Jednoho krásného letního nedělního odpoledne procházel se mladý kněz po polní cestě. Bohaté klasy zrajícího obilí, jakoby mu mávaly na pozdrav. Pojednou uslyšel sténání. Šel po hlase, až v obilí našel poraněného, zakrváceného muže. Byl to ten, který tehdy u hostince prudce vrazil do Hany, až zavrávorala a nejvíce ji hanobil u mladého kněze. Hlavou kněze proběhla myšlenka, že to má za křivdu, kterou spáchal, ale hned přišla jiná myšlenka, že je nutno milovati i největší své nepřátele. Pohlédl na zakrváceného muže a tázal se jej, co se mu přihodilo. Z muže bylo cítit alkohol, jeho pohled na kněze byl nepřátelský. Kněz usoudil, že sám nemůže tomuto muži pomoci. Vrátil se a požádal dva pacholky o pomoc. Přinesli prostěradlo a požádal hospodyni na faře, aby připravila pohovku v zahradní besídce, ručníky, vodu a šla pro lékaře. Pak za pomoci dvou pacholků přinesli raněného a položili ho na pohovku. Přišel lékař a ošetřil hluboké bodné rány na hlavě raněného, který chtěl něco říci, ale ukazoval na kněze, že před ním se nebude zpovídat. Kněz uchopil raněného za ruce a pohnutě k němu pravil, že sám jim všem odpustil, kteří mu ublížili a nechová nepřátelství vůči nikomu. Pak vyšel ven.
Raněný jakoby byl posílen silou vycházející z rukou kněze začal vyprávět. Lékař vše zapisoval do svého zápisníku, protože viděl, že raněný již dlouho žít nebude. Hovořil, že v hospodě se na schůzi setkal s nějakou dívkou, s níž pak šel do přírody. S nimi šli ještě dva soudruzi, kteří se chtěli dívky zmocnit jako první, protože v hostinci nejvíce utratili. Dívka se bránila a on ji bránil. Tak ti dva se na něj vrhli a pobodali ho noži do hlavy takže ztratil mnoho krve. Potom ještě celou svoji výpověď podepsal sotva čitelnými písmeny. Bylo vidět, že mu sil ubývá pro značný úbytek krve. Pak, jakoby si ještě na něco vzpomenul pravil: „Nemám rád kněze, všichni jsou stejná pakáž. Ale tohoto mladého kněze by bylo škoda. Ti dva, co mne pobodali se domluvili, že napadnou a vyloupí faru a kdyby se jim mladý farář protivil, že ho zabijí. Po těchto slovech raněný zemřel.
Lékař zavolal kněze, který se v hlubokém zamyšlení procházel kolem besídky. Pak se rozloučil a odešel. Starý farář se zrovna vracel na faru. Mladý kněz mu šel naproti a oznámil mu, co se přihodilo. Starý farář neměl pro tuto záležitost porozumění a rezolutně žádal mladého kněze, aby na faru nevodil takové lidi, protože s tím vším jsou jen mrzutosti a výdaje.
Zanedlouho otevřenými vraty vešla do dvora fary banda cikánek s malými dětmi na zádech. Hospodyně se na ně vrhla s koštětem a začala je bít. Jedna s cikánek vytáhla kapesní nožík a bodla jim hospodyni do ruky. Starý farář se na to díval z okna. Mladý farář vyběhl z fary a mírným slovem přiměl cikánky k odchodu. Řekl jim, aby si daly polévku ve vesnickém hostinci na jeho účet.
Potom povolal svou matku z vedlejší vesnice, aby přišla na faru vypomoci, dokud bude mít hospodyně nezahojenou dlaň. Matka pracovala na faře dva týdny, ale přivezla si potravin na dva měsíce. Věděla, že starý farář by měl námitky, že cizí osoba vyjídá farské zásoby. Samozřejmě pracovala zdarma a vždy dlouho do noci, takže se jí podařilo zmírnit zášť starého faráře vůči jejímu synu. Tím si odpykala vinu z minulosti, když měla nenávist vůči Danušce, již zemřelé se svým manželem.
