Vidím hlavní město Mallonu. Mohu pozorovat ohromné rozčílení lidí. Celý jihozápadní obzor je plný hustých kouřových mraků. V hloubce z nich šlehají červeně žhavé blesky. Půda se stále mírně otřásá, temně to duní v podzemí, s častými silnějšími nárazy. Různé vysoké budovy se zřítily.
Velké množství lidí obklopuje Arevalův královský palác. Lidé vykřikují zlořečení proti králi, který vyzval démona Udgloma a nepotopil ho, jak si myslil. Obětní oltáře bůžků planou obětmi, aby vyprošovaly od dobrých, ochranných bohů pomoc. Je to marné, zuření v kráterové krajině je stále horší, zemětřesení stále rychlejší. Vidím Artayu a Karmuna. Artya chce od pohromy utíkat, ale Karmuno to nepřipustí. Musí zůstávat v chrámu jako zástupkyně Božství, nebo se lidé úplně vzbouří. Teď je zosobněným Božstvím. Prchne-li, znamená to, že se Božství od hlavního chrámu odvrací. Artya se brání, nařizuje, chce svou volnost, svobodu, Karmuno, tento démon v lidské podobě se jí pohrdavě posmívá a násilně ji zavře do chrámu krásy. Dvěma sluhům poručí, aby ji při nejnepatrnějším pokusu o útěk probodli. Artya se musí denně jako bohyně ukazovat lidu, avšak třese se o svůj život.
Karmuno se radí se svými knězi. Je usneseno, že Arvodo, Rusar a Muhareb s Upalem musí být zajati. Karmuno chce povznést Nustru na královské sídlo. Blízkost kráteru mu teď znemožňuje sídlit v Malloně. Nepochybuje, že se tam přírodní událost uklidní, avšak není už bezpečnější v její blízkosti. Chce tam se svými v klidu užívat královského trůnu, který mu brzy připadne. Jeho úmysl je jednomyslně schválen.
Tu se dějí hrůzné věci. Náhle se zvedá celá země. Se strašlivým hřmotem vystoupí v kráterové krajině do výše ohnivá záplava, hrozné zemětřesení otřásá hlavním městem. Většina domů, i chrám krásy se hroutí. Ve svých troskách pohřbívá Artyu, zástup kněží a mnoho obyvatel, kteří do něj prchli. Hrůza a šílený strach jímá ty, co přežili. Vše prchá,bez plánu, jen se stará o život.Karmuno a Areval s několika věrnými opouštějí královský hrad. Podaří se jim dostat se k rychle jedoucímu vozu a ve zběsilém spěchu prchají do Nustry. Sotva město opustili, novým otřesem se zhroutil královský hrad.
Vidím zemi Nustru. Tam se nepociťuje nic z neblahé pohromy. Karmuno s Arevalem přijíždějí do Nustry. Došly tam nové hrůzné zprávy. Dorazili tam poslové a uprchlíci z Monny.Skoro vyhaslé krátery na mořském pobřeží začínají opět zuřit a náhle se ponořilo celé pobřeží.
Ohromná povodeň se v hučící zuřivosti přehnala přes zemi, dosáhla hlavního města a potopila je. Monnor zahynul v povodni, která se sem přiřítila se zběsilou rychlostí, rovněž tak skoro všechno obyvatelstvo jižnější části. Jen nejjižnější vysoko položené vrcholky zůstaly nedotčeny. Areval poslouchal tyto zprávy se ztrnulým výrazem blbečka.Potom pochopí a ještě jednou se vynoří v tomto rozervaném duchu ráznost. „Uvidím, zda jsem vítězem nebo ne,“ vykřikne.
„S hor Sutony chci vidět vítězství svého pokolení. Ty, Karmuno, mě doprovodíš.“ Tento příkaz přichází vrchnímu knězi velmi vhod, neboť i on si říká, že pohoří Sutony je nejjistější útočiště, že by jím mělo být.
Vidím Upala v ovzduší plachtit ve své lodi. Letí na zvědy, aby přehlížel, co se děje v zemích. S výše mu to je snadné. Je také rozhodnut hlídat mosty, vedoucí do Nustry a v případě nebezpečí je bránit nebo je bořit.
Severní pobřeží Sutony bylo zasaženo rovněž povodní, která zaplavila Monnu, ale nebylo poškozeno. Nízké neobydlené pobřežní oblasti byly sice zaplaveny, avšak pohyby země brzy učinily vlnám přítrž.
V Upalově srdci žhne pomsta. Vidí jasně před sebou zánik lidí. Muharebova poslední slova v něm roznítila druh radostného umírání. Ví, že jeho život končí, ale nechce jej uzavřít bez pomsty na těch, kterým přičítá vinu za všechnu tu bídu.
Je na stráži přístupové silnice od Nustry a za svou péči vidí odměnu. Zná královský vůz. Který se sem žene a tuší, že v něm prchá Areval. Loď sletí rychle dolů jako dravý pták. Ve voze je to zpozorováno. Vůz zastaví. Z velké dálky sem přijíždějí jiné vozy s královou družinou.Upal uhodne Arevalův úmysl, jej pokud možno zahubit. Řídí proto svoji loď proti přijíždějícím vozům a z výše svrhne doprostřed mostu lesknoucí se předmět. Zazní strašný praskot. Most se viklá, oblouk je roztříštěn a klesá do rozbouřených vln moře. Arevalův vůz je teď oddělen od svých pomocníků. Teď pohání Upal svou loď nejvyšší rychlostí. Královský vůz pospíchá rychlostí šípu vstříc pevnině, ale Upal ho předhoní a shodí tříštící těleso, které most zasáhne. Most se zřítí, další cesta k pevnině je uzavřena.Vůz je nucen zastavit.
Nyní se k němu blíží loď. Vznáší se mimo most. Upal vidí, jak z vozu číhavě vyhlížejí strhané obličeje Arevala a Karmuna.
„Opusťte vůz“, nařizuje oběma,“nebo vás roztříštím.“Král i nejvyšší kněz uposlechnou.“Jeď zpátky, pokud můžeš“, nařizuje řidiči vozu. Třese se a uposlechne. Upal vede teď svou loď na most a krátké vzdálenosti stojí před někdejšími nejmocnějšími Mallony. – Upal se pevně dívá na své nepřátele. Ze dna gondoly uchopí druh lasa a vrhne je na Karmuna. Než se tento může vyhnout smyčka klouže už kolem jeho těla. Krátkým trhnutím se Karmuno hroutí a je spoután.Teď vyskočí Upal ze své lodě, vrhne se na ztuhle tu stojícího Arevala a uchopí ho mocnou silou. Vyzvedne ho vysoko vzhůru a zvolá na něj: „Potápíš Usgloma a já potopím tebe“, a mrští králem přes okraj mostu do mořských vln.
S krutou nenávistí se teď obrací ke Karmunovi, ovine jej ještě pevněji provazy a s pohrdlivým úsměvem mu volá: „Tak rychle to s tebou nemá končit. Příliš horké bylo stále tvé chtění. Proto se chci postarat o tvé ochlazení.“ Nese spoutaného do lodě a stoupá s ním do vzduchu, k Sutoně.
I já se teď vznáším vysoko v éteru a přehlížím rozlehlé země. Mallona je pouští. Kde se kdysi hledal rod, orokámen, tam to syčí, šumí, hřmí a praská. Hory jsou zříceny a moře se volně rozlévá do oněch strašlivých ohnivých jícnů, které jsem popisoval, když jsem po prvé na Mallonu vstupoval. Vzplál strašlivý boj živlů. Dusivé výpary se vzdouvají a řítí se s bouřlivým vytím zběsilou rychlostí uvolněných par přes celou zemi. Jedovatým dechem usmrcují vše, co ještě zůstalo živé. I v Monně zuří rozpoutané živly. Zdá se, že je spojení mezi kráterovými krajinami. Nitrem zeměkoule to škube a tlačí. Ještě drží pevná slupka planety, ještě vzdoruje obrovskému napětí vzniklých par.
Ovzduší je stále temnější, jedy naplněnější. Teď se stáčí do koule z obou ohnisek mohutný dým. Rozšiřuje se a táhne přes Nustru. Výpary se setkávají, splývají a řítí se teď přes Nustru k jihu.Sutoně odbíjejí hodiny.
Ještě jednou pohlížím na Ksontův zámek. V němém úleku vidím sutora, Curopola, oba bratry a sluhy na cimbuří zámku, pohlížející k severu.Tam se týčí daleko na obzoru tmavá mračná stěna, pomalu se rozrůstá a blíží se. Potom to zabzučí v ovzduší: Upalova loď přeletí nad zámkem, letí k nejbližšímu ledovci. Stoupá stále výš, sněhovým polím vstříc.
Když nahoře přistane, vezme Upal svázaného vrchního kněze jako dítě do své náruče, položí ho do sněhu a pln zlosti říká: „Teď se ochlazuje, mocný.“ Volej své bůžky, své kněze. Už tě nic nezachrání“.
Vrací se zpátky k lodi a nechává ji klesat. Karmuno nevydal hlásku. Marně se snaží osvobodit se ze svých pout. Pak ztichne a připravuje se k umírání.
Stále blíž se posouvá temný mrak. Strašné dusno, horké páry jdou před ním. Náhle to zahučí a zasviští. Přilétá orkán s jedovatým dechem a usmrcuje okamžitě vše živoucí. Vysoko v ovzduší je Upalova loď házena se strany na stranu jako pírko, její části se lámou, tříští. Na Malloně už není nic živoucího.
