Předmluva

(Zánik planety, kroužící kdysi mezi Marsem a Jupiterem).

Předmluva a nové zpracování od M. Kahira.

Předmluva:

Jako znamení pohromy nepředstavitelných rozměrů krouží v naší sluneční soustavě trosky někdejší planety jako mrtvé vesmírné útvary. Tam,  kde se dnes táhne ve svých drahách roj tak zvaných asteroidů, se musela v  předhistorických dobách odehrát tragédie. Zdá se, že se o ní bude povždy šířit závoj neřešitelného tajemství. Jen logickými závěry může astronomie postavit teorie o světovém dění, jehož mocné stopy vystupovaly z temnoty teprve, když fotografie hvězd přinášela na denní světlo vždy více svědectví o oné skutkové povaze. Listujeme-li v nějakém astronomickém díle, můžeme tam v podstatě o tom číst tyto údaje:

„Asteroidy, nazývané též planetoidy, je skupina nejmenších planet, které se vyznačují mimořádně malými průměry a  nepatrnou hmotou. Jejich i když také ponejvíce velmi nepravidelné oběhy kolem našeho slunce je označují jako planety,(oběžnice). Jejich dráhy jsou z největší části rozděleny na prostor, který je omezen dráhami sousedního Marsu, případně Jupitera. Dnes známe téměř dva tisíce takových asteroidů.Jejich počet a označení se zvláště uvádí a vede v patrnosti v německém Keplerově ústavu v Berlíně.

Už dávno existovalo tušení o číselných vztazích mezi vzdálenostmi planet od slunce, čímž i Jan Kepler, astronom 17. století, dospěl k objevu svých tří zákonů o planetách. R. 1766 sestavil wittenbergský profesor Titius číselnou řadu a o její uznání se zvláště zasadil astronom Bode. Podle této známé řady Titia – Bodeho řazení planet měla být i planeta mezi dráhami Marsu a Jupiteru.

Ta však na hvězdném nebi zůstávala nenalezena.

Teprve v r. 1801 se podařilo Piazzimu v Palermu objevit v příslušném nebeském úseku i když ne větší planetu, tak přece jen planetě podobné malé světové těleso (“Ceres“ se 768 km v průměru).V průběhu dalších šesti let byly objeveny ještě tři další malé planety („Pallas“, „Juno“ a „Vesta“ o průměrech mezi 200 – 500 km). Tehdy ještě neznámé velké množství planetoid se vysvětluje nepatrnou velikostí, neboť planetový trpaslík („Astrea“) mohl být objeven teprve v r. 1845. A teprve od zavedení nebeské fotografie se vynořovaly z temnoty oblohy ony roje asteroid (planetové hvězdičky) a jejich celkové nalezení může dnes platit téměř jako ukončené.

Mimo nejprve čtyři objevené poměrně velké asteroidy se jedná u jiných ponejvíce o světová tělesa co nejmenších rozměrů a jejich nejnepatrnější průměr činí jen něco málo přes 10 km. Jejich dráha je velmi nepravidelná. Tak se může například „EROS“ blížit k  naší Zemi až na 600 000 km /méně než dvojnásobná vzdálenost měsíce/, kdežto “Hidalgo“ může někdy prchnout daleko nad dráhu Jupitera. I úhly sklonů asteroidů k ekliptice jsou ponejvíce značně větší než u jiných velkých planet. Celková hmota všech těchto miniaturních planet se odhaduje asi na tisícinu zemské hmoty.

Toto nepatrné množství může dnes sice platit, ale přece nemuselo být takové původně, neboť mnohem větší počet těchto zlomků mohl být už dávno pochytán sluncem, případně jinými planetami. Domněle jsou oba malé měsíce Marsu Deimos a Fobos), jakož i nápadně nuzné malé družice mezi měsíci Jupitera, Saturnu a Uranu takovými vesmírnými troskami, které se dostaly do vlivu přitažlivosti oněch planet.

O vzniku Asteroidů – zda z pochytaných hmot někdejších komet a meteorů, či z dříve kolem slunce obíhající mlhoviny, nebo ze zlomků kdysi roztříštěné planety – o tom se názory vědy rozcházejí. Poslední teorii připisuje dnes moderní astronomie největší pravděpodobnost, ale přece není přirozeně hmotně dokazatelné ono prostorově a časově vzdálené dění.

Tím pozoruhodnější je,že jsme dostali zprávu o oné pohromě v planetární říši z  jiných zdrojů než z  pouhého přirozeného pozorování. Ta jinak uniká každé rekonstrukci (znovu vybudování do původní podoby).

Nejprve se vynořovalo toto téma opakovaně ve spisech rakouského mystika Jakoba Lorbera, který uprostřed minulého století přijímal duchovně inspirovanou cestou diktáty o četných tvůrčích tajemstvích. V jeho desetisvazkovém díle „Velké evangelium Janovo“ se nacházejí mnohokrát poukazy na někdejší velkou planetu naší sluneční soustavy, která honbou lidstva technicky vysoce vyspělého, ale propadlé zlu a honbě za ziskem, (došlo) k jejímu úplnému zrušení. Z vědeckého zájmu jsou při tom přirovnání mezi Lorberovými údaji o povaze oné planety a zjištěním astronomie o dnešních asteroidech. Tak psal Lorber mezi jiným:

“Na počátku šestého údobí Země se vznášela později zrušená planeta, kolem které kroužily čtyři měsíce, mezi Marsem a Jupiterem. Velikostí se podobala poslednímu, avšak měla vyšší vzdušný okruh, jakož i větší sklon osy a tím šikmější dráhu kolem slunce. Ale pak následovalo zmíněné zrušení a toto roztříštění rozdělilo celou planetu na mnoho menších a větších kusů. Jen čtyři měsíce zůstaly celé (to jsou dnešní čtyři největší asteroidy, viz.výše). Ale protože ztratily své ústřední těleso, dostaly se do chaosu a vzdalovaly se od sebe víc a víc, protože puknutím planety dostaly velmi značný náraz. Kusy hlavní planety se rozdělovaly v širokém prostoru mezi dráhami Marsu a Jupiteru. Velký počet menších trosek se vzdaloval ještě dále ven. Některé padaly na Jupitera, jiné na Mars, některé dokonce i na Zemi, Venuši, Merkur a na Slunce.Na troskách už nevládne organický život kromě zvětrávání a pomalého rozpouštění...“

Když Lorber kolem r. 1850 popisoval tato sdělení, přijatá vnitřním slovem, nebyly mimo čtyři velké malé planety, objevené 1801 – 1807 a 1845 objevené menší planetoidy známé ještě žádné stopy onoho nesmírně velkého množství vesmírných zlomků, kterým se později velmi divil odborný astronomický svět. Je to stejný obraz jako u planety Neptunu, který je u Lorbera popsán v knize „Přirozené slunce“/ prokazatelně vzniklé 1842/ zevrubně co do velikosti, povahy, vzdálenosti, doby oběhu atd.…,ale teprve 1846, o čtyři roky později, byl po prvé nalezen astronomem Galle v Berlíně. Pochybovačům o možnosti vnitřního nazírání by měly tyto dějinně ověřené skutečnosti dát přece něco k zamyšlení.

Co Lorber napsal o lidstvu puklé planety a o příčině jejího zrušení, o tom se může čtenář dozvědět ze svazku „Vesmír v duchovním pohledu“/sv.2/3 Knižní řady“Světový obraz ducha“./

Doplnění těchto planetárních líčení přijímal kolem posledního obratu století v Berlíně žijící Leopold Engel – Lorberovi velmi podstatně spřízněný duch. Jeho kniha „Mallona“vznikla podobnou cestou a přece opět jinak uzpůsobenou. Používal při tom jasnovidného media, které mělo ve významné míře onu vzácně se vyskytující schopnost – parapsychologie ji zná jako psychometrii, “Psychometrické nazírání“. O tom jak kniha vznikala, dává Engel v úvodu předběžné odpovídající vysvětlení. Engel skládal dohromady dlouhý řetěz vidění, která se před duchovním okem jasnovidky odvíjela jako živý film, který někdy, pohnuta extází, líčila. A tak dává dílo „Mallona“ dosud nejobsáhlejší zpětný pohled na prostorové vzdálenou událost, která se jako světová pohroma odehrála v šerém dávnověku: Zničení planety vlastním lidským pokolením, kterému měla sloužit jako příbytek až k jejímu duchovnímu ukončení. Jak Lorberovi, tak i Englovi bylo při tom zjeveno také mystické tvůrčí tajemství: že určení této někdejší planety nyní přešlo na naši Zemi jako školku nového lidského pokolení, jemuž se zde znovu nabízí příležitost dosáhnout cíle, na jehož cestě kdysi lidstvo Mallony ztroskotalo.

Zpráva o puklé planetě mluví i dnes ještě na viditelné obloze otřásající řečí, jen jí musíme chtít rozumět. Není velkou výstrahou pozemšťanům toto pole trosek v nejbližším vesmírném sousedství? Proto by nás měla taková duchovní vysvětlování zvláště dojímat, uchopovat a lidstvo pohnout, nabádat, aby se učilo všímat si nezvratitelného přírodního řádu, aby je nemuselo potkat stejné neštěstí jako světoobčany Mallony, jejichž panovačnost a lakotná zištnost způsobily jim i jejich vesmírnému příbytku zkázu. Kniha „Mallona“ je velká a možná poslední výstraha k obratu v naší době, neboť na Zemi dnes přišla doba, o které podle Lorberova „Velkého evangelia“ Ježíš Kristus prorokoval:

„I pozdější potomci vaší Země vynaleznou tyto strašné třaskaviny také s mnoha jinými ničivými nástroji. Způsobí tím mnohá zpustošení na Zemi. Ale že se tím nedostanou do příliš velkých hlubin Země, o to se Bůh postará. Proto se na vaší Zemi nikdy nestane takové úplné rozrušení, ale místní velká plenění se budou konat. Lidé se při tom dostanou do velké úzkosti, hrůzy, svízele a mnozí zchřadnou ze strachu a tesklivých očekávání věcí, které přijdou na Zemi“...

Tato slova neznamenají sice navzdory sdělením mnohých falešných proroků dneška světový zánik, avšak ani nejsmělejší fantazie si nemůže představit, jaké účinky jsou sto způsobit v lidstvu i jen pohromy těchto rozměrů, jen na pevnině. Ale tu platí – vnitřně se připravit na tyto přicházející věci. Neboť všechna pravá proroctví od starověku až po dnešek – vzešlá z čistě duchovního zření – líčí souhlasně vývoj lidské kultury až k velkému obratu času, který rozhodne o dalším trvání lidstva. Nezneuznatelně se při tom zjeví ďábelství našeho technického věku, jehož zneužití atomových sil posune uskutečnění oněch zření už do pochopitelné blízkosti. Co od starodávna až k přítomnosti prorokovali věštci a proroci o tom, bylo shrnuto v knize M. Kahira „Blízko k rokům 2000“ /Přítomnost a budoucnost v prorockém pohledu/ a příslušně časově vysvětlováno.

Teď se najde mnohý čtenář, který bude potřásat hlavou o tomto neobyčejném, zřídka se vyskytujícím a chtěl by dokázat sty námitkami astronomické, fyzikální, archeologické a možná i teologické přírodní /přirozenosti/, nevěrohodnost zpráv o Malloně, ba, dokonce vůbec vše o těchto nadsmyslových věcech. Každý má k tomu zaujmout postoj, který mu poskytuje jeho poznávací schopnost. Neboť duchovní nauky nechtějí dělat z tradice a zjevení nové dogma, nýbrž chtějí výsledky vědeckého bádání a náboženských nauk skloubit s prastarým podáním, o čemž také spisy Zjevení Böhmeho, Swedenborga a Lorbera skládají živé svědectví, jakož i písemnictví L. Engela.

Navzdory ohromným teleskopům, spektrálnímu rozboru a nebeské fotografii se nikdy s pomocnými prostředky hmoty nenahlédlo do pravdy vesmíru. A ani nadále se nenahlédne, neboť podstatné makrokosmu spočívá jako obraz nekonečnosti v nitru mikrokosmu v lidském duchu. Vše pomíjející je jen podobenství. A tak je smysly pádné /sinnfällig/ drama o konci planety sice skutečností, ale jen podobenstvím věčně platné pravdy, za tím skryté. I člověk naší Země stojí dnes ve znamení atomu zase v bodě obratu, který se může stát krokem a rozhodujícím osudem ne jen jemu, nýbrž i jeho příbytku, naší matce Zemi. Pohlédněme přece na důrazné nebeské znamení ve své planetární říši, na roj asteroidů jako pomník vesmírné pomíjejícnosti – dílo nepožehnaných lidských rukou. Nemělo toto snad znamenat napomínání a výstrahu pro chování našich zodpovědných vrstevníků?

Vážně a slavnostně běží planety po svých drahách a tvoří soulad oblastí, které jen největší tvůrčí zázrak, člověk ve své svobodné vůli může zlovolně svým chováním proti řádu rušit. Ale vůle Boží je řád. Jeho láska opět spojuje dohromady, co Lucifer v člověku a člověkem rozlamuje.