Na nádraží Nustry, středisku ústících ulic pro známé vozy, je velmi živo. Místokrálové Monny a Sutony se loučí s Rusarem, aby se vrátili do svých paláců. Královské návštěvy na naší Zemi ukazují ne méně obřadů a nádhery, než zde. Vidím řady vojáků a skvělé družiny panovníků, úředníků a zvědavců, kteří se tlačí kolem nádraží Nustry. Koleje tu nejsou, ale mnoho přehrazení se táhne halou, mezi nimi mohou vozy bez překážky vjíždět a vyjíždět. Celý provoz se řídí zrovna tak jako na nádraží Země. Na zvláště chráněném místě stojí dlouhá řada krytých vozů. To jsou dvorní vozy místokrálů.
Právě vstoupil Monnor do svého prostorného vozu, když se rozloučil s Rusarem a Sutorem. Zazní hudba a za provolávání slávy jedou nejprve tři vozy, potom Monnor ve svém skvostném voze a konečně řada šesti vozů, ve kterých je družina. Průvod jede východním směrem a brzy se dostane k moři, které nepřekáží, neboť je přemosťováno dlouhou řadou vzájemně spojených dlouhých mostů – ty vedou k pevnině Monny.
Rusar mluví živě se Sutorem. Nedaleko vidím vznešenou postavu nejvyššího kněze Sutony. Přijel ještě pozdě večer z kněžské porady v Malloně, aby doprovázel svého vládce do Sutony. Obklopují ho kněží vyššího stupně z Nustry a on klidně mluví se zemským nejvyšším knězem.
Teď povstává opět pohyb, blíží se okamžik odjezdu. Sutor se loučí s Rusarem a vstupuje do svého vozu. Je to druh salonního vozu, který dovoluje trochu pohybu, je vybaven sedadly a sklápěcími stoly a dovoluje výhled na všechny strany. Stěny postranní a přední stěna jsou chráněny látkou na způsob skla, je ohebná a podobná slídě. Je průhledná, nerozbitná, je sto nahrazovat naše sklo. Řidič vozu je na vysokém zadním sedadle, které je chráněno proti tahu větru deštníkem z látky, podobné sklu. Pro vyloženou čapku nemůže vidět dovnitř vozu, ale pákou a všelikými zařízeními může vůz dobře řídit.
Sutor se teď obrací k nejvyššímu knězi své říše. Pohybem ruky mu naznačuje, aby vstoupil do královského vozu. Sutor se obrací ještě jednou k Rusarovi, objímá ho a následuje kněze. Zaznívá hudba, ruce se všech stran mávají, ozývá se volání a pokřik. Pomalu vyjíždí z haly řada vozů. Brzy se obrací k jihu, rovněž k moři.
Podle našeho počítání času může být průvod Sutora na cestě asi hodinu. Mě napadá, že se jeho vůz velmi lišil od jiných. Vozidlo je opatřeno zařízením, které umožňuje dodržování odstupu doprovodných vozidel. Při takových cestách zvláštní nařízení Sutora. Chce být, pokud možno svým průvodem neobtěžován. Oba cestující seděli dosud naproti sobě mlčky s lhostejnými pohledy na obydlenou krajinu. Teď osídlení ubývá a cestující mohou být jisti, že je zvědavé pohledy dál nebudou obtěžovat. Sutor je jist před protijedoucími vozy, neboť při takových královských jízdách jsou cesty od stanice ke stanici pro všeobecný provoz tak dlouho uzavřeny, dokud panovník nepřejede.
Sutor se teď obrací k svému nejvyššímu knězi a přátelsky praví: „Už dost nucení. Teď jsme na cestě domů do Sutony a smíme si zas připomenout svou lidskou důstojnost. Odlož teď masku nepřístupnosti,můj Curopole. Buď opět přítelem, ne knězem.“
Jako by tato vřele promluvená slova uvolnila pouto, mizí výraz masky s obličeje nejvyššího kněze. Dosud chladné a nevystižitelně se jevící oči přijímají výraz mírnosti, pevně zavřená ústa se usmívají. Celá postava se protahuje a svým zvučným hlasem říká tento zázračný muž: „Jakmile musím Sutonu opustit, ztuhnu ve svém nitru v led.“ Teprve tvé slovo dává domácímu slunci opět zasvítit.“
„Daří se mi jinak, Curopole? Blaze nám, že jsme my Sutoni zůstali nedotčeni otrockým smýšlením jiných, které jsme opustili.Schodufaleb kéž nás před nimi chrání.“
Temně a vážně hledí oslovený na Sutora a těžkým tónem zní s jeho rtů: „Schodufaleb se stal hluchým k našim prosbám. Také Sutonu už nezachrání, co je vydáno zkáze. Zahyneme sami sebou“.
„Vím to.“odpověděl Sutor, a lepší si nezasloužíme. Pobyt v těch zemích mě opět naplnil ošklivostí. Je tam morový dech, ztrouchnivělost a pach plísně, zemřel tam každý smysl pro vyšší snažení, smějí se nám a nechápou, že bázeň před Božstvím nám dává ještě vnitřní hodnotu, kterou oni už dávno ztratili. A že Sutoňan, plný síly ještě cítí ve svých žilách proudit čistou krev, on jediný na Malloně. Je nezkažen rozkošemi a vášněmi.“
„Ba, sice nezkažený, ale také neschopný zahřmít nepřátelům své čistoty do uší, aby se zastavili. Kdysi byl Sutoňan obávaný pro své jednání, plné síly, jak to ohlašují staré zpěvy a starodávná podání. Netrpěl zlo, špatnost, ctil Božství a Jeho vládu. Z této výše klesl. Tělo je ještě plné síly, ale slabá je jeho vůle. Sutore, odvážil by ses se svými poddanými vystoupit proti Arevalovi, abys chránil duchovní statky Mallony? Popíráš to. Víš tak dobře jako já, že zánik našeho lidu by byl jistý, neboť Sutoňan není už dnes obávaný když sestoupí s hor.
Horští obři naší vlasti nás sice chrání před loupeživými přepady sousedů, ale válečné tažení našich by mohlo mít málo úspěchu. Sutoňan snadno usychá v mírných rovinách, brzy se dává chytit lahodícími zvuky rozkoše. V zemi je Sutoňan ještě dnes mocný, síla hor udržuje jeho duši čistou. Sestoupí-li dolů ze svých hor, brzy zeslábne a zchoulostiví. Odloučenost je jediným prostředkem, jak udržovat národ. Zůstávejme při tom, dokud se to Schodufalebovi líbí a dokud na nás nedá ještě přinést zkázu..“ Vážně zdůraznil vrchní kněz poslední slova a Sutor souhlase, se táže: „Na čem novém se usnesla cháska, aby zrychlila zkázu, jak už dlouho tušíš?“
„Pane, Karmuno je ztělesněný démon Usglom, který číhá v hlubině, jinak by nevymyslel takové obludnosti. Už dávno panuje chrám ve všech zemích a mozek si osobuje vládu ve vesmíru. Karmuno pomalu rozšířil nauku, že se jen nejvyššímu knězi představuje Božství na Malloně, že se jen jim zjevuje a že vše smrtelné musí poslouchat jen vůli, která mluví skrze kněze. Teď chce dále upevňovat panství nade všemi myslemi. Nařizuje, aby si každý smrtelník vyvolil kněze, kterému svěří všechny své prosby a přání, své činy a myšlenky, aby je přenesl nejvyššímu knězi a ten je pak předložil Božství k rozhodnutí.
Jak obrovský je to plán, rychle pochopíš. Na Malloně se už nebude moci dít nic, co by se Karmuno nedozvěděl. Vynutit násilí na svědomí, zhloupnutí, porobu ducha – to bude brzy práce toho, který by byl povolán, aby zapaloval světlo Božství v srdcích.Karmuno vynašel výborná pravidla, jak kněz dojde nejsnáze k svému cíli. Předpisy se plní radostí, neboť zajišťují vládu každého jednotlivce v jeho okruhu a zároveň vysokou odměnu provádějí-li se přísně.
„A jak budeš ty, Curopole provádět tato pravidla?“
„Budu umět jim vzít jed, špičky odlomit a starat se o to, aby Sutoni zůstávali, čím dosud byli, i kdyby při tom tělesně zahynuli. Jsem a zůstávám Sutonem, ne otrokem Karmuna.
Schodufaleb chraň tvé počínání. Budu tě stále jako dosud s radostí podporovat. Co ses jinak ještě dozvěděl v kněžské radě?“
„Karmuno oznámil, že Muhareb žije: Zpráva, kterou už dlouho známe, avšak on jí chce využít ke svým účelům. Touto skutečností chce popouzet smýšelní proti Arevalovi a řídit podle libosti.“ „Muhareb neusiluje o královský trůn“.
„On to ví a jen proto se odvažuje takto hrát.“ Přemýšlivě se ptá Sutor: „Mluvil jsi s Upalem, nálezcem orokamenu a viděl jsi ho?“
„Ne pane. Upal zmizel. Nikdo, ani jeho rodiče nevědí, kde se zdržuje. Mám proto obavy o staré i o osud tohoto odvážlivce.
Je jediným, kdo zná tajemství, strašné tajemství výbušniny nimah,kterou kdysi vynalezl jeho praotec a svěřil Mabanovi. Od té doby se toto tajemství se toto tajemství chrání a jen v případě potřeby se povoluje výroba docela důvěryhodným. Kéž Schodufaleb zabrání, abychom někdy nemuseli k sobě volat Upala na obranu své země.“
Po delší přestávce se Sutor zvedne a ptá se: „Jak smýšlí kněžstvo o ušlechtilém Numovi, který v Monně učil a odvažoval se mluvit pravdu o chrámu?“
„Váhavě odpovídá Curopol: „Pane, došlo k tomu, jak jsem se obával. Vše ušlechtilé se zničilo, pravda se udusila a zahnala. Jen lež, podvod a otroctví má na Malloně ještě vyhlídku na úspěch. Zlo všude vítězí a proto také jistě není daleko trestný soud. Jak a čím nastane, ví jen Božství. Avšak potká i nás, neboť máme všichni podíl na velké vině.“
„Ty se mi vyhýbáš odpovědět Curopole. Pověz mi, co se stalo s ušlechtilým Numo?“
Tiše a s pohnutím zní odpověď: „Upálili ho.“
Jako jedovatým hadem uštknut, vyjede Sutor: „Upálili, usmrtili Numa, tohoto ušlechtilého, jehož ústa jen pravdu mluvila, jehož srdce bilo pro vše dobré, přítele chudých a utlačovaných zahubili? Ó, bídné lidstvo, hanebné kněžstvo, které rdousíš jen nejlepší, abys samo sobě sloužilo, neřest následovalo, zlo konalo, Božství se vysmívalo, rouhalo kletba těmto katům, nechápu nemohu uvěřit co říkáš, je to pravda?“
„Je to pravda“, zní tiše.
Sténaje se vrhá Sutor do polštářů vozu a slzy se řinou po jeho tvářích. Trvá dlouho, než se sebere. Pak se obrací k Curopolovi a říká tiše: „Teď jasně pociťuji pravdu tvých stálých
proroctví, že se blíží trestný soud. S Numem zemřel poslední pokus Božství – odvrátit zkázu od Mallony. Lidé zbahněli, srdce zemřela. Dobré je udušeno, zlo jásá, vítězí. Mor vládne na Malloně, plíseň a smrt. Žádný čerstvý závan větru nezahání dusící dech, a my se řítíme rovněž do zkázy, Zahyneme sami sebou. Jsme slabí – následovat den. Ať zavítá noc, zakryje nás svými závoji, zničí, usmrtí nás.“
Poslední Sutorova slova jsou šepotem. Curopol hledí s hlubokou bolestí v srdci na svého pána a přítele.
Vůz zatím dosáhl mořského pobřeží. Smělé mostní stavby se vznášejí od jednoho ostrova k druhému a vedou teď cestující do vlastní Sutony. Ztrnulá skalní změť tvoří věnec kolem pobřeží Nustry, pohodlné zátoky pro čluny, které chrání čluny před bouřemi. Ale není vidět žádnou plachtu, žádnou loď, neboť vysoko klenuté mostní stavby spojují pevniny snadněji a bez nebezpečí.
Právě jede Sutorův vůz po oblouku, který v mohutném rozpětí přemosťuje moře od poslední skály Nustry do Sutony, když tu za rozeklaným balvanem vyrazí loď, ve které sedí tři osoby. Curopol ji vidí. Bezděčný pohyb k Sutorovi mu dá vzhlédnout. I on spatřuje loď a lekne se. Curopol ukazuje na loď, mizící za skalami, a těžce dýchaje vyráží ze sebe: Muhareb, Upal. S nimi se blíží pomsta.“
