Dva milenci uprostřed nádherné přírody slibovali si lásku. Ona jemná, více obdivující krásu kolem sebe, oblaka, ptactvo, on vášni sající z jejich rtů, až se jí to příčilo. Nakonec si podali ruce a šli společnou cestou v manželství. Avšak po sňatku se jeho objetí staly ještě vášnivějšími, náruživějšími, pak se již vůbec nesnažil ovládat, a neuvědomoval si, že tím oslabuje svou jemnou, slabou ženu natolik, že tato musela navštívit lékaře, starého moudrého pána, který po důkladném vyšetření doporučil zdržet se pohlavního styku alespoň několik měsíců, aby opět mohla zesílit. To se ovšem nelíbilo jejímu manželovi, který stále toužil po náruživých objetích. Snad to ani nebyl on sám, jako nízká duchovní bytost, která ho ovládala. A tak stále se vrhal na svou ženu, vášnivě ji líbal, až jednou cítil na ženě studený pot a chladnoucí tělo. Vyskočil, zjemnil hlas, volal ji sladkými slovy, ale jeho Danuška se usmála jen bolestným úsměvem a opouštěla své tělo pod vlivem veliké vnitřní bolesti. Z jejího těla vytékala krev. Přivolaný lékař konstatoval smrt a s výčitkou se obrátil k manželovi Zdislavovi:
„Což nehovořila s vámi vaše manželka o návštěvě u mne a o tom, co jsem jí doporučil?“ Muž díval se ponuře k zemi. Po odchodu lékaře zmocnila se jeho myšlení ona temná duchovní bytost a našeptávala mu: „Což ty za to můžeš, že tvá žena byla tak slabá? Ty jsi nevinen!“
Manželka Danuška, která se odpojila od svého těla, dívala se na svého manžela a zpozorovala, že nikoli on, ale temná duchovní bytost byla příčinou toho všeho, její vliv na manžela byl veliký. Snila kdysi o veliké věčné lásce, o životním souladu a vše se rozplynulo jako mýdlová bublina. Její myšlenky směřovaly k Nejvyššímu. Při tomto jejím meditování obklopil ji zástup světlých duchovních bytostí, které naplňovaly její nitro nesmírnou harmonií. Pod tímto vlivem rostla její duše a začala více rozumět majestátu Boží Lásky. Stále ještě jemným vláknem byla spojena se svým manželem, protože do něj vložila částku astrálního těla, kousek své lásky, která jest věčná, Boží. Tato jiskra Boží, věčná, dlela i hluboko v nitru jejího manžela, který vídával ve spánku bílou pěknou postavu své manželky, jak se k němu sklání a praví mu: „Mějme se rádi i bez toho pálícího škodlivého plamene.“
Nebyla to Danuška sama, ale její city a myšlenky, které z neviditelna vysílala ke svému manželi. Avšak temná duchovní bytost, která byla poutána ke Zdislavovi poutem staré karmy, přehlušovala tento jemný a čistý hlásek, vštěpujíc mu nadále myšlenky smyslnosti, protože chtěla stále vstřebávat do sebe Zdislavův magnetizmus. Nedařilo se mu, když v noci bral na sebe podobu jeho zemřelé manželky až způsoboval, že pod vlivem smyslných snů vytékalo Zdislavovo sperma, z kterého tento nízký duch čerpal.
Hluboký spánek je pro člověka velmi důležitý, odpoutává se od svého hmotného těla a nabývá poučení a nové síly v souladu s vesmírem.
Jindy však tvrdý spánek může být karmicky zatížený. Člověk v odpoutání dostává se pod vliv nízkých duchovních bytostí, které ho ponoukají ke zlému, případně straší tak, že na něj posílají výtvory v podobě divokých koní nebo psů a když člověk ve strachu prchá, pak jej snadno ulupují o jeho magnetickou a životní sílu. Stejně tak, když tyto bytosti berou na sebe podobu žen nebo podobu mužů k vybíjení nižších pudů a vášní. Po takovém spánku probouzí se pak člověk unaven, oslaben a jakoby zmučen.
Avšak vraťme se k našemu vyprávění.
Zdislav po smrti své ženy propadal melancholii, ve spánku se mu často zdálo, že ji znásilňuje. Přestěhoval se na jiné místo, ale i tam měl jen krátkou chvíli pokoj. Zanedlouho jeho duchovní pronásledovatel se ho opět zmocnil a ovládl jej. Zdislav si předsevzal, že povede jiný, lepší, čistý život. Avšak pod vlivem svého duchovního pronásledovatele se opět znovu oženil se ženou, která byla mnohem smyslnější než on. U ní měl duchovní pronásledovatel snadnou práci a tak zase čerpal z jejich vášně pohlavního vyžívání.
V tuto dobu světlá postava Danušky pohybovala se v doprovodu duchovních přátel krásnou duchovní oblastí. Přišla ji myšlenka, aby navštívila svého bývalého manžela a odvrátila ho od nebezpečí, zbavila ho nízkého duchovního pronásledovatele, který ho ničil. Pod vlivem této myšlenky a tenoučké nitky karmy, která stále ještě spojovala Danušku se Zdislavem, přibližovala se celá tato skupina k Zemi, kde již duchovní bytosti k tomu určené odpoutávaly Zdislava od jeho hmotného těla v době spánku a připravovaly ho na setkání s Danuškou. Když bylo vše připraveno, přistoupila jedna bytost k Danušce a pravila: „Počkej, byla bys velmi vzrušená a setkání nebylo by užitečné nikomu. Vezmu si tvou podobu a pohovořím tvými myšlenkami se Zdislavem.“
Danuška viděla, že duchovní přítel bere na sebe její podobu, stává se jí samotnou a hovoří jejími myšlenkami ke Zdislavovi, který byl již ve spánku odpoután od svého těla a byl obklopen jedinou myšlenkou na Danušku. Duchovní bytost, která vzala na sebe magneticky podobu Danušky, jako její prostředník, hovořila jejími myšlenkami ke Zdislavovi: „Žiji nyní v říši jemnohmotné jako bytost duchovní a mám se dobře. Je zde krásně, mnohem krásněji než bylo na Zemi. Necítím hladu ani žízně, mám krásný šat. Ihned po pozemské smrti, když jsem opustila své tělo, spatřila jsem tvou bolest, ale ty jsi mne již neslyšel, jak jsem ti odpouštěla, protože jsem již byla bez spojení s hrubohmotným tělem a nemohla jsem k tobě hovořit ústy pozemského těla. Modlím se za tebe. Dej si pozor, protože nízká duchovní bytost tě ovlivňuje a škodí ti, žene tě do neštěstí.“
Zdislav ve svém jemnohmotném těle se zachvěl. Radost rozvlnila jeho nitro.
Toto dění pozoroval i jeho pronásledovatel. Viděl, jak Danuška, která k němu promlouvala, je krásná, čistá, až se zastyděl sám za sebe. Viděl však, že Zdislav je varován před ním. Pod vlivem vzteku, který se ho zmocnil, skočil ke spící ženě Zdislavově, která spala vedle něj. Zatřásl s ní a probudil ji.
Matylda, náhle probuzená, velice se lekla a nemohla si připomenout, co ji to probudilo. Náhle uslyšela nějaký hluk v pokoji v křesle a jinde. Lekla se ještě více a snažila se probudit manžela. Ten však klidně spal a na jeho tváři viděla blaženost, jeho oči byly zvlhlé. Náhle Matylda uslyšela, jak splynulo z jeho rtů: „Danuško drahá, neodcházej ode mne, vezmi mne sebou, nemohu bez tebe na Zemi žít!“
Nízká bytost toho využila a začala ji vnukat myšlenku: „Vidíš, manžel ti není věrný. S tebou se nechce milovat a v noci se schází ve spánku se svou bývalou manželkou, líbá ji a objímá.“
Matylda pod vlivem těchto myšlenek pocítila závist a hněv. Vstala, uchopila dýku zdobenou drahokamy a vytřeštěným zrakem hleděla na muže, který se probudil a snažil se ještě ve své paměti oživit děj, který právě prožil v jemnohmotné sféře. Matylda se lekla a dýka jí vypadla na zem. Zdislav naplněn vnitřním prožitím se obrátil na druhý bok, zády ke své manželce. To jí popudilo ještě více. Pozvedla ze země dýku a ponoukána nízkou duchovní bytostí si řekla: „Zabiji ho, ať si jde ke své Danušce, když se s ní schází!“
Rychlým pohybem ruky vrazila dýku do krku Zdislava až po rukojeť. Krev začala prudce stříkat. Rychle vytáhla dýku z rány a nevěděla, jestli se jí to jen zdá, nebo je to skutečnost. začala volat o pomoc. Zdislav se svíjel v bolestech a ona ho prosila za odpuštění, ale bylo již pozdě. Když přišla pomoc, Zdislav byl již mrtev. Odpykal si hodně ze své karmy. Dovedl již ovládat svoji smyslnost a poučován Danuškou z mimozemského světa, byl již poučen o praktikách nízkého záhrobního působení a jeho pronásledovatel se ho již nemohl tak snadno zmocnit.
Za Matyldou se zavřela brána vězení. Za nějaký čas přišel za ní inspirátor vraždy manžela a vnukal jí myšlenky: „Jak nespravedlivý je tento svět. Vždyť jsem ho milovala. Proč mi byl nevěrný s nebožkou? Bůh není spravedlivý!“
Vlivem nízké duchovní bytosti přicházely k ní myšlenky, proč také sebe nebodla dýkou. Někdy se v ní probudil lepší cit a rozplakala se slzami lítosti, ale i to vždy nízká duchovní bytost dovedla v ní přehlušit. Matylda byla již vysílená, tři noci probděla. Napila se vody ve džbánku na stole, čímž se trochu posílila, ulehla a usnula. Zdálo se jí, že je ve velikém tanečním sále, kde jí přátelé představili cizího muže, vdovce, se kterým začala koketovat, až se s ní oženil.
Stále žádala jeho objetí, dráždila ho až upadla do milostného opojení. Pak spatřila temnou duchovní bytost, až se polekala a nakonec viděla sebe s dýkou v ruce a křičela: „Ne, já jsem nevraždila, to on, to on!“
Probudila se a uvědomila si, že je ve vězení, že nemá muže. Běhala po své cele a strhávala si šat z těla. Strážný ji pozoroval skrz okénko ve dveřích a domníval se, že ve vězení zešílela. Otevřel dveře a vyzval ji, aby byla klidná, ale ona stále křičela: „Ne, já, ale to on ho zabil!“ Ukazovala rukou na strážného, protože temná duchovní bytost byla mezi ní a strážným. Potom již nevěděla, co se s ní děje. Temná bytost zcela ovládla její vědomí v následujícím dni, když stála před soudem. Chovala se stejně jako ve vězení. Smála se všemu, že nevraždila ona, ale on a při tom ukazovala na soudce a do obecenstva, kde se jí zjevovala temná duchovní bytost.
Ze soudní síně odvezli ji přímo do ústavu pro choromyslné. Tam zcela vyčerpána vším prožitím, konečně usnula, odpoutala se od těla a cítila, jak se vznáší, jak někdo k ní přichází. Myslela, že je to opět soudce, který ji přišel odsoudit na smrt, ale hlas odpovídal na její myšlenky: „Ne k smrti, ale k životu. Podlehla jsi vlivu nízké duchovní bytosti, která tě přivedla až sem. Měla jsi více uvažovat o duchovních věcech, modlit se k Bohu, aby tě chránil, pomáhal ti, ale ani teď ještě není pozdě. Samozřejmě, že se všech provinění nezbavíš ihned a najednou, ale vše závisí od tvé snahy a píle. Budeš zde mít toho temného pronásledovatele, aby jsi na něho působila svým vlivem, modlila se nejen za sebe, ale i za něho. A abys zde nebyla sama, občas se na tebe přijde podívat tvůj bývalý manžel, který ti vše prominul a modlí se za tebe!“
Matylda cítila, jakoby praskly obruče, které ji svíraly a hřejivé teplo naplnilo její srdce. Byl to zcela nový pocit. Najednou spatřila manžela, kterého zavraždila. Klidně se na ni díval a pravil: „Jaký to zvláštní život! Kdo by si pomyslel, že se zde setkáme po tak těžkých životních zkušenostech.“
Matylda, ovlivněna Zdislavem, plakala. Všechna smyslnost, která ho kdysi omotávala, nyní zmizela a ona se k němu obracela jako sestra. Její nitro naplnil smutek, bolest, ale i naděje v lepší budoucnost. Zdislav pokynul jí ještě rukou a než se nadála, zmizel jí z očí. Měla pocit, jakoby odněkud padala a najednou procitla v ústavu choromyslných, kde ležela svázaná ve svěrací kazajce. Z očí jejího těla ustrašeně koukaly oči nízké bytosti, která ji ovládala a nyní cítila se připoutána k jejímu tělu. Bytost snažila se z těla osvobodit, drásala nehty celé tělo, prsa a pohlavní orgány byly již rozškrabány do krve. Chtěla zachránit své tělo, skočila k němu a nízká bytost vylekána silou její myšlenky, opustila její tělo. Nyní cítila, jakou bolest jí působí svěrací kazajka, jak bolí rozškrabaná místa na jejím těle. Začala křičet o pomoc.
Vešli dva ošetřovatelé a jeden říkal druhému: „Tak přece již má dost. Zřejmě byla moc náruživá, museli jsme jí dát kazajku, chtěla si kousat prsa a když je nedosáhla, tak je aspoň škrábala nehty a rovněž své pohlavní ústrojí a vyla při tom jako divoké zvíře.“
Matylda poslouchala, ale nechápala. Myslela, že hovoří o někom jiném. Vykoupali ji a zavedli k lékaři, který jí ošetřil rány, aby nedostala otravu krve. Pak ji odvedli do úzké dlouhé místnosti, kde byly dvě řady postelí. Dověděla se, že se nachází již šest dnů v ústavu a ještě nic nejedla, ani nepila. Ona o tom nevěděla. Pohybovala se mimo své tělo, kterým vládl nízký duchovní pronásledovatel.
Podali jí hrníček mléka, které vypila a pak ještě třikráte požádala o mléko. To posílilo její oslabenou nervovou soustavu. Usnula, ale ve spánku se opět setkala se svým pronásledovatelem a začala s ním bojovat, plakala, naříkala.
Ošetřovatelka se domnívala, že tento záchvat není tak silný a chtěla opustit místnost. Zadržel ji však křik dalších dvou pacientek, které seděly na zemi a jedna druhé chtěla vypíchnout oči. Ošetřovatelka použila gumový obušek a uhodila několikráte obě pacientky po zádech. Jedna utekla do kouta, druhá pod postel. Ošetřovatelka hrozila obuškem pacientce stojící v koutě a při tom ucítila bolest. Bylo to od kousnutí té, která utekla pod lůžko a nyní ji vší silou kousla do lýtka. Začaly opět padat rány obuškem.
Matylda otevřela oči. Jejího těla se opět zmocnila temná bytost a nabyvší převahy, skočila na ošetřovatelku a začala ji rdousit. Hluk přivolal druhé ošetřovatelky, které vešly do světnice a zjednaly mezi pacientkami pořádek. Matylda odpoutána od svého těla prodlévala opět v záhrobní oblasti. Znova se setkala se svým bývalým manželem i její první ženou. Již nepociťovala nenávist, závist, ani náruživost. Cítila se dobře v její společnosti. Všichni společně se modlili za nízkou duchovní bytost, která ovládala její tělo. Nízký duch pod vlivem jejich modliteb počal v těle Matyldy pociťovat strach, hrůzu. Začalo se před ním objevovat veškeré zlo, které napáchal. Křičel, prosil, plakal, až konečně mohutným trhnutím uvolnily se všechny nitky s hmotným tělem, od kterého nyní byla uvolněna Matylda i její pronásledovatel.
Ošetřovatelky se dívaly na mrtvé tělo, jehož oči byly naplněny hrůzou. Prohodily: „Tak již to má za sebou a bude pokoj.“ Tělo bylo pohřbeno. Nízká duchovní bytost se toulala záhrobím a plakala. Nechtěla se již dostat mezi lidi. Avšak nadešel čas, kdy nastala nutnost novým zrozením odčinit a splácet dluhy z minulosti.
