Do zahrady vešla skupina duchovních tvorů. Mnozí měli roucha v jemných pastelových barvách, vyjadřující možná postavení stejně jako příležitost. Tušila jsem, že se shromáždili, aby pro mě uspořádali jakousi oslavu ukončení studia. Zemřela jsem (nebo skončila školu, jak asi říkali oni) a přišli mě pozdravit. V obličejích jim zářila radost a tvářili se jako děti, které právě poprvé okusily něco neuvěřitelně chutného. Uvědomila jsem si, že si je všechny pamatuji z doby před pozemským životem. Přiběhla jsem k ním, objímala je a líbala. Moji strážní andělé - moji drazí mniši - se tu zase objevili a já každého políbila.
Jak jsem se do nich vciťovala, pochopila jsem, že přišli, aby mi pomohli. Moji ochránci, kteří se stále chovali jako moji průvodci, mi oznámili, že jsem zemřela předčasně a že toto není opravdová oslava. Jen mi ukáží, co mě čeká, až se vrátím v pravý okamžik. Měli velkou radost, že mě zase vidí a mohou mi pomáhat, ale věděli, že se musím vrátit. Vysvětlili mi smrt velmi podrobně.
Když „zemřeme“, říkali, nezažíváme nic jiného než přechod do jiného světa. Duch vyklouzne z těla a přejde do duchovní říše. Pokud je náš skon bolestivý, duch opustí tělo rychle, občas dokonce i dřív, než nastane smrt. Například při neštěstí nebo požáru duch odchází předtím, než zakusí příliš mnoho bolesti. Tělo vlastně může ještě chvíli vypadat jako živé, ale duch už bude pryč a bude ve stavu klidu.
Během umírání máme možnost vybrat si, zda zůstaneme na Zemi až do vlastního pohřbu, nebo postoupíme dál, jako jsem udělala já, na úroveň, na niž náš duch vyspěl. Jsou mnohé stupně vývoje a my vždycky jdeme tam, kde se cítíme nejlépe. Většina duchů dává přednost krátkému pobytu na Zemi, během něhož uklidňují své milované; rodiny prožívají mnohem více zármutku než ti, kdož odcházejí. Pokud je milovaná bytost zoufalá, duch u ní zůstává a pomáhá při duchovním léčení pozůstalého.
Naše modlitby mohou přinést užitek jak duchu, tak osobě na Zemi. Pokud máme důvod obávat se o osud odcházející osoby nebo jsme přesvědčeni, že přechod bude složitý či nechtěný, můžeme se modlit a zajistit jí duchovní pomoc.
Říkali mi, že je pro nás důležité získat znalosti o duchu, dokud pobýváme v těle. Čím víc vědomostí tady získáme, tím větší a rychlejší bude náš rozvoj tam. Kvůli nedostatku znalostí nebo víry se některé duše stávají skutečnými vězni Země. Ti, kteří umírají jako ateisté nebo se připoutají ke světu díky hltavosti, tělesným choutkám a jiným pozemským nešvarům, se jen těžko dokážou pohnout a zůstávají přikováni k Zemi. Často jim schází víra a sta k dosažení energie a světla, které k nám Bůh vysílá. A někdy je nedokážou rozpoznat vůbec. Tyto duše na Zemi zůstávají, dokud se nenaučí přijímat významnější silu kolem sebe. Teprve potom smějí opustit tento svět. Když jsem se ocitla v temnotě předtím, než jsem se začala přibližovat ke světlu, cítila jsem přítomnost takových visících duchů. Zůstávají tam obklopeni láskou a vřelostí a přijímají léčivý vliv, až se nakonec naučí dosáhnout a přijmout větší vřelost a bezpečí od Boha.
Přes veškeré vědění není nic podstatnějšího než znát Ježíše Krista. On je těmi dveřmi, kterými se všichni vrátíme. Je jedinou branou, kterou můžeme projít. Ať se učíme o Ježíši Kristu tady nebo v duchovním světě, musíme ho nakonec přijmout a přihlásit se k jeho lásce.
Moji přátelé v zahradě stáli kolem mě a překypovali láskou. Pochopili, že se ještě nechci vrátit, protože chci vidět víc. V touze mě potěšit mi ukázali mnohem víc.
