Toto je příběh z vezdejšího i z onoho světa a proto budu vyprávět také o mrtvých v kostele v Halmaru. Neboť je tomu tak, že mrtví nezašli jak se mnozí domnívají v dnešní době, která se oddálila od ducha více, než kterákoliv doba před námi. Mrtví žijí dále v celé své podstatě a vyměňují jen hrubý šat za jemnější a svět, do kterého vcházejí branou, přes níž je spuštěna záclona, je mnohem skutečnější, nežli svět zdání, ve kterém dýšeme zde na zemi. Není tomu také tak, že by oba světy byly rozděleny neprostupnou zdí. Je to jen tenký závoj, který visí mezi nimi a prosvětluje se mnohem častěji, než se dnešní lidé domnívají. Jsou také mnohé okamžiky, ve kterých tento i onen svět do sebe splývají, takže nelze říci, jsme-li zde anebo tam.
Vždyť mrtví jsou spolustaviteli na stavbě Země a přejí si vroucně, aby živí pracovali s nimi opět ruku v ruce, jak tomu bylo v minulých dnech lidstva. Což není tušení, které máme, často myšlenkou některého mrtvého a pocit, který se nás zmocní, přáním a vůlí příbuzných duchů? Mrtví nám pomáhají a my máme pomáhati jim. Kdyby se tak nedělo, zpustla by Země a byla by hříčkou temných mocností. Ale ona má být prosvětlena se vším, co na ní žije, k věčnému míru a k neděli světa. Je ještě dlouho do té doby a dnes je všední den a svátek je ještě daleko.
Vy, kdož dnes dýšete, myslete na to a nezapírejte mrtvých, kteří stojí vedle vás. Vždyť mrtví jsou stejně mnohotvární jako živí, jsou mezi nimi světlí i tmaví a pracují s vámi na vašich světlých i temných skutcích. Dbejte proto, aby vaše slova i skutky byly prosvětleny, neboť co mluvíte a konáte, je pro tento i pro onen svět, pro živé i pro mrtvé i pro stavbu celého světa. Je tolik mrtvých, kteří potřebují vaší pomoci a proto jim ji neodpírejte.
Mnozí mrtví se vznášejí vysoko nad vámi ve výšinách, ale mnozí dlí ještě v hlubokých údolích a jsou i taková, kteří nemohou přejíti přes práh, protože je kolem nich tma a oni nechápou onoho světa. Bloudí vašimi domy stínů a hledají ve vašich kostelích. Ale nacházejí dnes jen málo světla, neboť se velmi setmělo na Zemi v této době obratu.
Myslete na to vy, kteří dnes dýšete, nechť se rozjasní opět vaše chýše a chrámy pro živé i mrtvé, aby se spojily oba světy k Zemi mládí lidstva.
Což nevidíte sami, jak se setmělo kolem vás? Nebloudí také šedivá paní v pokoji ve vašem domě stínů rok za rokem a nehledají mnozí jiní mrtví v úzkých ulicích Halmaru a nenaslouchají zvonům, jež zvoní k neděli. Ale není již u vás žádného svátku a je tma také v kostele v Halmaru.
Rozžehněte světla! Tolik jich čeká na to, aby se vyjasnilo. Volají po tom živí i mrtví, lidé i zvířata a všechno, co má život, touží po Světle a vykoupení. Hodiny, které vám dnes bijí, jsou osudové hodiny světa. Musím vám to říci a musím se pokusit rozžehovat vám světlo za světlem, abyste pochopili správně, když vám vypravují o mrtvých v kostele v Halmaru. Pomyslíte si snad, že jsou to staré pověsti a kdožví, jsou-li pravdivé – ale věřte mi, mrtví stojí blízko, vedle vás.
Bylo zvykem, zachovávaným po léta, že se v domě stínů slavily velmi okázale narozeniny tety Mařenky a scházeli se u ní přátelé a známí. Bylať nejstarší ze všech a přednostou domácnosti ve smyslu lidí dneška. Teta Mařenka měla tento sváteční den také vždy za velmi důležitý. Pekla celé hory koláčů, aby žádný z jejich hostů neodcházel trpě podvýživou, což se také nikdy nestalo, pokud lze vůbec se upamatovati.
Petr a Huňáč se objevili jako první hosté, ale zůstávali ponejvíce v dětském pokoji, protože Petr nebyl rád mezi lidmi jemu cizími. Přišlo jich dnes již mnoho a opět odcházeli. Teď seděli ve velkém sále, sousedícím se zeleným pokojem. Ulla Uhlbergová vedle Jana Poutníka, pastor Haller s paní a doktor Gallus. Regina byla zdrženlivá jako vždy, teta Mařenka trochu rozčilená a Verunka dělila svou přítomnost mezi hosty a slabomyslného Petra v dětském pokoji. Magistr Čepička běžel vždy věrně s ní, kdežto Muci nespokojený častým vyrušováním ze svého klidu, nahlédl vždy jen do předsíně, když se objevil nový host. Nemiloval hluku v domě a dával to nepokrytě najevo.
Také pastor Haller byl dnes rozladěn, ač jinak neměl žádného vztahu k Mucimu. Naopak, pastoru Hallerovi chyběla docela ona filozofická rozjímavost, kterou měl v tak hojné míře Muci, dnes více než kdy jindy, neboť se rozhorloval nad domnělým zázrakem ropuchy, se kterou patrně Eriksen na něho prudce doléhal.
„Je vyloučeno, že bych mohl schvalovat takovou pověru, zejména s církevního hlediska. Mohu ji strpěti, snad i přejíti přes ni, ale Eriksen žádal ode mne přímo uznání svých přepjatých zázrakových teorií a co je nejhorší, on nakazí lidi z Halmaru, kteří beztak mají sklon k takovým ponurým historkám.“
„Není mi nemilé, že ropuchy ordinují,“ mínil dr. Gallus, lhostejný k pastorově uražené horlivosti, „mám alespoň zastoupení, až půjdu jednou na odpočinek. Tak.“
„Ale ropucha prý neordinovala, pane doktore,“ namítal Jan Poutník. „Tvrdí se jen, že uzdravila. Musíte být spravedlivý a uznati, že to je dvojí. Proč by neměla ropucha uzdravovat, aniž ordinuje? Vždyť jsou také lékaři, kteří ordinují, aniž uzdraví!“
Doktor Gallus chňapl čelistí jako zobákem. „U vás člověk neví nikdy, jste-li spíše dobromyslný než kousavý, jako u mého papouška.“
„Nechtěl jsem tím říci nic zlomyslného, pane doktore,“ pravil Jan Poutník, „především nic proti vám. Vím, že jste uzdravoval a nezapomenu, s jakou láskou jste ošetřoval ubohého Petra, když byl nemocen. Nehleďme jednou na ordinování. Nevěříte například, že uvádíte v činnost jakousi sílu, když jste nemocnému nápomocen s veškerou svou účastí, když přemáháte námahu a nepohodlí, které jsou pro vás snad často citelnou obětí? Nejste již z nejmladších a přece jste pohotově dnem i nocí. Nemyslíte, že taková síla může míti v sobě také pomoc a uzdravení, často více než ordinace? Uzdravování je umění a jako takové je duchovní, ne mechanické, jak myslí dnešní medicínská dekadence. Ale je-li naše umění nezvažitelné, což nemohou také někdy existovati jiné nezvažitelné síly, které jsou nějak ve spojení s ubohou pronásledovanou ropuchou? Nad to prý se to stalo ve spaní. Kde jsme, když spíme? Spánek je jiný svět. Věda neví o něm nic a přec je to skorem polovina našeho života.“
„Máte snad pravdu,“ řekl doktor Gallus, „víme všichni málo a neznáme také síly, která nás uzdravuje. Nemohu vás ovšem sledovati tak zcela a nerozumím také všemu, co říká můj papoušek. Připomínáte mi tedy přece mého papouška, pane Jene.“
„Totéž říkají mnozí lidé o vás, pane doktore,“ pravil Jan Poutník.
„Mně osobně není toto přirovnání nijak nepříjemné. Mám vašeho papouška velmi rád.“
„Tak,“ chňapl doktor Gallus, „říkají to lidé? Mají pravdu. Můj papoušek je chytřejší nad všechny lidi z Halmaru dohromady. Ale teď musím jíti, volají mne moji nemocní. Je mi líto, ale to jsou ty nezvažitelné síly, se kterými musím počítat. Doufejme, že se promění v síly uzdravující.“ Doktor Gallus se rozloučil a Jan Poutník ho vyprovázel.
„Ten pastor Haller se svou morální gramatikou je velbloud,“ mručel doktor Gallus zlomyslně. „Může být rád, že zde lidé věří dosud v zázraky, neboť má-li si na něj Halmar zvyknou, může se to státi také jen zázrakem.“
„On ordinuje právě, aniž uzdravuje,“ řekl Jan Poutník, „to je dnes obvyklé, protože se již nevěří v nezvažitelné síly.“ Doktor Gallus chtěl ještě pronésti nějakou kousavou poznámku, ale srazil se ve dveřích s majorem Bombem a poroučel se co nejspěšněji.
Celý zjev barona Bombeho byl hrubý a venkovský. Hodil opovržlivým okem po Mucim, který se rovněž k němu ihned obrátil zády a vzdálil se. Hluční lidé se hnusili jeho kulturnímu cítění. Baron Bombe vešel do sálu a pozdravil všechny rozjařeně. Jeho bleděmodrá očka objevila ihned Ullu Uhlbergovou, jíž dával najevo lásku, každému viditelnou.
„Dobře, že mi ta kočka venku nepřeběhla přes cestu. Nemohu vystáti kočky. Psi a koně jsou něco jiného. Jsem pro sílu – vy ne, milostivá slečno?“
Baron Bombe mluvil jako když štěká, jak to často dělají lidé primitivní se silným sebevědomím.
„Urazil Muciho,“ řekla Verunka, „nepozdravím ho.“
„Verunko, prosím tě, buď rozumná,“ šeptala jí matka, „jinak půjdeš ven.“ Verunka se uchýlila do koutku a baron Bombe ji na štěstí nepozoroval vůbec.
„Mohu se nadchnouti jen pro sílu, která je jemná a uhlazuje,“ řekla Ulla Uhlbergová odmítavě. „Miluji proto kočky a kultivované lidi.“
Verunka zapomněla v tom okamžiku, že vlastně jinak neměla příliš ráda Ullu Uhlbergovou. Baron Bombe chápal své odbytí jen nezřetelně a smál se mečivě a trochu rozpačitě. Teta Mařenka mu nalila kávu a zásobila ho tak vydatně koláči, že by z toho byl dlouho živ.
„Mluvili jsme právě o lidech z Halmaru a jejich pověře,“ promluvila Regina smířlivě, aby uvedla nebezpečnou rozmluvu o kultuře koček a lidí na jiné koleje. Zázrak ropuchy nezdál se tak nijak ukončeným. Klonila se k tomu, že by se neměl uplatňovat způsobem, jak to činil Jan. Nebyl jí ovšem také jasným a kolísala jako obyčejně ve svém mínění.
„Pověra? Velkolepé,“ volal baron Bombe, „zde si lidé věří, čemu chtějí. Ideální fara pro vás, pane pastore, není-li pravda?“ Baron Bombe hleděl na pastora Hallera se srdečnou blahovůlí.
„To právě ne,“ mínil pastor Haller s kyselou tváří, „nemohu se nijak vyrovnat se smýšlením zdejších lidí a pomýšlím vážně na to, dát se přeložit do velkého města, kde lidé cítí časověji.“
„V Halmaru je také nepřátelský proud proti mému muži,“ doplnila paní Hallerová stísněně.
„Ach,“ řekl pastor Haller podrážděně, „chtějí mne zítra navštívit v té věci, jakási církevní rada, jak se domnívám. Ale nepomýšlím na to, abych těm lidem posvěcoval ještě jejich nesmysl. Prohlásím jim prostě, že toho mám již dost a půjdu.“
„Ale Haraldku!“ chlácholila ho paní Hallerová.
Teta Mařenka mu podávala mísu s koláči a baron Bombe ji v tom chtěl zdvořile podporovat. Při tomto pokusu zakymácel šálek s kávou v jeho ruce a káva se vylila na něj bez záchrany. Baron Bombe byl veliký a široký a káva našla na jeho bílé vestě nejširší možnosti. Regina a teta Mařenka mu spěchaly na pomoc.
„Muci si dosud nic nevylil na svou bílou vestu,“ ohlašovala Verunka škodolibě a vítězoslavně.
„Verunko, jdi ven,“ řekla matka a snažila se horlivostí na vestě barona Bombe smazati dojem těchto zničujících slov.
Baron Bombe byl ostatně zcela zaujat sebou a svou nehodou. Nestávalo se mu něco takového vskutku často a teď se to muselo stát zrovna, když přitom byla Ulla Uhlbergová. Tvářila se sice plna účasti, ale mohlo to být také pokrytectví.
„To se může státi každému, a když se to stane mně, pak se to opakuje vždy několikráte za sebou,“ konejšila teta Mařenka. Ale baron Bombe zůstal stísněný a brzy na to se poroučel. Cítil se nejistým ve zmazané vestě a nesnesl, aby působil jinak, než vítězně. Sotva odešel, objevila se opět Verunka. Dělala, jako by se nic nestalo, ale vzala si sebou pro jistotu Petra. Petr znamenal odbočení a všichni se ho ptali, jak se má. Byl poněkud bezradný a ujišťoval, že se mu vede dobře.
Regina zavolala Verunku k sobě. Zdála se jí příliš rozradostněná po oné trapné příhodě. „Nesmíš se dovolovati takových poznámek, Verunko!“
„A proč?“ řekla Verunka. „Proč urazil Muciho? Vyprávěla jsem Mucimu, Petrovi a Huňáčovi, že si baron Bombe vylil kávu na bílou vestu a všichni se nad tím radovali. Stála přitom také šedivá paní a usmála se dokonce trochu. Byla jistě také velmi potěšena. Neviděla jsem dosud nikdy šedivou paní se smát.“
„Nebesa, snad to dítě nevěří také již ve strašidla?“ děsil se pastor Haller. „Zdává se ti často o takových věcech, Verunko?“
„To dítě má někdy ideje,“ řekla teta Mařenka starostlivě. Míti ideje, zdálo se tetě Mařence vždy na pováženou.
Verunka měla pocit, že je šedivá paní ohrožena. Byla to tu dnes zvláštní společnost. Napřed byl napaden Muci a teď šedivá paní. Scházelo jen ještě, aby někdo řekl něco nepříznivého o magistru Čepičkovi.
„Nezdálo se mi to, viděla jsem to,“ řekla Verunka vzdorovitě. „Mám-li sen, pak je to zcela jinak, ale i potom to bývá velmi skutečné, jako tomu bylo před nedávnem.“
„Copak se ti zdálo, mé dítě,“ zeptala se paní Hallerová vlídně. Připadalo jí, že její muž byl poněkud přísný k Verunce. Byl vůbec příliš příkrý dle jejího náhledu. Její otec byl přece jiný. Mnohem měkčí a trpělivější. Milý Bože, pročpak bychom se neměli trochu zajímat o dětské sny? Později nám snění přejde – jí také zašlo již dávno.
Verunka chvíli váhala. „Zdálo se mi, že Kristus stál na silnici a snímal Aronu Mendelovi jeho těžkou skříň. Kristus měl podobu jako na obraze v mé ložnici.“ Bylo chvíli ticho, nikdo nenalézal slova.
„Toť je krásný sen,“ řekl konečně pastor Haller váhavě, „tím více, že Aron Mendel je Žid.“
„Nebyl to žádný obyčejný sen. Je to skutečnost, když tak sním. A Kristus se neptal, je-li Aron Mendel Žid.“
Tu pastor Haller sklopil oči.
„Máš pravdu, Verunko,“ řekl Jan Poutník a Ulla Uhlbergová jí přikývla.
„Máš také tak krásné sny?“ ptala se paní Hallerová slabomyslného Petra. „Ne,“ řekl Petr, „ale věřím tomu.“
„Nepůjdeme do zahrady?“ navrhovala teta Mařenka. Tyto duchovní rozpravy byly snad poučné, ale zdálo se jí, že jsou příliš vážné pro slavnost narozenin. Také se nikdy neví, nestanou-li se lidé přitom svárlivými a toho se teta Mařenka nechtěla za nic dočkat. Byla pro střední cestu a srdečnost.
Všichni vstali, aby šli do zahrady. Ale byli zamlklí. Pastor Haller zdržel Jana Poutníka ještě chvíli v domě. Byl bledý a zápasil zřejmě sám se sebou.
„Zdá se mi,“ začal tiše, „že to poloviční dítě a ten slabomyslný jsou lepšími křesťany než já.“
„Ano,“ řekl Jan Poutník klidně.
„Překvapuje mne to, převrací to mnoho ve mne – chápete snad?“ mluvil pastor Haller nejistě. „Nějak se mám rozhodnouti, ale nevím skutečně, co mám dělat. Snad mně můžete poradit? Mám zůstat v Halmaru a zkusit to znovu, nebo se mám rozhodnout pro velké město? Kterou cestou mám jít?“
„Nesmím vám radit v zevnějším řešení, vnitřní jmenoval jsem vám již jednou, pane pastore, před několika léty. Přeslechl jste to snad. Je jen jedna cesta! Do Damašku!“
Pastor Haller vpletl prsty nervózně do sebe a hleděl do dálky. „Zkusím to,“ řekl.
Večer, když osaměli, Verunka se přiblížila k Janu Poutníkovi. „Strýčku Jene,“ řekla, „víš strýčku, co bylo dnes nejkrásnější? Baron Bombe nerozlil si sám kávu na svou bílou vestu. To udělal magistr Čepička. Nevšiml sis, jak mu překlopil šálek? Mám radost ještě teď, když na to pomyslím.“
„Neviděl jsem to, Verunko, myslel jsem na jiné věci. Ale je to velmi nezpůsobné od magistra Čepičky.“ Verunka zavrtěla hlavou. „Neříkej to, strýčku Jene. Pomysli, že baron urazil Muciho.“
„Myslím na to,“ řekl Jan Poutník, „ale trest byl přece jen trochu krutý. Je ovšem nutno uznat u magistra Čepičky, že je hezké ujímat se svých kamarádů.“
„Viď, že ano? Byla bych také vylila kávu, kdybych byla mohla. Bylo to přece jen pěkné!“ pravila Verunka. Muci seděl vznešeně na velké židli a mžoural polozavřenýma očima. Bylo to, jak by se smál.
Pastor Haller této noci nespal. Seděl až do ranního úsvitu sám ve své pracovně a neřekl nikomu ani jediného slova, jaké myšlenky mu přicházely a odcházely této noci.
Dopoledne přišli lidé z Halmaru, kteří se ohlásili, že chtějí mluviti s farářem. Vcházeli hlučně a měli zasmušilé, zaryté obličeje. Eriksen byl v jejich čele. Měl být patrně jejich mluvčím. Pastor Haller je prosil, aby si sedli. Sám zůstal stát u svého psacího stolu. Vypadal bledý a nevyspalý.
„Vím, co chcete říci,“ začal, „ale je lépe, necháte-li dříve mluviti mne. Myslím, že bude vše další již zbytečné a že budete spokojeni. Chcete říci, že jsem vám nebyl dobrým farářem, jakého je vám třeba a jakého si přejete. V tom máte pravdu. Chtěli jste jíti svou starou cestou, ale já jsem zkoušel vésti vás po nové. V tom jsem byl v neprávu, uznávám to a lituji toho. Dal jsem si práci, ale nebyla to pravá práce, neboť jste byli Kristu blíže než já. Přiblížil jsem se mu nyní také. Máte pravdu, když věříte v zázraky. Dějí se zázraky každého dne. Nevěděl jsem to. Teď to však vím, neboť jsem sám zažil zázrak. Nejsem zralým, býti vaším farářem. Musíte mít lepšího a pomohu vám ho také najít. Vyslovil jsem se, že chci jíti do velkého města. Neučiním toho, půjdu na místo mnohem menší, než je Halmar, kde bych se teprve učil, abych se snad jednou mohl státi farářem v Halmaru. Nebudeme o tom dále mluvit, ale rozloučíme se ve velkém míru a odpusťte mi, nejednal-li jsem správně.“
Muži z Halmaru povstali po řadě ze židlí. Veliké ticho bylo mezi nimi. Jen zpěv ptactva se ozýval ze zahrady. Konečně promluvil Eriksen, toče rozpačitě kloboukem mezi prsty.
„Pan farář má pravdu,“ řekl, „jsme velmi hříšní lidé. Ale chceme se všichni polepšit, ano to chceme.“
„Nerozuměli jste mně,“ řekl znaveně, „nemluvil jsem o vaší vině, nýbrž o své a prosil jsem vás za odpuštění, abychom se rozešli v míru. To je vše.“
„Rozuměli jsme panu pastorovi velmi dobře,“ pravil Eriksen, „nemysleli jsme, že bude pan pastor tak mluvit. Mluví-li tak pan pastor, je mnohem lepší než my. Můžeme proto mluvit o své vině, protože on svou překonal a proto mluví-li tak, mluví o naší vině. Dovedeme tomu dobře rozumět a jsme hříšní lidé. Litujeme toho také velice – chtěli jsme říci.“
„Nechtějte si dělat vše těžší, než to je,“ řekl pastor Haller „a bude jistě nejlépe tak, jak jsem vám to navrhl. Je mi dost těžko, ale nutno teď býti spravedlivými a poctivými a pro vás to bude tak nejlépe, neboť o to, aby bylo pro vás nejlépe, musím se starat já, jak jen mohu. Pak přece jen jsem byl k míruplnému konci skutečně farářem v Halmaru.“
Eriksen točil dále kloboukem.
„Chceme prosit pana pastora, aby pan pastor zůstal v Halmaru. Proto jsme zde. Víme také, že nemůžeme dostat lepšího pastora do Halmaru. Proto musí pan pastor zůstati v Halmaru.“
Harald Haller bojoval s nesmírným napětím.
„Děkuji vám mnohokráte,“ řekl, „učiním tak.“
Příští neděli byl kostel v Halmaru přeplněný. Nenašlo se již jediného místečka. Pastor Haller mluvil, jak nemluvil dosud nikdy. Mluvil o světle, které svítí v temnotách, mluvil o zázracích, které se den za dnem dějí pro toho, který se naučil dívat se na ně a mluvil o tom, že má jeden druhému pomáhat nésti břímě, jak to činil a ještě i dnes činí Kristus.
V kostele v Halmaru bylo velmi ticho a když pastor Haller vycházel, podávali mu ruku přemnozí, kde ho mohli dosáhnout. Pak se obrátil a šel sám domů. Ale nebyl samoten. Kdosi mluvil vedle něho, nebo to bylo, jako by někdo jiný mluvil v něm.
„Nevíš, kdo s tebou mluví,“ pravil hlas, „protože nikoho nevidíš. Ale nyní víš, že neviditelní jsou stejně skuteční, jako viditelní. Jde tu s tebou šedivá paní z domu stínů. Chci ti poděkovati Haralde Hallere, neboť dnes se vyjasnilo v kostele v Halmaru a vyjasnilo se i u mnohých, kteří po tom toužili. Raduješ se, že byl tvůj kostel plný, ale byl ještě mnohem plnější, než si myslíš. Nebyli kolem tebe jenom živí, nýbrž i mrtví byli dnes v kostele v Halmaru, já i mnozí jiní. Nyní budeme moci překročiti tento práh do jiného světa, neboť se vyjasnilo kolem nás a vidíme cestu.“
Tu bylo Haraldu Hallerovi, jako by byl dnes konal poprvé služby Boží.
Bylo to tutéž neděli, kdy Aron Mendel kráčel ulicemi Halmaru. Šel vzpřímený, jako nikdy dosud a nesl své těžké břemeno na zádech, jak by to byla jen hračka. Divili se tomu lidé, ale on jim řekl, že teď se již nevrátí. A vyšel z Halmaru do domu stínů a k Janu Poutníkovi.
„Nemusím teď již putovati, Jene,“ řekl, „stalo se znamení, které tomu tak chce a které je velmi podivuhodné. Bylo to před několika dny, kdy jsem svou almárku vlekl po zaprášené silnici, až se mi pojednou stala tak lehkou, jako by mi ji byl někdo sňal. Není to již žádné břímě, které nesl pro zbořený chrám. Bůh je smířen a nechce, abych dále pykal za malou Ráchel. Půjdu domů a pohraji si s ní ve svých posledních létech.“
„Těším se z toho velice,“ řekl Jan Poutník a myslel na Verunčin sen. „Je i tak dnes zvláštní neděle, Arone Mendele. Dnes byli v kostele v Halmaru živí i mrtví a zúčastnili se služeb Božích. Vyjasnilo se v kostele v Halmaru a chceme věřit a doufat, že se vyjasní všude, stupeň za stupněm a pak bude znovu vystavěn zbořený chrám.“
„Nemůžete mi říci, Jene, kdo mi odejmul těžkou skříň?“
„To musí každý vyzkoumati sám pro sebe, Arone Mendele, ale myslím, že to byl někdo, kdo pochopil, že jste nosil své břímě z lásky k Ráchelce.“
„Pak to musí býti velký a dobrý duch.“
„To je jisté,“ řekl Jan Poutník.
Vy, kdo dnes dýšete, myslete na to a rozžehujte světla pro živé i mrtvé... !
