Z hlavního města Mallony se táhnou do různých měst říše jako šňůry rovné silnice: spojovací cesty, na nichž v krátké době urážejí dlouhé vzdálenosti rychle jedoucí vozy. Východně od Mallony vidím hlavní silnici, která vede do sousední říše Nustry. Rychleji než vozy klouži mírně vzduchem a obdivuje se dovednosti, s jakou byla silnice postavena. Nic není sto překážet přímému směru. Řeky, údolí, rokle se přemosťují. Hory byly roztříštěny kvůli silnici. Na uhlazené půdě nejsou pozorovatelné žádné otřesy jedoucích vozů. Vskutku, tyto silnice jsou vzorovým zařízením, proti kterému se naše dopravní cesty jeví jako nedokonalé.
Čím se vzdalují od hlavního města, tím půvabnější je krajina. Na obzoru se vynořují mohutné horské masy, sněhem pokrytí horští obři mi jsou vstříc v slunečním svitu a lesku. Je to mohutný horský svět jako hranice dvou světadílů, podobná Uralu mezi Evropou a Asií. Týčí se přede mnou a zdá se, že přikazuje vetřelci, aby zastavil. Ale silnice jde dál, stoupá k pohádkové výši, jen zřídka se v zatáčkách vyhýbá mohutným překážkám. Rokle a údolí jsou přemostěny úžas budícími stavbami. V závratné výši, docela blízko u sněhových polí a ledovců se teď silnice vine k největším výšinám, které musí překročit. A uprostřed ledovcového světa, mlčením ztuhlého vede jistě a bez nebezpečí pro cestujícího do horské planiny, sněhem pokryté, hranici Mallony a Nustry.
Obdivuji se umění inženýrů, kteří takové stavby prováděli. Na naší Zemi by byly nepochybně nemožné. Tíže hmot by nepřipouštěla budování takových obloukovitých staveb, které jsem viděl. Zřícení do sebe samých by bylo vším, kdyby se někdo chtěl odvážit stavět mostní klenby takového rozpětí.Menší tíže planety Mallony umožňuje zde tyto stavby. V čistém horském vzduchu cítím zřetelně jiné vesmírné podmínky. I prahornina planety se mi jeví jinak než na naší Zemi. Zdá se mi ve svém složení lehčí, podobná lehčím hmotám naší doby křídové a třetihorní. Zde je pokryta sněhovými čepicemi, které se černě zvedají z modrobílých ledovců a sněhových polí.Ale už zde nebudu déle meškat, žene mě to bez odpočinku dál na konec horské planiny, a pak dolů do Nustry, královské říši Rusara, jehož cestovní vůz a další vozy jeho doprovodu mě následují.
Nyní je stoupání přemoženo.Daleko se rozprostírá země přede mnou. Hory spadají příkře do Nustry a s nadšením pohlížím na četná úrodná pole, zelenající se lesy, lesknoucí s jezera a řetězy mírných kopců. V svištící jízdě klesáme. Ve vlnitých pohybech kloužou vozy jistě do údolí jako po ohromné skluzavce. Brzy se končí jízda do údolí a po mnoho hodin se jede dál rovnou úrodnou zemí k hlavnímu městu země téhož jména. Slunce stojí již na obzoru, když se v dálce objeví stavby Nustry a je večer, když Rusar se svým doprovodem vjíždí do rozsáhlé haly.
Nustra se na přijetí nového místokrále vyzdobila. Všude planou hranice dříví a velké svazečky manga pochodní, které osvětlují hlavní ulice a náměstí. Cesta k paláci vládce na návrší je zvláště slavnostně osvětlena. Radost vzrušených davů, bohatě zdobených se pohybuje po ulicích a zdraví bouřlivými výkřiky a voláním slávy vjíždějícího místokrále. Rusar stojí na skvostně zdobeném voze, oděn v roucho zlatem protkávané a s díky přijímá pozdravy. Zdá se, že je ze všech poct šťastný a těší se ze sympatií lidu. Průvod mizí za otevřenými branami královského zámku. Nustra má zase vládce.
Vidím velký sál, slavnostně zdobený. Rusar, místokrálové Monny a Sutony sedí na vyvýšeném místě a dívají se do pohnutého množství dvořanů a vznešených říše. Nový panovník pro ně pořádá hostinu. Zdá se, že jsem přesazen do doby bujné císařské římské říše. Stoly se prohýbají pod přinesenými pokrmy. Opilí hosté již nejsou mocní svými smysly. Tanečnice předvádějící své smyslné tance podněcují smyslnost a vášně. Představují se kejklíři a snaží se odvážnými skoky bavit diváky. Zde se vyvíjejí divé orgie k potěše mocných Mallony, které se už dávno ve všech částech celé říše Mallony konají.
Rusarovi to není neznámé. Vždyť Areval se snažil své divoké blouznění zahánět bakchanaliemi a Rusar jim přihlížel s probouzející se žádostivostí, které mládež tak snadno propadá. Místokrál Monny po Rusarově pravici je v nejveselejší náladě. Právě povolal k sobě krásnou tanečnici a drže dívku v náručí, říká Rusarovi: „Nustore, květiny tvé země jsou líbezné, ale mohu ti ukázat ne méně krásné, až se ti zalíbí navštívit mou zemi. Slib mi,že přijdeš. Pak uzříš zázrak mé zahrady lásky.“
Rusar míní mírně: „Monnore, víme jak jemným znalcem jsi ve věcech lásky, avšak ještě málo po nich toužím. Povinnost vládce je – obšťastňovat lid.“
Jasně se směje, tiskne místokrál dívku na sebe a volá žvatlavým hlasem:“Neobšťastňuji svůj lid? Dívej se, jak si s dětmi národa počínám“ – Místokrál Sutony, zvaný sutor, se rovněž hlasitě směje: „Kdo by nevěděl, že se snažíš stávat se otcem svých pozemských dětí. I nustor se ještě bude cvičit v těchto krásných povinnostech.“
V tomto okamžiku zaznívá vřeštící muzika. Děvče se vyvine z náruče místokrále a spěchá k ostatním tanečnicím, které se seřadily v kolo a začínají tanec, který v nejvyšší míře vzrušuje divokost a dráždí nervy.Hosty pojímá všeobecné vytržení, závrať. Podle taktu tleskají, volají pochvalně a mísí se mezi tanečnice. Brzy víří vše dohromady za jásotu a vyvolávání rozkoše.
Tento obraz se mi protiví, odvracím se. Pohlédl jsem hluboko do zvrhlosti obyvatelů této planety. Je toho dost...
Teď se obraz mění. Mlhy táhnou mimo a znenáhla se tvoří jiné podoby. Vyjasňuje se. Poznávám Karmuna a Arvodova bratra Rusara v malé komnatě zámku Nustry. Karmuno šel tajně za novým místokrálem a horlivě Rusarovi namlouvá. Mladík je zasmušilý a bledý, ztrnule hledí na zemi, když se vrchní kněz snaží přemluvit ho. Teď slyším i slova a rozumím jim. Karmuno říká: „Pryč se všemi pochybnostmi, jsem pro úspěch. Jakou bratrskou lásku má pro vás Arvodo, poznáte z jeho konání. Krade vám lásku Artye. Myslíte, že mi je neznámo, co vámi pohybuje? Arvodova moc, kterou od jisté doby působí na krále a vede ho ke svému cíli.Chce se stát králem Mallony. Vás teď udělal místokrálem Nustry, neboť mu blízkost bratra byla na překážku. Ožení se s Artyou, jejíž ruka ho učiní dědicem trůnu.“
Vášnivě vyjede Rusar: „To nesmí“. Chladně mluví kněz: „Chcete tomu zabránit, když si sama Artya přeje toto spojení a král též?“ Sténaje, vzdychá Rusar: „Mně dala na srozuměnou, že její srdce je ke mně obráceno a teď.“
Bratr se jí líbí víc. Nic nového, pane, u této ženy. Artya zná jen sebe. Kdyby věděla, že Arvodovo srdce pro ní plane, byla by jím brzy omrzelá. Ale takhle ho musí dobývat. Nepřestane, dokud v něm muže nepřemůže. Byl by první, kdo se nesklonil před jejím úsměvem a to její ješitnost nestrpí. Vy, pane, jste byl jejím otrokem a takové ona odbude, odstraní, jakmile je už nepotřebuje.“
Rusar skřípe zuby vzrušením: „Nikdy nebudu otrokem této ženy. Umrtvená budiž láska k ní a jen ještě nenávist ať žije pro ní.“ Karmuno se skrytě usmívá a jeho oči září vítězstvím. Šeptá tiše Rusarovi: „Znám prostředek, jak se můžete na této zradě pomstít.“
„A jaký to je?“ „Potkáte ji, až se setkáte s Arvodem.“ „Teď je mocnější než my všichni a - můj bratr.“
“ Váš pán, který vás nebude šetřit, bude-li se mu to zdát nutné.“ „Jaký prostředek znáte?“
Rusar pohlíží tázavě na kněze, ten mu hledí přísně do očí a tiše odpovídá: „Muhareb žije.“ Jako hadem uštknut, vyjede Rusar: Pln zděšení hledí zasmušile na kněze a koktá: „Muhareb žije? Nemožné.“
„Proč nemožné?“
„Protože se můj bratr nedávno vrátil z krátké cesty. Kde mu byly dány důkazy o Muharebově smrti. Viděl muže a mluvil s ním. V jeho náruči Muhareb zemřel.“
„To vám řekl Arvodo a vy jste mu uvěřil. Netušil jste, že bratr lhal kvůli svému tajnému účelu, který jsem prohlédl. Muhareb žije a já znám jeho pobyt.“
„Vy víte. Kde žije? Kde je?“
„Pane, tajemství se neoznamují bez dalších vědomostí. Arvodo vás oklamal. Areval se nebojí mrtvého, ale tím víc živého Muhareba. Od Arvoda se dozvěděl, že žije a Arvodo umí velmi dobře využívat jeho strachu. Teď víte, odkud má váš bratr moc nad králem.- Zbavte krále bázně před Muharebem a pak se najdou prostředky, jak lze svrhnout Arvoda.“
„Karmuno, znám vás, vy už znáte prostředky a doufáte jich použít.Nikdy jste nebyl Arvodovým přítelem, já už jím teď také nejsem, tak mluvte.“
„Je třeba, aby Muhareb padl nebo byl uznán právoplatným králem. K čemu byste se rozhodl?“ Rusar se z opatrnosti táže. „Dá se to už teď určit? Možná, že není radno ani to ani ono. Jednejte tak, aby cesty zůstávaly otevřeny.“
Karmuno potěšen přistupuje k Rusarovi: „Vidím, že mi rozumíte. Buďme spojenci, tu budeme moci řídit osudy Mallony. Uchopte teď pevnou rukou otěže vlády. Poučím kněžstvo země, aby vás podporovalo. Arevalovo konání nebude pro nás tajemstvím. Chci-li, mají zdi oči a uši. Této síti neujde Areval ani Arvodo.“
„Ale co se děje mezi tím s Muharebem?“ Karmuno se lstivě usmívá. „Královský syn, který se zahrabává v samotě, bude pro trůn neschopen. Potřebuje jeho jméno, méně jeho osobu. Nejprve dejme v Nustře oznamovat, že Muhareb žije, a že byl viděn. Jsme jisti místokrálem Monny, naše plány bude následovat. I tam bude Muharebovo jméno podkopávat vážnost Arevalovu, ještě víc pak v samé Malloně. Teprve až nám ukáží okolnosti, jak velká moc spočívá ve jménu Muhareba, tak se usneseme. Jeho věrní budou našimi.“
„I tento spolek znáte?“,ptá se s netajeným údivem Rusar. Vrchnímu knězi všech chrámů nesmí být nic cizí. Každý nedostává plod toho, co zasel. Rozumnější, kteří dovedou čekat, sklízejí úrodu. Arvodo na to nepomyslí, ale dozví se to.“
Rusar s údivem Karmunovi naslouchá. Ve svých myšlenkách si utváří jasný obraz tohoto zdánlivě vševědoucího kněze, který krále neomezeně ovládal, dokud ho Arvodo zřejmě v této moci neomezil. Ale počítal i s tímto případem a zajistil si síť zvědů, pomocníků a důvěrníků. Větří nebezpečí svazku s tímto - odtáhnout se od něho. Způsobem vzdoru říká: „A když teď Arvodovi odhalím, co mi svěřujete, prozradím, o čem víte?“ – Chladně se usmívaje a velmi významně na něho pohlížeje říká Karmuno krátce: „Zkuste to.“
„Rusar ví, že by se Karmuno nezalekl žádného prostředku, nutí se k smíchu a míní:
„Takovým pokusem nechci ztrácet Karmunovo přátelství.“
