Vyšla jsem do zahrady a uviděla v dálce hory, velkolepá údolí a řeky. Směla jsem se procházet sama. Možná proto, abych mohla dokonale vnímat krásu zahrady, aniž by mě kdokoli rušil. Zahrada byla plná stromů a květin. Vypadalo to, jako by byly záměrně umístěny přesně tam a tak, jak jsem je viděla. Šla jsem chvíli po trávě, která byla křehká, chladná, zářivě zelená a živá. Nicméně intenzita barev ve mně vyvolávala úplně posvátnou hrůzu. Něco takového tady nemáme.
Když na nějaký předmět dopadne světlo, objeví se tisíce odstínů. Světlo se nemusí bezpodmínečně odrážet. Vychází zevnitř a vypadá jako živoucí látka. Mohou existovat miliony, miliardy barev.
Například květiny jsou tak živé a září barvami, že nevypadají jako stvořené z pevného materiálu. Protože každou rostlinu obklopuje intenzívní aura, lze jen velmi těžko určit, kde kvítí končí a kde začíná. Je nabíledni, že každý kousek rostliny, každá mikroskopická částečka je nadána vlastní inteligencí. To je nejlepší výraz, jímž to mohu popsat. Každá drobounká součást se může spojit s dalšími a vytvořit nový život. Co teď sídlí v květině, může se později stát kouskem něčeho jiného - a stejně živého. Není v tom duch jako v nás, ale má to inteligenci a uspořádání, může to reagovat na boží vůli a na ostatní univerzální pravidla. Je to zcela jednoznačné, pokud vidíte proces tvoření, a zvlášť to platí i pro květiny.
Nedaleko mě tekla nádherná řeka, k níž mě to silně táhlo. Napájel ji velký stupňovitý vodopád té nejčistější vody. Reka vtékala do rybníka. Voda se třpytila - čistá a živá.
Život byl i ve vodě. Každá kapka měla vlastní inteligenci a smysl. Nádherná hudba vodopádu naplňovala zahradu a spojovala se s dalšími melodiemi, jež jsem sotva vnímala. To zpívala voda sama, její inteligence. Každá kapka vydávala svůj vlastní zvuk, který se mísil s ostatními a navzájem na sebe působily. Voda se modlila k Bohu za svůj život a radost. Celkový dojem přesahoval možnosti jakékoli symfonie nebo hudebního skladatele na Zemi. Při srovnání by naše nejlepší hudba zněla jako hra dítěte na plechový bubínek. Jednoduše nemáme schopnosti vnímat šíři a sílu té hudby, nedokážeme ji stvořit. Jak jsem se přibližovala k řece, napadlo mě, že to je možná „živá voda“, o které se zmiňuje bible. Chtěla jsem se jít vykoupat.
Cestou k řece jsem si všimla růže, která rostla stranou od ostatních. Zastavila jsem se, abych si ji mohla prohlédnout. její krása brala dech. Žádná z ostatních rostlin mě tak nezaujala. Lehce se kývala podle slabé melodie, ve sladkých nápěvech zpívala modlitby k Bohu. Uvědomila jsem si, že ji vlastně vidím růst. Když se před mým zrakem rozvíjela, dojalo mě to a chtěla jsem zakusit její život, vstoupit do ní a cítit jejího ducha. Jakmile mě to napadlo, jako bych mohla vidět dovnitř. Jako bych se zmenšila a pronikala do jejích nejhlubších částí. Ale bylo to mnohem víc než jen zrakový zážitek. Růže mě obklopila, jako kdybych se ocitla uvnitř. Stala jsem se květinou. Cítila jsem, jak se růže hýbá podle hudby všech ostatních květin a vytváří vlastní nápěv, který dokonale ladí s melodií dalších tisíců růží. Pochopila jsem, že hudba mé květiny vychází z jejích jednotlivých částí, že každý korunní plátek zpívá vlastní tóny. Inteligence každého z nich přidává skvělé noty, každá pracuje pro celkový harmonický účinek, jímž byla radost. Moje potěšení bylo zase dokonalé! Cítila jsem Boha v té květině, v sobě, jeho láska do nás proudila. Všichni jsme se stali jedním celkem.
Nikdy nezapomenu na růži, jíž jsem byla. Tento zážitek byl pouhým zábleskem nejskvělejšího potěšení, které je v duchovním světě k dispozici. Být spolu se vším ostatním jedním stvořením je tak úžasné, že mě to bude navždy těšit.
