V domě stínů byly tlusté zdi a úzká okna a poslední paprsky sluneční mizely záhy. Šedivý závoj slunečního soumraku večera spoříval nad Verunčiným dětským pokojem a kladl se na všechny předměty tak, že jejich obrysy splývaly a vypadalo to, jakoby nezřetelné obrazy stály mezi tím, co se za dne zdálo jasné a známé. V hlubokém okenním výklenku seděl Jan Poutník a četl při posledním světle, které se tam zachytilo. Verunka seděla na zemi a zdobila své panenky hedvábnými pentličkami ze skříňky Arona Mendela. Muci ležel vedle ní na měkkém polštářku a magistr Čepička poskakoval po pokoji na svých tenkých nožkách a dělal podivné pohyby, jakoby chytal stíny.
„Strýčku Jene,“ zeptala se Verunka, „ty víš přec, kdo je šedivá paní, viď?“
„Ano, Verunko,“ řekl Jan Poutník, „ale na to není třeba teď myslet, nemůžeš jí pomoci.“
„Ráda bych,“ namítala Verunka, „byla ke mně velmi laskavá. Jen se mi nelíbila její obrázková knížka. Zůstane zde ještě dlouho a bude se dívat do své obrázkové knížky?“
„Čeká, až se vyjasní v kostele v Halmaru,“ řekl Jan Poutník. „Ale pro šedivou paní se tam musí vyjasniti, jinak netrefí přes práh, který musí překročiti. Dokázala by to jistě i bez toho a přičiňoval jsem se, abych jí pomohl, ale ona myslí jen na kostel v Halmaru, jak byl před dávnou dobou, když v něm sama ještě sedávala. Čeká tedy, až se tam vyjasní a myslí, že v tomto jasu najde cestu, která ji vyvede na onen svět.“
„Není možno učiniti kostel jasným, strýčku?“
„Já to nemohu, ale stane se to jednou asi, Verunko. Lidé chodí různými cestami a jde jen o to, aby jim svítilo světlo.“
Verunka přemýšlela. „Strýčku Jene,“ řekla, „míníš tři světla na svícnu, která mi jednou ukázal anděl?“
„Ano Verunko, ale každé světlo má svůj čas a svůj smysl. Je třeba dbáti na ně, aby jednou se spojila do zlatého světla, které hoří uprostřed. To nejsou zcela lehké otázky a bude lépe, když pro dnes večer si pohraješ se svými panenkami a všimneš si, co dělá magistr Čepička.“
„Viď, že vidíš také magistra Čepičku? Je to hezké od tebe, strýčku Jene,“ zvolala Verunka nadšeně. „Mám ho tolik ráda a je škoda, že vůbec ho nevidí a nepozorují ani maminka ani teta Mařenka, nebo Petr. Dívají se na mne tak směšně, když o něm mluvím. Jen Petr tomu věří.“
„Je dobře pro Petra, že věří tak mnohému, neboť pak budou jeho tři světla hořeti správně, i když je nevidí.“
„Nevidím také vždy anděla a jeho tři světla,“ mínila Verunka.
„Není třeba Verunko, tvůj anděl dává na ně pozor. Až budeš větší, můžeš se naučit sama o ně dbáti.“
„Strýčku Jene, kde sedí teď magistr Čepička? Můžeš mi to říci?“ Byla to jako tichá pochybnost, která vznikla ve Verunčině duši, vidí-li strýc Jan skutečně, nebo říká-li to jen tak, jak to činí mnozí dospělí.
„Magistr Čepička sedí nyní před zrcadlem a roztahuje pusu, až mu sahá až k oběma uším,“ pravil strýc Jan.
„Není to roztomilé?“ zvolala Verunka plna obdivu, „ale ty jsi skutečně velmi moudrý, strýčku Jene. Jsi vlastně ještě moudřejší než Muci. Toho nelze vůbec ani domysleti.“
„Rád bych četl,“ řekl Jan Poutník, „a co se týče Muciho a mne, neodvažuji se srovnávati. Vždyť je Muci přítomen, mohl by to slyšet.“
„Muci spí. Položil si tlapku před oči. Když leží tak, spí velmi tvrdě.“
„Kdož ví, je-li tomu tak,“ pravil Jan Poutník. „Muci je jistě velmi moudrá a vážená osobnost. Myslím, že ví mnohé, čeho já neznám a já zase jsem zvěděl mnohé, co by mu mohlo být novinkou. Tím se ovšem nechci stavět nad Muciho. Bylo by to velmi náročné.“
„Strýčku Jene, Muci přede, slyšel tedy přece, co jsi říkal, ale ty jsi také velmi moudrý a já si tě vezmu za muže, chceš?“
„Velmi rád,“ řekl Jan Poutník, „ale smím při tom čísti dále, ano?“
„Ovšem strýčku Jene, zůstaň jen sedět, vykonám to zcela prostě s panenkami. Tato panenka jsi ty a ta druhá jsem já. Teď nás oba oddám.“ Verunka sestavila panenky a přemýšlela. „Nebylo to již jednou,“ ptala se tiše a bezradně poněkud, jako by ji něco napadlo, něco nejasného, co nebylo možno pochopit.
„Nedělej to s panenkami, Verunko,“ řekl Jan Poutník a vzhlédl od knihy. „Postav místo nás dvě židle, ale ne panenky. K panenkám se přiblíží lehce nějaké stíny, přilnou k nim a rostou a jsou pak větší, než je chceš míti.“
„Odstraň panenky, Verunko,“ pravil Muci a zatahal Verunku tlapkou za šaty. „V pokoji je modravý svit jako při obrázkové knížce šedivé paní.“
„Pohleď,“ zvolala Verunka polekaně, „panenky vypadají teď skutečně podoby mně i tobě, strýčku Jene. Dostaly jen takové zvláštní obleky jako šedivá paní a ostatní na starých obrazech.“
„Přestaň Verunko,“ řekl Jan Poutník, zavřel knihu a vstal. V pokoji zmodralo zcela vše, jako měsíční svit, který se snuje po vlnících se mlhách. V modravém světle stál černý práh, temný a cizí. Z daleka bylo slyšet bubny, zprvu tiše, pak mocněji a hrozivěji.
„Nechoď přes práh, Verunko,“ volal magistr Čepička. Ale práh se pohyboval a přicházel k Verunce a loutky rostly, kývaly se a natahovaly údy. Pak se ozval zpěv, jakoby těžkou záclonou tlumený, ale velmi blízko, jako by ve vedlejším pokoji hrubé hlasy zpívaly...
„Allons, enfants de la Patrie... ?“
Za víření bubnů se otevřely dveře a dovnitř nahlédla postava v rozedrané uniformě s červenou kokardou na klobouku a říkala něco. Bylo to, jakoby vyvolávala jméno a přes víření bubnů zpěv se vzdaloval.
Verunka slyšela zřetelně: „Citoyenne Madeleina Michaille? Citoyen Henri?“
„Ne, nechci,“ štkala Verunka a skrývala obličej do dlaní. „Nechci, aby nás odvedli. Ještě ne, ještě ne!“
Jan Poutník zachytil Verunku do náruče a ještě než omdlela, odnášel ji ven, do její ložnice. Magistr Čepička běžel spěšně za ním a Muci, povaliv loutky, následoval je s prskáním. Ale v domě stínů znělo to dále jako vzdálené víření bubnů a zvolna utuchající zpěv Marseillaisy... Allons enfants de la Patrie... ! Dětský pokoj ležel v temnotách a loutky se nehýbaly.
Když Verunka byla svou matkou a tetou Mařenkou uložena do postýlky, probudila se opět z mdlob. Ale nebylo to vlastní probuzení do tohoto života. Zmizela sice strašidelná postava v rozedrané uniformě a neslyšela také již víření bubnů a Marseillaisy. Věděla také, že leží ve své postýlce a že je Verunkou v domě stínů. A přece jí nebyla zcela. Byla kupodivu odpoutána od svého těla a ode všeho, co s ním souviselo.
Celé její okolí, jindy tak skutečné, zdálo se jí neskutečným, v každém případě mnohem nezřetelnějším a méně živým než obrazy, které míjely kolem ní tak rychle, že by je sotva byla mohla sledovat obyčejnýma tělesnýma očima. Ale vždyť nebyla tělesná, byla jiná než jindy. Vyklouzla jaksi ze svého těla znenáhla a stála vedle něho. Viděla je ležeti před sebou jako obraz, jí podobný, který však znamenal jen obal, ne ji samotnou. Ne, to nebyla ona. Snad to byl jeden z jejich četných obleků – tak asi působil na ni. Cítila se mimo ně, stojíc před svou postýlkou, ale nedotýkajíc se nohama podlahy. Bylo jí, jako by se vznášela a nebyla také již dítětem: jak se jí zdálo, byla mnohem starší a větší a vše co ji obklopovalo z nynějšího jejího dětského života, působilo na ni sotva jako sen, který si nejasně připomínáme.
Skutečnější, mnohem skutečnější byly pestré obrazy, které se před ní rozvinuly jako na nekonečném plátně, spletené spolu, jako by byly skoro současné. Nyní vklouzla sama do těchto obrazů, jako jedna z jejich živých postav a unášel ji proud jejich dějů. Ale toto dění jí bylo nějak známé. Žila takřka zpětným životem, který již jednou prožila. Šlo to vše jen strašně rychle za sebou. Nebylo již žádného správného času, podle kterého by bylo možno posuzovati.
Ano, znala to všechno. Byly to ulice Paříže, ale ležely tu tiché a slunečné a nebylo v nich ještě hrůzy ani krve a křiku příšerných lidí s rudými kokardami. Měla na sobě hedvábné šaty a jí po boku šel kavalír v třírohém klobouku a s kordem – kupodivu, jak jí připomínal strýce Jana. Onen vysoký portál se sochami svatých, to byl Notre Dame. Viděla šero kostela a v něm věčnou lampu a křižovala se: Sainte Maria, concue sans péché, priez pour nous...
Ó, jak mnoho obrazů míjelo kolem, vždy nové a stále byla uprostřed nich. Teď se stávala menší, stále menší, byla zase dítětem a seděla ve starém zámeckém parku pod kvetoucími stromy. Nebyla to Michaille – kde vyrostla? Vedle ní ležela velká kočka ve slunečním svitu. Byl to nakonec Muci. Ale Muci nemá takových černých teček na zádech. Ale pak se obraz změnil. Ze zámecké zahrady v Michaille stala se zahrada duchů. Ach, kdy tam však byla naposled? Nebyl to brouk, který jí chtěl ukázat letohrádek, víla ve stromě a vzdušný duch s motýlími křídly, který ji vedl k stříbrnému mostu? Vskutku, zde byl zase opět stříbrný most a viděla vodu, přes níž byl most postaven. Byla křišťálově jasná a pohybovala se bez ustání, živá sama v sobě, aniž házela vlny. Ponořila se hluboko do ní a koupala se v ní. Voda byla ze samých jemných perliček, které vnikaly do těla, takže se člověk koupal i uvnitř celým svým bytím. Všechno v něm jakoby se obnovovalo a omlazovalo, jako za nejrannějšího jitra, které kdy viděl a žil. Všechno bylo nové, bylo začátkem mládí a dalo se zapomenouti i na obrazy, jimiž prošla.
Ale netrvalo to dlouho, voda se opět rozběhla, nové obrazy se objevily před Verunčinými zraky a opět plynuly dále ve svém proudu se stejnou rychlostí.
Bylo to Holandsko se svými větrnými mlýny. V temných, úzkých ulicích trčely těsně u sebe domy s vysokými lomenicemi a zrcadlily své pestré kachlíky v kalných průplavech Amsterodamu. Tam maloval Rembrandt van Rijn, zde bydlel Baruch Spinoza. Znala přec ta jména, nebo neznala jich již? Nebyla ta tlustá paní před lesklými kuchyňskými hrnci teta Mařenka? Jak rychle běželo vše dále. Teď stála v brokátových šatech se škraboškou na obličeji mezi samými pestrými postavami v zářícím slavnostním sále. Smích, světla, hudba – to byl karneval ve Florencii! Opět Jan Poutník vedle ní a ukazoval mlčky na jedny dveře. Ale vysmála se mu a hodila po něm jednu růži. Dveře se však otevřely a vešel Mor s úšklebkem na umrlčí tváři, v šatech s rolničkami. Pronikavě přervaly se zvuky houslí, pohasly svíce a v ošklivé šedi prvních hodin zrána ležely na dlaždicích mrtvoly v plesových šatech a z otvorů škrabošek zíraly skleněné ztrnulé oči. Venku lkaly zvony Miserere. Jak osvobozující bylo ponořit se po tomto hrůzném obrazu do křišťálové vody, která se vždy znovu a znovu sunula mezi proud dění a očišťovala člověka svými chladnými vlnami.
Nyní to byl řecký chrám, ve kterém Verunka stála a střežila oheň, hořící v měděné pánvi. Před ní u oltáře klečela žena – nebyla to její matka? Teď se objevila egyptská poušť a lidé bronzové pleti stavěli ve žhnoucím slunci horlivě na nesmírných pyramidách. Vždycky v tom byla Verunka, jenže tentokráte připadala si zvláště změněna, zdálo se jí, jakoby byla mužem. Měla na sobě zavěšenou zbraň, meč a čelenku s obrazem královského hada. Vedle sebe viděla slabomyslného Petra. Držel v ruce tabulku a luštil tajuplné hieroglyfy. Jak podivuhodné, když dnes neuměl ani číst, ani psát. Neměla času přemýšlet o tom, míhalo se jí vše a mizelo zase příliš rychle. Potom byla zase v křišťálové vodě a to déle než dříve. A když z ní opět vystoupila, byla v osamělé krajině se sněhovými horami a v dáli s květinovou nádherou svítících barev v hlubinách údolí.
Obrovští sloni kráčeli na sloupovitých nohách kolem ní a kývali těžkými hlavami. Z chrámu, jehož střecha byla spletí kamenů a úponků vřeštěly posvátné opice, vystrkovaly směšně dlouhé ruce a žebraly o almužnu, o ovoce. Ale uprostřed chrámu bylo ticho, zcela ticho a Verunka seděla uvnitř nahá, jen se zástěrkou z rostlinných vláken kolem boků jako mladá dívka před starcem, který ji učil tajům života. Ach, ano, to byl strýc Jan a znovu ji napadlo vše, co tehdy říkal o řetězu věcí, o zbořeném chrámu Božím, o putování lidských duší na zaprášené silnici v pokoře a oddanosti a v sloužení všemu, co žije. Jak hluboké bylo ticho v chrámě, jak bílé byly vzdálené sněhové vrcholky hor a jak jasně planuly tři plameny ve svícnu, jež stál před nimi. Byla to tři světla – modré, červené a zlaté.
Sněhové hory, údolí a chrám zapadly, ale svícen zůstal stát. Verunka viděla již jen tento svícen před sebou a svého anděla, který ho držel vysoko před sebou vztyčený. Poznala ho opět. Byl to její anděl a plameny svítily jejímu životu. Byla to opět Verunka a její tři světla a ona vklouzla opět do svého těla a byla opět ve své postýlce v domě stínů.
Anděl držel ruku nad modrým plamenem. Ten hořel nejsilněji ze všech. Ale nyní se zachvěl, zmenšil se a byl stále menší. Anděl ho opatroval. Plamen se nyní naklonil k zlatému světlu uprostřed.
Verunka se usmívala míruplně, jako se usmívají děti, neboť byla nyní opět dítětem. Rozhlížela se po pokoji a poznávala vše. To byla opět obvyklá skutečnost a ono množství pestrých obrazů připadalo jí jako vzdálený sen, který stále bledl jako modré světlo ve svícnu, jenž držel anděl.
U její postýlky seděla matka, teta Mařenka a strýc Jan. Po podlaze poskakovali Muci a magistr Čepička. Muci stál na zadních nohách, přední nožky vložil do ruček magistra Čepičky a oba tančili pospolu. Tomu se musela Verunka smát.
„Bohudíky,“ řekla její matka, „horečka přešla.“
„Teď si můžeme jíti odpočinout,“ mínil Muci. „Verunka se opět směje. Vidíš, jak bylo dobře, že jsme tančili, obveselilo ji to. Koho by to také neobveselilo, když my dva spolu tančíme!“ Potom skočil k Verunce na postýlku a předl.
„Teď jsi zase zdráva, Verunko, viď?“ řekla teta Mařenka. „Měli jsme o tebe velkou starost.“
„Verunka nebyla nemocná,“ řekl Jan Poutník, „ale bývá někdy, že jedno světlo hoří mocněji než druhé.“
Tu zahalil anděl svícen se třemi světly a Verunka usnula.
Ráno přišel Dr. Gallus z Halmaru, aby se podíval na Verunku. Verunčina matka vzkázala pro něho, chtíc býti jistá, že včerejší horečka neznamenala nic vážnějšího. Dr. Gallus byl malý, ale velmi pohyblivý. Kroutil šedivou hlavou, krátce ostříhanou sem a tam a tento pohyb, jakož i veliký nos a tlusté kulaté brýle dodávaly mu něco ptačího. Přitom mluvil zvlášť úsečně, jakoby po něčem zobákem sekal a polykal spěšně všechny obavy a námitky, které kdo projevoval. Jeho způsob vyjadřování býval i trochu jedovatý, ale lidé z Halmaru ho mívali velmi rádi, protože nelitoval žádné námahy ve svém povolání. Ale srovnávali ho všeobecně se starým papouškem, kterého měl v domě a mnozí ho tak i jmenovali.
Dr. Gallus vyšetřil Verunku důkladně, ale nemohl najít nic, co by bylo bývalo na pováženou. Magistr Čepička stál za ním a napodoboval všechny jeho pohyby. Verunka tlumila smích.
„Vždyť jsi zcela veselá,“ pravil dr. Gallus. „Můžeš co nejdříve ke mně přijít, navštívit svého papouška.“ Pak ustal v řeči a vystrčil Verunku jemně ze dveří.
„Není to nic,“ pravil k Regině. „Verunka je velmi něžná a co jsem vám vždy říkal – musíte s ní být velmi opatrná. Ať nechodí do školy v Halmaru, jak jsme o tom mluvili již jednou. Může se učit doma. Ale není jí nic, pranic.“
„Ale vždyť včera omdlela,“ namítala Regina, „a pak měla nesporně horečku. Mluvila francouzky, bylo to vlastně příšerné, jak dobře mluvila. Vždyť se ještě neučila tolik francouzsky. A později blouznila o cizích zemích, o slonech a opicích.“
„To je přechodný stav slabosti,“ pravil dr. Gallus, „není tu skutečně žádného onemocnění, milostivá paní.“
„Ale ta včerejší franština, ti sloni a opice, pravila teta Mařenka, nezdá se vám to nebezpečné, pane doktore?“ Dr. Gallus chňapl po tetě Mařence. „Chtěl bych mít jednou horečku, ve které bych mluvil lépe francouzsky a slony a opice bych také viděl rád. V Halmaru to vše není. Nu tak tedy?“
„Připadalo nám to strašné, odkud má to dítě co vědět o slonech a opicích, když tu žádných není,“ naříkala teta Mařenka.
„Můj Bože,“ pravil dr. Gallus, „vždyť to není žádné nemluvně a zde v domě je dost obrázkových knih s něčím podobným, ne?“
„Ta výborná franština bylo vskutku něco zvláštního,“ mínila Regina – „to mne také napadlo. To druhé si dovedu již snáze vysvětliti, ač se nemohu upamatovat, jsou-li ve Verunčiných obrázkových knížkách právě opice a sloni. Mohlo by to však býti.“
„Ano, milostivá paní, sen způsobuje mnohdy zvýšené schopnosti,“ řekl dr. Gallus, kývaje hlavou sem a tam. „A kdybychom to chtěli všechno vyzkoumat, stali by se z nás samotných brzo sloni a opice a kdož ví, co ještě! Můj papoušek říká také někdy věci, pro mne nesrozumitelné.“
„Bojím se, že Verunka trpí podvýživou,“ pravila teta Mařenka.
Dr. Gallus znal tetu Mařenku a její předsudek o podvýživě a chňapl po ní spěšně jako po hmyzu. „Těžké sny jsou spíše od plného žaludku než od prázdného,“ řekl zlobně. „Verunka je velmi něžná a taková je celá její konstituce, živena je dobře, nepřecpávejte ji!“
„Verunka nejí žádné maso, pane doktore,“ naříkala teta Mařenka pohnutlivě. „Říká, že nemůže. Zrovna tak, jako Jan, od té doby, kdy se vrátil z cest a od kdy mluví tak podivné věci.“
„Není třeba, aby Verunka jedla maso, ať jí, nač má chuť! Lidé a opice jsou blízcí příbuzní a opice žijí také vegetářsky.“
Teta Mařenka se otřásla hrůzou. „Verunka není přece opice,“ volala zděšeně.
Dr. Gallus se jedovatě usmál. Velmi rád pozlobil tetu Mařenku. „Nu,“ řekl velkomyslně, „pravou opicí Verunka ovšem není, ale podobní jsme jim přece všichni.“
Teta Mařenka zdvihla odmítavě ruku. „Nejsem žádná opice,“ řekla z nejplnějšího přesvědčení.
„Opice jsou moudrá zvířata,“ řekl dr. Gallus posměšně. „V každém případě žijí rozumněji než my. Mohli bychom si vlastně z nich vzíti příklad. Má úcta dámy, a buďte bez starosti, prozatím zcela bez starosti!“
Regina děkovala dr. Gallusovi a doprovázela ho ke dveřím. Teta Mařenka oněměla, ale pak ji napadlo: snad proto, že Jan na svých cestách žil mezi opicemi se stal takovým podivínem? „Snad se to s těmi opicemi nepřenese na nás, Regino? Na Verunku, na tebe anebo dokonce i na mne?“
Verunka odešla zatím do zahrady k Janu Poutníkovi a oba si prohlíželi květinové záhonky. „Strýček doktor je zcela spokojen a mám navštívit jeho papouška, ale víš, bylo to přece směšné, jak to bylo včera. Ten mužský byl zprvu děsný, ale pak to bylo vlastně zcela krásné a mně je tak, jako bych byla žila někde jinde a přitom ubíhalo vše tak rychle, mnohem rychleji než zde. Pověz mi, strýčku Jene, bylo to něco jako obrázková knížka šedivé paní? Nedovedu si to vysvětlit. Bylo to všechno vskutku tak skutečné, můžeš mi to vysvětlit? A můžeš mi to věřit? Jen teta Mařenka myslí, že příliš málo jím a maminka říká, že se mi to všechno jen zdálo, protože jsem měla horečku.“
„Byla to skutečnost, Verunko,“ řekl Jan Poutník. „Můžeš také říci, že to byla obrázková knížka, ale jiná, mnohem živější, než obrázková knížka šedivé paní. Žila jsi dříve tak, jak jsi to včera znovu prožívala. Jednou později to pochopíš přesněji. Víš, je to jako s květinami, které dnes rostou, kvetou a zítra uvadnou a později vzejdou znovu ze země a kvetou znovu.“
„Tys také byl v té obrázkové knížce, strýčku Jene. A dovedu se upamatovat, že to bylo v chrámě a kromě tebe tam byly roztomilé opičky.“
„To je potěšitelné, Verunko,“ řekl Jan Poutník. „Opičky jsou příjemní tvorové a ve staré Indii byly posvátnými zvířaty.“
„Víš, byla bych si uchovala jistě mnohem více, ale mezi to přišla vždy čistá voda, která vše smyla a vlastně i to bylo překrásné.“
„Za to musíme být velmi vděčni, Verunko, neboť bez křišťálové vody, která nás očisťuje bychom nesnesli tohoto mnohého namáhání a putování po zaprášených silnicích života! Křišťálová voda z nás smývá břímě, které neseme a omlazuje nás jako by bylo teprve ráno.“
„Ano, je to takový pocit,“ řekla Verunka zamyšleně, „ale jsou-li to břemena, která jsme nesli, je nutno, abychom je podrželi a nesli dále – či máme na ně zapomenout?“
„Musíme mnohé nésti dále, až z nás zcela spadne, ale nebudeme na to stále myslet,“ pravil Jan Poutník. „Musíme znovu žíti, jako květiny znovu kvetou, ale každý květ musí být krásnější než předešlý. Je nám ovšem mezitím vzpomínat na stará břemena, když hoří modré světlo andělského svícnu, ale na tíhu břemen smíme zapomínat, jen jejich smysl třeba si uchovat!“
„A jak to dělají Muci a magistr Čepička?“ ptala se Verunka.
„Poněkud jinak než my, Verunko, ale v mnohém je to také u nich podobné jako u nás. Proměňujeme se všichni a rosteme do světla.“
„Jsme všichni sourozenci, jsme květinami v Boží zahradě.“
