Průvod se odvrátil od moře nahoru k terase, kterou už známe.Arvodův zrak hledí udiveně na kvetoucí nádheru kolem. Je to skrytý ráj, který ohrazuje příbytek obou poustevníků u moře. Jsou s Upalem, který je stále v bezvědomí, ve svém přístřeší a pokládají ho na mechové lůžko. Starý pokládá své ruce na hlavu bezvědomého a jeho rty se tiše pohybují v němé modlitbě. Pak se přiblíží k Arvodovi, pokyne mu a oba se odeberou stranou, aby nerušili spánek Upala, skleslého mocí událostí. Arvodo nachází konečně slova a mezi nimi se rozvíjí tento rozhovor: „Můj průvodce tě jmenoval jménem zmizelého královského syna Muhareba. Jsi jím, právoplatným králem Mallony?“ „Jsem Muhareb, Mabanův syn. Jsem právoplatným králem, ale Areval trůní v jeho hlavním městě.“
V naléhajícím, rozčileném tónu s prosebným posuňkem se blíží Arvodo: „Pane, dej mi důkaz, abych nemohl pochybovat, pro mne na tom vše závisí.“ „Arvodo, důkaz ti nic nepomůže. Znám tě, znám tvé plány, neboť mi to je dopřáno od Otce všeho, číst v srdcích lidí, poznávat jejich chtění, zda je dobré nebo špatné. Avšak chci ti dát důkaz, který žádáš. Vždyť tím přece splňuji příkaz toho, Kterému jen jedině sloužím.“
Starý se vzdaluje a brzy se vrací s onou nádobou, kterou jsem už dříve viděl a která obsahuje klenoty.
„Arvodo, kdysi dal Maban zhotovit tři prsteny jako znamení neomezené moci svého domu, vyřezávané z jednoho a téhož orokamenu.Kámen ukazuje na bílém podkladě obraz Furose, hrdinného praotce našeho rodu, pokrytého přílbou moci a síly, kterou měl kdysi v tuhém boji vyrvat démonu Usglomovi. Víš, že se od té doby Usglom na naše pokolení hněvá a zamýšlí je zmařit. Maban dal po jednom prstenu mně a Arevalovi, sám nosil třetí. Areval měl po smrti Mabanově jeho prsten, ten se leskne teď na tvé ruce jako znamení tobě udělené přízně. Položil část své moci do tvé ruky. Zde se podívej na ten třetí stejný prsten“.Starý otvírá nádobu a ukazuje Arvodovi prsten, který tam leží.
Vojevůdce pozoruje s údivem klenot. Vidí i královskou čelenku, která leží na dně nádoby, ozdobenou jiskřícím diamantem nesmírné ceny. Už nepochybuje, neboť jen Areval nosí při zvláštních příležitostech stejnou čelenku jako znamení své královské hodnosti. Snímá prsten s prstu, pokleká před Muharebem a mluví: „Můj pane a králi, toto znamení své moci vracím ruce které náleží. Příkaz mého umírajícího otce je splněn. Věděl,že můj velitel žije a přikázal mi, abych se snažil vrátit ti moc, které ses zřekl. Jen ty jediný se můžeš stát zachráncem zvrhlého lidu. Přísahal jsem, že tě budu hledat a viz, štěstí mi přálo, že jsem tě našel. Ó pojď k svému národu, vzdej se té samoty, ve které jsi dosud žil. Všechna srdce ti půjdou s jásotem vstříc, tobě, právoplatnému králi Mallony.“ Klidně a bez pohnutí hledí vysoký stařec na klečícího, pozvedne ho,prsten nebere a říká: „Pánem a králem Mallony nejsem já, není jim Areval. Nikdo z vás Ho už nezná.Ale já jsem Ho poznal a Jeho vůli budu plnit. Vidím,že tvé srdce je plné horlivosti, avšak razí nesprávné cesty. Nemohu už lidi zachrániti. Zvíře, žijící v bažinách se vrací tam, kde je mu dobře. Národy Mallony se staly takovým zvířetem, jejich velcí – dravými šelmami. Neodvrátí-li se od svého konání, není možná pomoc, musí nést následky své viny.“
„Pane, odvrátí se, dáš-li jim příklad. Nezapomněli na tebe. Ještě oceňují prince Muhareba jako souhrn ctnosti.“Vrátí-li se jako král, začne krvavá lázeň, jaká ještě nebyla. Odletěl-li první rachot tak mravokárce bude sklízet nenávist tam, kde chce zasévat lásku. Zvíře chce mít své bahno. Snaž se je vytáhnout z něj když zapomnělo toužit po čistším příbytku, a ono tě pohltí. Nikdy se nebudu snažit násilím vyrvat z rukou Arevala, co obdržel z vůle Boha, Otce všeho. Každý vládce je tak uzpůsoben, jak ho lid potřebuje. Národ a velcí ho teprve dělají tím, čím je.
Ale Areval se stal obludou sám sebou. Utlačuje lid a co z něho vysál, prohýřívá se svými stvůrami. Co Maban zbudoval, on už dávno zbořil. Jak byl Maban vzorem dobrého, tak je Areval vzor špatného. Proč nenacházely národy Mallony konáním dobrého, čemu je Maban učil, sílu síle odolávat pokušením špatného skrze Arevala? Protože nebyli dobří, protože se Maban klamal a věřil, že jeho vnucená ctnost má také sílu přeměny špatných vlastností, které v našich národech už od otců pocházejí. V Mabanovi byla poslední hráz proti zkáze, která jednou nastane. Byl posledním milníkem, průvodcem, aby ukazoval národům cestu, kterým směrem by se musily ubírat, aby se vytrhly z bahna požitkářství a žádostí. Mně mělo být vyhrazeno abych v jeho díle pokračoval, kdyby si národy chtěly připomenout svou hodnost, kterou jako tvorové věčného Otce všeho mají chránit,opatrovat. – Avšak oni to neučinili, skláněli se jen před mocí.
Panovník nemá moc před otrockým smýšlením národa, které se často skrývá za touhou po zákonu a právu. K zachovávání veřejného řádu, pořádku není třeba moci, jakmile je vědomí práva v každém jednotlivci živoucí. Jestliže schází, tu teprve začíná moc a přísnost zákona podle vůle mocného, který často sám nejvíc zákona potřebuje.
Arvodo, v duchu jsem viděl přicházet tuto hodinu. Věděl jsem, že mi přinese rozhodnutí, zda se ještě jednou vrátím k vnějšímu lesku. Vím také, že za cenu tyrana tvrdšího, než je Areval, bych tento svět donucováním pokořil. Ale cesta jde pak přes mrtvoly a krev.
Prostředek je rušení, ničení duší, které odcházejí ve zlosti, pomstě a žádostech, jsou ztraceny pro další vývoj v domě Otce všeho. Vidím i další neodvratitelné následky. Vidím, že nelze uniknout zničení, ale „jak“ mi zahaluje ruka Otce všeho. Volil jsem a neopustím už toto místo, na kterém jsem dobyl světla duše, vanutí věčného ducha pocítil a pravé cíle lidských bytostí poznal. Nemohu být zachráncem, ve kterého doufáš a žádám, abys o mně mlčel, až se vrátíš zpátky ke svým.“
„Žádáš také, abych se zřekl plánů, které v sobě chovám?“
„Splnění všech plánů, jak jsi je pojal, nespočívá v mé ani v tvé ruce, je vedeno podle vznešených úmyslů Věčného. Všechny plány nemohou nikdy překřížit poslední cíl, o který lidstvo usiluje, sotva protáhnout jeho dosažení. Jednej podle svého poznání, nebudu ti v tom překážet.“- „A kdyby mi teď tyto plány překážely zamlčet, že Muhareb pravý král Mallony žije?“ „Když jsi jednou tuto pravdu našel, tak ti v tom nic nemůže překážet.“ Ale nemysli si, že lze Muhareba vidět, není-li to vůle Otce všeho. Bylo jeho vůlí, že jste mě našli. Vaše létací loď, která vás přinesla do hlubiny Wirdu, mohla být roztříštěna, byl bych vás mohl zmařit, obé se nestalo. Jednám podle vůle Toho, Který mi v srdci předpisuje, co mám činit. Jděte oba v pokoji, povedeme vás zpátky. Jistě se zas dostanete ke svým. Naše konání není totéž.“
Muhareb mluvil s takovou mocí přesvědčení, že Arvodo proti tomu nemohl nic říci. Temně se dívá před sebe, pak říká, ukazuje na světleji se stávající pruh na mořském obzoru:“Blíží se doba, že se musím vrátit. Budeš nám překážet?“
„Ne, slyšel jsi, že vás povedeme. Čekej zde, podívám se, jak se cítí tvůj průvodce. Aniž čeká na odpověď, obrátí se Muhareb a jde k lůžku Upalovu. Nachází Upala probuzeného a s jinochem horlivě rozprávějícího. Když spatří přicházejícího Muhareba, vyskočí a spěchá k starci. Muhareb sevře hluboce otřeseného ve svou náruč a tiše mu šeptá uklidňující slova: „Upale, ještě není doba, abych odpovídal na všechny tvé otázky, ale má se ti dostat odpovědi na vše, co potřebuješ vědět. Dovez druha zpátky, je na čase. Až tento úkol splníš, dovez zas brzy loď sem ke mně. Vidíš tam ten daleko do moře čnící skalní výběžek? Vidíš jej s výše kráteru, do kterého ses spustil. Drž se ho, tak nemineš směr k naší skryté zátoce. Čekám na tebe. Nechej Arvoda samotného vrátit se domů. Zamlčuj před ním, co víš, abys jednou později nemusel litovat.“
Upal hledí překvapeně na Muhareba a ptá se: „Je vojevůdce v naší blízkosti?“ „Je a čeká na tvůj příchod. Cítíš se zas silný?“Jsem. Ó, jak mnohé otázky se mi tlačí na jazyk, ale potlačuji je a poslouchám tvé příkazy.
Muhareb pokyne Upalovi a jinochovi, oba ho následují. Všichni tři se ubírají k čekajícímu Arvodovi. Stojí na místě, kde ho Muhareb opustil a upřeně hledí na otevřené moře. Když slyší šelest kroků, obrátí se, uzří Muhareba a přibližuje se k němu. Upal s jinochem zůstávají bezděčně pozadu, pociťují, že si vojevůdce přeje mluvit s Muharebem o samotě. Arvodo říká šeptem: „Je provždy tvé rozhodnutí zříci se trůnu, Muharebe?“
„Je“.
„Mabanův odkaz mému otci, jenž byl jeho nejvěrnějším leníkem, byl úkol, abych tě hledal a přivedl zpátky. Král věděl, že jeho syn žije a že se nemohl docela od něho odvrátit. Po smrti mého otce přešel na mne tento odkaz. Má se stát provždy hanbou?“
„Už jsem ti dal odpověď, ta trvá, zůstává.“
„Tak mě zbavuješ přísahy, kterou jsem dal umírajícímu otci?“ „Bez síly je tvůj slib, o němž jsi nevěděl, zda jej kdy budeš moci splnit. Svobodně, bez závazku stojíš vůči mně“.
Arvodo pohlédne s údivem na Muhareba. Zvolá rozmrzele: „Tvé zpěčování umrtvuje ve mně nejlepší hnutí mého srdce. V tobě nežije duch tvého otce. Být poustevníkem, samotářem a chtít jím zůstávat, když kyne trůn – to nechápu.“
„Protože nemůžeš chápat, co mě ustanovuje, určuje, je lépe, abychom se rychle rozloučili. Jednej podle svého poznání, já následují své.Naše cesty nejsou stejné.
Muhareb se krátce odvrátí a pokyne oběma pozadu stojícím. Posuňkem ukazuje stařec cestu k mořskému pobřeží – to podnítí Arvoda, aby na ni vstoupil. Muhareb jde napřed. Upal a jinoch, oba nesou mangy – jdou za ním. Vstupují do jiné rokle, než kterou vycházeli z horského nitra a brzy se octnou mezi zužujícími skalami. Jdou dutinovou cestou, podobnou dřívější a dlouho kráčejí ve vinuté čáře hluboko do nitra. Zdá se, že tato cesta je schůdná jen v době odlivu, neboť písek pod nohama je vlhký, mokrý a se zúžených skal padají kapky. Náhle se Muhareb obrátí vpravo a stoupá mezi skalami nahoru. Rozsáhlý tunel teď vede nahoru. Rozšiřuje se a vstupují do rozlehlé skalní haly.
Upal poznává ihned místo. Dostali se zase tam, kde objevili chodbu k vysušené mořské pánvi. Muhareb svedl své průvodce rychlejší cestou na půdu kráteru, blízko místa, kde opustili loď. Kolem je obklopuje temná noc, kterou zahání světlo pochodní. Teď se v dáli zablýští, světlo se zrcadlí na kovových trubkách a plochách, tvar lodi vystupuje z temnoty.
Arvodo pohlíží temně na vozidlo. S jinými pocity, než s jakými je opouštěl opět je vidí. Pociťuje žádostivě nutnost rychle odejít z těchto strašných podzemních hrobek. Muhareb pronikavě pohlíží na vojevůdce. Arvodo se tomuto pohledu vyhýbá. Vždyť přece od posledního tvrdošíjného odmítnutí povstaly v něm myšlenky, které sice ještě nejasné, vyvolaly protiklad mezi ním a starcem.
„Naše cesty nejsou stejné“, zní v něm, - dobrá, tak nechť se rychle dělí a každý ať jde svou cestou.
Upal vstoupil do stroje a vše uspořádal. Zháší všechny mangy, obklopující gondolu, nechá otáčet kolo pro pohyb nahoru a hlásí vojevůdci, že je připraven k odletu.
Muhareb, jemuž byly Arvodovy myšlenky jasné, říká: „Otec všeho, Jenž vás sem přivedl, chraň váš výjezd.“ Arvodo nastupuje. Ještě jednou to v něm ožívá, když se dívá do starcových očí. „Uvidím tě opět?,“ ptá se.
„Vůle Otce všechno rozhoduje, ne my. Čiň Jeho vůli. Nedej se oslňovat Usglomovými poklady, tak zachraňuješ své “já“ a zas se uvidíme.“Arvodův obličej prozrazuje nevoli. Krátce dává Upalovi příkaz ke stoupání. Křídelní kolo se otáčí rychleji. Stroj se zvedá a vznáší se k východu z kráteru, veden jistě Upalovou jistou rukou..Let bezpečně pokračuje. Přeletěli ústí kráteru. Nad zemí je šero a počíná svítat. Upal stoupá vysoko, aby se mohl dostat nepozorovaně na osamělé místo, odkud sem přiletěli. Jeho objevení by bylo nyní snadnější než v noci. Rychle klouže loď vzduchem.
Upal mluví teď k Arvodovi, který je pohroužen do hlubokého přemýšlení, toto: “Pane, chcete-li, povedu loď na úpatí hory, na jejímž vrcholu ji stále skrývám. Tím si ušetříte sestup a dostanete se rychle na místo, kde na vás s vozem čeká váš sluha. Strávili jsme mnoho času v jeskyních Wirdu. Dovedu-li vás na úpatí, bude vám to možná prospěšné.“
Arvodo přikývne, je mu zřejmě příjemné, že ztrácí průvodce a říká: „Učiň tak. Očekávám tě, co možno brzy, ve svém paláci. Pomlč před každým, pamatuj na svou přísahu.“
Upal zvedne svou pravou paži a položí ruku na svou hlavu: Znamení, které dávají věrní, aby vyjádřili svůj bezpodmínečný souhlas. Teď řídí s nejbystřejší pozorností let lodi. Brzy přeletěli kráterovou krajinu a blíží se obydleným krajinám. Teď se táhnou pod nimi rozsáhlé lesy, loď rychle klesá a brzy se vznáší v nepatrné výši nad vrcholy stromů. Nyní se ukazuje příkře stoupající vrchol hory, na které Upal skrývá své vozidlo. Na jejím úpatí je rovina, ke které míří. Loď pomalu klesá. Lehce dosedne a stojí klidně na lučině,kterou se ztrácí cesta vedoucí na úpatí hory..
„Pane“, říká Upal „tato cestička vás zavede jistě k místu, kde na vás čeká řidič vozu“.
Arvodo vystupuje z gondoly, podává Upalovi ruku a říká: „Připrav vše, aby ti k dalším jízdám nic nechybělo. Ještě nevím, k čemu se rozhodnu. Avšak chci, abys byl v každé době připraven podnikat delší cesty. Opatři své skladiště nahoře vším, co potřebuješ.“
„Pane. K tomu potřebuji určitou dobu, až se k tomu připravím“.“Tak nemeškej a hlas se u mne teprve pak, až vše dobře skončíš.“Upal opakuje znamení souhlasu. Když se Arvodo obrátí a rychle kráčí k lesu, ve kterém brzy zmizí,zvedne se zase stroj do vzduchu a vznáší se zdánlivě k horskému místu.
