Jsem opět v Malloně a stojím před hlavním chrámem říše. Je to velmi skvostná stavba. Vysoko čnící sloupy obklopují hlavní budovu a z každého sloupu září velká manga – pochodeň. Chrám je jako mohutná kostka bez okem a má jen velkou vstupní bránu, zdobenou reliefy obrazného významu. Nad branou vidím obrovskou postavu nádherné ženy: představu krásy, pro její uctívání kdysi Maban tento chrám ubudoval.
Celá budova působí svou honosností. Zevně je skvostná, ale mocný dojem působí velikostní poměry, sloupové chodby a proud světla se sloupů, zářící v noci a osvětlující jako za dne jasně budovu a nejbližší okolí. Pozoruji, že chrám nese druhý, menší kostkovitý nástavec, který slouží jako oltář. Zde se ve zvláštních slavnostních dnech zapalují mohutné obětní ohně a ze vzniklého druhu žáru oznamuje pak vrchní kněz Karmuno zalíbení nebo nelibost Božství.
Velkou branou vstupuji dovnitř chrámu. Obklopuje mě slavnostní ticho a tma. V pozadí vidím pestře svítící světla, která svatyni chrámu slabě osvětlují. Jsou tam postaveny sochy dokonale krásných paní. Všechny se sklánějí ke střednímu bodu, který je naznačen šesti kamennými stupni. Co znamená tento kruh soch? Odpovídá se mi: Kruh znázorňuje dobré vlastnosti člověka. Každá jednotlivá postava zosobňuje.: dobrotu, odpouštění, lásku, shovívavost, milosrdenství, důvěru, statečnost atd.
Avšak všechny se sklánějí a jdou vstříc všeoživující podstatě činné síly, na které je jedině závislá jejich jsoucnost, bytí.Na těchto schodech se zjevuje v obětních dnech pohybující se postava obrovského muže, který obetkán mlhovitým oparem vonného kadidla se krátce ukazuje jako nejvyšší Božství Schodufaleb. Obklopující sochy jsou pak nahrazeny krásnými živými ženami které zůstávají delší dobu v určených jim postaveních. Když se objeví obr, začnou se pohybovat, spěchají k němu a celá skupina se pak ponořuje do země.
Karmuno umí co nejlépe budovat svůj popský podvod a z něj kořistit. Tento chrám je až příliš často svědkem orgií nejnižšího druhu, které se konají v temných halách k poctě božství
Síla ducha mě táhne nahoru na stupniště. Vstupuji na ně a propadám se. Stojím teď v chodbě, slabě osvětlené a přicházím k vysoké bráně. Otvírá se. Dostávám se do většího prostoru, kde stojí ozbrojení. Jsou to Karmunovi poddaní,ochránci chrámu a sluhové, kteří jsou vždy připraveni vykonávat i jeho krvavé rozkazy. Pak přicházím k druhé velké bráně. I ta se otevírá. Vstupuji do prostoru, krásně zdobeného. V něm čekají někteří kněží a zahánějí nudu hraním. Zřejmě jsou na stráži před malými, železem pobitými dveřmi. Jejich pohledy se tam častěji směřují, jako by odtamtud očekávali že tam odtud někdo vystoupí. Mně tyto dveře nepřekážejí, otevírají se a stojím před druhou šesticí takových pevných dveří. Musím je otevřít, než se dostanu do dalšího, jasně osvětleného prostoru.
Na vyvýšeném místě trůní Karmuno. V kruhu kolem něho sedí ještě jedenáct kněží, mužů středních let. Z očí se jim zračí pevnost a vychytralost. Po třech z nich tvoří nejvyšší kněžský stav země, kterou zastupují. Pronikl jsem do nejtajemnější chrámové rady, která do tohoto zajištěného prostoru přichází, aby přijímala rozkazy od Karmuna. Ten teď mluví a říká: „Nejvyšší kněží říše. Zdravím vás v důvěrné poradě našeho svatého chrámu. Jsme zde shromážděni jako ochránci lidu, jako prostředníci Božství a jako přátelé a důvěrní. Raďme se o tom, co žádá náš zájem v nejbližší době. Každý ať dá nezabarvenou zprávu o tom, jak to stojí s naším vlivem v jeho zemi. Mansore nejvyšší knězi Nustry, začni se svou zprávou.“
Vysoký muž,dojem vzbuzujícího vzezření, s orlím nosem a chytrýma, avšak potměšile blýskajícíma očima se pln hodnosti zvedá se svého sedadla a mluví: „Milovaní bratři.V Nustře se mnoho nezměnilo od té doby, kdy jsme se tu shromáždili, avšak mám podat zprávu o dobrých pokrocích na poukázané cestě. Lid Nustry lze snadno vést, ponechá-li se mu jeho pohodlnost.
Drží se zvyklostí a proto platí u mnohých vždy za lepší staré než současné. Blouzní proto ještě jako dříve o Mabanovi a považují ho za Boha, který ve své době sestoupil, aby dal lidu to nejlepší. Bratři, víte jak nesnadno jsme prosazovali své myšlenky místo Mabanových vedoucích představ, abychom řídili smýšlení lidu tak, jak to vyžaduje náš zájem. Teď se, díky lenivosti duchů, dílo podařilo.Teď se v Nustře smýšlí, jak chceme.
Ty, nejvyšší našeho spolku, moudrý Karmuno, jsi chtěl vzbudit náladu pro Rusara, nového místokrále. Stalo se tak. Z chrámů celé Nustry oznamovali naši věrní sluhové vůli Božství, že je Rusar příjemný. Díky našim zařízením planuly na obětních oltářích pro něj obětní ohně vysoko a slavně. Ukáže-li se Rusar povolný a bude se řídit pokyny této vysoké rady, bude moci zůstávat šťastným panovníkem šťastného lidu. Není třeba se obávat, že naše panství v Nustře bude otřeseno.“
Přemýšlivě se ptá Karmuno: „Nustrani mluví ještě příliš mnoho o Mabanově synu Muharebovi?“
Vzniklo mnoho bájí o osobě prince. Jeho zmizení se vysvětluje mnohonásobně různě. Jednou se říká, že byl zavražděn, tu zas, že utonul a také, že ho urval démon Usglom. Tu se zas praví, že ho pro dobrotu nemohl uchvátit démon, ale že ho odvedla Anarba bohyně krásy a že žije v její kouzelné zahradě jako zajatec v mladistvé svěžesti. Jeho jméno stačí, aby Nustrany naplňovalo úctou.“
„Dobrá. Později budeme o něm mluvit dál. Jsou ještě všechna místa státu Nustry obsazena muži, nám oddanými? – „Jsou“.
„Děkuji ti. Teď podávej zprávu ty, nejvyšší knězi Monny, jak to je ve vaší říši.
Poněkud obtloustlý muž – požitkářství se jeví už na jeho kulatém obličeji – se zvedá a mluví: „Sláva budiž stále našemu chrámu a jeho věrným služebníkům. Ať je to jakékoli kdekoli na Malloně, u nás v Monně je to dobré. Bratři, víte, že monnor je největší požitkář a že se štítí každé vážné práce. Rád přenechává otěže vlády takovým mužům, kteří jeho potěšení neruší. A protože se mi podařilo dokázat mu, že se v kruzích našeho chrámu bere ohled k jeho slabostem a my jsme sto nést místo něho starosti, tak byl monnor ochotně svolný předat větší náklad práce chrámu.“
„A ty nosíš toto břímě?“, přerušuje ho chladně a pátravě Karmuno.
„Ke cti chrámu vzal jeho sluha ochotně velké břímě na sebe. Je takové. Monnor rozhazuje plnýma rukama lidem peníze. Kdo mu pochlebuje, nepotřebuje pracovat. Dostává se mu prostředků v netušeném množství, neboť se v poslední době našel bílý rod v neuvěřitelném množství v ohnivých krajinách naší země, které se táhnou podél moře.Byl by povinen předávat všechen omincovaný rod státní pokladně, avšak on si větší část ponechává pro sebe.“
„Kdo je mincmistrem v Monně?“, ptá se Karmuno.
„Volto, jeden z nejvěrnějších sluhů našeho chrámu.“
„Vím. Jeho bratr byl na tvůj podnět vrchním dozorcem pokladů rodu vyhrabaných z hor. Ale dodává státu jen polovinu, druhou přijímáš ty a ukrýváš ji v chrámu Monny.“
Tato slova vyvolají v kruhu velký údiv. Téměř slova neschopný vrchní kněz blekotá: „Nad tím nejvyšší- chtěl jsem právě oznamovat, neboť tvému oku nic neujde.“
„Jmenuji se Karmuno, Dalekozraký“, poznamenává suše vrchní kněz, a ostře zdůrazňuje, říká „ „Podávej dál zprávu.“
Nejvyšší kněz Monny je zastrašen. Je nejistý, co vše se Karmuno o jeho provozování dozvěděl a co nebylo úmyslem objasňovat. Teď cítí, že lež, při které byl dopaden, by mu mohla být osudnou, a proto se rozhodne nic nezamlčovat. Jistým hlasem pokračuje: „V chrámu jsou nakupeny velké poklady, o nichž Areval nic neví. Ty jsou chrámové radě k opatření, jakmile o tom rozhodne. Zůstávalo také tajemstvím, že chrám pro sebe vytěžuje zvláště bohatá naleziště, jejichž nálezy s pomocí Volta a jeho bratra plynou jen pro nás.“
“Odkud bereš pracovníky?“, ptá se Karmuno. Tázaný, hledě zkoumavě na vrchního kněze, míní: „Nejvyšší, ty to víš“.Karmuno přikývne a říká: „Mluv kvůli ostatním“.
S počátku váhavě, pak stále jistěji pokračuje zprávu podávající: „Teď je to už asi rok, co se v Monně začala rozšiřovat náhle silně nám nebezpečná sekta, které jsme zpočátku nepřikládali příliš velký význam. Upozorňuji bratry na to, že se jednalo o lidi, kteří tvrdili, že náš chrám krásy je ohniskem neřesti. Že jeho vysoký význam, který mu přikládal Maban jako místu povznesení, je znesvěcen, neboť kněžky chrámu se staly prodejnými holkami. Víte, že jsme se usnesli takové pověsti a hanebné na cti utrhání co nejpřísněji trestat smrtí.
Tu se stalo, že v jednom malém místě povstal muž a tvrdil že Božství, které se každoročně viditelně v našem chrámu zjevuje - a vy, mí všichni druzi přece o tom nepochybujete, protože vaše oči je přece často viděly „ /cynické úsměvy a nápadně se posmívající pohyb zachvacuje shromáždění při těchto slovech/, - „ještě nikdy do chrámových zdí nevniklo skutečně. Božství nesídlí v kamenných hromadách, udělaných lidskýma rukama, nýbrž v hrudi člověka. – Hledejte Božství v sobě, očistěte se, pravlastní chrám Božství, buďte sami knězi vnitřní svatyně – tak zněla nově probouzející se nauka. Mezi chudší třídou nacházela velmi rychle následovníky a připravovala nám,pravým vlastním knězům brzy nepřátelství a neposlušnost. Noví přivrženci se tajně shromažďovali. Prorok chodil po zemi a přivrženci ho chránili a ukrývali. Nespokojenost s námi hrozila, že vypukne v povstání, kdyby nebyla nebezpečná sekta z kořenů vyvrácena a zničena.
Jsem spokojen, že zde mohu oznámit, že se to podařilo. Nechal jsem je těšit v klamné jistotě. Brzy jsem se od zvědů dozvěděl, kde se scházejí a jednoho dne je monnorovo vojsko vyzvedlo z jejich hnízd i s jejich prorokem. Nikdo chrámu neunikl. Všichni kopou jako jeho otroci v ohnivé krajině Monny a dobývají neocenitelný bílý rod. To jsou dělníci, na které se osvícený vrchní kněz tázal. „Tato řeč nachází všestrannou pochvalu. Nejvyšší kněz Nustry se ještě ptá: Co se stalo s hanebným nactiutrhačem a pobuřovatelem?“ Lhostejně odpovídá jeho kolega: „Nedávno byl upálen.“
A je nebezpečí v Monně zcela odstraněno?“ „Docela“. Od té doby, co jeskyně přechovávají horlitele, je každý přesvědčen o jejich hanebnosti, démona Usgloma. V Monně vládne opět Iwhe a dřívější víra.“
Shromáždění je mimořádně spokojeno s tím, co slyšelo. Karmunovy pichlavé oči letí od jednoho k druhému. Ticho nastává v rozsáhlém prostoru,tiché bručení pochvaly oněmuje, když říká: „Bratři, sluší se, aby poklady, nakupené v zemském chrámu Monny nezetlely. Každý nejvyšší kněz má na tom podíl jakož i dva kněží nejblíže pod ním. Později se poradíme o jejich nejlepším použití. Jste s tím spokojeni?“
Zaznívají radostně nadšená volání, která provolávají slávu Božství Schodufaleba na osvíceného kněze všech zemí. Karmuno přikoval řetězy k sobě zase duše přítomných. Zná lakotu a její moc.
Nejvyšší knězi Sutony, podej teď ty zprávu.“ Říká, Karmuno, sedaje si. Ihned se ztišuje radostná nálada.
Z řady kněží se zvedá muž, jemuž z obličeje svítí duchovní důležitost. Klidně, neproniknutelně, téměř jako maska se jeví jeho rysy. Tento muž se dokonale ovládá. Jeho ústa by se mohla smát při krvácení jeho srdce. Z jeho tmavých jako moře hlubokých očí vidím svítit nepřemožitelnou sílu vůle. Dlouhý vous ohraničuje ušlechtile utvořený obličej s jemnými, pevně uzavřenými ústy. Jak se s klidnou vážností zvedá, je mi nápadná jeho královská postava. Vpravdě je to muž, jehož zevnějšek ukazuje, že je hoden trůnu. Teď mluví pomalu dobře znějícím hlasem: „Tomuto kruhu nemohu říci nic nového. Co by se mělo dít u Sutonů, tohoto horského lidu, který je o sto let pozadu za Mallonou, Nustrou a Monnou? Lid se drží toho, co obdržel od nás, nechce nic jiného a je spokojen.
Karmuno pozoroval mluvčího poněkud nedůvěřivě a teď mu vpadá do řeči: „Víme, že Sutor je tělem obr, ale vybaven mozkem dítěte.Zkušenost učí,že se i děti stávají vzpurné a staví se proti svým rodičům. Nedověděl ses to nikdy v Sutoně?“
„Nikdy nejvyšší, a v Sutoně se to nikdy nedovím“. Mluvčí umí do výroku svého hlasu vložit takovou plnost nejdokonalejšího přesvědčení, že tato slova umlčí každou pochybnost.Karmuno jen břitce zdůrazní: „Bdíš přece nad lidem a Sutorem?“
S okem plně obráceným na vrchního kněze říká tázaný s dojímajícím klidem a jistotou: „Vidím nejvyšší a budu bdít.“ Karmulo skloní hlavu. I ostatní kněží dají ze svých pohybů znát, že zřejmě považují Sutonu za méněcennou a ne nebezpečnou. Nejvyšší kněz Sutony si sedá, teď se Karmuno zvedá a šeptá knězi, sedícímu vpravo, svému důvěrnému písaři několik slov. Ten bere z pouzdra několik papírů, druhu pergamenu. Vlevo sedícímu knězi zřejmě přikáže, aby se podíval k východu a přesvědčil se, zda všechny různé dveře jsou zavřeny a žádný nepovolaný nemůže slyšet, co má Karmuno v úmyslu sdělit kruhu. Vrací se s hlášením úplné jistoty. Kněží hledí napjatě na Karmuna, jehož vzezření jim slibuje důležité sdělení. Říká: „Ušlechtilí bratři a důvěrníci, osvícení kněží naší země. Slyšeli jste, že zdánlivě panuje klid a mír na všech částech Mallony. Víte, že nepokoje a vzpouzení se proti našim naukám, které nám samo božství zjevovalo, aby národy mohly žít v míru, byly námi potrestány a potlačeny. Je lepší, když jednotliví kazitelé docela zahynou, než aby otravovali smýšlení národů.
Připomínám, že za Mabanovy vlády muselo naše pokolení snášet pronásledování, protože jinak velkému králi se nezdálo dobré, že se v radě kněží zastupovalo přesvědčení prostředníků mezi Božstvím a lidmi náleží bezpodmínečná věrohodnost a jeho slovům neomezená zákonná síla. Když se velký zástup kněží připojil k této moudré nauce, zahnal nás Maban. Areval nás povolal zpátky a vidíte, že na zemích je šťastný mír od té doby, co stojíme vedle krále, který v nás má nejvěrnější druhy, ve mně našel svého nejúpřimějšího poradce. Dávají se znamení souhlasu. Karmuno pokračuje: „Má to tak zůstávat i v budoucnosti? Na vašem vzezření vidím, že si to přejete. A rovněž tak i já. Ale hleďte, číhá na nás nebezpečí. Zničení našeho štěstí není už daleko, nebudeme-li jednotní jako dosud, abychom zkázu zahnali. Proto slyšte: „Všichni víte, že nejvyššímu knězi při uvádění Rusara král Areval odepřel vyšší výsost známým vám výrokem. Pátral jsem po hlubší příčině jeho činu a našel jsem pravý důvod. Jen dvě slova a znáte velikost onoho neštěstí, které nám hrozí: Muhareb žije“.
Výbuch nemůže vyvolat větší ochromující účinek, než tato zpráva.Jen nejvyšší kněz Sutony neukazuje stopu vzrušení. Výkřiku údivu, úleku, vzrušené otázky hlásek vyvolávají zmatek, ve kterém tvrdý hlas vrchního kněze není slyšet. Když se vzrušení ztiší, Karmuno pokračuje: „Královský syn, jehož jméno ještě dnes slyší Nustrani s uctivou hrůzou, která by jim tělem i duší patřila, kdyby měl sílu k tomu, aby je k sobě připoutal, žije. Mohl by Arevalovi vyrvat královskou moc, neboť náleží jemu, kdysi zmizelému dědici trůnu. Avšak díky Božství Schodufaleb to uspořádal takto: Zdá se, že Muhareb nám není nebezpečný, ale Areval. Slyšte, co jsem se dozvěděl: Jako samotář neznámý a nuzný žil Muhareb na mořském pobřeží. Trůnu se zřekl. O jeho koutu jsem se dozvěděl. Dal jsem ho hledat a věrní sluhové chrámu ho měli nepozorovaně zajmout. Avšak jeho bydliště je prázdné, jak jsem sám viděl. Zmizel odtamtud, nevím kam. Musí se najít a najdu ho. Přenechejte to mně.Neobávám se, že by usiloval o vládu, to by byl musel učinit už dříve. Horší však je, že Areval ví, že jeho bratr žije. Vědomí, že není vinen Muharebovou smrtí, dalo Arevalovi zpět sílu a tím schopnost odporu proti nám. Proto ona nevážnost vůči mně, proto je nám ztíženo poslední vítězství, kterému jsme byli už blízko.
Ale na místo království chceme nastolit úplnou duchovní vládu chrámu. Vládne-li duch, kterého pěstujeme a jako nejlepší ze všeho uznáváme, tu jeho zástupcům náleží i vnější moc. Svět ať je poddán našemu duchu a ne opačně. Muharebovo jméno ať nám slouží k tomu, abychom si tuto vládu zajistili. Rozumně vedena, bude probuzená nespokojenost proti Arevalovi vzrůstat, až národ uslyší, že Muhareb žije. Avšak povšimněte si, že žije jen tak dlouho, dokud nám slouží, a mizí, zaniká, ukazuje-li chuť vládnout.
Zde vezměte tyto listy, obsahují pokyny, které musí každý ve své zemi plnit, Budou-li se provádět, jak je udáno, vítězství nebude scházet. Ať si je dnes večer každý horlivě a v klidu čte a koná, co mu list říká. Zítra zde budeme opět společně zasedat a pevně se usneseme, čeho je chrámu třeba. Jste s tím spokojeni?“
Všeobecný souhlas zaznívá se všech stran. Delší dobu vane prostorem zmateně živé a horlivé brumlání. Karmuno nechává uklidňovat vzrušené mysli, pak opouští své sedadlo a zchytralým pohledem mluví:
„Bratři, jste unaveni a potřebujete osvěžení, proto zakončuji zasedání.“ „Přítomní opět souhlasí a spokojeně se usmívají. Karmuno stiskne ozdobu stěny. Část se posouvá zpátky a ukazuje tajný východ. On i kněží kráčejí dovnitř chodby a dalšími dveřmi se dostávají do rozsáhlého, skvěle vybaveného prostoru.Bohatě prostřené, pokrmy obtěžkané tabule zvou k požitku, měkké polštáře k odpočinku. Teď se otevírá vedlejší komnaty a zástup překrásných dívek s úsměvem a žertovně proudí vstříc knězům. Jsou to kněžky“ svatého chrámu krásy. Dobře chráněný, jistý prostor je zahrada lásky jeho kněží, kteří tu obětují.
