Léta ubíhala. Nejeden z pacientů tohoto ústavu již opustil pozemský svět. Odešly i ošetřovatelky. Nízký duchovní pronásledovatel byl opět veden k zemi, aby splácel svoji temnou minulost. Zrodil se v rodině chudého sedláka, kde již měli několik dětí a netoužili již zvlášť po dalším. Matka zvedala těžké pytle, pila silnou vodku, nejedla, chtěla setřást nevítaného hosta. Ale nic jí to nebylo platné. Nastala doba porodu. Ukázalo se, že hlava dítěte je abnormálně veliká, takže ji nemohli vytáhnout. Tahali ji kleštěmi, až ji utrhli a ostatní tělo po kusech vytahovali. Matka po tak těžkém porodu musela zůstat delší dobu na loži, což vzbudilo nelibost jejího manžela, který viděl tím ztrátu laciné pracovní síly.
V sousedství této rodiny žila jejich švagrová, která se velmi radovala z tohoto neštěstí. Tím ještě zesilovala těžkou karmu z minulosti, která je vzájemně poutala. Nízký duch, který si odbyl částečku své karmy tímto bolestným porodem a strašlivým úmrtím, se za nějakou dobu zrodil u této švagrové, která se jim natolik posmívala. Z počátku se jevil jako každé dítě, ale později zpozorovali, že nevnímá, je prakticky bez inteligence, nemohl ani navštěvovat školu, protože stále konal v posteli svou potřebu. Rodiče, hlavně matka, na něho zanevřeli. Zavírali ho ve chlévě, kde spal na slámě. Byl stále hladný, pořád měl málo a když matka odešla, jedl i to, co dala prasatům.
Z úst mu tekly sliny. Když matka zpozorovala, že vydojil i mléko kravám, praštila ho nádobou, kterou měla na dojení mléka a od zlosti zanedlouho zemřela. Její manžel, statný padesátník, nehodlal se znovu oženit, především k vůli tomuto chlapci. Přivedl si do statku jako hospodyni, vdovu po největším opilci z vesnice. Byla pracovitá, pilná, celé stavení, zahradu i pole dávala do pořádku, takže hospodář byl spokojený. Přirozeně ihned si všimla i syna, žijícího ve chlévě. Ostřihala a oholila jej, ušila mu kalhoty a přemluvila hospodáře, aby jej nenechával spát ve chlévě, ale v komoře. Učila ho s velikou trpělivostí aspoň základním lidským zásadám a snažila se dokonce, aby se učil modlit. Poklekli, jak je tomu zvykem u příslušníků církve, před nějakou soškou a ona pomalu opakovala „Otče náš“ – a syn se snažil po ní opakovat slova a bylo vidět, že i když mu to činí potíže, tak přece jen má z toho radost.
Pod vedením hospodyně statek vzkvétal a ona, když byla sama, říkala si: „To vše konám pro tebe, můj muži, abys měl klid v záhrobí, když ještě i nyní po tvé smrti lidé o tobě špatně mluví.“
Hned první den, když přišla na statek, spatřila syna ve chlévě a kroutila hlavou, co to byla za matka, když nechala svého syna v takovém pelechu a nestarala se o něj. Večer se modlila k Bohu, aby jí dal sílu pro zvládnutí všeho toho nepořádku. A v noci, když se odpojila ve spánku od svého hrubohmotného těla, zjevila se jí zemřelá selka a prosila ji, aby neopouštěla jejího syna, že teprve nyní vidí, jak byla zlá a místo, aby ho přijala a vychovávala s láskou, aby si odpykala aspoň část viny z minulého života, nedala mu ani najíst a nepřála si, aby žil.
A nyní, když již zde žila delší dobu, zamyslela se večer nad tím vším, vytáhla ve své komoře fotografii svého zemřelého manžela, dívala se na ni a uvažovala o jeho prázdném životě, vyplněném jen pitím alkoholu, křikem a nadávkami. A přece bylo v něm i něco dobrého. Neublížil nikomu. Často nevěděl si rady sám se sebou. Když byl střízlivým, udělal vše pro to, aby mohl jiným pomoci.
Náhle ucítila podivné zaprásknutí kolem sebe. Měla jakýsi divný pocit, zhasla svíci, uložila fotografii, lehla do postele a zabalila se do pokrývky. Venku začal žalostně výt pes. Vyhlédla oknem a zdálo se jí, jako by spatřila nějaké stíny. Pes náhle umlkl a zalezl do boudy. Měla dojem, jako by ji někdo tahal za vlasy. „Ve jménu Božím“ pronesla a tlak zmizel. Unavena ulehla do postele, aniž by zhasla svíci, kterou rozsvítila. Zdálo se jí o jejím nebožtíku manželovi, který přišel za ní, aby ji varoval, že ji chce někdo zabít. Leknutím se probudila právě ve chvíli, když svíce dohořívala a od ní již začínalo hořet okolí, což by nakonec způsobilo požár celého stavení. Pocítila vděčnost k zemřelému manželovi, který ji včas varoval. Říkala si, že přece jen její modlitba měla účinek. Není opuštěná. Pak usnula znova, zjevila se jí nebožka selka, ukázala ji na provazy, na nichž byly uzly a prosila ji, aby jí pomohla rozvazovat tyto uzly. Vdova i když ji provaz tlačil do prstu, rozvázala jeden uzel. Pak jí pokynula, aby uzly rozvazovala společně s hospodářem.
Nějaký křik ji náhle probudil ze spánku. Rychle se oblékla a šla chystat snídaní. Hospodář byl jaksi nevrlý. Zřejmě se špatně vyspal. Znervózňovalo ho asi noční vytí psa.
Při snídaní vdova vyprávěla hospodáři o svém snu. S úžasem se na ni podíval. I jemu se zdálo, že viděl svoji zemřelou manželku celou spoutanou provazy a prosila ho, aby ji pomohl rozvazovat uzly. Oba uvažovali nad tím, co by to mělo znamenat, až vyšel ze své komůrky syn. Nějak podivně se nachýlil a klesl k zemi. Oba k němu přiskočili, pomáhali mu na nohy, ale zjistili, že syn zemřel. Byl to srdeční infarkt.
Tak skončil opět jeden pozemský život ducha, který tenkráte podněcoval Zdislava a pak i jeho druhou ženu vlnou náruživosti, až se jí zcela zmocnil v ústavu pro choromyslné. Nyní mu osudovým tkaním byla odebrána řeč, aby nemohl soustředit své myšlení, aby neslyšel proklínání jiných, aby se v něm neprobudilo utlumené zlo, aby nevytvářel zlo nové.
Měl tedy za sebou již dvě zrození: jedno krátké, prakticky neuskutečněné, a jedno delší, ale velmi těžké a užitečné, především proto, že se dostal pod ochranu oné vdovy, která i po jeho smrti stále na něj myslela a za něj se modlila a při tom konala dobré skutky. Že měla společně s hospodářem rozvazovat karmické uzly jeho zemřelé manželky, to také mělo svou příčinu z minulosti, kterou bylo nutno vyrovnat.
