Osamělá severská krajina byla kdysi ještě mnohem osamělejší než dnes. Jen zřídka protínaly koleje železné dráhy její slatiny a vřesoviště, na nichž spoře rostou břízy a zakrnělé borovice. Žádná houkající auta nezvířila prach nekonečně dlouhých silnic, a nerušila slavnostního ticha lesních cest, v jejichž zeleném hájemství pohrávaly si sluneční skvrny. Jak krásnou byla tato země, protože byla skorem liduprázdná. Vzdálena dosud hluku zmatené doby, snila nerušený sen svého života, ve volání zvířat a v dechu rostlin. Hlasy, které zde mluvily, byly sbratřeny s přírodou. Tiše šumící koruny stromů s křišťálově čistou oblohou nad sebou, zpívaly svou, vždy stejnou píseň a prosté, pestré květiny severu vyšívaly zelený mechový koberec na div pustiny.
Ale na silnicích, jimiž se vinul lidský život těmito lesy a ladami, bylo málo chodců a mohl jsi kráčeti dlouho, než jsi někoho potkal. Bylo to v oné době, kdy na osamělých silnicích putovaly zvláštní postavy, bez odpočinku, ode dvora ke dvoru, od městečka k městečku. Byli to staří židé, s těžkým rancem na zádech. Neúnavně šlapaly jejich nohy prach silnice a pokorně a oddaně hrbila se jejich záda pod příliš těžkým břemenem. Putovali, jako putuje Ahasver a vítr jim províval chudobným oděvem a šedivým, vlajícím vlasem. Vidím to ještě dnes před sebou, jak jsem je vídal jako dítě. Ještě pociťuji něco z blaženého očekávání, když sňali se zad svůj těžký ranec a ukazovali nádheru svých krásných věcí, svého zboží. Byla to celá skříň, kterou vlekli s sebou, vyrobená ze dřeva a ukryta v silném plátěném pytli s popruhy. Vytahovali jednu zásuvku za druhou a oslňovali žasnoucí oči množstvím nevýslovně krásných a lákavých věcí. Jaký poklad skrývaly tyto putující almárky. Hřebeny a kartáče s ozdobami, hedvábné stuhy všech barev a netušených odstínů, kapesní nože v ochranném obalu, tištěné šátky se vzory nemožných květin, bonbóny, zelené jako brčál, tabulky čokolády zabalené v pestrý, lesklý papír. Nikdy se již neuvidí obal tak tajuplné svítivost. Nikdy se již tak nepocítí blaženost nákupu a omezenost majetku, jak bylo nutno počítat a uvažovat, aby se za omezené peníze na útratu zajistila navždy jedna z těchto nádher. Jak hrozně těžkou byla zde každá volba a jak byla často ještě spletitá až k nerozluštitelnosti problému v proudu řeči těchto putujících obchodních domů.
„Nikdy se již nenaskytne taková příležitost, takové hřebeny, takové kartáče lze dostat jen letos – ne, jen dnes, potom již po celý život ne! Ať si to ujasní, co to znamená! Tyto kapesní nože jsou tak ostře nabroušené, že přeříznou vlas, když na ně spadne. Člověk se viděl přitom již s krvácejícími, pořezanými prsty. Tyto tištěné šátky, tyto hedvábné stuhy se již vůbec nedodávají. Svět se jich musí zříci. Přicházejí příliš draho. Je to tedy naposledy, kdy tyto vzory vidí lidské oko. Nikdy již nebude tato čokoláda. Je to vlastně šílenstvím ji prodávat – a to vše za ceny, které lze považovat skoro za mírnou almužnu pro putujícího... “
A nyní vytahuje se zvolna poslední zásuvka, jako opona před divadelním obrazem:
Šperky, skvosty, korálové jehlice a prsteny, v nichž se lesknou ve slunci broušené kameny ze skla. Neslýchaná nádhera – a ne jen pro láci, že je to ze skla? To ne, především proto, že sklo, jak známo, předčí všechny drahokamy světlem a barvami! Něčeho takového nelze vůbec docílit obyčejnými, takzvanými drahokamy. Vyjímalo by se to směšně naproti těmto, že? To musí uznati každý, kdo tomu jen trochu rozumí. Vím dosud, jako dnes, jak veliká byla dětská blaženost takového nákupu, ale vím ještě lépe, jak starý Žid zavíral zásuvku za zásuvkou, jak natáhl přes almárku hrubý, plátěný pytel, jak si vše naložil na záda jediným trhavým pohybem. Tu se mne zmocnila pojednou myšlenka! Tato skříň je příliš těžká pro starce a on ji vleče den za dnem, hodinu za hodinou, v dešti, sněhu a úpalu slunečním nekonečnou silnicí. Co má ze svých drahocenností? Nejsou tu pro něho samého. Musí je vléci a dávati dále. Musí být ještě rád, může-li se jich zbavit, aby mohl jísti svůj chléb, který pojídá snad na pokraji příkopu nebo ve špinavé hospodě u cesty, kde sedí v koutku a lidé se mu posmívají.
Pozvolna, stejným krokem oddaného cviku mizel starý Žid po silnici. Hleděl jsem za ním, jak vlekl almárku i jak se mu pruhy zařezávaly do ramenou a jak mu břemeno ohýbalo záda. Pojal mne bezmezný soucit se starcem a draze koupené tretky pálily mne v ruce jako nespravedlivé zboží. V mé duši, která dosud přijímala vše dětsky nepředpojatě, tvořila se otázka: chceš tak putovat, chceš aby tvůj otec, tvůj bratr byl na cestě tohoto starého Žida a musel vléci toto těžké břemeno na znavených nohou silnicemi ciziny? Pochopil jsem poprvé něco, z kletby lidstva a muk, s jakými cize a osaměle nese své břímě ztemnělým životem.
A daleké tušení mluvilo ve mně o mnohých břemenech, těžkých, která spatříme a o břemenech, která sami jednou poneseme svým žitím. Člověk se vzpírá proti nim, tlačí ho, ba i zraňují, ale pak je vleče stále tišeji a oddaněji s cílem před očima, že je na konci pouti v poslední svatvečer postaví do kouta, aby je nikdy již nevzal na ramena. Lidské bytí otevřelo na okamžik své brány a poznal jsem jeho symbol v ubohém starém Židovi na zaprášené silnici s jeho příliš těžkým břemenem. To bylo druhdy a je tomu již mnoho let. Dnes nadešel jiný čas i pro osamělou severskou krajinu a staří Židé neputují již ode dvora ke dvoru. Život se změnil a našel nové formy radosti a ještě novější formy útrap. Ale když Verunka bydlela v domě stínů, byla severská země ještě tišší a tu i tam bylo viděti ještě putujícího Žida s jeho těžkým břemenem na zádech, jako přežitek minulých dnů, který tu zůstal.
Takovým přežitkem byl Aron Mendel. Byl suchý, velmi vysoký, nezdálo se však, že by byl tak veliký a že když se vzpřímí, převyšuje většinu lidí o celou hlavu. Nevědělo se to, protože byl sehnutý pod svou tíží, kterou vlekl s sebou po tolik let, až se hrbila jeho záda. Vlasy i vous byly bílé a splývaly divoce a nespořádaně, rozcuchaná větrem. Jeho obličej působil dojmem, jakoby do něho byla vryta nesčetná znamení povětrnosti ve vší své mnohotvárnosti jara, léta, podzimu i zimy. Ale jeho oči hleděly podivuhodně do daleka, jakoby hledaly konec silnice, který nebyl viditelný. Působil mnohem více jak zjevení než jako člověk těchto končin. Pověrčiví lidé vyprávěli o něm, že vyrostl z kořenů a šedých lišejníků starých borovic, že nemá domova, že občas jen zabloudí do lesní pustiny, aby se s ní na chvíli opět spojil a nabyl tak nových sil z její půdy. Je proto také prý mnohem starší než sto let, možná že dvě stě let – nikdo to nevěděl přesně a určitě. Většina lidí jej znala již od dětství, ale všichni kupovali od něj dále, ač dnes byly v Halmaru již krámy, kde se prodávalo totéž zboží. Kupovalo se od něho ze staré tradice, jako jdeme dosud rádi spletitou stezičkou, kterou jsme chodívali jako děti, i když nová doba vystavěla nové silnice.
Aronu Mendelovi nebylo také třeba, aby chválil své zboží. Stalo se samozřejmým jako on. K nejvyššímu podivu neodvažoval se také nikdo z jeho cen něco smlouvati, jak to jinak bylo zvykem. Aron Mendel měl důstojnost, která to zapovídala sama sebou. Bylo v něm něco z minulosti starého zákona, která zabloudila do cizí doby, bez domova, vyhnaná a bludná, ale vytýčená nad míru všedního dne jako přízrak z pouště Sinajské. Bylo jen docela málo lidí v kraji, kteří byli tak hloupí a pyšní, že to necítili. Ale ty Aron Mendel jaksi přehlížel. Aron Mendel přicházel zřídka do dvorců kolem Halmaru. Zestárnul velice a putoval pomalu a ne již tak čile jako dříve. Zdálo se, že mu šlo spíše o uchování staré tradice nežli o obchodování samé. Z takové tradice vynořoval se občas jako vykouzlen ze země a kráčel veliký a suchý po silnicích, po kterých kráčely jeho nohy po tolik let vždy s tímže rancem na zádech.
Dlouholetou tradicí bylo také, že se pak zastavil v zahradním domku Jana Poutníka a pil u něho kávu. Aron Mendel byl pro Jana Poutníka kusem jeho dětství. Znal ho již když byl ještě malým chlapcem a chodil ještě do školy v Halmaru. Jmenovali se pouhými jmény bez formalit, jako staří známí, kteří spolu proputovali jednu cestu. Někdy je to cesta v tomto životě, ještě častěji jsou to však cesty z předešlých forem bytí a lidem nejrůznějšího postavení a druhu se často zdá, jakoby se znali již dávno.
Silnice, po kterých putujeme, mají mnohé milníky a mnohé stojí tam již z šedé minulosti s těžce rozluštitelným nápisem. Pozorujeme-li lidi vnitřním zrakem, pak jsou nejen tím, čím jsou, nebo čím se zdají býti dnes, jejich dnešek je jen malým úsekem toho, čím jsou a budou. Kdo ví, zda ti, se kterými se setkáváme poprvé v životě nebyli našimi sourozenci, nebo chrámovými druhy před tisíciletími? Snad to bylo proto, že Aron Mendel, který jinak málo mluvil, hovořil mnoho, když byl u Jana Poutníka v tichém zahradním domku.
Jako vždy, Aron Mendel složil těžkou almárku, rozšněroval plátěný pytel a vykramařil ze zásuvek věci, které Jan pravidelně kupoval. Čokoládu pro Verunku, Petra a Huňáče, strakaté pentličky pro panenky Verunčiny, klubíčko vlny pro Muciho, který přes svou vnitřní zralost rád si s ním pohrál, barevné tužky pro slabomyslného Petra, který neuměl psát, ale ač neobratně, velmi rád maloval, konečně fantastický šátek na hlavu pro Karolinu.
Karolina měla již celou sbírku šátků na hlavu a nosila je jako válečné trofeje. Výběr této nádhery přenechával Jan Poutník vždy samotnému Janu Mendelovi, aniž volil sám. Byla to otázka taktu a důvěry jako u velké firmy, se kterou jsme po léta v obchodním spojení.
Když byla vyřízena vždy stejná koupě, Aron Mendel usedl do vysoké lenošky a odpočíval v tiché, dlouhé pause, zatímco Jan chystal kávu. Ke kávě jedl rohlíčky s máslem – což byla také tradice. Jedl rohlíčky velmi rád, ač je počítal k přepychu, který není bez hříchu, aspoň všední den. Aron Mendel měl své zvláštní myšlenky o všem, utvořiv si je pracně na svých dlouhých poutích. Měl k tomu dosti času v prachu silnic. Takové myšlenky jsou děti ticha a osamělosti a neměly by zanikat v ruchu hesel. Nejsou vždy správné, ale jsou vždy živými bytostmi zrozenými z lidí – na jejich stopách život přede své neviditelné nitky. Neboť žíti a život chápati, znamená putovat svou cestou na znavených nohou.
„Rohlíčky jsou hříšné,“ pravil Aron Mendel, maže si nový rohlíček pečlivě máslem, „není dnes žádný svátek. Pil jsem také již dva šálky kávy. Je to proti rovnováze věcí.“
Jan Poutník nalil Aronu Mendelovi třetí šálek. „Máte v sobě dosti rovnováhy věcí, Arone Mendele, ale nesmíte být tak příliš pravidelným. Určité svátky mají své právo, ale sváteční hodiny, které si můžeme připravit sami, mají totéž. A počítám ke svátečním dnům a hodinám, sedíme-li spolu a přede mnou vyvstávají stará léta, když jsem chodil ještě do školy v Halmaru. Snad je tomu také ještě mnohem déle, co se známe. Připadáme si tak někdy bez času. Myslím na jsoucnost, která byla před tímto životem. Myslíte, že kolem nás není již nic dalšího než to, že jste putoval rok za rokem po silnici a já že chodil do školy, trochu cestoval a teď ke svému studiu sedím v osamělém zahradním domku a pomáhám sestrám a opatruji Verunku a slabomyslného Petra. Shledávám, že to nestačí k vysvětlení všeho lidského v nás, k vysvětlení všeho lidského, k vysvětlení nás samých.“
„Přemýšlel jsem také o tom,“ mínil Aron Mendel, „ale to je pro mne jako daleká země, kterou nemohu najíti. Někdy se do ní zasníme, ale nejsme v ní.“
„Nejsme ovšem již v ní, ale je to v nás a občas se to probudí a vzpomínáme si. Když vás tak vidím před sebou, Arone Mendele, dovedu si docela dobře představit, že jste jednou před tisíci léty byl králem v poušti, ozdobený klenoty se zlatou čelenkou ve vlasech. Což není možno, že jsme také tehdy seděli takto spolu jako dnes...? Mluvili jsme snad o budoucnosti, která je dnes přítomností. Ve starých kulturách se vědělo o proměnách duší a o vzniku a zániku více než dnes, kdy se lidé stali hlasitými, ale ne již hlubokými.“
Aron Mendel kýval starou hlavou sem a tam, „kdo to má vědět, Jene? Může to být a byl to jistě lehčí život než dnes. Jsme zavržení a je nutno to snést.“
„Je to do určité míry pravda,“ řekl Jan Poutník, „ale nechtějme si přáti minulé zpět. Je hora, na kterou je nám všem vystoupit, a je lepší být Aronem Mendelem v polovině cesty, než státi s královskou čelenkou dole. Vlečeme sice větší tíži, ale na vrcholu hory odložíme všechna břemena.“
„A přece jsme zavrženi od doby, kdy nám byl zbořen chrám,“ pravil Aron Mendel. „Chrám byl zbořen všude, Arone Mendele, nejen u jednoho národa. A zavrženi jsme všichni, ale jsme jimi proto, abychom našli ve tmách světlo, a chrám znovu vystavěli. Kdybychom nemysleli takto, jak bychom to mohli vydržet? Můžeme jenom potvrditi to, nebo se omámiti. Většina lidí se omamuje a proto nastala pomatená doba.“
„Nese se to těžce,“ povzdychl Aron Mendel, „a není to jen tato almárka, kterou jsem vlekl po všechna léta, bylo to mnohem více co jsem nesl, ale člověk se stal pokornějším.“
„Je mnoho toho, když se člověk stane odevzdaným Arone Mendele, a proto jste dnes větší, než jste byl tehdy, když jste byl snad králem. Mně to bylo vždycky líto, že jste vlekl tu almárku, ale máte pravdu, nebyla to jen ona sama, je to symbol všech břemen, která neseme. Ptal jsem se často sám sebe, proč to musí být, neboť je jistě mnohé břímě příliš těžké, jako i vaše almárka je příliš těžká pro starce.“
„Zvykl jsem si na ni již,“ řekl Aron Mendel prostě.
„Ano, člověk si zvykne, ale v tom nemůže býti smysl břemene. Přemýšlel jsem mnoho o tom, a zdá se mi, že požehnání břemene je v tom, že poznáváme na sobě, že jsme lidé a bratři. Není to jenom to, jsou i skryté nitky starých dob, které nás spojují, ale nemyslím, Arone Mendele, že bych vám byl blíže, kdyby mne nebylo dojalo, že jste vlekl toto břímě po zaprášených silnicích. Pochopivše břímě, nemyslíme již jak dalece jsme lidmi, nemyslíme na jeden národ, církev a stát, nýbrž jen na člověka a co nás pojí všechny, kdož neseme břímě. Není to začátek nové výstavby zbořeného chrámu?“
„Jsou také takoví, kteří nevidí břemene, i takoví, kteří proto námi pohrdají,“ pravil Aron Mendel trpce.
„To jsou ti, kdo jsou dosud na úpatí hory. Žijí v lesku a nesnesli by břemene. Čím výše kdo došel k vrcholku, tím více poznává břemeno u lidí, zvířat i rostlin a vidí bratra v těch, kdo je nesou. Myslím, Arone Mendele, že pro toto poznání nevzdáme se již svého břemene. Nechci tím říci, že vás rád vidím na silnici. Mluvil jsem jen o smyslu břemene, jak jste si to myslel. Nemám také nic proti silnici, věda, že lze se na ni naučit mnohému a mnohem víc, než v skrytém životě. Ale zestárnul jste již teď příliš k tomu... Což je třeba, abyste se ještě dále vláčel s touto těžkou skříní? Zůstaňte raději doma, ve svém krámku, a myslíte-li si, že by měl být zvětšen, rád vám při tom pomohu a opatřím peníze. Nemáme nikdo mnoho, ale dalo by se to již umožnit.“
„Je krásné, že mi to říkáte, Jene, ba těší mne to, ale můj krámek nepotřebuje zvětšení. Postačí nám, i když už jednou nebudu obchodovat na silnicích, pojmenujme to, jak to je – viďte, že to není nic špatného, snad naopak, neboť je to břímě a myslím také tak o tom. Mohl bych jistě zůstat doma, moje dcera Ester stačí pohodlně obstarat krámek sama, od té doby kdy ovdověla a má ještě malou Ráchel. Je to pro mne veliké štěstí, že mám vnučku.“ Ve zvětralé tváři Arona Mendela zasvitlo vždy zvláštní hrdostí a blažeností, kdykoliv mluvil o Ráchel.
„Ano,“ řekl Jan Poutník, „ale shledávám, že jste právě tam mnohem potřebnější. Malá Ráchel má málo z vás, jste-li tolik na cestách. Já také již necestuji a neputuji, protože mne zde třeba.“
„Vás je jistě třeba, kde jste, Jene. Je zde veliké zahradní hospodářství, a i když již není žádné panství, od smrti Reginina muže, obě dámy nemohly by se obejíti bez vás.“
„To je to nejmenší,“ řekl Jan Poutník. „Regina i Mařenka mají Petrova otce a ten je velmi dobrým zahradníkem, aspoň na zahradě. Bohužel není stejně dobrým zahradníkem na svém slabomyslném dítěti. Duše dětí potřebuje mnohem pečlivějších rukou nežli rostliny. Ne, pro zahradu nemusel bych zde zůstati. Pěstuji zde jinou zahradu, Arone Mendele – potřebují mne Verunka a slabomyslný Petr. Jsou vnitřní věci, které jsou silnější než zevní. Jsou nitky, které se spřádaly, když jsme ještě nebyli, čím jsme dnes. Tyto nitky musíme rozplést, Arone Mendele.“
„Rozumím,“ pravil Aron Mendel, „jsou to také vnitřní věci, pro které i já putuji.“
„Chtěl byste mi to vysvětliti?“
Aron Mendel si přejel rukou čelo a jeho oči měly opět onen zvláštní výraz, jakoby hledaly v dálce konec silnice, který není viditelný. „Je to tajemství, Jene, ale povím vám je. Vždyť se známe dlouho, již od doby, kdy jste byl malým školákem v Halmaru, snad i mnohem déle, ve smyslu, jak jste mínil prve – o kterém mohu spíše jenom sníti, než bych ho mohl chápati. Je to tajemství a nemluvím o něm jinak nikomu kromě Ester, neboť ta musí věděti, proč nesmím zůstati doma a proč musím putovat. Vím, že se tomu nevysmějete, vždyť dovedete vidět za věci. Ne proto, že bych musel vydělávat, putuji dosud a vleču těžkou skříňku. Je velmi těžká a docela chápu, že mně ji nepřejete. Vydělám tím přece něco, neboť všichni kupují dosud u mne, Jene, ze starého zvyku, vím to dobře, protože u mne kupovali již jako děti, ne proto, že mám lepší zboží. Ale přesto nevyplácí se to dnes již tak zvlášť a je to plahočení. Neputuji také proto, že bych snad nebyl rád u Ester a u Ráchelky. Mnohem raději bych tam byl. To všechno to není. Hleďte Jene“ – a hlas Arona Mendela se ztišil, jakoby kráčel po posvátné půdě – „je to kvůli Ráchel a protože je chrám zbořen, musím putovat.“
„Myslíte, že pomáháte stavět na chrámu, když vlečete své břímě?“ ptal se Jan Poutník.
Aron Mendel zavrtěl hlavou. „Chrám je zbořen Jene, a kdo ví, kdy bude opět postaven. Tak to nemyslím, ale je nad námi kletba, protože je chrám zbořen, jsme zavrženi a vlečeme své břemeno v prachu silnice. Ti, kdož tak nečiní, jsou zaslepeni, neboť neodpykávají vinu na zboření chrámu, ale Bůh našich otců navštíví je. Ale jeden může nésti za druhého a vleku-li těžkou skříň po silnici, říkám si: činíš to pro Ráchelku, že neseš to břímě. Jsem příliš stár a ode mne by toho Bůh již nežádal pro moje odpykání. Vždyť jsem putoval po celý život po silnici a spolunesl kletbu vyvržených. Putuji-li ještě teď a plahočím-li se s těžkou skříní, je to pro Ráchel a každý krok, který konám pod břemenem se shrbenými zády, ubírá něco z velké kletby Rácheliny. Chci smířit Boha také za ni. Nechci, aby putovala po zaprášené silnici a vlekla kletbu zavržení. Její ramena mají být volná, její šíje neskloněna, její nohy nechť chodí po koberci lučním a budou-li po ní sahat temní duchové pomsty, kéž se dovede zasmát a říci: ‚Starý Aron Mendel za mne odpykal.‘ Hleďte Jene, to je ono tajemství proč putuji.“
„Je velmi dobré a veliké, jak smýšlíte, ale nemohu myšlenku usmíření chápati tak zcela chmurně jako vy! Staré kultury zašly, nastal časový obrat, z kletby musí vyrůsti požehnání a z břemene jeho smysl. I Ráchel bude muset nésti své břímě, jako my všichni. Nemůžete je z ní sejmout svojí obětí. Ale síla lásky, se kterou putujete pro Ráchel, pomůže jí na sebe vzít břímě života. Taková láska je více než oběť. Dobrota je nejvyšší stupeň síly, jakého lze dosíci člověku, neboť jest z podstaty Boží.“
„To je všechno pravda,“ řekl Aron Mendel, „ale nemohu myslet tak zcela jako vy, Jene. Zbývá ještě pomsta a oběť a kletby zavržených. Zbořený chrám musí být usmířen a odpykán, odpykávám za Ráchel, když putuji, odpykávám za Ráchel rovněž, když se trápím a trýzním. Hleďte, Jene, zdá se vám jistě vždy trochu podivným, když jsem tak úzkostlivý v nepatrných věcech a zdráhám se ve všední den jísti bílý chléb. Není lakomosti, nebo svévole, když si leccos odřeknu. Je to pro Ráchel, neboť čeho se zříkám pro ni, toho ona bude míti hojnost. Musím zase jít, Jene, musím zase putovat pro Ráchelku.“
Jan Poutník zesmutněl. „Což chcete stále putovat, Arone Mendele?“
„Až mi Bůh na konci mých dnů sejme břímě.“
„Nemůže vám být odejmuto dříve?“ ptal se Jan Poutník.
Aron Mendel si naložil těžkou skříň opět na záda. „Až bude břímě tak lehké, že nebude již obětí,“ pravil, „pak přestanu putovat. To by bylo znamení od Boha. Ale nevím, zjevují se taková znamení ještě dnes, Jene? Setmělo se velmi všude, jak se mi zdá a nemluví k nám již žádná znamení.“
„Zjevují se znamení ještě dnes, Arone Mendele a věřím, že Vás Bůh nenechá putovat až do konce vašich dnů.“ Jan Poutník vyprovázel Arona Mendela.
V zahradě se setkali s Verunkou. Verunka podala ruku Aronu Mendelovi a udělala poklonku a vykulila na něho své oči. „Máš to moc těžké,“ pravila. „Až budu velká, budu ti pomáhat.“
„Děkuji ti za to Verunko,“ řekl Aron Mendel, „ale nedočkám se až dorosteš a také bych ti nedal nésti svou oběť. Je pro tebe příliš těžká, ale pomohla jsi mi ji nésti již dnes, když jsi to řekla. Budu na to myslet na své daleké cestě. Snad začínají přece mluvit znamení... ?“
Aron Mendel vyšel zadními vrátky na silnici a podával Janu Poutníkovi a Verunce ruku na rozloučenou. Jeho suchá, vysoká a shrbená postava zmizela ve světle zapadajícího slunce do dálky. Sejmul klobouk a vítr pohrával si s jeho bílými vlasy. Jan Poutník a Verunka hleděli dlouho za ním.
„Strýčku Jene, je Aron Mendel král?“ ptala se Verunka, „proč má na hlavě korunu?“
„Vidíš to?“ ptal se Jan Poutník. „Ne, Aron Mendel není dnes králem, byl jím snad jednou, ale korunu, kterou na něm vidíš nosí proto, že nese své břímě za Ráchelku. Je to království jha, které neseme za druhé.“
„Musíme to činiti, strýčku Jene? “
„Je nám tak činiti dobrovolně Verunko. Musíme se snažiti pomáhati si navzájem nésti břemena lidem, zvířatům a všemu, co žije. Je to cesta ke Světlu.“
