Mraky se posouvají dopředu, už nevidím mořské pobřeží. Obraz se mění. Z mlhy, která zahaluje můj pohled, se znenáhla tvoří zřetelné obrysy. Rozsáhlá hala se mi klene vstříc. Je to velký přijímací sál krále Arevala. Jsou tu shromážděni všichni šlechtici velké říše a čekají na vstup krále. Napětí je vidět v rysech mužů, kteří stojí kolem velkolepého trůnu a potají vrhají podivující pohledy na velekněze Karmuna. Ten stojí nepohnutě na stupních trůnu, pohlíží k velké bráně, ze které musí vstoupit král. Dosud Karmuno stále krále podpíral, když se ukazoval velkým říše. Teď je to jinak. Areval ho už nepotřebuje jako lékaře ani jako rádce. Velcí si šeptají a radují se z této nemilosti, avšak stále se ještě obávají kdysi tak mocného muže. Zná se jeho ráznost, jeho moc nejvyššího kněze říše, jeho chytrost a ne méně podlost.
Teď se zmocňuje shromážděných pohnutí. Velká brána se rozvírá, skvostně odění ozbrojenci, tělesná stráž krále, pochodují dovnitř a staví se do dvou řad od brány až k trůnu. Před stupni stojí Karmuno. Areval vstupuje pevným krokem, nevidí se na něm nic z dřívější nemoci. Po jeho pravici jde vojevůdce Arvodo, za nimi jdou místokrálové Monny a Sutonny, dále Rusar, Arvodův bratr s prvními pohlaváry země.Pomalu se dostává průvod až k stupňům trůnu. Karmuno vystoupí o dva výš a obrací se ke králi. Průvod se zastavuje. Jasně avšak chladně jako řezající nůž zní halou hlas kněze:
„Velký králi, povolal jsi šlechtice Mallony, aby slyšeli, co jsi ustanovil k blahu země a jejich obyvatelů. Mocný duch vesmíru osvítil tvé smýšlení, abys volil správně. Podle starého zvyku otců se tě zde jako zástupce Božství táži: „Je ti jisté, že rozhodnutí věčného které zde pomýšlíš oznámit, povstalo z věčné vůle, které jsme všichni podrobeni?“
Areval pevně odpovídá: „Uvědomuji si to.“ Chceš také nadále jen této vůli sloužit?“
“Chci“.
“Tak se ukaž v lesku jeho vůle a oznam jeho poselství poslouchajícímu lidu.“
„Učiním to“.
Tato slova tvoří obvyklý obřad s úmyslem – nedělitelně spojovat světskou moc s duchovní. V ní spočívá významná síla ke spojení myslí: Vidí se to na rysech posluchačů, kteří jsou teď žádostiví naslouchat přicházejícímu poselství.Areval neuznal Karmuna ustupujícího stranou, hodným pohledu. Vstupuje na trůn a mluví: „Muži Mallony, věrni svému trůnu, démonu smrti se zalíbilo povolat do říše stínů věrného leníka. Náš sousední stát Nustra postrádá dva dny nustrora.Chceme tedy, svorně sjednotit s vůlí věčného Božství, dosadit nového místokrále a propůjčit mu moc v zemi. Naše vůle je vykonána, zbývá ještě – oznámit ji.
„Rusare, synu Mutra, jednoho z nejšlechetnějších, jenž sloužil ještě Mabanovi, bratře našeho vojevůdce Arvoda, předstup.“
Přítomní se diví, žasnou, jen Arvodo a místokrálové nejsou překvapeni, Rusar sám pak nejvíce. Váhavě přistupuje a pokleká u trůnu. Areval mluví dál: „Rusare, vstaň jako nustror a slož mi přísahu věrnosti. Karmuno teď předříkává dlouhou přísežnou formuli a Rusar ji opakuje. Areval ho přitáhne k sobě a korunuje ho zlatým proužkem s orokamenem. Místokrálové Monny a Sutony mu blahopřejí. Také v hale je živěji. Zaznívají hlasitá volání, radostný souhlas se jmenováním. Zdá se, že Karmuno chce mluvit,Areval přikazuje shromáždění, aby mlčelo a ještě než může vrchní kněz přijíti ke slovu, začíná sám zakončovat obřad. Ukláněje se, říká: „Vůle Božství, před kterým se skláním, se splnila. Rusare, vstaň, ukaž se lidu ve své nové hodnosti.“
S jiskřícím pohledem, ale přesto s úsměvem se i vrchní kněz jako všichni přítomní hluboce sklonil a ustoupil zpátky. Ve všeobecném vzrušení všem nenapadlo, že by vrchní kněz měl říci: „Vůle Božství, před kterým se král sklání, se splnila“,přičemž on jako zástupce Božství směl zůstávat stát neskloněn, zatímco král a přítomní se musí hluboce sklánět. Ti však, kteří obřad znají, vědí teď také, že Areval touto odchylkou od starodávného hází vrchnímu knězi rukavici rozbroje.
Rusar, veden místokráli, se odebírá ulicí čestné stráže k hale ven.Areval s Arvodem jdou za ním. Oba hned ustoupí zpátky do vnitřních komnat zámku. Pomalu doznívá hluk velkolepého jásajícího průvodu a hlasatel vstupuje dopředu, aby lidu oznámil jmenování nového místokrále. Zatímco Rusar požívá všech poct, radí se Areval a Arvodo v pokoji krále. Vidím je samotné. Příznivá změna v bytosti Arevalově se teď jeví ještě zřetelněji než při velkém přijetí. Od té doby, kdy od vojevůdce ví, že Muhareb žije, ustoupily bludné představy z dřívějška. Vědomí hrozícího nebezpečí ho přivedlo k rozvíjení energie nejvyššího rozsahu. Chce odehnat neštěstí, hrozící jeho trůnu a pomýšlí na prostředky chránit se, kdyby se snad bratr vrátil. Arvodo uměl výborně zajmout krále zcela pro sebe a nahradit Karmuna. Ví, že ho proto vrchní kněz k smrti nenávidí, je však dost chytrý, aby se vůči němu stavěl vždy přátelsky. Arevalovo jednání mu ukázalo, že pomýšlí provést skrytý úmysl a ten chce vypátrat. Čeká jen na příznivý okamžik, který mu odhalí Arevalovy tajné myšlenky. Teď mluví Areval jasně a zřetelně: „Jsi s králem spokojen, Arvodo? Tvůj bratr je místokrálem, jak sis přál. Vděčím ti za mnoho a máš být za to odměněn, Je mou vůlí, abys brzy obdržel ruku Artye. Pak tě uznám. Jsi mužem, který při mně stojí a pomůže mi zatemňovat Mabanovu slávu.“
Arvodovo vzezření neprozrazuje hluboké uspokojení jeho srdce. Klidným hlasem odpovídá: „Můj král ví, že má oddanost je neomezená. Přikaž pane, co mám činit“.
„Nejprve odpověz na jednu otázku, Arvodo. Co myslíš a domníváš se, jaké pocity chová Karmuno vůči tobě? Je tvým nepřítelem?“
Když sladký úsměv je znamením přátelství, tak je mým nejlepším přítelem, avšak vnější stránce nedůvěřuji. Závidí mi královu přízeň. Kdo vidí do jeho duše a poznává, co leží v její hloubce?“
„Jistě nic dobrého pro mne a pro tebe. Tebou jsem přetrhl řetězy, které mě k němu poutaly. Vynasnaží se, aby je znovu přikoval. Znám tohoto pána všech chrámů říše. Na něm je závislé smýšlení lidu, umí je probouzet a zástup kněží ve všech zemích ho poslouchá.. Chtěl-li bych být opravdovým králem, jediným vládcem, musel bych zničit celou líheň, která ho poslouchá. Musím s ním sdílet vládu na Malloně a vidím přicházet den, kdy s ním vypukne boj na život a na smrt.“
Arvodo hledí temně na krále: „Pomyslil můj král na to, jak by se měl vést tento boj? Areval se k němu naklání: „Dokud jsem na něm závisel ve své nemoci, bylo to nemožné. Ale teď, poněvadž stojíš na mé straně, to možné je. Moc chrámu musí být svržena. Lid k němu vzhlíží v pověrčivé bázni a moc démonů se mu jeví větší než moc krále. Musím dokázat, že mě bohové poslouchají, že se v králi sjednocují všechny síly. Karmuno se dlouhá léta staral, aby královskou moc zahrabával tím, že rozšiřoval nauku, že král je podroben moci Božství, která se zjevuje jen jedině v hlavním chrámu v Malloně. Víš, jak se vše valí k branám svatyně, aby si odnášeli radu, jako příznivý neb nepříznivý výrok uvádí srdce v nadšení nebo je zatvrzuje v kámen. Nejsou od toho osvobozeni ani mí válečníci. Je pochybné, jak mnozí by se odvážili jednat proti příkazům krále vzhledem ke Karmunovým výrokům Božství.“
„Proto se jeví lepším žít s Karmunem v přátelství než ho dráždit. – „A být dál otrokem? Ne, už nikdy. On nebo já, společně už nemůžeme vládnout. Království nebo chrám. Jedno musí padnout. Ne bez rozvahy jsem se dnes zdráhal ukončit obřad ve staré formě. Chci ukázat, že král nepotřebuje žádného prostředníka, aby jednal ve jménu Božství. Božství sídlí i ve mně nebo nikde.“
Arevalovy oči planou. Dlouho chované záští vůči knězi mluví zřetelně z jeho vzezření. Ale rychle ovládne vzrušení a tiše šeptá Arvodovi: „Poustevník u moře nebyl dosud nebezpečný, avšak kdo je jist před Karmunovými zvědy? Odkryje-li tajemství, bude umět ho využít proti mně. Vlastní jistota žádá rychlé jednání. Arvodo. Starej se o to, aby byl poustevník nejvěrnějšími stráže ujištěn, že je neznám. Pak ať se dopraví do Sutony. Na Ksontuově zámku je dobře schován a tam ať ukončí své dny. Říší mi nemá otřásat. Ne on a ne Karmuno.“ – A teď se mnou pojď k Artye. Král tě vede k nevěstě.“ – Král se zvedne a lehce se o Arvoda opíraje, opouští komnatu.
Tichý šumot na stěně vzbudí mou pozornost. Můj pohled proniká stěnou a uvnitř silné zdi objevuje úzký, tajný prostor. Karmuno opouští toto místo zvěda, kde naslouchá nejtajnějším královým rozhovorům, když dlí ve své komnatě.
