Díky těmto informacím se můj vztah ke Spasiteli rozvinul a vždycky mě bude těšit. Jeho zájem o moje pocity byl inspirující. Nikdy nechtěl udělat nebo povědět něco, co by mě ranilo. Věděl, jaké mám schopnosti, a starostlivě mě připravoval na to, abych mohla přijmout všechny vědomosti, které jsem žádala. V duchovním světě se nikdo necítí nejistě, protože by musel dělat nebo přijímat něco, na co není připravený. Trpělivost je tam přirozenou vlastností.
Věčně si budu pamatovat Pánův smysl pro humor, který je tak rozkošný a svěží jako žádný jiný - a mnohem víc. Nikdo by ho nedokázal předčit. Bůh je naplněn dokonalým štěstím a dobrotou. Vyzařuje mírnost a milosrdenství, a neměla jsem pochyb, že je dokonalý. Znala jsem ho, jeho ducha, jeho city, jeho zájem o mě. Cítila jsem jeho spřízněnost, věděla jsem, že jsme jedna rodina. Náš vztah je jako vztah k otci a staršímu bratru zároveň. Přes naši velkou blízkost tu působil i prvek autority. Byl laskavý a přirozeně dobrý, ovšem i odpovědný. Věděla jsem stoprocentně, že by nikdy svou moc nezneužil, ani po tom nezatoužil.
Ježíš se na mě usmíval a cítila jsem jeho souhlas. Otočil se doleva a představil mě dvěma ženám, které se právě objevily. Na okamžik jsem zahlédla ještě třetí osobu, ale ta paní vypadala jako na pochůzce a zastavila se jenom na chviličku. Ježíš prvním dvěma vysvětlil, že mě mají doprovázet. Cítila jsem jejich uspokojení nad tím, že mohou být se mnou. Jak jsem se na ně podívala, poznala jsem je. Byly to mé přítelkyně! Než jsem odešla na Zem, bývaly mými nejlepšími kamarádkami. Jejich nadšení z opětovného setkání bylo stejně velké jako moje. Jak nás Ježíš opouštěl, cítila jsem, že se baví. Jako by zašeptal: Jdi a uč se. Pochopila jsem, že mohu vidět a zažít všechno, co chci. Rozrušilo mě, že je toho ještě tolik, co se mám naučit - ukázalo se, že mnohem víc. Spasitel odešel a přítelkyně mě objaly. Láska tam zahrnuje vše; každý ji cítí. Každý je šťastný. Přes nesmírný rozdíl mezi světlem a silou těch žen a Krista byla jejich láska bezvýhradná. Milovaly mě z celého srdce.
Tu cestu jsem částečně zapomněla. Vzpomínám si na rozlehlou místnost, kde pracovali lidé. Nevím, jak jsem se tam dostala a jak ta budova vypadla zvenčí. Vnitřek byl nádherný, stěny ze zvláštního materiálu, snad jako z velmi tenkého mramoru, kterým pronikalo světlo. Místy jsem viděla ven. Působilo to zajímavě a nádherně.
Jak jsme se přiblížily k těm lidem, viděla jsem, že tkají na starobylých velkých stavech. Hned mě napadlo, že je „zastaralé“ mít v spirituálním světě ruční stavy. Stály u nich mužské a ženské duchovní bytosti a svorně mě s úsměvem zdravily. Měly radost, že mě vidí, a poněkud ustoupily stranou, abych lépe viděla na jejich práci. Moc chtěly, abych si jejich výrobky prohlédla. Přistoupila jsem blíž a vzala do ruky kousek, který tkaly. Vypadalo to jako utkané ze směsi skla a cukru. Jak jsem s látkou hýbala, jiskřila a blýskala se skoro jako živá. Působilo to překvapivě. Tkanina byla z jedné strany neprůhledná, ale když jsem ji otočila, viděla jsem skrz. Že fungovala jako dvoustranné zrcadlo, mělo nějaký důvod, ale nevysvětlily mi ho. Tkalci mi prozradili, že z té látky ušijí šaty pro ty, kteří přijdou ze Země do duchovního světa. Dělníky nepochopitelně těšila jejich práce a také můj vděk, že mi dovolili se na ni podívat.
Já a mé dvě přítelkyně jsme odešly od stavů a procházely mnoha dalšími místnostmi, kde jsem spatřila mnoho úžasných věcí a nádherných lidí, ale nesměla jsem si toho moc pamatovat. Vzpomínám si na pocit, že jsem dny nebo týdny neúnavně cestovala. Překvapilo mě, kolik lidí tam má potěšení z manuální práce - ti, kteří chtějí pracovat. Mají radost z nápadů, které pomáhají druhým - těm tady i tam. Uviděla jsem velký přístroj podobný počítači, ale mnohem dokonalejší a výkonnější. I lidé, kteří ho obsluhovali, mi s radostí ukazovali svou práci. Znovu jsem pochopila, že všechny důležité věci jsou nejprve vytvořeny duchovně a teprve potom fyzicky. O tom jsem předtím neměla ponětí.
Vzaly mě do další velké místnosti, která vypadala jako knihovna. Rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to jako pokladnice vědomostí, ale nespatřila jsem jedinou knihu. Pak jsem si všimla, že do mé mysli proudí myšlenky. Dozvídala jsem se o věcech, o kterých jsem nějakou dobu nepřemýšlela - a v některých případech vůbec ne. Pak jsem si uvědomila, že je to knihovna mysli. Prostě jen myšlenka na nějaký námět, který mě napadl předtím v Ježíšově přítomnosti, spustila příval znalostí, který zaplavil mou mysl. Mohla jsem se dozvědět všechny podrobnosti o každé historické osobnosti dokonce i z duchovního světa.
Nic mi nebylo zatajeno a nešlo nepochopit jakoukoli myšlenku, jakékoli tvrzení, každou podrobnost. Nemohlo nastat žádné nedorozumění. Vyprávění bylo dokonalé, porozumění naprosté. Dozvěděla jsem se nejen co lidé dělali, ale i proč a jak to ovlivnilo vnímání skutečnosti u ostatních lidí. Chápala jsem ze všech úhlů podobu toho, o čem jsem přemýšlela. To přinášelo celistvost události, osobě nebo principu, jež jsem nedokázala na Zemi pochopit.
Ale šlo o víc než o mentální proces. Dokázala jsem cítit, co lidé prožívali. Rozuměla jsem jejich bolestem a radostem či vzrušení, protože jsem je zažívala. Část z těchto znalostí mi byla odepřena, ale ne všechno. Uchovávala jsem si znalosti o jistých událostech a lidech z naší historie, které mi byly poskytnuty, protože pro mne měly význam.
V tomto nádherném a neuvěřitelném světě jsem si žádala víc zážitků, a mé přítelkyně těšilo, že mi v tom mohou stále pomáhat. Jejich největším potěšením bylo dávat mi radost. S jistým vzrušením mě odvedly ven do zahrady.
