Opět jsem uchopen zázračnou silou, která mi umožňovala odpoutat se od Země, vyšvihnout se k tomuto cizímu světu, abych pátral po historii, příběhu prstenu. Jsem jí dále nesen ovzduším přes vysoké hory dál do nitra země. Let se obrací k hranici oné sopečné krajiny, kterou už znám. Jak podivuhodné. Smrt a život zde leží blízko sebe.
Tam vlevo na dalekém obzoru vidím zuření sopečných sil. Pak následuje pás pustého kamení a bez přechodu se k němu připíná smějící se kvetoucí krajina. Mohu přehlížet lesy, řeky, pole, krásná líbezná údolí, mírně zaoblené kopce, zdánlivě opracované pilnýma lidskýma rukama. Avšak pěstěné krajiny nejsou nynějším cílem, o který usiluji. Zdá se,že to je onen pás, který odděluje kvetoucí krajiny od krajiny ohně.
Pozoruji, že tam jsou lidé, tvorové jako my, jen značně větší postavy jsou činní a pilně pracují. Vznikly tu doly. Vrtají se hluboké chodby do kamení, sta, ne, tisíce dělníků je tu zaměstnáno. Ale jak přísně jsou hlídáni a jak utlačovaně, stísněně vypadají dělníci, to nejsou šťastní lidé. Jsou nuceni k práci, nevěnovali se jí ze svobodné vůle. Každý je poháněn dvěma hrubými dozorci, ozbrojenými muži nemilosrdně do chodeb, které se v hloubce zavrtávají do skal. Některé z nich zcela vyčerpané, vidím před sebou přicházet a velkými mimořádně bílými, nepravidelně velkými kameny. Odhazují kameny a padají, namáhavě dýchajíce napolo ve mdlobách, k zemi. Průvodci je polévají vodou a snaží se přivést je opět k sobě. Jak bídně jsou na tom tito lidé tělesně, jen kůže a kosti.
V hlubokých chodbách přicházejí k ohnisku sopečného ohně a jeho dusících výparů tak blízko, že tam jen ve stálém nebezpečí života získávají kameny. Podél celého skalního pásu, který se rozprostírá na míle daleko, vidím namáhavou práci těchto nešťastných.
Jak vysokou hodnotu musí mít tyto kameny, že se pro jejich získání obětuje takové množství lidí? Taková práce musí pohlcovat tisíce životů. Jen násilí, volba mezi smrtí nebo prací, je prostředkem nutit nešťastné. Ozbrojeni dlouhými kopími srážejí nemilosrdně každého, kdo se zdráhá vstupovat ještě dále do dutin. Mnozí dávají přednost této rychlé smrti před pomalým zdlouhavým vražděním ve výparech skalních dolů.
Zdá se, že barbaři vykonávali svou práci jako kati už mnohokrát.Vidím tam za skalami blízko hluboké propasti těla bez života, s ranami ještě krvácejícími a vedle nich se ukazují obličeje, strávené a otrávené jedovatými výpary. Obraz děsu a hrůzy. Jsou lidé této zeměkoule bezcitní, bez jakéhokoli soucitu v hrudi? V srdci?
Je to tak. Každopádně nemají dozorci a četní ozbrojení ani stopy lidských citů.Už se smíchem vrhají mrtvoly nešťastných do hlubokého jícnu, tam je jejich poslední místo odpočinku. Kolik jich asi odpočívá v hlubině, ze které slyším temné hučení vod? Kolik bídy, bolesti a kleteb dopravily tam dole hučící vody na půdě strašlivé rokle do moře.
Nedaleko od místa nářku stojí velká budova. Tam se dopravují všechny, krví získané kameny. Pečlivě se prozkoumávají, podle čistoty barvy třídí a ve zvláště pevných pokojích hromadí. Tuším, že tyto kameny zastupují místo peněz na naší Zemi, že jejich hodnota odměřuje hodnotu ostatních výrobků tohoto světového tělesa a každopádně jsou platidlem, považovaným a sloužícím jako peníze.
Daleko běžící budova, vystavěná z velkých kvádrů, se rovná pevnosti. Vstupují do ní a všude vidím pracovité lidi, kteří pomocí mně neznámých strojů kameny štípou a rozřezávají na vhodnější čtverhranné kusy, ty se zase připravují na tenké desky a pak se balí do beden, které se opatřují zvláštními zámky a pečetěmi a nakládají se na těžké vozy.
Před domem začíná nejpečlivěji dlážděná široká silnice, nemá žádné nerovnosti, ztrácí se na obzoru v neurčité dálce. Po této silnici přijíždějí dva prázdné vozy ke stavbě a naložené odjíždějí. Vozy se pohybují samy od sebe, poháněny silou mně nepoznatelnou. Vidím jen, že na konci vozů vyčnívá delší trubka, ze které bez hluku vystupuje lehký výpar.Lehce bez hluku a neobyčejně rychle jezdí tyto vozy sem a tam.
Tam od oněch míst práce a hrůzy, před vchodem jedné ze skalních děr zaznívá teď hlasité volání. Ze všech stran se sbíhají dozorci a dělníci, obklopují jednoho těžce vyčerpaného, který právě vystoupil z chodby a pečlivě něco skrývá v rukách. Jsou slyšet blahopřejná volání, vzniká živé honění a tlačení. Rozčílené hlasy jsou vždy zřetelnější a průvod se řadí za mocným příjemcem dobytých pokladů.Přichází blíže. Z domu vystupuje přikazující osobnost, muž tvrdých, pichlavých očí, obklopen jinými muži. To jsou jeho podúředníci, on je vrchním těchto dolů. Průvod je teď u něho docela blízko. Vedou před něj onoho muže, který hlasitým zvoláním způsobil srocení, sběh. Pln očekávání se ptá přísný: „Jsi šťastný?“ „Pane, byl jsem“, odpovídá mu tázaný a kleče, předává mu jen jako pěst velký plochý kámen, jehož spodní plocha je zbarvena sněhově bíle a vrchní tmavohnědě.
Překvapen se dívá vrchní na kámen a bere jej. Točí s ním sem a tam, úžas se zračí v jeho tváři. Pokyne i pohled svým poddaným a ukazuje jim kus. I oni jsou nejvýš překvapeni.
„Jak se jmenuješ?“, ptá se přísný. „Upal“, odpovídá mu šťastný nálezce. „Upale, jsi svobodný a podáš zprávu králi, kde a jak jsi tento nádherný kámen, největší, jaký jsem kdy viděl, našel.Víš, že jsi jist smrtí, budeš-li mluvit k jiným. Připrav se na cestu.“ Vrchní jde teď se svými podřízenými opět do domu. Množství vojáků a dělníků se opět rozděluje a vrací se do míst své klopotné práce. Upal se odebírá s některými jinými úředníky, kteří mu živě blahopřejí a se závistivými pohledy ho pozorují, k jinému vchodu budovy a je veden do pokoje, ve kterém je prostřen stůl s pokrmy a nápoji. Tam odpočívá a osvěžuje své zemdlené síly připravenými pamlsky, které jsou jinak určeny jen pro vyšší úředníky. Po nějaké době vstupuje sluha a žádá ho, aby s ním šel k nejvyššímu vrchnímu. Je veden do pokoje Orientálců. Sloupy, pestrými kameny zdobené stěny, vykrášlené pestrými záclonami, nesou strop. Koberce pokrývají podlahu, vysoká okna vpouštějí jasné sluneční světlo, které se zrcadlí na čistých kamenných stěnách. Vrchní má na sobě oděv podle řeckého způsobu, ramena pokryta pláštěm, sahajícím až k zemi. Široké kalhoty končí ve vyšívaných botách z kůže přirozeně zbarvené. Kolem boků je opásaný širokým mečem. Sedí u stolu. Před ním leží spisy. Prohlíží je a mnohé porovnává. Přicházejícímu Upalovi teď říká: „Přistup blíže a slyš ustanovení, která platí pro šťastné nálezce orokamene. Ty, někdejší otrok krále, jsi od nynějška svobodným občanem, oproštěn ode všech poplatků, které poddaní v Malloně mají bohatě plnit. Bude ti vydáno 10 000 tesasů a u krále si smíš vyprosit milost, jakmile tě přijme. Dobře si rozmysli svou řeč, až budeš stát před králem a jemu a velkým oznamovat, jak jsi v nitru našel orokámen. Zde je ověření tvého nálezu, tvůj propouštěcí dopis, list výsadní a poukázka tvého jmění. „Vrchní mu dá tři papíry,zcela podobné papíru na naší Zemi, ale písemné značky jsou cizí, zatočené a kudrnaté. Upal děkuje se zachmuřeným vzezřením. Pečlivě zastrčí doklady do svého rozedraného pracovního oblečení, pak se hluboce ukloní a jde. Vrchní se u svého stolu obrací k jiné práci.
Upal kráčí podél dlouhé chodby, která vede k velké bráně. Teď vychází ven a zasmušilým pohledem přehlíží onu krajinu, která mu byla tak dlouho místem trápení, nejtvrdší otrocké práce. V jeho rysech se zrcadlí, co muž pociťuje: nenávist proti utlačovatelům, radost nad dobytou svobodou, přání po odplatě za přestálé trýzně. Hluboce dýchaje stojí teď muž na posledním stupni schodů, které vedou od průčelí do ulice a jeho oči se dívají toužebně na vozy, které rychle jezdíce, oživují silnici krajiny. Teď se vzchopí a jde do síně, haly, ve které vozy mizí. V této hale panuje čilý život. Je to prostor, kde se dobře zabalené, už zpracované kameny nakládají na vozy a přivážejí k cíli, který dosud neznám. Jeden vůz je připraven k odjezdu. Upalův vstup vyvolal u dělníků určitý pohyb, hnutí. Všichni přece vědí, že se teď stal svobodným, bohatým mužem, jemuž každý pro jeho štěstí závidí, zatímco ještě oni musí zůstávat otroky, nevolníky krále, který nešetří jejich života, aby se obohacoval.
„Šťastný“, osloví ho jeden úředník, který dohlíží na nakládání pokladů, hotových k odjezdu. „Můžeš jet s tímto vozem domů. Chceš?“ „Chci rád“, odpovídá Upal, buď jist mým vděkem.
Tak pojď, sedni si ke mně“.Úředník vstoupí na přední sedadlo vozu, které poskytuje pohodlné místo pro dvě osoby. Od muže, který stojí vedle něho, vezme široký štít, jenž nosí na řetězu kolem krku a podá jej Upalovi, který si ho pověsí.
„Víš proč“, zašeptal mu. Upal mlčky přisvědčí a zaujme místo vedle úředníka. Ten stiskne rukojeť a vůz se pohybuje vpřed lehce, bez hluku po silnici, na které jsem už viděl jezdit tam a zpět mnohé podobné vozy.
