slova starého a horlivě ještě ujišťuje, že je ochoten k činu, ke všemu.
Zamyšlen hledí prorok na lesknoucí se moře a tiše mluví: „Ještě tu není čas, ale přijde brzy a bude od nás mnoho žádat, možná vše, co máme ještě dát. Pak se, Muravale, neboj, neboť vůči moci Otce všeho je králova moc jen dechnutím a my budeme ukryti v ochraně svého věčného Pána a Otce. Pojď, trhejme plody z keřů, potřebujeme je k snídani.“ Rychle oba vstanou a sestupují k pobřeží a zmizí rychle mezi kvetoucím křovím a stromy.
Mě to magnetickou silou pevně drželo před jeskyní. Teď mě to táhne, podívat se na příbytek obou a vstupuji do jeskyně. Je velká, prostorná a vede stranou pod balvany, navršené nad sebou jako věže. Tam je lůžko obou, zřízené z mechu a suchého listí. Něco z nářadí leží uspořádáno kolem. Je zhotoveno z tvrdých skořápek velkých plodů, podobných skořápkám kokosu a dýní. Vidím tam i kůže zvířat. Slouží částečně jako koberce, částečně jako záclony, pověšené u lůžka jako ochrana před vnikajícím větrem.
U jejich hlav vidím větší nádobu, zdobenou znamením, které neumím vyložit. Pudí mě to otevřít ji, abych poznal obsah.
Obsahuje lesknoucí se šperk, proužek na hlavu se třpytícím se klenotem a na dně leží zlatý prsten s velkým bílým kamenem. Je to stejný kámen se vřezanou hlavou, který mi byl
ukázán a který ještě držím na čele. Poznávám jej nyní zřetelně, Odtud tedy pochází, zde v této nádobě dlouho odpočíval.
