Medium ukončilo vyprávění o tom, co vidělo a prohlásilo, že o dalších obrazech už nemůže podávat zprávy. Když si teď jako obvykle přiložilo prsten na čelo, začaly však zase přicházet zobrazení takového druhu, jako by bylo událostem přítomno.
Síla, které vděčím za pohled na Mallonu, mě táhne na jih planety, kde leží velká říše Sutonů. Letím přes moře od Nustry a dostávám se ke smělé umělé silnici: ohromný most, jehož oblouk se vznáší od ostrova k ostrovu, až je dosaženo pevniny Sutony. Částečně jsem tuto cestu poznal, když jsem sutora na jeho cestě doprovázel.
Teď se vynořuje pevnina Sutony, Rozsáhlá pustá pobřežní plocha, pak následuje neobydlený pás země, zpola poušť, zpola step. Půda je kopcovitá. Poznávám různá místa. Teď pozoruji široký, klidně tekoucí proud, veletok, který žene své vody do moře. Velké město leží u této řeky.Překvapuje mě zcela neobvyklý pohled. Vidím lodě. Sutoni používají řeky jako silnice pro větší náklady, také vory pohánějí po široké a hluboké řece. Na jihu poznávám mohutné horské vrcholky, táhne se tam vozovka. Jdu po ní a brzy mě obklopuje horská krajina. Je stále dojímavější. Hory stoupají do obrovské výše, vrcholy jsou zahaleny závoji mračen.
Horko, ve stepi skoro nesnesitelné, se stále zmírňuje chladným jižním větrem, který vane od nepřehlédnutelného jižního pohoří.
Mohutné horské masy sestupuji blíže. Cesta se táhne širokým údolím.Po mé pravici teče rychle řeka, na které, obranými Sutony vedeny, lehce běží lodě. Teď se blíží hlavní město, zbudované v údolní kotlině.Pozadí tvoří sněhem a ledem pokryté obrovské hory alpského světa, jaké na Zemi nelze spatřit a proti kterým jsou sněhem pokryté hory hraničního pohoří od Mallony k Nustře ničím.
Oproti rafinovaně zjemnělému způsobu života jiných částí země jsem spatřil budovy hlavního města Sutony v jednoduchém stavebním slohu. Nepochybně se poznává, že jejich obyvatelé kladou větší význam a důraz na životní potřeby, než na potěšení a blažený život. Táhne mě to stále hlouběji do země. Hlavní město leží za mnou. Řeka hučí teď bouřlivě přes skalní bloky a ztrácí se stranou v údolí, zatímco sleduji stále se zužující vozovku. Divoké skalní skupiny tvoří často nad silnicí střechy. Z významných výšin se řítí dolů vodopády hned vpravo, hned vlevo. Liduprázdná je celá krajina. Žádná živá bytost neruší velebnost této vznešené přírody.
Teď se otevírá údolí. Náhle se zvedá vyšší horská homole, obklopená nepřekročitelnými horskými obry, a na této hoře září v jasném slunečním svitu mohutný, jako kyklopskýma rukama zbudovaný zámek, který hroze, číhavě hledí do rozsáhlé země. Je to Ksontův zámek. Zde najdu opět sutora. A dozvím se, co se stalo s Muharebem.
Ve vysoké rozsáhlé hale s velkými okenními otvory vidím sutora sedět u stolu s rozloženými papíry. Curopol, nejvyšší kněz a důvěrník stojí vedle něho a podává mu spisy, které podepisuje a podává nazpět.Teď se tato práce skončila a sutor se táže:
„ Jaké zprávy přinesl posel z Mallony? „Pane, Karmuno zvítězil. Je dědicem trůnu, Artya je jeho ženou. Ve jménu chrámu nařídil, aby se horlivě pátralo po Muharebovi a stanovil odměnu tomu, kdo přinese jistou zprávu.“
„Jak je to s Muharebem?“ „Jako vždycky, pane sám vidíte“. Curopol ukáže na zavřené dveře, jde k nim a závěs posouvá poněkud stranou. Sutor jde za ním a dívá se skrz dveře.
Vidí Muhareba. Stojí u vysokého klenutého okna, ze kterého může svobodně pohlížet do údolí a na nádherné pohoří. Komnata není příliš veliká, ale vysoká a vzdušná. Nepohnutě stojí starcova postava. Oči jsou obráceny k oblakům a třpytí se v lesku vytržení, ruce jsou pevně přitlačeny k hrudi. Není pochyb o tom, že Muhareb není ve svém duchu na Ksontově zámku, žije v dalekých oblastech nezemské svobody, kam ho tělo nemůže ještě následovat. Když oba vážně a soucitně pozorovali nepohnutého starce, sutor se odvrací. Curopol nechává spadnout těžký závěs a říká tlumeně: „Tak stojí dlouho ve dne, v noci u okna od té doby, kdy ho Upal s mrtvým mladíkem sem přivezl. Jen někdy sestoupí dolů k hrobce, kde odpočívají těla Fedijah a Muravala.
Nemluví, jí a pije jen to nejnutnější a přesto jeho duch není mrtvý. Žije v lepších oblastech a bude tam věčně žít, když zde zuří pomsta.
„Kde je Upal?“
„Podnikl poslední let na Mallonu. Přinese nám odtamtud zprávu. Možná,že ho ještě dnes uvidíme. Obávám se, že nám přinese špatnou zprávu.“ “Proč se bojíš?“
„Protože jistě myslím, že Karmuno dal už dávno prohledávat jeskyně Wirdu, aby hledal Muhareba, že zná tajemství Upalova a objeví, že Upal vzal poklady Wirdu k sobě. Kam Muhareb uprchl, kam ho Upal zanesl? Neobdrží-li Karmuno od kněží Nustry a Monny zprávu, tu ví, že se uprchlíci mají hledat jen v Sutoně. Je nemožné, aby se loď mohla dlouho skrývat neviděna v horních říších.
Karmuno ví, že se Upal všeho odváží. Nebude trvat dlouho a vzduchem budou plachtit další lodě. Aby zlomil odpor Nustranů, žádal Arvodo rychlou stavbu lodí, aby tyto padající Nimahou zabily obránce průsmyků. Najdou se jiní odvážliví jako Upal. Podníceni vysokou odměnou, co Karmuno nařídí, provedou.Jsme zde jisti před zradou?“
„Zde ve starém zámku Ksontově zrádce nežije. Vážím si Upalovy opatrnosti, umí vyhledávat cesty, aby ho nikdo neviděl.“
“Otec všeho ať dá, aby to tak stále zůstávalo“,odpovídá Curopol, bere podepsané papíry, zdraví a vzdaluje se.
Nastala noc. Kdo někdy byl ve velehorách naší země, ví jak tajemné kouzlo se šíří v teplých letních nocích nad pohořím, které se leskne v měsíčním svitu. Bílé jemné mlhy vystupují i v pohádkových podobách z roklí, podobajíce se průvodům duchů, vznášejí se k výšinám a ztrácejí se v éterných tmavých dálavách. Ticho vesmíru se rozprostírá nad dřímající přírodou, hluboké mlčení vládne v horách. Nejistým měsíčním světlem se nedají poznávat jednotlivosti a osamělému poutníku často předvádějí všeliké představy a jevy, které se při bližším pozorování propadají v nic. Tak se to má i zde.
Na zadní straně zámku vystupuje plně osvětlený kotouč měsíce. Druhý úplněk stojí poněkud výš. Srpek třetího měsíce stojí na západě. Teď vidím, jak po výše stojícím měsíčním kotouči táhne stín, podobná latinskému “T“. Tak se musí v širé dálce vyjímat Upalova loď. Na věži zámku se hne strážce. I on zpozoroval zjev a hlásí to důvěrnému sluhovi sutorovu.
Vidím, že se na široké ploše zámku dějí přípravy. Svítí mangy. Teď bleskl s výše světelný paprsek, pak ještě jeden. Je to znamení které dává Upal. Minula delší doba čekání a ve vzduchu se slyší nejprve tichý, pak silnější šum, loď se pomalu spouští a brzy stojí klidně a pevně na plošině.
Z gondoly vystupuje Upal a dva muži, do plášťů zahalení. Dostavil se Curopol a pozdravuje Upala. Ten ukazuje na své průvodce a všichni čtyři se rychle ubírají do vnitřního zámku.
V jasně osvětlené komnatě odpočívá sutor na pohovce. Rychle vstoupí Curopol s Upalem dovnitř. Sutor vyskočí a zdraví ho. „Pane“, osloví ho Upal, „přivádím s sebou, ještě dva muže, jejichž obličej jste jistě nepomyslel,že uvidíte.Zde jsou.“
Curopol vede muže dovnitř. Když skloněné hlavy zvednou a jasné světlo jim v obličej svítí, žasně sutor, neboť před ním stojí Arvodo a Rusar. “Pane, jsme uprchlíci, jsme ztracení, když nás neochráníš“, říká pohnutým hlasem vojevůdce.
“Jak je to možné?“ Ptá se s údivem sutor. “Jste tu oba, nepřátelsky smýšlející bratři? Co se stalo, co učinil Areval?“
„Nic“, temně odpovídá Rusar, ale tím více Karmuno. Jsme obětí jeho lsti.“ Vyprávějte, jak k tomu všemu došlo“, zvolá sutor.
„Máme být zpravodaji vlastní hanby? Ať mluví Upal, ví, jak postupně docházelo k událostem“,namítá Arvodo.
Na znamení místokrále teď Upal mluví: „Pane, vojevůdce mě hledal a mé staré rodiče zajal, když nemohli vypovědět, kde jsem. Když pak Arvodo vytáhl proti Rusarovi, propustil je. Dověděl jsem se to, a proto jsem se odebral na Mallonu, abych staré rodiče přivedl do bezpečí. V převlečení jsem přišel do hlavního města, které hýřilo v lesku velké obětní slavnosti. Pro mne to byla slavnost úmrtní. Svého starého otce jsem našel zemřelého. Matka umírala. Nemohu truchlit, nýbrž se těšit, že Otec všeho je vzal v ochranu, protože má síla k tomu nepostačovala. Matka zemřela v den před obětní slavností a ještě v týž den byla pochována.
Nesměl jsem váhat, neboť Karmunovi zvědové číhali, aby mě složili, kdyby mě spatřili, a proto jsem musel přenechat poslední služby lásky rukám dobrých přátel.
V den obětní slavnosti byla Artya vyvolena jako královna krásy. Karmuno jí korunoval a ještě týž den se stala jeho ženou. Areval potvrdil Karmuna jako dědice své říše a vyžádal si od vojevůdce svůj prsten, který mu povoloval stejnou královskou moc. Karmuno dal lstivě všude v Nustře rozhlašovat, že se Nustranům odpustí, když se v den obětní slavnosti dobrovolně podrobí. Národ potěšen, že je tím válečných hrůz zbaven, byl získán a v Rusarově vojsku se ztrácela odvaha k boji. Když se Karmuno stal dědičným králem, bylo Arvodovo vojsko odvoláno. Nustranům bylo nabídnuto odpuštění a Rusar byl jako místokrál zbaven svého úřadu, protože nejprve pozdvihl meč proti Arevalovi a sklonil se k Muharebovi.
Arvodo hněvivě vzdoroval rozkazu k návratu domů, neboť chtěl lstivému vrchnímu knězi korunu popřít. Avšak byla mu odepřena poslušnost a Arvodo se stal vojevůdcem bez vojska.Oba bratři museli prchnout, oba byli dáni do klatby Karmunovou lstí. Na výšině pohoří se bratři setkali. Mohli vidět, jak se vojska, kterým kdysi veleli sbratřovala a táhla na Mallonu holdovat novému dědičnému králi. Válka skončila ještě dříve, než začala.
V Malloně se ještě stala zvláštnost. Areval v zuřivosti, že Muhareb ještě žije v jeskyních Wirdu, dal rozrazit přítok, aby jeskyně zavodnil. Měla se konat velká slavnost na znamení vítězství kmene Furo nad nepřítelem na smrt, Usglomem.“
S úlekem se ptá Curopol: „Provedl to?“
„Provedl. Tvrdá je skála, avšak Nimahu ji snadno rozrazí.. Tam kde kdysi Muhareb žil a kde se táhnou chodby do nitra, byl roztržen úzký kanál a vodě dán vstup.“
„Šílenci“,mumlá Curopol, a následky takového počínání?“ „Byly nejprve jen nepatrné. Areval byl spokojený, že se malá řeka od moře vlévá do Usglomovy říše a slavil vítězství slavností, jaká před tím nikdy nebyla. To znamená, že od tohoto dne je Arevalův duch zatemněn jako noc, není už viděn. Karmuno panuje v říši sám. Kněžský král je teď vládcem. Kéž je to Malloně k prospěchu“.
Kdy byla slavnost „“ ptá se sutor. „Před třemi dny „.Tak krátká doba teprve. Bylo i roztržení v témž dni?“
„Ne, pane, bylo den před tím, ale obávám se, že bude mít zlé následky.“ „Jak to?“
„Chtěl jsem ještě jednou navštívit jeskyně, abych odnesl poslední drahocennosti z komínu. Ale nemohl jsem tam vniknout. Když jsem se chtěl přiblížit k hoře, stoupaly z komínu páry a jedovaté pĺyny. Sestup byl nemožný. Také jsem zpozoroval,že celá kráterová krajina živěji pracovala, než dosud. Přítok způsobený roztržením se rozšířil a z hory samé, tam kde mořská voda vniká, proudí horká pára. Slyšel jsem ji syčet hluboko v nitru hory. Usglom se nepoddává tak rychle. Prchl jsem proto z této krajiny, kterou jsem vyhledával, abych sbíral látku, kterou ještě potřebuji k výrobě nimahu. A protože jsem věděl, že ji najdu i na mořském pobřeží hraničního pohoří, spěchal jsem tam s lodí. Štěstí mi přálo, našel jsem tam bratry, vzal je s sebou a přiletěl s nimi do Sutony.“
„Hledáte útočiště?“, obrátil se s otázkou sutor na bratry.“
„Je to tak, dovolíš-li nám to?“
„Jistě, avšak sami víte, že má ochrana je omezená. Nemůžete tu prodlévat veřejně. Ale ukrývat vás mohu a na Ksontuově zámku jste zabezpečeni“.
„Nejste, když vás neochrání ruka Otce všeho“,zní sem pronikavý hlas ze vchodu komnaty. Všichni tam udiveně hledí a vidí Muhareba stát v otevřených dveřích. Jeho vysoká postava je skloněna, jde jako by nesl těžké břímě. Upal k němu spěchá, aby ho podpíral a on s vděčností a úsměvem přijímá jeho pomoc. Zůstává stát před Arvodem, dívá se vojevůdci vážně do očí a říká vyčítavě: „Kam tě dovedla ctižádost? Stavěl jsi na své síle, důvěřoval jsi slibům. Nevěděl jsi, že vášeň není základem, na kterém staví moudrý? Kde zůstala počestnost, síla slova, plnění povinností, soucit, důvěra a víra v otce všeho bytí? – Zhasl, oněměl v hrudi pocit pro dobrotu, čest a pravdu. Kdo klame, vítězí jen tak dlouho, pokud také klam vítěze nerozboří, nerozruší. Dověděl ses to a tím jsi zahynul, jak i celý náš národ na to zhyne. Doba odplaty se blíží, už je zde.“
V tomto okamžiku zazní příšerné vzdálené hřmění, trvale a zlobně. Půda se lehce otřásá, každý to zřetelně pociťuje. Rachocení mizí a se strachem se ohlížejí přítomní po sobě. Jen Muhareb zůstává nedotčen, náhle se vysoko vzpřímí a s třpytícíma se očima zvolá: „Otče všeho, voláš mě. Nemám se už dívat na poslední bídu, strast. Pokolení zde jsou zkažená, zhynou. Nebyla už hodná tvé lásky. Pokoušel ses je probudit, ale ona spala. Trestal jsi je panovníkem, jakého si zasloužila, avšak nepociťovala karabáč, důtky, zůstávala líná. Ujařmoval jsi je oněmi, kteří se nazývají tvými knězi a pohleď, temnota, kterou kolem sebe rozšiřují, jim působí blaho. Nechtějí světlo a snaží se je udusit. Teď je shovívavost vyčerpána, trest se blíží a jiným bude dáno, co jsi Ty zde v plnosti chtěl rozsypávat. – I Tvůj služebník zemdlel, neboť poslední čistý člověk, Muraval, kterého jsem vychoval k Tobě k službě, je mrtev. Už nic nezadržuje Tvůj hněv. Ó, přijmi mě, nedej mně už pohlížet na poslední hrůzu.“
Muharebův hlas tuhne v tiché šeptání. Jeho obličej se leskne v nadpozemském světle. Oči směřují nahoru, zdá se, jako by viděly jiný, krásnější svět. Tak zůstává ztichlý, vysoko vzpřímený beze slova krátkou dobu. Náhle hluboce nadechne, činnost těla ochabne a hroutí se. Upal tělo zachytí a nechá je mírně klouzat k zemi.
