V líčeních somnambulní jasnovidky, která nově oživovala minulost tím, že viděné obrazy a události převáděla do přítomnosti, nastalo po posledním obrazu zastavení. Na výrazu její tváře bylo vidět, že viděla dobře události, avšak vytrvale mlčela o tom, co spatřovala. Konečně sdělovala v nesouvislých větách některé události, avšak zakazovala o tom psát, dokud to sama nebude žádat. Po několika dnech, kdy se častěji pokračovalo v pokusech, vyprávěla toto:
„Teď zas pište, co jsem viděla. Jsou to strašné, neuvěřitelné události a jednotlivosti, nevěřili byste mi a posmívali byste se mi. Řeknu tedy jen všeobecně o tom, co se tehdy stalo:
Karmuno a jeho kněžská cháska uměla výborně rozšiřovat pověst o Muharebově návratu. Byl veleben jako Mabanůn syn, který zdědil vlastnosti otce a mohl by říši přivést opět k nejvyššímu rozkvětu. Naděje na lepší časy nacházela tím temnější osvětlení, než se stalo známým, že se Areval chce osvobodit od každého ovlivňování chrámu, kterému právě Maban propůjčoval tak vysoký význam.
Vynořující se pověsti, že se právoplatný vládce Muhareb zas objevil, nedocházely s počátku víry. Zejména Rusar nechtěl myslet na tyto možnosti přesto, že ho o této skutečnosti zpravil osobně Karmuno. Znal však příliš dobře vrchního kněze. Jeho otevřeně vyslovený úmysl, posloužit si jménem Nuhareba pro své účely, ho přivedly k domněnce, že získal osobu, která pro Karmuna měla hrát roli opět přišlého knížete. Když se však jednoho dne objevil před Rusarem Upal a podal mu osvětlení nejen o skutečném Muharebovi, ale i o úmyslech jeho bratra Arvoda, tu klamaného popadla zlost a on přísahal králi i jeho vojevůdci strašnou pomstu.
Naléhal na Upala, aby mu jmenoval koutek, kde se teď Muhareb zdržuje, Upal tak učinil a náhle byl Muhareb překvapen Rusarem s velkou družinou a byla mu vzdávána pocta jako právoplatnému králi. Když ho Rusar našel v malé chatrči u moře a úctyhodného muže s údivem pozoroval, zeptal se ho váhavě: „Jsi Muhareb, Mabanův syn? Tento muž který by mohl očekávat pocty, které mu náleží, odpověděl prostě: „Jsem jím.“ Při tom jeho zrak spočíval pronikavě na Rusarovi. A když ten se před ním skláněl, aby svému právoplatnému králi a pánu holdoval, tu se Muhareb nezdráhal poctu přijmout. Mlčky místokrále následoval. Muhareb položil svou paži na rameno svého mladého průvodce, lehce se opíraje s Rusarem ochotně vstoupil do nádherného vozu, který je vezl do hlavního města Nustry.
Viděl jsem Muhareba s královskými znaky, skvostná čelenka zdobila jeho čelo., prsten se leskne na prstu jeho pravé ruky. Přemáhající vznešenost vyzařovala z jeho osoby a omamovala lid Nustry, který mu s nadšením holdoval.
Dostávalo se mu všech poct, bydlel v Rusarově paláci, avšak zůstával málomluvný a z jeho očí bylo zřejmé, jak málo se ho dotýká všechen ten lesk.
Pak jsem viděl Muhareba, obklopeného velkým množstvím lidí. Byli tam velcí z Nustry, vyslanci z Monny a Mallony. Muhareb k nim mluvil dlouho a důrazně jako prorok, naplněný svým božským posláním. Varoval lid před jeho požitkářstvím a zchoulostivěním. Poukazoval mu na pomíjivost pozemského lesku a na nutnost úsilí po nepomíjejícnosti duchovních statků. Vysvětloval, že nepřišel vyhlašovat neposlušnost vůči svému bratru, nýbrž poslušnost vůči Božství a jeho řádu. Tento řád lid už dávno opustil. A on jako královský syn složil pozemskou moc, aby získal duchovní, chce lidem ukazovat cesty, jak každý může dospět k tomuto poslednímu cíli života.
Řeč působila mocně. Lid byl uchvácen a chybělo málo, aby Muhareba vzýval jako viditelného zástupce Božství Schodufaleba. Muhareb však napomínal, aby každý vcházel do sebe a přemýšlel o tom, co slyšel. Každé další uctívání rozhodně odmítal.
Nyní jsem viděl Karmuna, jak v převlečení a neznámý naslouchal této řeči, v kněžské radě Nustry. Vysvětloval, že chrám teď musí používat Muharebem probuzeného proudění, aby lid ještě pevněji přikoval k chrámu, než tomu bylo dosud. K tomuto účelu je nejprve nutné – řeči Muharebovy podporovat. Musí být slyšen, aby se pak mohlo jednat, jak to vyžaduje zájem chrámu. V jiný den kázali kněží v říši Nustra pokání a snažili se obracet důvěru věřících k hlavnímu chrámu v Malloně, kde Božství trůní viditelně.
V Malloně jsem viděl krále Arevala a Arvoda. Oba byli Rusarovým holdováním v nejvyšší míře rozhořčeni. Areval nařídil, aby se s Nustrany jednalo jako s odbojníky, nevydají-li mu Muhareba. Nustranům však nenapadlo – vyhovět vyzvání. Rusar se odvolával u svého bratra na přísahu, danou umírajícímu otci.
Arvodo nechápal, proč se tehdy na mořském břehu Muhareb bránil tomu, co on nyní zřejmě v Nustře učinil dobrovolně: usilovat o panství Mallony. Kdyby Muhareb panoval, padl by Areval a s ním i jeho vojevůdce. Proto popichoval Arevala proti svému bratrovi a brzy se vyzbrojovalo vojsko Arevalovo k válečnému tažení proti Nustře.
Muhareb se hrozil, když slyšel o pomstychtivém tažení. Vždyť přece věděl, jakými strašlivými prostředky mohl Areval rozšiřovat smrt a zkázu třaskavinami nimah. Upal byl odhodlán svěřit Muharebovi pečlivě chráněné tajemství svého praotce, výrobu nimah, aby násilí potíral násilím. Ale Muhareb nechtěl prolévat krev. Měl jiné cíle než moc.Dal Upalovi nutné příkazy a jednoho dne Muhareb zmizel. Upalova loď ho neviděného i s jeho mladým průvodcem odvezla.
Chytrý Karmuno se choval zcela neúčastně. Schvaloval jen Arevalova nařízení a říkal si, že polním tažením nejsnáze zničí bratry, kteří mu jsou tak nepohodlní, a že Arevala dostane do své moci. Znal přesně předrážděné nervy vnitřně stále ještě nemocného krále a věděl, že je třeba jen příznivého nárazu, pokud možno v nepřítomnosti Arvoda, aby ho mohl opět zcela ovládat. Tento okamžik přišel. Jeskyně Wirdu nedávaly v poslední době výtěžek jako jindy. Úředníci spravující státní pokladnu považovali tento pokles za nebezpečný. Král starosti úředníků sdělil vojevůdci a důvěrníkovi Arvodovi. Ten krále uklidňoval a vypravoval mu o Upalových objevech, které sám viděl. Od oné doby se cítil Areval jako přemožitel démona Usgloma, strážce pokladů, jehož nenávisti vůči lidskému pokolení se už nemusí obávat. Přes vnitřní hrůzu toužil nezměřitelné poklady vidět a Arvodo mu to slíbil.
Arvodo sice věřil, že najde osamělou zátoku, ze které vedla od moře chodba do nitra země i bez další pomoci, ale chyběl mu Upal se svou lodí jako jistý vůdce. Dal ho proto hledat, avšak nenašel ho. Dal přivést rodiče a když podle pravdy oznámili, že nevědí nic o jeho pobytu, dal je uvrhnout do vězení. Rozhněval se a oznámil, aby byl Upal, nálezce orokamenu zajat jako neposlušný, kdekoli se najde.
Tento rozkaz pobouřil věrné, k nimž patřil i Upal, kteří dosud v Arvodovi spatřovali svého sbratřeného vrchního. Mimo to se pohlíželo na Upala jako božské přízně požívajícího, neboť by byl nikdy orokámen nenašel. Proto se na Arvoda pohlíželo nepříznivě a Karmuno toho uměl brzy zase využít. Vytvářel, šířil stoupající nenávist, když vojevůdce opustil hlavní město, aby táhl proti Nustře.- Nedaleko od královského sídla na březích moře bylo nádherné letní sídlo Arevalovo, kam se uchyloval,aby se oddával úplnému klidu. Zde se cítil jistý, neboť se nikdo nepovolaný nesměl přiblížit k tomuto místu klidu, aby pak nemusel za trest pracovat v jeskyních Wirdu.
Areval se s potěšením procházel se svou dcerou osamělými parky letního sídla. Nedoprovázel je žádný sluha.Areval se zde cítil docela jistý, neboť rozsáhlý park byl obklopen vysokou zdí. Došli k čistému rybníku, který obklopovalo vysoké a husté křoví. Zde se Areval nebo Artya někdy koupávali. Vedle rybníku byl větší trávník,obklopený neproniknutelným křovím. Když si oba chtěli prohlédnout louku, zarazili se. Uprostřed na místě stála jim neznámá létající loď Upalova a když přistoupili blíže, zapraskalo to v křovinách. Vystoupila vysoký postava Muhareba, vedle něho stál jeho mladý průvodce. Tváří v tvář stáli oba bratři proti sobě. Areval bledý se zaraženým dechem. Muhareb v hodnosti plné výši starce pohlíží tmavým okem žalostně na krále.
„Bratře, přišel jsem tě varovat“, znělo důrazně a pronikavě s Muharebových rtů. „Pronásleduješ mne, nejsem tvým nepřítelem. Vyslal jsi svého vojevůdce proti vzbouřeným poddaným, jak si myslíš. Avšak oni nezasluhují potrestání. Mýlí se. Myslí si, že já usiluji o trůn. Můj pokus platil záchraně jejich duší, jak bych i tvou chtěl zachránit. Proto zanechej prolévání krve, povolej Arvoda zpátky.“
„Arvoda volat zpátky.“ Vysmíval se král, “jemně a chytře myšleno. Mezi tím získá Rusar čas k obsazení všech horských průchodů. Nustrani se vysmějí mé moci. Nedůvěřuji ti, bydlíš v jeskyních Wirdu a s Usglomem, nepřítelem na smrt kmene Furo jsi uzavřel spolek, abys mě zahubil.“
„Nic mi není vzdálenější, než tvá záhuba, bratře. Odpustil a zapomněl jsem vše minulé. Trůn, který teď zaujímáš, nepostrádám. Fedijah odpočívá v říši Usgloma, jeho poklady ji obklopují, smířen je s kmenem Furo. Duch Fedijahy žádá smíření mezi námi.“
Při jmenování tohoto jména to Arevalem škubne. Jeho oči se rozšiřují, dech vázne. Dívá se jako zbloudilý kolem a šeptá kvapně: „Fedijah odpočívá v říši Usgloma, vím to od Arvoda. „Žádá smíření“ – říkáš – ode mne?“
Muraval, mladý průvodce Muharebův se díval soucitně na zděšeného krále. A jako by měl tento pohled magnetickou sílu, obrátil se Areval k jinochovi. Když se oči obou setkaly, vykřikl Areval: zavrávoral a opřel se o Artyu, která stále u něho blízko.
„Muharebe, kdo je ten mladík? Z jeho obličeje mi svítí vstříc oči Fedijah.Tak se na mne podívala, když mě odmítala, tak mě ještě dnes pronásleduje její pohled v mém snění i bdění. Kdo je onen tam s očima Fedijah?
„Železně, těžce a klidně odpovídá Muhareb: „Tvůj a Fedijahy syn. Vychoval jsem ho otci. Je dědicem tohoto království, - tvůj syn.“
Jako by údery palic potkaly krále, tak pádně působila tato slova.Areval se jejich účinkem zřítí, jeho nemocný mozek nemohl pochopit co bylo řečeno. Kdysi zaplašené blouznivé postavy se mu zas vynořovaly, stály před ním v uchopitelné moci. Pojala ho šílená úzkost, násilím se sebral a na bratra vyštěkl tato slova:
„Lžeš, obludo. Přišel jsi jen k mé záhubě. Provozuješ se mnou klamnou hru, šalbu kterou zničím. Arvodo, dej mi svůj meč. Postavy které jsi usmrtil, zas ožívají. Chci je sám usmrtit. Kvapně roztrhl Areval svůj vrchní oděv, pod kterým nosil vždy ukrytý krátký meč. Vytrhl jej a mrštil jím po mladíkovi, který stál klidně proti němu. Zasáhl ho až příliš dobře. Špička meče pronikla hluboko do hrudi. Také Artya hlasitě vykřikla, když proud krve z hrudi vysoko stříkal a unikal. Padající Muraval byl zachycen Muharebem a Upalem...
Areval ztrnule zíral, duchem nepřítomný a ztuhlý, na umírajícího, když Artyino hlasité volání o pomoc zaznívalo parkem. Z dálky odpovídala hlasitá volání. Spěchalo sem bdělé služebnictvo. Za několik okamžiků tu muselo být. Tu uchopil Muhareb s Upalem bezživotné tělo mladíka, nesli je rychle k lodi a opatrně položili do gondoly. Již bylo slyšet šustot sluhů křovím, aby rychle přiběhli na Artyino volání o pomoc, tu se zvedla loď. A Muhareb, vysoko vzpřímen strašlivého vzezření a s očima, plnýma bolesti a zlosti, zaměřenýma na krále, zahřměl na něj: Kletba tobě a tvým, králi Arevale. Hněv Otce všeho, ať zardousí, vraha syna svého.“
Rychle se loď zvedla a zmizela. Areval se zhroutil v bezvědomí. Když Rusar slyšel, že se jeho bratr s vojskem přibližuje, aby ho a Nustrany trestali pro odpadnutí, nezůstal nečinný. Rychle byly obsazeny horské průsmyky, které vedly z Mallony do Nustry. Nebylo možné sestoupit do rovin Nustry, pokud bylo málo schůdných cest a jen vozovka v rukou nepřítele.
Rusar věděl, jak strašlivými třaskavinami bylo vyzbrojeno Arvodovo vojsko a že může úspěšně čelit náporu jen tehdy, zmaří-li se přechod přes hory. S výšin mohl i on pomocí vrhacích strojů sesílat na nepřítele mocná třaskavinová tělesa, i když neměla tak všeovládající sílu jako nimah. Její výroba zůstávala státním tajemstvím Arevalovým. Byl znám jen její nejmírnější tvar a všeobecně se ho užívalo k pohonu strojů. Silnější účinek znaly jen vysoké státní osobnosti, avšak nejstrašnější třaskavý účinek, kterého kdysi použil Maban, zůstával tajný.
Brzy stála proti sobě vojska Rusarova a Arvodova, avšak žádné nemohlo dosáhnout úspěchu. Včasně se obsazovaly a chránily výšiny, ke kterým se Arvodova mužstva neodvažovala přibližovat. Muselo se použít jiných prostředků pro potrestání Nustry, avšak potřebné stroje se nedaly hned opatřit. Musely se teprve ve státních továrnách vyrobit. A tak minulo mnoho nečinné doby, ve které se v hlavním městě Mallony staly mnohé věci.
