Bylo to o několik let později, když se stal zázrak ropuchy. Ale byla to tichá léta, která přešla přes dům stínů a nedá se o nich vyprávět mnoho. Snad by se mohlo leccos říci o zevním životě jak ho vídají lidé během svého všedního dne, ale toto je příběh o životě za věcmi. Pozorujeme-li ho takovým zrakem, vidíme jen ojedinělé milníky, které neviditelné ruce postavily duším a čteme jen jejich značky a čísla, neboť ony jsou jedinou podstatou, která přetrvá věky. Čas není nic. Den může být mnoho let a mnohá léta málo. Jen kde stojí ukazatelé cesty vzniku, stalo se něco, co nepomíjí.
Verunka vyrostla a naučila se mnohému, co nevěděla dříve. Nechodila sice do školy, protože to Dr. Gallus pro její stálé útlé zdraví nedoporučoval, ale učili ji matka a strýc Jan. Byla velmi hrdá na to, že nyní věděla mnohé z toho, co lidé jmenují věděním. Ale je také pravda, že zato zapomněla mnohé z toho, co věděla dříve. Velký soumrak, který pro ni nastal v zahradě duchů, šířil se kolem ní a jeho stíny zahalily jí mnohé, co jí kdysi bylo samozřejmým bytím.
Také šedivou paní vídala Verunka jen zřídka. Bloudila dosud světnicemi v domě stínů a nečekaně se vynořila na okamžik z temného kouta, aby opět záhadně zmizela. Usmála se vždy na Verunku vlídně, ale promluvila jen málo slov. Snad také Verunka nerozuměla již tak zřetelně, její němé řečí jako tehdy. Ale byla vždy starostliva o Verunku. „Neupadni, Verunko,“ říkala jí častěji. „Upadla jsem zde také, v domě stínů je tolik stupňů a prahů.“
Verunka přikývla a hleděla na šedivou paní upřenýma očima. Zeptala se jí jen jednou: „Nepřekročila jsi dosud prahu, přes který chceš jít?“ Tu zavrtěla šedivá paní hlavou a tvářila se velmi smutně. „Musí se nejdříve vyjasniti v kostele v Halmaru,“ řekla. Verunka se jí již neptala. Připadalo jí to tísnivé a těžce srozumitelné a byla spokojena, že vídala šedivou paní jen zřídka.
Nesmí se však myslet, že Verunka se stala takovou, jakými se stávají děti, když se zcela vsunou do tohoto světa jako dospělí. Verunka byla velmi stará duše a zakusila již příliš mnoho na dalekých poutích dřívějších životů, než aby mohla zapomenouti na všechno. Mohla ještě, jako vždy, mluvit s Mucim a Huňáčem a dávala si také jako dříve radit od magistra Čepičky. Brávala ho teď často s sebou v sáčku, zvláště v neděli do kostela v Halmaru a radovala se, když Čepička vystrkoval ze sáčku žertovnou hlavu s pohyblivýma ušima a s červeným kloboukem.
Bylo to docela radostné vyražení, když se jí pastor Haller, podobně jako většině ostatních, zdál trochu nudným ve svém kázání. Bylo také veselo pomysleti, že nikdo magistra Čepičku nepozoroval. V jiných případech ji ovšem značně zlobilo, když například děvčata v Halmaru nechtěla brát magistra Čepičku vážně. Verunka neměla sice vlastních přítelkyň a spolužaček, protože nechodila do školy v Halmaru, ale na přání matčino seznámila se s dívkami z města a bolelo ji velmi, že tyto nechtěly slyšet ničeho o magistru Čepičkovi a prohlásily ho se smíchem za Verunčina šotka. Nedošlo tedy k žádnému zvláštnímu sblížení, tím méně, když dívky v Halmaru viděly v Mucim také jen kočku a v Huňáčovi psa a ne osobnosti určité hodnosti a důstojnosti. Verunky se přitom zmocnil pocit osamocení, ne ovšem dosud bolestně zřetelný, neboť žila ve skrytém domově a nebyla jistě sama. Ale bylo to první tušení toho, jak osamělými se stávají lidé, kteří pohlížejí za věci a jak se oddalují od jiných lidí, kteří jdou jen po hlučné silnici vezdejšího života.
Tak se oddálila poněkud i Verunka a jen slabomyslný Petr zůstával jí vždy věrným druhem ve hře. Dívky se smály i Petrovi a to jim Verunka nemohla odpustit. Bylo snad možno pochopit, že neviděly magistra Čepičku, byl tak tenký a průhledný, protože nic nejedl – bylo však za jistých okolností těžko odpustitelné těm, kteří stáli opodál, že necenili tak vysoko Muciho a Huňáče, jak by byli nesporně činili při bližším seznámení s nimi.
Ale že se někdo posmíval Petrovi proto, že něco těžce chápal, to shledávala surovým a stavěla se zmužile před svého slabomyslného kamaráda z dětství. Jiní věděli jistě více, ale Petr věřil. Nebyla snad víra také silnou a snad i větší? Jiní lidé chápali ovšem lépe než Petr to, co všichni chápou a co je všední, ale což Petr nechápal všechno, co mu vyprávěla o Mucim a Huňáčovi a o magistrovi Čepičkovi nebo o obrázkové knížce šedivé paní?
Verunka chápala hluboce niterně, že slabomyslný Petr byl mnohem blíže jí samotné, zvířatům, květinám a jinému světu, který byl skutečnější, větší, jasnější než Halmar se svými úzkými uličkami a temnými domy.
A slabomyslný Petr ji zbožňoval. Nebylo krásné, být někým zbožňována? Vždyť sama také zbožňovala někoho, například Muciho a strýce Jana. Množství lidí žije navenek, málokteří žijí do nitra a tak žijí lidé vzdáleni od sebe, lidé, kteří by se měli najíti a pomáhati si. Vy, kteří dnes dýšete, pomyslete:
Nadešel světový obrat a cesty lidí se dělí. Vedou příkře do výšin světla, nebo do údolí hlubin. Není dobře jak to je, že Země příliš setměla. Tak temná nebyla snad dosud nikdy! Vy, kteří dnes dýšete, myslete na Zemi mládí lidstva a učte se ji opět hledat a najít. Prosvětlete domy stínů, abyste bydleli opět v chrámech a světlých chýších, jako kdysi za prvého jitra. Je to duch Letnic, který vás volá a na kterého jste zapomněli. Přiblížily se opět Letnice – nechcete to pochopit?
Bylo to také několik dní před Letnicemi, když se stal zázrak ropuchy, o kterém je mi vyprávěti, protože se to stalo v životě Verunčině novým milníkem se zlatými písmeny a značkami. Bylo to k večeru a slunce se nížilo. Jan Poutník a Petr pracovali na květinovém záhoně a Verunka jim při tom poněkud nedbale pomáhala. Neměla dnes náladu mnoho pracovat, neboť cítila v sobě zvláštní únavu. Ale ta byla jen tělesná. V duchu jevilo se jí všechno živěji než jindy a bylo jí, jakoby se odpoutávala od Země a procházela se někde v zahradě, zatímco ve skutečnosti seděla se strýcem Janem a Petrem u květinového záhonku a pouštěla zamyšleně seménka mezi prsty. Snad to byl duch Letnic, který dnes činil vše kolem ní průzračnější a jasnější a dával jí znovu cítit podivné hlasy, jež jí zněly známě a důvěrně, jakoby byly k ní mluvily již jednou v dávném dni. Nebylo to dnes opět, jakoby zahrada byla zahradou duchů? A kdy to bylo naposled? Sama to již nevěděla. Ale jak to pociťovala nyní, zdálo se jí to probuzením a rozpomínala se.
„Strýčku Jene,“ řekla Verunka, „tolik toho ke mně mluví v myšlenkách. Neslyšela jsem již dávno takových hlasů v zahradě, jako dnes.“
„Všechno co je, je myšlenka,“ pravil Jan Poutník, „a všechny myšlenky mluví a tvoří hmotné potřeby, dobré i zlé. Blíží se Letnice, Verunko a duch je ve všem životě silnější než jindy. Proto vnímáš zřetelněji, co šeptají stromy, a co skrývají květiny ve svých kalíšcích. I zvířata tuší svátky Světla. Nevidíš také, jak červený klobouk magistra Čepičky zvlášť jemně svítí a že Muci a Huňáč jsou veselejší než v jiné všední dny?“
Opravdu, klobouk magistra Čepičky se leskl nápadně ve slunci. Čepička chodil opatrně a vážně jako na chůdách kolem záhonu s ředkvičkami a Verunce připadalo, jakoby se mu ředkvičky smály.
„Nezlob se, Čepičko,“ volala na něho, „ředkvičky jsou vždy trochu prostořeké a kousavé.“
Magistr Čepička se tvářil, jakoby se ho to nijak netýkalo. Co mu bylo po ředkvičkách? K tomu byl příliš vznešený.
„Hleď Verunko,“ pravil Jan Poutník, „vložím-li zrnéčko do země, roste, stále se zvětšuje, tvoří lodyhu, listy a poupata i květ, ve kterém se skrývá opět mnoho nových zrneček. Ale to vše je též již obsaženo v zrnéčku, je to jako myšlenka květiny, která se utváří ve hmotě. A tak je vše, co žije, myšlenkou Boží a zůstává takovou, i když se hmota ve svých jednotlivých tvarech rozpadne. Sama podstata myšlenky je skutečná ve všem a vše, co vytvoří, je jen její měnící se projev. Je ti to jasné?“
„Ano,“ řekla Verunka, „ale jsou také naše myšlenky opět skutečné a tvoří také ony kolem nás postavy?“
„Zajisté, Verunko, a proto je tak důležité míti dobré a správné myšlenky. Každý člověk tvoří si své duchovní okolí. U mnohých nevypadá skutečně pěkně a temné stíny, příbuzné těmto útvarům se na ně věší. Ale dobrá myšlenka chrání nejen tebe samotnou a pomáhá tvé bytosti růsti do Světla, nýbrž je i jinak mocí, která zasahuje dále. Každou myšlenkou dobroty stává se nedobrý člověk lepším, divoké zvíře méně dravým a jedovatá rostlina méně nebezpečnou.
Je to vzestup a sestup ve všem spolu spjatý a veškeré stvoření, které kleslo v temnotu, usiluje společně vzhůru ke Světlu a touží po poznání a vykoupení. Vždyť všechno, co se zde děje, byť je to zevně sebehmatatelnější, vychází z jediné myšlenky... Brzy budou Svatodušní svátky, Verunko, a tu se vždy kus Země zduchovní.“
Slabomyslný Petr naslouchal a neříkal ani slova. Musel vše, co slyšel přijímat do sebe a zpracovávati velmi zvolna. Ale sázel pobožně jedno zrnéčko vedle druhého.
Muci a Huňáč si hráli na zahradní stezce. Přitom Muci políčkoval Huňáče svou sametovou tlapkou. „Prosím, buďte opatrní,“ pravila Verunka oběma. „Zdá se mi, jako by zde mohli míti na blízku brouci své letohrádky. Myslím, že jsem to jednou viděla.“
„Ovšem, že jsi to viděla,“ řekl Muci a přenesl se jedním skokem přes Huňáčova záda, „ale nestálo to opravdu za řeč. Dáme si však lepší pozor, protože tomu tak chceš a protože jsou Letnice.“
„Víš to také?“ ptala se Verunka.
„Je něco, čeho bych nevěděl?“ mínil Muci zvysoka.
„Ano, to je pravda,“ řekla Verunka plná obdivu.
Ve křoví zarachotil ježek. Jen se tu mihl se svými bodlinami. Huňáč se hnal po něm, ale Verunka ho zavolala zpět.
„Je hezké od tebe, Verunko,“ ozval se ježčí hlas, „že jsi odvolala Huňáče. Protiví se nám, štěká-li na nás tak sprostým způsobem. Nechci také již vzpomínati na to, že jsi jednou nazvala mé děti kuličkami.“
Verunka přemýšlela. Kdy to jen bylo? Kdy to řekla? Bylo jí, jakoby se nějaký závoj stával zvolna průhlednější a za ním jakoby se tvořil nejasně nějaký obraz, který již jednou viděla.
„Vyslovil jsem se jednou velmi nepříznivě o Mucim,“ zvolal kos se stromu na Verunku. „Div, že jsme se proto nerozešli spolu. Nechci říci, že bych mohl odvolat zcela své názory, ale je mi přece uznati, že Muci zachoval právo našeho útočiště na tvém okně, kde jsi nás v zimě krmila. Děkujeme také závazně za pohoštění. Bylo dobré a hojné a doporučil jsem tě dál. Některá zrnéčka se mi zdála mezi ostatními trochu tvrdá, ale to zavinily asi žně. Nechci tvrdit, že by to bylo vinou tvého stravovacího ústavu.“
„Jaké to dnes lze slyšeti zvláštní věci,“ myslela si Verunka, „a vše se zdá býti naladěno mnohem míruplněji a smířlivěji. Je to také něco z ducha Letnic, který mluví v přírodě?“ Verunka o tom přemýšlela. „Strýčku Jene,“ mínila, „zdá se vskutku, že všichni cítí, jako by se blížil svátek.“
„Je to tušení toho, že jednou má mít celý svět svátek a mír,“ řekl Jan Poutník. „Proto žijeme a tvoříme, Verunko.“
Teď viděla Verunka, že se magistr Čepička bavil s pestrým motýlem. Motýl pohyboval křídly a magistr Čepička hýbal ušima a dělal stále podivné poklony. Jak to vypadalo směšně. Ale ne, to nebyl přece motýl, byla to jemná, prosvětlená postavička s motýlími křídly. Neviděla již jednou tohoto malého vzdušného ducha? Opravdu, kýval na ni. A vzlétl nyní, roztáhnuv barevná křídla v modrém vzduchu. Nade vším spočívalo velké, Sluncem prozářené ticho.
Jen v dálce vystupovala černá mračna a blýskalo se v nich. Byl mír, ale číhal v něm boj.
Hrubý hlas polekal Verunku. „Počkej ty ohavné zvíře, zabiju tě!“ Verunka se rozhlížela. Také Jan Poutník a Petr vzhlédli od své práce. Blízko nich stál zahradnický pomocník Eriksen z Halmaru, pozdvihuje hrozivě motyku.
Verunka se vrhla k němu. Přišla právě ještě včas, aby uchránila před Eriksenovým úderem velkou ropuchu, lezoucí namáhavě po zemi. Verunce stoupla krev do tváří.
„Nech ropuchu na pokoji,“ volala.
„Po tom ti nic není,“ řekl Eriksen zlostně, ale přec jen spustil motyku. Nemohl ropuchu udeřit. Verunka stála před ropuchou a chránila ji. Teď sem přistoupil i Jan Poutník a Petr.
„Nechte ropuchu běžet, Eriksene,“ řekl Jan Poutník klidně. „Verunka má pravdu. Ropucha nikomu neubližuje.“
„Je šeredná a já beztak mám dnes vztek na všechno.“ Na Eriksenovi bylo znát, že pil.
„Ropucha není šeredná,“ pravil Jan Poutník, „má dokonce velmi krásné oči. Nestrpíme v žádném případě, abyste ropuše ublížil.“
Ropucha nelezla dále. Zůstala seděti na místě a dýchala zrychleně. Byla přemožena leknutím, nebo tušila, že je chráněna? Snad to bylo obojí.
„Mohu přece tu šeredu zabít, když chci,“ křičel Eriksen rozčileně.
„Máte konati svou práci v zahradě a nic jiného,“ pravil Jan Poutník. „Nebereme nikoho do zahrady, aby tu zabíjel zvířata.“
„Mohu tedy jít?“
„Jak chcete,“ řekl Jan Poutník, „ale bylo by mi milým, kdyby jste chtěl nahlédnout, že jste v neprávu. Ropucha je také tvor jako my všichni. Chcete také žíti.“
Verunka ustoupila a oba muži stáli těsně proti sobě. Bylo něco hrozivého v jejich postoji.
„Dívej se dobře, Verunko,“ pravil tichý hlas jasně se stromu, „chtěla jsi jednou viděti ony velké postavy, které stojí za skřítky, když se hádají. Chránila jsi život, Verunko a získala jsi tím něco z hloubky očí. Dívej se Verunko, to je bojiště Světla a tmy, jde tu o více než o ubohou ropuchu, ustrašenou a chvějící se, jde o vykoupení světla, o probuzení Sněhurky ve skleněné rakvi.“
Opravdu, byla to víla ve stromě a Verunka se tedy dívala. Co viděla, bylo velkolepé a současně hrůzné. Také magistr Čepička, Muci a Huňáč viděli patrně totéž, neboť tenké nožky Čepičkovy se třásly, Muci prskal a Huňáč ježil srst.
Jan Poutník a Eriksen nemluvili ani slova. Ale rozhořčený boj byl mezi nimi. Verunka to zřejmě viděla. Byly to oči hloubky, kterými na to zírala. Oni muži měli zbraně, ale ty nebyly tělesné. Eriksen měl v ruce hrubou palici a Jan měl meč a byl oděn od hlavy k patě ve stříbrné brnění. Na přilbě měl kříž. Toho Verunka na něm dosud nikdy neviděla. A oba nebyli sami. Za Eriksenem stálo mnoho temných, hrůzných postav, ozbrojených podobně jako on a postrkovaly ho kupředu. Ale po boku Janově stáli rytíři ve stříbrném brnění s vytaseným mečem. Mezi oběma vojáky seděla úzkostlivě a bezmocně ropucha.
Černá mračna přiblížila se z dálky, vzplanul modrý blesk a zahučel hrozivě hrom. Verunka se zachvěla. Pochopila něco z velkého boje duchů na tomto i na onom světě. Teď pokročil Jan Poutník o krok a Eriksen a temné postavy ustoupily. Obraz se zvolna rozplynul.
„Proč bych měl nechat jiné žít,“ řekl Eriksen zlostně, „když mé dítě je také nemocné a Bůh mu nepomůže.“
„To jsem nevěděl,“ odvětil Jan Poutník a bylo to, jakoby Eriksena zvolna vzdaloval od temných postav. „Je mi líto, že stůně vaše dítě, přijdu se na ně podívat. Ale myslíte, že mu Bůh spíše pomůže, když budete ničit život, namísto abyste ho šetřil?“
Eriksen se dlouho rozmýšlel. „Snad máte pravdu,“ řekl, odložil motyku a vyšel ze zahrady.
Ostatní mlčeli a dali se do práce. Černá mračna odtáhla, jen v dáli hučel ještě hrom. Večer se skláněl a Slunce zapadlo plné žáru a záře.
Verunka tu stála dlouho beze slova a zírala rozevřenýma očima do Světla. „Strýčku Jene,“ řekla tiše. „Je mi, jako bych v rudých mracích viděla hrad s vysokými věžemi a cimbuřím.“
Jan Poutník odložil své pracovní nářadí. „Vidíš to dnes poprvé, poněvadž jsi chránila život,“ řekl slavnostně. „Zachovej tento obraz ve svém nitru, Verunko. Co vidíš, je hrad Montsalvat.“
Verunka sepjala bezděčně ruce. „Myslím, že jsem slyšela již jednou toto jméno,“ řekla dojatě.
„Slyšela jsi je a uslyšíš je znovu, Verunko.“
Muci a Huňáč seděli nehnutě. Magistr Čepička smekl špičatý červený klobouk, což činil jen zřídka a slabomyslný Petr hleděl do lesku zbožně a bezradně.
„Můžeš to také vidět, Petře?“ šeptala Verunka.
Ubohý blbý vrtěl smutně hlavou. „Nevidím nic, ale věřím tomu,“ řekl oddaně, ale v jeho hlasu bylo tentokráte více nářku z jeho nitra.
Jan Poutník se sklonil hluboko k němu. „Není třeba být smutným, Petře,“ řekl, „nemůžeš-li toho vidět. Vždyť tomu věříš a musíš myslet, že ti Bůh nedává proto tak mnohé dosud vidět, protože má zvláštní radost z tvé veliké víry.“
Úsměv ozářil obličej slabomyslného, v kterém byl nekonečný mír. Hleděli ještě chvíli do sluneční záře. Potom složili tiše své nářadí a šli k domu stínů.
„Strýčku Jene,“ pravila Verunka, „viděla jsem dnes, že jsi měl stříbrné brnění a za tebou bylo ještě mnoho jiných. Přichází ti všichni z Montsalvatu?“
„Ano, Verunko,“ řekl Jan Poutník, „je těžký boj na této Zemi, než bude jednou prosvětlena a prozářena.“
„Stříbrné brnění je krásné,“ mínila Verunka.
„A přec jsou to jen nemnozí bojovníci, kteří je nosí,“ řekl Jan Poutník. „Za nimi stojí mnohem větší rytíři, ale ti sestupují jen zřídka k pozemské pouti. My zde jsme chybující lidé a nosíme onu zbroj také jen, když držíme štít nad těmi, kdo jsou bezbranní. Je to něco z poslání Grálu.“
„Chtěla bych také nosit takový stříbrný pancíř,“ řekla Verunka.
„Však tě Bůh poslal proto na Zemi, aby sis to přála,“ pravil Jan Poutník.
Slunce zapadalo. V dálce v Halmaru zvonily zvony klekání. Blížily se Letnice.
Ráno Jan Poutník odešel do Halmaru, aby navštívil Eriksena a podíval se na jeho nemocné dítě. Eriksen vyšel mu ke dveřím vstříc.
„Chtěl bych vás prositi za odpuštění, pane Jan, pro včerejšek,“ řekl trochu namáhavě. „Byl jsem v neprávu, ale bylo mi, jakoby za mnou stál někdo, kdo byl silnější než já. Člověk je slabý, pane Jan, nevíme často, co děláme nebo mluvíme.“
„Zajisté, Eriksene, to chápu. Těší mne také velice, že dnes smýšlíte jinak. Zapomeňme na to. Přicházím také jen podívat se na vaše dítě. Je ještě nemocné?“
„Mé dítě je zdrávo,“ řekl Eriksen. Byl velmi bledý a hlas se mu znatelně chvěl. „Stalo se, pane Jene,“ vysvětloval dále, „že se mu v noci náhle ulehčilo. Horečka zmizela a když se dítě probudilo, vyprávělo mi, pane Jene, musím tomu již věřiti, když to dítě samo řeklo, že se mu ve snu zdálo, že k němu přišla veliká ropucha a uzdravila je zcela.
Dítě se smálo a radovalo se, ale já jsem se nemohl smáti, pane Jene. Něco mi zadrhlo hrdlo, když jsem to slyšel. Je to zázrak, pane Jan, a nezasloužil jsem toho.“
„Je mnoho tajuplného v dění, Eriksene, buďme vděční za to, aniž chápeme vše.“
„Ví Bůh, že jsem vděčný,“ řekl Eriksen, „ale věříte skutečně, že ta ropucha uzdravila mé dítě? Takový ubohý tvor, slabý a přec to musí mít nějak svou pravdivost.“
„Musíte si mysleti, že všechny ropuchy jsou oživeny společným duchem a dovedete si představit, že ten duch musí být velmi silný. Je tak blízký jednotlivé ropuše, jak sám je blízký Bohu, neboť Bůh jest v něm i v ustrašené ropuše z včerejška.“
„Jsme slabí a nevědomí lidé, pane Jene, ale nejsme tak špatní, abychom nevěřili v Boha a v zázraky. Toto jest zázrak. Buď Bohu chvála, že jsem se toho dožil. Život je tvrdý a těžký, ale jaký by byl, kdyby se neděly zázraky. Povím také všem lidem v Halmaru o zázraku ropuchy. Vím, že mi uvěří, neboť lidé v Halmaru vědí málo, ale věří mnoho. Jen pastor Haller nevěří v zázraky. Říká, že to jsou jen povídačky, ale hlavní je, abychom žili podle Krista. Ale my chceme věřit v zázraky, pane Jene, pro nás neplatí všechny ty moderní věci. S těmi neprojdeme životem. Chceme to také již dávno říci pastorovi, že nemůžeme v Halmaru potřebovat jeho nového krámu. Ano, jistě, teď mu to řekneme a nejprve já, který jsem zažil zázrak ropuchy.“
Eriksen mluvil rozhorleně a bylo zřejmo, že z něho mluvil hlas z Halmaru. Jan Poutník věděl to dobře.
„Máte pravdu, Eriksene,“ řekl vlídně, „ale nechtěl byste býti trpělivější a vyčkati, až pastor v Halmaru zažije zázrak sám? Myslím, že by to bylo lepší a pokornější.“
„Uvidíme, co řekne zázraku ropuchy,“ mínil Eriksen tvrdošíjně. Jan Poutník odešel a Eriksen vyprávěl všem lidem v Halmaru o zázraku ropuchy. Lidé mu věřili a od toho dne se měla zvířata v Halmaru lépe než dříve.
Tak působil zázrak ropuchy dále, jako každá myšlenka dobroty. Jan Poutník zpravil Verunku o zázraku ropuchy klidně a velmi prostými slovy. Verunka to shledávala zcela samozřejmým. Sama zažila v téže noci také něco velmi zvláštního. Nemohla dlouho usnouti a hleděla vnitřně bdělýma očima do dálky. Venku se znovu přihnala bouře, hřmělo a modré blesky plály v temných, hrozivých mracích. V tom Verunka viděla, jak svatodušní Slunce prosvitlo bojující tmou a kreslilo zlatou, pohádkovou korunku na hlavu ropuchy. Verunka viděla ještě více. Viděla, jak Sněhurka ve skleněné rakvi otevřela oči a usmála se a slyšela v bouři a hromu řinčení zbraní. Tam stáli bojovníci z Montsalvatu. A Verunce bylo, jakoby Grál volal i ji k svému praporu.
