Stará budova je jako stará pověst, vytesaná z kamene a zdobená podivnými obrazy a znameními jako pečlivě malovaná kronika. Takovou starou kronikou byl zámek „Klamných plamenů“, jehož zdi mluvily příšernou řečí pro toho, kdo ji uměl číst. Zámek „Klamných plamenů“ byl mnohem vzdálenější od Halmaru nežli „dům stínů“. Obklopoval ho temný smrkový les, který zvolna přecházel v písčiny, porostlé borovicemi a za nimi bylo moře. Zelené vlny východního moře valily se sem bílými hřebeny a bily jednotvárně do písku na břehu a o černé rybářské čluny, natřené dehtem a upevněné lanem. A příboj zpíval svou píseň až do tichého parku „Klamných plamenů“. Za zámkem se rozkládalo růžové vřesoviště, přes které vedla cesta k domu stínů a dál do Halmaru s jeho úzkými zastrčenými ulicemi a starými domečky, které převyšovala špičatá věž kostela. Až sem nebylo již slyšet mořský příboj, neboť příboj neměl co povídat pokojným domům v Halmaru, ale měl co vyprávět zámku „Klamných plamenů“ a činil tak dnem i nocí. Byly to staré, smutné pověsti, o nichž zpíval příboj a zámku „Klamných plamenů“ by bylo lépe, kdyby nepotřeboval ji naslouchati. Ale musel jim naslouchat, neboť to byly pověsti zachované ve staré kronice „Klamných plamenů“. Zpívaly ve starých zdech tuto píseň, kterou pěl příboj a mluvily svou zvláštní, příšernou řečí ke každému, kdo ji dobře dovedl naslouchat a i čísti. Toho nedovedlo již mnoho lidí, kteří žili dnes, ale písmena a staré značky jsou všude, byť se již nečtou a nechápou.
Ach, nebylo by lépe, kdybychom četli vybledlá písmena a luštili spletité značky? Neviděli bychom jasně, kam vedou cesty a okliky, kterými jdeme, kdybychom dbali na to, více poznati půdu, na kterou klademe nohy? Vy, kteří dýšete dnes, myslete na to, kolik jich šlo touže cestou před vámi, kolik jich milovalo a nenávidělo, modlilo se i hřešilo. Písek na břehu, po kterém kráčíte, děl již mnohým stopám před vámi vtisknouti se do sebe a pak je opět zavál. Do smutku i veselí vašich řečí mísí se vzdálené cizí hlasy, do vašich myšlenek cizí myšlenky, které tu byly myšleny jednou a do věnců, které pletete v životě, vážou neviditelné ruce zvadlé květiny, které kvetly kdysi v minulých dobách. Všechno dění je tak podivuhodné a v sebe zapředeno. Jak mnohé by se mohlo ujasnit, jak mnohému by bylo možno se vyhnouti, kdybychom šli životem vědoměji. Ale my putujeme v přítmí soumraku, který nám nadešel a stíny starých časů putují s námi.
Ach, Ullo Uhlbergová, byla by ses stěhovala na zámek „Klamných plamenů“, kdybys rozuměla písni příboje, kdybys byla mohla čísti písmena starých zdí, kdybys byla viděla, kolik zvadlých věnců visí na chodbách a dvoranách, kdybys byla slyšela, jak si vyhaslé plameny vyprávějí staré pověsti o „Klamných plamenech“? Vím, přistěhovala jsi se sem, abys byla na blízku toho, koho miluješ. Ale zámek „Klamných plamenů“ není místem k úpravě lože z růží, jeho šedá klenutí udusí žádost tajných snů o lásce a po tvých žhavých toužebných myšlenkách sahají strašidla. Ach, Ullo Uhlbergová, jsi silná a hrdá žena, ale nebudeš dosti silná, abys zažehnala duchy „Klamných plamenů“. Vždyť o nich nevíš ničeho. Jak máme bojovat a vítězit, když nevíme, co máme přemáhat a nad čím zvítězit? Ne, Ulla Uhlbergová nevěděla ničeho o duchách „Klamných plamenů“. Chodila jako děvčátko do školy v Halmaru, přišedši po časné smrti rodičů k tetě, která tam bydlela. Byl to tichý svět, ve kterém vyrůstala s dětmi v Halmaru a úzké ulice městečka staly se jejím domovem.
Ale Ulla Uhlbergová toužila po velkém, bezmezném, snila o nádheře a lesku, o životě a smíchu ve skvoucích dvoranách a když o tom snila, zdálo se jí vždy, jakoby to vše znala, jakoby přicházela odtamtud a měla se tam opět vrátit.
Ale nevěděla mnoho o světě a zámek „Klamných plamenů“ ve své těžkopádné velikosti připadal jí vždy jako lákavá protiva k lidu v Halmaru, který byl tak tichý a pokojný, ale poněkud úzký a nudný. Když Ulla Uhlbergová dospěla, zdědila veliké jmění po rodičích. Nejprve se vydala na cesty, vždyť byla mladá a bohatá a měla čas prohlédnouti si svět. Ale nezůstala ve světě. Vrátila se a koupila zámek Klamných plamenů, který byl dlouhá léta opuštěný, neobydlený a zpustlý. Ulla Uhlbergová viděla ovšem nyní dosti ze světa, aby věděla, že zámek neznamenal nádheru a lesk. Nebyl to vskutku žádný ze vznešených domů ve Florencii, které tak milovala. Ale předla si své dětské sny kolem „Klamných plamenů“, natahovala neviditelné nitky kolem tohoto starého zdiva a bylo jí, jakoby právě zde měla prožíti zázrak, po kterém toužila v tísni svých mladých let.
Chtěla panovat a použít svou moc, ale chtěla to zde, chtěla být velkou právě na místě, kde bývala tak malou. Anebo to byl domov, který ji volal zpět k sobě. Těžko říci, kolik různých citů mluví nezvažitelně v duši člověka. Sám toho často neodhadne. Slyší jen v sobě hlas a netuší, že je to mnoho hlasů. Člověk chce, ale nemůže říci s určitostí, proč něco chce. Závazného pocitu domova vlastně Ulla Uhlbergová neměla. Nebyla tak čistokrevnou seveřankou jako ostatní, kdo s ní vyrůstali v Halmaru. Již jako školačka vyzařovala něco jiného se svými černými vlasy, tmavýma očima a zvláště hnědým odstínem pleti. Ne, cítila se více doma ve Florencii, pod temně modrou oblohou, ve svítivých barvách jihu, než zde, kde sníh a deštivá mlha byla častější než slunce a jas. A přece se vrátila do vlasti a koupila zámek „Klamných plamenů“. Nebyl to jen zámek dětských snů, který chtěla mít, bylo to spíše proto, že chtěla býti nablízku tomu, do čeho se plně vžila ve svých snech, a toho bylo mnoho. Nevíme nikdo, kde jsme vlastně domovem, jak zřídka podaří se nám rozplésti samotné tkanivo vlastního života dříve, než nám je smrt vezme z rukou, aby byl z něho tkán nový vzorek na tkalcovském stavu věčného vzniku.
Ne, dnes již Ulla Uhlbergová nebyla malou školačkou. Věděla dobře, co je skutečná krása a nádhera a viděla zřetelně, jak temný a chmurný byl zámek Klamných plamenů, tolik jako kdysi na zdech snů svého dětství. A když příboj zpíval zdáli, dubové dveře vrzaly, těžké prahy sténaly, neb její krok se ozýval v pustých chodbách, tu se smála bezstarostně v jistotě svého mládí. Vždyť byla paní na zámku „Klamných plamenů“, chtěla jej přetvořit, vdechnout mu horoucí, kouzelný žár jihu, který žil v její vlastní duši. Chtěla toto šedivé zdivo ověnčit rudými růžemi a svými polibky probudit v něm jednou k životu svůj dětský sen.
Ach, Ullo Uhlbergová, jsi mladá, krásná, silná. Ale budeš dosti silná, abys vypudila duchy „Klamných plamenů“? Život je jiný, než o něm sníme, splétáme kvítí a kujeme si řetězy. Vším, co je v nás svoláváme kolem sebe síly, dobré i zlé. Hlídáš v sobě oheň, který je rudý a plný žáru? Také „Klamné plameny“ střeží své staré ohně, které kdysi hořely. Ale ohně Klamných plamenů jsou zrádné, mysli na to, Ullo Uhlbergová. Oheň přitahuje oheň a nikdo z nás neví, co zůstává za věcmi, co je podobenstvím a co je skutečností, která se v den soudu zrodí z tajuplného lůna.
Ulla Uhlbergová seděla ve vysoké lenošce ve dvoraně zámku „Klamných plamenů“. Dveře do zahrady byly otevřeny a zlaté světlo léta tančilo po těžkém, tmavém renesančním nábytku, který tvořil vhodný rámec pro poněkud přísnou krásu Ully Uhlbergové. Naproti Ulle seděli Harald Haller z Halmaru a jeho choť. Byli tu na obědě a nyní pili kávu ve dvoraně. Právě přišel Jan Poutník a seděl poněkud stranou od ostatních v hlubokém okenním výklenku a pozoroval pastora Hallera, který mluvil horlivě a vykládal své liberální teologické názory.
Činil tak již u oběda a Ulle Uhlbergové bylo mluvit a nutit se ku zdvořilé účasti. Bylo jí úplně lhostejno, byl-li pastor Haller liberál nebo ortodoxní a přála si co nejtoužebněji, aby odešel a nechal ji s Janem Poutníkem samotnou. Její prsty pohrávaly si neklidně s jemným zlatým řetízkem benátské práce, jež měla na krku. Sluha obsluhoval je mlčky.
Pastor Haller byl dobrého zjevu, dosti mladý a urostlý, vážného a moudrého obličeje, který však připomínal spíše docenta, nežli kněze. Jeho žena byla všedně hezká, vlídná a trochu úzkostlivá.
„Není ovšem snadno, aby v Halmaru zobecnělý moderní názory,“ pravil pastor Haller, „lidé jsou zde zaostalí, věří na všelijaké zázraky, ba i na strašidla, na šedivou paní a na skřítky. Je těžko jim to odvykati a uváděti je do přítomnosti a do ducha osvěty. Stále znovu je musím ujišťovat, že u Ježíše také jde jen o mravní vzor a ne o staré křesťanské legendy, byť i tyto měly svou básnickou cenu.“
„Je mi líto, že se nemůžete sžíti se zdejším lidem,“ mínila Ulla Uhlbergová zdvořile. Kdyby byl jen pastor tušil, jak hrozně málo jí záleželo na tom všem. Ale nabídla mu vlídně ještě šálek kávy.
„Nemohu říci, že jsem se nesžil, ne, cítím se tu docela dobře. Ale hleďte, to není přítomnost, ve které se zde žije. To je minulost, která nemůže již odolati modernímu životu a dnešnímu bádání. Shledávám to nezdravým a snažím se vší silou působiti na ty lidi v opačném smyslu. Nemůžeme přece stále zůstávat vězet ve středověku.“
„Ale Haraldku,“ namítala paní Hallerová nesměle, „tatínek byl přece také pastorem jako ty a přidržoval se vždy přísně písma a říkal, že se z něho nesmí ubírat ani slova. A tatínek byl přece oblíben ve své obci a já musím vlastně také vždy smýšlet jako zdejší lidé by tě měli také mnohem raději, kdybys jim chtěl ponechat všechny jejich zázraky.“
„Ano, milé dítě,“ mínil profesor Haller povýšeně, „tvůj otec byl také jiného směru a byla také jiná doba. Nechci ovšem nic namítat proti tomu. Ale my se musíme řídit přítomností. Celý dnešní změněný život, moderní přírodověda, vymoženosti techniky, to vše jsou činitelé, kterých nemůžeme přecházeti. Nevěří se právě již na zázraky starého smyslu, legendy jsou krásná podobenství, ale to, na čem záleží, jest – abychom v křesťanství měli lidský vzor. Pověra minulých dob je neslučitelná s naším dnešním poznáním.“
Paní Hallerová mlčela stísněně. Tušila nejasně, že v pyšné akademické budově jejího chotě něco nesouhlasilo a cítila ve své prostotě mnohem zřetelněji než on, že lidé v Halmaru měli odpor proti novému církevnictví, ve kterém viděla jakési nebezpečí pro vlastní dům. Ulla Uhlbergová potlačovala zívání.
Pan Haller se stal nejistým a hledal oporu. „Pane Poutníku,“ řekl, „mlčíte stále tak tvrdošíjně, ba vzpomínám-li si, slyšel jsem vás mluvit tak zřídka. Jak smýšlíte o celé věci? Zabýval jste se vůbec někdy také náboženskými otázkami?“
„Myslím, že život bez zázraků je velmi chudý,“ mínil Jan Poutník. „Nechtěl bych to tak žíti! Vidím v Ježíši Nazaretském také více, než jen velikého člověka, dle něhož máme žíti. Ale život podle někoho nedaří se povětšině ani liberálům, ani ortodoxním. Snad jsou lidé, kteří mohou žíti s nějakou doktrínou, ale umírat jen s ní se mi zdá nepostačitelné. Ale život a smrt jsou stejně blízké každého dne.“
Pastor Haller si odkašlal. Vedle tohoto člověka, který zůstával vždy mimo společnost, nebylo mu vlastně volno. „Nu, ano,“ řekl, „tato doktrína musí být jistě utvářena a obrácena. Ale nemůžeme dnes již podkládat zázrak osvícenému rozumu.“
„Nejsem jistě přítelem ortodoxní nesnášenlivosti, ostatně také ne jiné, ale shledávám, že náboženství bez zázraků by nebylo již náboženstvím. Dějí se přece ještě i dnes zázraky. Každá květina je zázrakem, ale zázrak života a smrti nedovede vysvětlit ani moderní přírodověda.“
„Přece jsme se přiblížili mnohému,“ pravil pastor Haller. „Nebo jsme se velmi oddálili, rozum a duch nejsou totéž!“
„Naposled přisvědčujete lidem z Halmaru a jste jejich strašidlům blíže než mně,“ ptal se pastor Haller žertem, ale bylo něco ostrého v jeho tónu, který měl zníti smířlivě.
„Upřímně řečeno, ano, pane pastore,“ řekl Jan Poutník klidně. Ulla Uhlbergová se usmívala. Bavilo ji to. „Ale jaký je to směr?“ ptal se pastor Haller zděšeně. „Kterou pak to jdete cestou v náboženských věcech?“
„Není to vůbec žádný směr,“ vysvětloval Jan Poutník vlídně, „nedám vůbec nic na takzvané směry. Myslím však, že člověk, zvláště kněz, může jíti jen jednou cestou a to jest cesta do Damašku a jaké jsou její jednotlivosti, zdá se mi vlastně vedlejší.“
Pastor Haller vstal. Opravdu tento zvláštní člověk není mnohem dále, než prostí lidé v Halmaru. To je z těch asijských cest. „Nu ovšem, jak se to vezme. V tom smyslu ovšem, ale teď musím již jíti.“
„Žel, milostivá slečno, přijměte dík za své pohostinství a naše vřelé přijetí.“
„Lituji velice, že nemáte již času,“ řekla Ulla Uhlbergová zdvořile. „Kočár je připraven.“
„Je velice vlídné od vás, že jste se o to postarala! Byli bychom ale mohli zcela dobře pěšky domů,“ řekla paní Hallerová.
„Je daleko až do Halmaru,“ pravila Ulla Uhlbergová. „A je přece zcela samozřejmé, že jsem na to myslela, když jste řekli, že chcete odejíti hned po obědě.“
Ulla Uhlbergová doprovázela své hosty ke kočáru. Pak se vrátila do dvorany a usedla k Janu Poutníkovi. „Konečně tě mám jednou sama pro sebe,“ vzdychla si. „Pastor Haller to myslí sice zcela dobře se svou moderní osvětou, ale pro mne je to hrozně nudné a úplně lhostejné.“
Jan Poutník se zasmál. „Tobě snad,“ řekl, „ale ne lidem v Halmaru, Ti hledají v kostele něco, čeho by se mohli přidržeti a mají pravdu. Oltář není učitelskou stolicí pro teologická bádání a přes všechny moderní znalosti je velmi temno v kostele v Halmaru, jak se kdosi jednou vyjádřil.“
„Kdo to řekl?“ vyzvídala Ulla Uhlbergová. „Je zajímavé vidět to a vyjádřit se takto.“
„To ti nemohu vyložit, Ullo. Člověk, který to řekl, stojí mezi dvěma světy.“
„Zní to tak tajuplně,“ mínila Ulla Uhlbergová, „ale vypravuj mi raději něco o sobě, Jene! Nebyl jsi tak dlouho u mne. Za školních let v Halmaru bývali jsme spolu denně. Nezahrabáváš se příliš ve svých studiích? Jak se daří Regině a Mařence a co dělá Verunka?“
„Děkuji Ullo, vede se všem dobře. Verunka měla tak trochu horečku, ale nebylo to nic zvláštního. Regina a Mařenka mají na pilno a zahradní hospodářství je uspokojující. Je to vždy pěkný vedlejší příjem k jejich jmění. Pomáhám jim kde mohu. Práce v zahradě je něco vysoce cenného, je v ní spojen výdělek s krásou, i když mnohé je velice namáhavé.“
„Překonala Regina smrt mužovu?“
„Myslím, že ano. Je tomu také již hodně dlouho a neměl jsem dojem, že si byli tuze blízcí. Naše obvyklá manželství tvoří právě sotva něco více než zvyk. Sama Regina je také člověk, který se pro moje cítění nikdy plně neprobudil a neříká nikdy k žádné životní otázce zcela ano nebo ne. Snažil jsem se často ji upevnit, ale zůstává jaksi bezradná a to i vůči Verunce.“
„Bylo smutné pro Verunku, že ztratila otce tak záhy,“ řekla Ulla Uhlbergová zamyšleně. Myslela při tom na časnou smrt svých rodičů a Jan to vycítil.
„Má ještě matku. Zde je tomu jinak, než to bylo u tebe, Ullo. Vždyť jí zůstal domov. Nemohu si rovněž myslet, že by Verunka měla mnoho ze svého otce. Byl zcela jiný než ona. Vážím si jistě svazku krve, ale musíme si přiznat, že stojí až na druhém místě. Duchovní příbuznost je silnější. Obojí nachází se zřídka spolu. Myslím to tak, že Verunčina bytost je sice silně spojena s Reginou, ale jen málo s otcem. Bylo na Regině, aby vyrovnala s ním její osud, ne na dítěti samém.“
„Myslíš si to, nebo to víš, Jene?“
„V tom případě to vím,“ pravil Jan Poutník. „Až Verunka jednou zemře, nesetká se s otcem jako s prvním, má tam bližší duše než zde. On jde zcela jinou cestou než Verunka, a prozatím se mi zdá, že tato jeho cesta nemůže být příliš lehká. Byl příliš daleko od duchovních světů a bude trvat velmi dlouho, než se do nich vpraví.“
„Viděl jsi to, Jene? Lze vidět mrtvé jako živé?“
„Je to možné, Ullo. Mrtví i živí jsou navzájem v těsnějším spojení než si myslíme a staví společně na tomto i na onom světě. Jen dnes, kdy jsme se stali hmotnějšími a k zemi připoutanějšími, zdá se nám odloučení od mrtvých tak nepřeklenutelné. Staré kultury smýšlely a cítily ještě jinak. Nechci jistě říci, že chápu mnoho z těchto věcí, ale víš, že mnohému jsem se naučil na svých cestách. Ty cesty byly poutí. Pochopíš to Ullo? Pochopíš, co tím míním?“
Ulla Uhlbergová se rozpomínala. „Tak jsem necestovala. Nemohu bohužel říci, že jsem putovala. Ale byla jsem v Itálii a ty v Asii. Mohu si pomysliti, že se tam člověk mnohé naučí a na mnohé pak hledí jinak než u nás, zde.“
„Ach, to je to nejmenší,“ namítal Jan, „ale i tam našel jsem pomoc a přispění. Musíme si navzájem pomáhat, Ullo. Život je velmi těžký, když tak člověk o něm přemýšlí a snaží se v něm vyznati.“
„Stačí ti teď ten prostý život zde?“
„Ano, Ullo, doufám, že ho dovedu vyplnit.“
„Pověz Jene, vrátil jsi se k vůli Verunce, nebo abys pomáhal sestrám, nebo také z jiného důvodu? Přerušil jsi své cesty tak náhle.“
„Cítil jsem ovšem povinnost pomáhat Regině, když náhle ovdověla, ale je pravda, že jsem byl vlastně zavolán, abych byl nápomocen Verunce. Mařenka nepotřebuje nikoho, je tak soběstačná ve svém hospodářství.“
„Byl jsi zavolán?“ ptala se Ulla Uhlbergová.
„Ano Ullo, ne zevně, ale vnitřně. Jsem s Verunkou velmi sblížen a musím jí pomáhati. Jsou to zákony z jiného světa. Musím pomáhat i slabomyslnému Petrovi.“
„To je velmi krásné, Jene a dovedu pochopit, že je ti Verunka niterně blízká. Je to zvláštní dítě. Ty jsi býval také takový. Snad jsem tě proto měla zvláště ráda. Ale stačí ti to? Nemohl bys ty, se vším co máš a čemu jsi se naučil stvořit jiná díla než zabývat se vyučováním slabomyslného Petra?“
„Bylo by velikým dílem, kdyby se mi podařilo probudit v něm, alespoň poněkud, spícího v něm ducha. Snad je to záslužnější než psáti velká díla. Nesmíš tak soudit o slabomyslném, jako soudí lidé. Jdeme od života k životu a je-li slabomyslný Petr dnes duchem spoutaným, byl kdysi snad velkým mudrcem a jen ze soucitu se slabomyslnými stal se v tomto životě slabomyslným, aby ve svém nejvnitřnějším nitru zakusil utrpení slabomyslných, jejich hledání a nalézání ve veškeré jejich bezmoci a mohl být jejich vůdcem v budoucím životě.“
Ulla Uhlbergová vzhlédla plná úžasu. „Mohla bych to chápat?“ pravila zvolna, „ale věříš, že Petr byl takovým mudrcem?“
„Chci tomu věřit, Ullo. Je to přinejmenším lépe pro moje úsilí na něm, mám-li to za možné. Kdo dovede rozluštit osudy lidí? Je to velmi těžké a nejsem mistrem.“
„Ale znal jsi nějakého?“ ptala se Ulla Uhlbergová. „Bylo to v Asii?“
„Vypravuj mi o tom.“
„Znal jsem jednoho, ale to nebylo v Asii. Jak ti mám říci, kde to bylo? To není vůbec pochopitelné, Ullo. Naučil jsem se v Asii tomu, co je přípravou ke spatření Mistra, ale neviděl jsem ho. Viděl jsem ho až později. Je to zcela lhostejné, na kterém místě se to stalo. Nemusí to býti ani člověk v našem, lidském smyslu. Jsou to velké věci, a jsou velmi skutečné. Je to jen těžké, pojmout vše ve slova. Ty sama jsi tomu snad blíže než myslíš, Ullo – jinak by ses tak neptala.“
„Věřím, že je život za věcmi, podobný životu, který je vložen do věcí. Nemělo by snad ceny žíti, kdyby tomu bylo nějak jinak. Nemohla jsem si nikdy pomysleti, že by vším mohlo být jen to, co lidé vidí ve všedním dnu a co na něm mají. Nestálo by to za to, pro toto dýchat a bojovat.“
„Bojuješ o něco, Ullo?“ ptal se Jan.
Ulla Uhlbergová sklonila hlavu. „Snad, Jene,“ řekla tiše. „Bojujeme snad všichni, ale nikdo neví, zvítězí-li.“
Jan Poutník mlčel a hleděl ven do květinové zahrady, nádhery parku, nad kterou spočívalo zlatě zářící, polední slunce. Jak blízce příbuzným byl tento den zralého léta kráse Ully Uhlbergové. Ale každému dni je přesunouti se přes poledne do míru večera, do noci a do nového jitra.
„Hleď Jene,“ pokračovala Ulla, „mluvil jsi o různých životech. Rozumím tomu tak, že jsme byli na této zemi již dříve v jiných podobách, že jsme sem přišli znovu a znovu se vrátíme. Jen tak si mohu také vysvětliti, že se osudy zauzlují, vyrovnávají, rozvazují a znovu spojují. Hloubala jsem často o tom a bylo mi to vlastně vždy srozumitelným. I když na ně hledíme logicky, je to jediná možnost viděti ve všem dění vyrovnání příčin a účinků, jakož i spravedlnost. Není tím ovšem řečeno, že nemáme pomáhat, kde to jen poněkud jde, neboť potřebujeme pomoci a musíme napomáhat, jak lidem, tak zvířatům a všemu životu.“
„Můžeš věděti, Jene, čím kdo byl? Nebo jsi to již viděl u někoho?“
„Dovedu to jen zřídka, Ullo. Je nutno také býti velmi opatrným s takovými zjištěními. Natropí se tím velmi nešvarů a klam je zde snad spíše možný, než u mnoha jiných nesmyslných otázek. Ale základní myšlenka jako taková je zdravá, přibližuje nás opět k světovému názoru, který byl kdysi blízký Bohu a ztratil se v písku dnešního materialismu.“
Ulla měla pocit, jakoby Jan chtěl obrátit a odbočit. „A kdybych se tě na něco zeptala, například na to, kdo byl baron Bombe?“
Jan se zasmál – „tvůj věčný ctitel, že?“
„Fí, Jene,“ zvolala Ulla Uhlbergová, „nemáš půvabnějšího příkladu? Ale když jsi již při tom, víš, kým byl?“
„Myslím, že nemá ceny o tom přemýšlet. Takové otázky vyžadují mnoho kontemplace a klidu a nechtěl bych jimi plýtvati nad tímto problémem. Lidé s primitivní stavovskou domýšlivostí a bez sebeuplatnění byli povětšině v předešlém životě nepatrnými lidmi, svou touhou se vžili do nějakého domnělého postavení, zůstávají v něm, dokud se nenaučí opět z něho vysvobodit. Nejsou to žádné zajímavé inkarnace a nestojí za to, dále se s nimi zabývat. Ale již to je správné, že se takové zevnějšky dají přivábit. Vnitřní spojení má ovšem své vlastní zákony. Nechci tím říci nic ošklivého o Baronu Bombe. Je žertovný, vcelku neškodný tvor. Lze ho klidně zanechat v jeho snu o vlastní výtečnosti.“
Ulla Uhlbergová se smála. „Mohu si ho dobře představiti v takovém subalterním životě. Změnil jen oblek, a zdá se mi u tak mnohých lidí, že se nezměnilo na nich nic, jen to – ale tu lze jistě zvěděti mnoho velmi poučného a myslím si často, když vidím kolem stolu společnost, kdo asi jsou všichni ti lidé ve skutečnosti, ti, kteří dnes se pohybují kolem mne a nesou svou dnešní masku.“
„Objevily by se často podivné obrazy, kdyby se jim sejmuly masky,“ řekl Jan Poutník. „Věz Jene, když jsem byla ve Florencii, připadalo mi často, jako bych tam znala již dávno všechno, co jsem zde viděla. Stydím se říci, že jsem se tam cítila více doma než zde.“
„Chápu to, Ullo, ale přece ses vrátila!“ Jemný ruměnec přelétl tvář Ully Uhlbergové. „Ano, proč Jene? Musíš přece věděti, že jsem zde doma.“ Vstala. „Pojď, půjdeme do parku, je zde dusný vzduch. Venku je krásně mezi květinami.“
Jan Poutník kráčel za ní. „Chtěla ses zeptat, Ullo, věřím-li, že jsi žila jednou ve Florencii? Ano, věřím, protože sis zachovala ještě dnes mnohé z toho. Něco bereme s sebou do pozdějšího života, protože se to v nás ještě nevyčerpalo. Jak ti to mám říci, Ullo. Zdá se mi, že jsi zůstala dosud silně lpěti na Florencii a na tom, co bylo tehdy.“
„Viděl jsi to, Jene?“
„Viděl jsem něco z toho, ne všechno.“
„Proč se na to zapomíná? Je to vzpomínka, ale není jasná.“
„Věděli jsme o tom více, Ullo, když jsme byli dětmi. Také Verunka ví ještě všelicos. Pak se to zapomíná. Větší část života stala se soumrakem, jen zpola vědomým. Je to pro nás těžké, ale musíme se snažit, dostat se ze tmy na světlo a co pak získáme, je skutečné i naše... ale než se tomu naučíme, je to těžké, jak říkáš. Člověk zapomíná tak lehce, nač by neměl zapomínat a později zapomíná tak těžce, nač by rád zapomněl. Je to jako se třemi světly, z nichž hoří každé jinak, až se vyrovnají a stanou se jediným, čistým plamenem. To jsou tajemství života a lze je vysvětlovat jen neobratně. Je nutno do nich vrůsti a dáti jim probudit se v nás.“
„Když jsem bydlela ve Florencii, Jene, bylo mi vždy, jako bys stál vedle mne a měla jsem pocit, že jsme tam žili kdysi oba, že jsme si byli velice blízcí, podobně jako dnes, nebo snad ještě více. Nemohu to tak říci, jak si to myslím.“
„Byli jsme ve Florencii, byli jsme také šťastnější než dnes, mínila-li jsi to tak, ale nepřejme si toho zpět! Štěstí ve Florencii se rozbilo na střepy a bylo to hrůzné ráno, když se to stalo. Pokročili jsme dnes o velký stupeň dále, je nám dospět ještě do výše a k tomu chceme si oba dopomoci, Ullo, ty a já. Ale nesmíš tolik myslet na Florencii. Je nutno jíti kupředu a ne zpět Na mnohé se musí zapomenout, věř mi!“
„Těžko se zapomíná na tak mnohé, Jene.“
„Zajisté, ale zapomenout neznamená zhasnout. Zapomeň na slupku, která má odpadnout a uchovej jádro dění. Můžeme si vše učinit také lehčím a snazším, ale život je těžký pro všechny, kdo chtějí pomáhat, a já chci pomáhat a snažím se o to poctivě. Ty přece chceš také, Ullo, viď? Čeká na to tolik lidí a zvířat, svět je zmatený, všude jsou duše nevysvobozené.“
„Chci to, co chceš ty, Jene,“ řekla Ulla Uhlbergová prostě. „Vždyť mám tebe zde a zachytila jsem kus Florencie v tomto starém zdivu. Neshledáváš, že jsem nádherně přetvořila Klamné plameny? Chtěla jsem, aby ses zde cítil spokojen, Jene.“
„Jsem rád u tebe, Ullo, ale zámek mi zvlášť nepřiléhá. Nechci ti kazit radost z tvého majetku, vida, jak jsi vše vyzdobila. Starou skříň, o které jsme blouznívali jako děti, lze sotva poznat. Ale přál bych si přece, abys byla nezískala „Klamných plamenů“, a raději stavěla nový dům.“
Přes obličej Ully přelétl stín. „Myslela jsem, že se bude i tobě líbit tento zámek. Byl to sen našich mladých let, že jsme si v něm chtěli hrát na rytíře a na zakletou královskou princeznu a ty jsi slíbil, že mne vysvobodíš od draka, který mne hlídal. Nevíš o tom již Jene?“
„Ano, vím o tom Ullo, a dostojím svému slibu. Pravě proto ti to vše říkám.“
Ulla Uhlbergová se usmála a usedla na kamennou zahradní lavičku. „Pojď, sedni se ke mně a vypravuj mi, jaké máš námitky proti „Klamným plamenům“. Jsou tu snad dokonce strašidla?“
„Hleď, Ullo, myslím to takto. Máme mnohé v sobě dle podstaty i dle osudu, dobré i zlé, co se musí vyžíti a vyjasnit. Ale přitahujeme také z okolí k sobě mnohé, co je nám příbuzné, nebo proti čemu nemůžeme vystoupit dosti silně a vědomě. Proto není zcela bez důležitosti volba místa v předpokladu, že ho vůbec možno volit.“
„Žiješ proto v zahradním domku a ne u Reginy a Mařenky?“
„Ano, Ullo, mohu tam lépe pracovat, má ke mně méně vlivů přístup. Je tam více možnosti ke kontemplaci a čistší půda. Připadá mi, že most k duchovnímu světu je mi tam trochu blíže než v domě stínů.“
„Máš pravdu. Tak pokojný není zámek „Klamných plamenů“. Podívej se na tu hrůznou kamennou věž. Na té ztroskotalo dokonce i mé umění a smysl pro krásu. Je v ní jen staré haraburdí. Doufám jen teď, že se tam uhnízdí sovy, což by bylo romantické. Mám sovy tak ráda, ale nechtějí mně vyhověti, aby osídlily starou věž. Kolem parku jsou sovy domovem, slyším je v noci houkat.“
„Dovedu pochopit Ullo, proč sovy nechtějí sídliti ve věži; není dobrá. Je mnohé nedobré v Klamných plamenech.“
„Jak to myslíš? Nebojím se strašidel.“
„Nechci říci, že jsou tam strašidla. Nevím to a také se dobře nevyznám v „Klamných plamenech“ jako v domě stínů, ale myslím to tak, že na všech věcech ulpívá něco z minulých dob, ne ovšem nic zřejmého, nicméně zcela skutečného. Nutno uvážit, že bereme-li jakožto jasnovidný člověk do ruky nějaký předmět, dovede říci, jak vypadal jeho majitel a jaký měl osud. Zažil jsem to často. V tom smyslu jsou všude zbytky sil, chceme-li to tak nazvat, ale nemají se probouzet.“
„Vždyť to nedělám, Jene.“
„Snad je třeba ještě něco jiného, více. Je nutno stavěti proti nim sílu jinou, nesmí se jim alespoň dávati nic příbuzného, co nás může s nimi spoutati. Zde, v „Klamných plamenech“ je mnohé, co by bylo lépe, aby nebylo. „Klamné plameny“ mívaly dříve zlou pověst. Byly tu na břehu zapalovány klamné ohně a bohatlo se tu z pobřežního lupičství.“
„Ach, tomu je již dávno, Jene. Co je mi po tom. Nezapálila jsem klamného ohně a neloupila žádného zboží.“
Jan Poutník vrtěl hlavou. „Ty ne, Ullo, ale myslím to jinak. Myslím na sebe, říkám si, že i ve mně jsou nebezpečí a nevyjasněné duševní oblasti. Všichni máme ještě kdesi v sobě oheň, který plápolá až příliš prudce, byť snad jen pod popelem a všichni jsme často, třeba nevědomky vztáhli ruku po pobřežním zboží životy. Je to tak obtížné a všechno tak podivuhodně spletitě do sebe splývá.“
„Může býti, Jene, ale nechci nic, než přisvědčovati životu. Činíme-li tak, vypořádáme se jistě také se starými pověstmi.“
„Přeji ti právě, abys správně přisvědčovala životu, Ullo a vypudila duchy z „Klamných plamenů“. Nevaruji tě dojista abys popírala, ale přemýšlela jsi někdy o tom, jak je těžko přisvědčovat životu? Většina lidí, kteří to hlásají, jako svůj životní názor, nepřisvědčují životu vůbec, nýbrž jen sobě. Popírají život. Což by jinak vedli války, zabíjeli zvířata a hubili celé lesy? Přisvědčovati životu znamená přisvědčovati životu všeho, včleňovati se zbožností ve všechno bratrské soužití jiných tvorů. Kdyby to lidé činili, byli bychom všichni šťastní a lepší. Dnešní lidstvo přisvědčuje jen sobě – ne životu. Popírá život a jmenuje to přisvědčování životu. Ostatní je chaos. Není lehké žíti tak, abychom přisvědčovali všemu životu. Chceme-li se toho chopit a promyslet to poctivě, je to samo o sobě již problém.“
Ulla Uhlbergová vzhlédla s otevřeným zrakem k Janu Poutníkovi. „Přemýšlel jsi mnoho, Jene. Chtěla bych se od tebe ráda učiti. Je pravda, že dnes mluvíme v samých heslech a že tím vše stále více a více mate. Nechci také popírati žádného cizího života, přisvědčuje-li svému. Doufám, že se mi to podaří.“
„Chci ti přitom pomoci, Ullo, jak jen dovedu. Teď musím domů.“
„Škoda, chceš povoz?“
„Ne, děkuji ti, není daleko do domu stínů a chodím rád po svých osamělých cestách.“
„To jsi dělal vždycky, Jene, ale bojím se, že hloubáš příliš.“
„Nechci tomu a vím, že by to bylo chybou, ale namáhám se pochopit život, jinak nemohu pomáhat. Ale to musím, ale rozumět životu je těžko.“
Ulla Uhlbergová sklonila krásnou hlavu. „To je s Bohem, Jene. Přijď zase brzo.“
„S Bohem Ullo, přijď jednou k nám, až budeš mít chuť a zůstaň vždy sama sebou a pak budeš také paní nad duchy Klamných plamenů.“
Ulla Uhlbergová hleděla dlouho za Janem, až jí zmizel z očí na zarostlé lesní cestě. Přejela si rukou čelo. Ano, chci být sebou samotnou, myslela si. Je to těžké, nebo lehké? Život je jistě jiný, než o něm sníme. Ale nechť je tomu jakkoliv, chci mu přisvědčovati, neboť život je také můj život.
Zavolala sluhu a dala si osedlati svého jezdeckého koně, zatím se převlékajíc. Měla chuť vyjeti si na pustá lada a když pod ní tančil kůň a letní vítr províval její vnady, cítila znovu vítěznou celou sílu mládí a hádanky života a duchové z „Klamných plamenů“ zůstali daleko za ní. Ujížděla rychle a zastavila se teprve, když zdáli spatřila Dům stínů.
Před ní stály tři břízy na růžovém vřesovišti. Její kůň počal se plašiti a vzpínati se. Dalo jí práci, aby ho uspokojila a poplácala ho na krku.
„Nevíš přec, co se tu stalo jednou,“ pravila, „nebo vy zvířata vidíte více než my, Hasane? Což byly všude stíny na cestách? Kupředu, Hasane!“ zvolala a ujížděla tryskem zpět po silnici, s očima upřenýma do dálky. Tam čeká život, štěstí v bezmeznu. Byla dosud mladá, byla krásná a bohatá a nosila jména na rtech a v srdci.
Hasan pádil, až mu vyskakovaly jiskry zpod kopyt. U silničního příkopu seděl Aron Mendel se svým břemenem. Ulla Uhlbergová jela kolem něho a neviděla ho. Ach, Ullo Uhlbergová, jak mnozí se ženou na mladém koni jako ty a hledí opojenýma očima touhy do dálky. Ujíždějí do života – do života? Ach, Ullo Uhlbergová, tak mnohá dálka je prázdná a ujíždíte kolem života – a život sedí tiše a oddaně na okraji silnice a vleče své namáhavé břímě.
Verunka postrádala celé odpoledne magistra Čepičku. Ani Muci nemohl říci, kde zůstal Čepička... Teď přiskákal pojednou do dětského pokoje a skočil Verunce na klín.
„Udělal jsem si výlet,“ řekl vesele, „vlezl jsem strýci Janovi do kapsy a byl jsem s ním v zámku „Klamných plamenů“. Jsem jinak vázán na dům stínů, jak máš vědět, ale je mi třeba nějakého připojení, chci-li si jednou vyjíti. Rádi přece také vidíme jednou něco jiného a povyrazíme si.“
„Budu tě příště nosit s sebou v sáčku,“ pravila Verunka, „například v neděli do kostela v Halmaru. Není příliš tma v kapse strýce Jana?“
„To nic nedělá,“ pravil magistr Čepička, „je tam přece jen útulněji než v „Klamných plamenech“. To není žádná dobrá budova, Verunko, a tvorům, jako jsem já, nemohlo by se tam dařit. V domě stínů je mnohem světleji a žije se v něm lépe přes všechny jeho prahy a stupně. I obrázková knížka šedivé paní, ač není pranic hezká, zdá se mi přece příjemnější než rudí tovaryši „Klamných plamenů“.
„Kdopak je to,“ ptala se Verunka, „zní to tak příšerně.“
„Húú,“ pravil magistr Čepička, „je to ohavná společnost, dřepí ve staré věži a hlídá oheň, který chtějí jednou rozdmýchat, až přijde od moře v pravou hodinu pravá vichřice. Kdoví, kdy to bude. Nechtěl bych se toho dožít.“
„Nejsou to strašidla?“ ptala se Verunka a zamrazilo ji trochu.
„Nejsou,“ mínil magistr Čepička, „je to něco horšího nad ně, neboť s nimi nelze mluvit. Jsou to zbytky klamných ohňů, které se utvořily v podoby. Je to něco jako obrázková knížka šedivé paní, jenže mnohem hroznější, protože to má vlastní život. Prolézal jsem starou věží a prohlížel jsem si ji dopodrobna ze všech stran. Jsou to tři rudí tovaryši a vypadají děsně. Ulla Uhlbergová se musí mít před nimi na pozoru!“
„Nemám vlastně ráda tetu Ullu,“ řekla Verunka váhavě.
„Proč ne?“ ptal se magistr Čepička a špičatil uši, jako to dělával Huňáč, když mu něco nebylo jasno.
„Proč?“ opakovala Verunka, „nevím, jen tak.“
Magistr Čepička kýval ušima. Dovedl to podivuhodně, ke stálé radosti Verunčině.
„Nebylo to tedy v Klamných plamenech hezké?“ vyzvídala Verunka dále.
„Než jsem byl ve věži, bylo to velmi veselé,“ pravil magistr Čepička a šklebil se nezpůsobně, „vylezl jsem z kapsy strýce Jana a sedl jsem si na dlouhé šosy kabátu pastora Hallera. Pastor mluvil mnoho a huboval na pověru o strašidlech a skřítcích právě když jsem po něm tancoval.“
„Což tě nikdo neviděl?“ ptala se Verunka se smíchem.
„Jen strýc Jan,“ vykládal magistr Čepička, „řekl mi potom, že mne již nevezme s sebou, když jsem tak rozpustilý. Ale nemohu přece za to, když pastor mluví nesmysly.“
„Vezmu tě podruhé s sebou v sáčku,“ utěšovala ho Verunka.
...Noc snesla se na šedivé zdi „Klamných plamenů“, Ulla Uhlbergová spala a zdálo se jí o plamenech, které ji stravovaly. Ve věži dřepěli rudí tovaryši klamných plamenů a prohrabávali plápolající oheň pod popelem minulých časů. Na okna klepaly stínovité bledé postavy a žádaly zpět pobřežní zboží, za které kdysi položily životy. V dáli zpívalo moře... V parku houkaly sovy.
