Arvodo dosáhl rychle místa, kde ho očekával jeho řidič vozu a jede hned zpátky ke královskému městu. Opírá se vzadu do rohu svého vozidla a hrouží se do tichého přemýšlení. Jeho duše zápasí a bojuje o rozhodnutí, jaké je teď nucen učinit. Události posledních dnů táhnou jeho duchovním okem a bezděčně mluví tiše sám se sebou:
„Cíl který jsem vkládal do Muhareda, je ztracen. Tento samotář se už nikdy neodváží statečného činu. Pohřben je Mabanův duch v něm. Jeho cesta není mou. Ať jde svými cestami, půjdu také svými. Avšak jaké mají být? Nezměřitelné jsou nalezené poklady. Dobudu jimi zcela snadno moci, kterou mi Areval už z poloviny dal. Ale k čemu teď ještě násilí? Plod mi už sám od sebe dávno přibyl Arevalovou náklonností. Každou chvíli mohu vzít žezlo z Arevalovy ruky. Ví-li Areval, že Muhareb žije, dá mi je docela do rukou ze strachu před bratrem. Muhareb se nechce stát králem Mallony. Já blázen jsem mu chtěl moc vydat. Nuže, vzhůru. Nyní upotřebím síly pro sebe. Areval padá, když budu chtít. Budoucí král je Arvodo. Ale stejného oprávnění před lidem jako uznaného krále dobudu jen rukou Artye. Nenávidím tuto ženu, která žije jen sama pro sebe a své choutky. Artyina ruka mi dá sice stejné oprávnění nároku na trůn, avšak zůstává královnou, dokud žije.“
Arvodo dýchá hluboce a opakuje: Dokud žije. A rozšlápnu-li někdy tohoto hada, byl by to zločin? Není sám můj bratr jí omámen? Jak to příjme,uvidí-li mne jako svého soka? Musí zapomenout kvůli vysokému cíli, který kyne mně a jemu. To poznávám teď jasně. Násilí vede jen namáhavě k cíli, druhá cesta je jistá a bez námahy. Tu volí rozumný dobře schůdnou a nikoli drsnou pěšinku. A co učiní Muhareb samotář? Nic, jako už nic neučinil v průběhu let. Co se starám ještě o tohoto samotáře, ať se modlí u mrtvoly Fedijahy, to on uznává jako své určení. Mé je vládnout, odejmout bezmocnému Arevalovi žezlo, stát se knížetem, jaký ještě nebyl.“
Horko je Arvodovi při těchto myšlenkách. Pojal rozhodnutí a netrpělivě pohlíží na obzor, na jehož lemu v lesku nadcházejícího jitra se blýští královský hrad hlavního města.
Aby se mohlo porozumět dalšímu, je třeba vsunout zde několik vysvětlení vesmírných poměrů planety, jak po mnohých pokusech media byla odůvodněna. Planeta Mallona kroužila kolem Slunce ve vzdálenosti cca 7010 milionů mílí.Měla jak už bylo řečeno,hustší ovzduší, čímž na ní byl mnohem silnější atmosférický tlak, než, u nás. Protože sklon osy planety nebyl 23 a půl stupně jako u Země, nýbrž menší, tak důsledek toho byl, že pásma planety podléhala mnohem menších výkyvům teplot.. Ve spojení s hustším ovzduším, které soustřeďovalo účinky slunečních paprsků, se tím zabraňovalo i přes větší vzdálenost planety od Slunce, aby světlo a rozdělování tepla nebylo menší, než na naší Zemi. Naopak, roční období byla rovnoměrnější než v našich mírných pásmech.Jen na rovníku vládlo skoro stále horko, které utvořilo z horkého pásu Mallony poušť a obyvatelé se mu vyhýbali.
Zemské části Mallony ležely hlavně na severní polokouli. Na druhé straně horkého pásma nebyla ještě objevena země a také nebyla obývána. Obyvatelé se báli pronikat do těchto krajin, které jim nedávaly vůbec žádné existenční prostředky. Ještě méně bylo nakloněni k jízdě na lodi, aby prolomili horký pás k moři, a aby se tam usídlili. Důvodem toho byly bouře na počátku zimního a letního období, které dělaly moře jako na Zemi nejisté a běžné malé lodi, jichž se používalo snadno roztřišťovaly. Jejich vozy nahrazovaly lodě i na malých mořských pánvích a řekách.
Na Malloně panoval hluboký odpor proti létání a upotřebení letadel. Žádný obyvatel se neodvažoval svěřit se tak lehkému nejistému živlu, protože jistá a pevná zemská půda postačovala k rychlému pohybu. Letci a námořníci, kteří znali přesnou konstrukci těchto prostředků a tu a tam je používali, byli považováni za druh šílenců., kteří propadli démonům vody a vzduchu. A byli závislí na náladách Neviditelného. Pověrečná bázeň obklopovala jejich činnost nadpřirozenou aureolou(září) spočívající na domněnce spolčení s neviditelnými mocnostmi. Tak se zdálo být bezpečnějším těmto prostředkům a jejich uživatelům se vyhnout, aby se nerozhněvaly podrobené živly.
Tyto prostředky byly důvodem, že Muhareb mohl žít na pobřeží neobjeven, ne příliš vzdálen od královského sídla. Dále,že Upal jako majitel letadla zůstával neobtěžován a nikdo by se neodvážil- rozbořit je na skalní výšině,pokud by bylo objeveno.
Arvodo mizí z mých očí a pohled se opět obrací k oněm břehům, kde dlí Muhareb. Rychle se přede mnou objevují a vidím Upalův létací stroj v zátoce na bílém písku, jeho samého s Muharebem před vchodem do jeskyně, jak horlivě rozmlouvají. Jinocha vidím v malém člunu, jak chytá ryby. Táhne mě to k oběma, abych byl svědkem jejich rozmluvy. Teď rozeznávám přesně hlasy a rozumím smyslu jejich řeči.Upal se ptá: „Smím vědět, proč jsi odmítl vojevůdce? Zdá se,že má dobrý úmysl a že je ušlechtilého srdce.“
Muhareb odpovídá: “Není obojím. Krásná vnější pokrývka skrývá hnutí srdce, které potřebuje jen podnět, aby se vyjadřovalo hůř než Areval. Je snadné být dobrým, když chybí příležitost k zlému. Silná je jeho vůle, avšak cvičená provádět jen to, co přináší výhodu, prospěch. Takové duše padají, stojí-li před rozhodnutím odříci se, kvůli vnitřní ceně. Jed, který nasáli všichni obyvatelé Mallony, rozrušuje i jeho, nenachází v sobě sílu jej vyloučit.“Pln údivu se Upal ptá: “Jed, který všichni obyvatelé Mallony nasáli?Jaký jed?“
“Jed zkázy. Maban se snažil postavit se proti němu posledním prostředkem –poslušností. Kdyby se obyvatelé této zeměkoule poddali, byli po vůli, byli by chránili státní zařízení a pochopili ducha, který v nich spočíval, byli by zachráněni a šťastní. Moudré zákony, dobrovolně zachovávané podle jejich výchovných myšlenek vedou lidi k duchovní a vnější svobodě. Ale děje se opak, když se zákony překrouceně vymudrovávají. Slouží-li jen k udržování utlačující moci, podvodu a zištnosti, vedou k zániku, do zkázy.“
Záhy jsem poznal, kam se musí národy Mallony dostat, nevrátí-li se na cestě k řádu, kterou ukazoval Maban. Zde spočívala záchrana, ale cesta je drsná. Záchrance musí být tvrdý, nesmí se brát ohled ani na vlastní maso a krev, chce-li poznané chyby odstranit. Zde Maban chybil. Shovívavostí opět rozrušil, co vybudoval. Jeho budoucímu pokolení by bylo mohlo být drahé, co současníci snášeli ještě s nevolí, odporem. Ale on by byl nesměl ohniště zkázy, které znal a které žilo v Arevalovi ponechat. Učinil tak a pád byl v důsledku toho hlubší, než kdykoli před tím a naše národy klesly.
A neštěstí se rychle blíží. Hodina zániku už není daleko. V králi se sjednocuje duše lidu, neboť panovník je plodem jeho smýšlení. Svobodný, ve svém cítění čistý národ nestrpí tyrana. Otroky se mohou stát jen muži otrockého smýšlení. Okolí panovníka může s ním vládnout jen, když se národ pokořuje. Nechce-li to, povstanou brzy vítězící bojovníci za svobodu. Avšak vznešená myšlenka k vítězství vede jen pak, když v hrudi lidí není ještě vše mrtvé. Musí být ještě možné na oltáři srdce roznítit obětní plamen, zasvěcený nejvyšší všude vládnoucí síle, která nás povolala v život, onomu Duchu všeho, Jemuž jsme dlužní dík a musíme skládat účty ze svého chtění, myšlení a činů.
Vnitřní plamen je světelný oheň pro směr našeho konání. Stravuje nečisté, z jiskřičky se může stát plápolajícím plamenem. Rozrušilo-li sobectví tento oltář, doutná obětní plamen dusivě. Pak je s budoucností národa konec. Lepší vymírají, usmrcováni mocí zlých, špatných. Zlo krátkou dobu vítězně jásá, posmívá se a pohrdá varovnými hlasy posledních spravedlivých. V bezmezné panovačnosti si myslí, že může tlouci do tváře i mocnostem Všeho vesmíru a v šílené zaslepenosti si vyhrabává svůj vlastní hrob.
Muhareb mluvil s nadšením věštce. Bez dechu naslouchá Upal. Po krátké přestávce mluvčí pokračuje.“Už doléhá k mému uchu šramot hrobníkovy lopaty. Nastane ticho, až bude mrtvý pohřben, docela ticho. Poušť se už nikdy neoživí. Královský syn ve mně zemřel, protože mi nemohlo být dopřáno, zachránit lid. Z této samoty jsem hledal lidi, v jejichž srdcích se oltář ještě nezbořil a žádné jsem nenašel.
Mně, nejstaršímu královskému synu jsou k službám všechny vynálezy, kterých si zpozdilý národ neváží. V jeskyních zde kolem je z nich mnohé skryto. Naučil jsem se vysoce si vážit ducha v člověku, který si ze sil přírody udělal sluhy. Mocným pánem v domě přírody je člověk duchem v něm prodlévajícím. Ten ho pozvedá nad slabost jeho těla. Duchové živlů leží poníženě u nohou člověka. Na Malloně jen nemnozí poznali nezměřitelnou sílu ducha, která nám byla dána, abychom se stávali sami tvůrci v daném okruhu. Přemoženými silami přírody může člověk vnikat vždy hlouběji do moudrosti Otce všeho. Máme živly ovládat, ne k vlastnímu prospěchu, ale abychom tím více poznávali zákonodárce a učili se Ho milovat. Lid pohrdá nebeským darem. Pověra, lenivost, smyslnost a bázeň nepřipouštějí, aby vlastnil to, co našel duch moudrých.
Bylo objeveno nesčetně mnoho a přesto se lid od všech novostí odvrací. Bojí se vymožeností ducha a nechce být rušen ve své pohodlnosti. Tam v oné zátoce se valí voda do skryté jeskyně. Najdeš v ní ukrytou rychle jezdící loď, se kterou můžeš jezdit rychle po mořích. Oživen pověrou nechtěl do jeskyně nikdo vstoupit ze strachu, že by odvážného pohltili démoni vody a tak zůstával tento velký vynález bezcenný. Ale mně tu už po léta slouží k návštěvě neznámých dalekých míst, abych vlastníma očima pozoroval co národy provozují. Není mi tedy cizí, co se děje kolem. Poznávám, jak duch v lidech vždy více pohasíná, jak v duších zemřela víra v účel života. S tímto stavem klidu každého vývoje nastalo tuhnutí, Dobyté se zas ztrácí, soud zničení stojí v pozadí.
Důvěřoval jsi Arvodovi a proto jsi mu ukazoval poklady v nitru hor. V tobě žije ještě odvážnost. Nenáviděl jsi Arevala jako ničitele dobrého a myslil sis, že Arvodo bude nakloněn tvým přáním jako mstitel tvého osudu. Jedině ty mu jsi prostředkem, on nemá pro tebe ani pro mne cit. I já bych mu byl musil být vděčným prostředkem pro účely, které se brzy zjeví. Neboť, když jsem ho odmítl, najde teď u Arevala, co hledá, uspokojení své panovačnosti, která nezadržitelně vyrazí z jeho nitra. Nechoď k němu zpátky, tvůj osud by se zpečetil. Hledal jsi přítele a nacházíš nepřítele, který tě zahubí. Abych ti to řekl, žádal jsem tě, abys přišel, avšak rozhodni se svobodně.“
„Arvodo by měl být falešný?“, ptá se udiveně Upal. „Není tajnou hlavou věrných, kteří se zasvětili, že dají opět vítězit právu a dokonají Mabanovy plány? Patřím ke spolku. Ví to a mohl by mě chtít zničit? Jsem jeho otrokem a podrobil jsem se mu.“
„Co nám včera bylo ještě cizí, může dnes být už rozhodnutí a čin. Včera nechtěl, co se mu dnes jeví nutným. Poslouchej mě, uč se poznávat Mallonu mýma očima. Budu ti dávat světlo a zatemňující závoje budou opadávat z tvého poznání. Mám vykonat poslední cestu. Je mi přikázán poslední pokus – probudit duchy. Buď mým průvodcem, následuj mě.Chceš?“
Rozhodnut vyskočí Upal a zvolá: “Chci.“
